ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.77.2007.1
sp. zn. 4 Tz 77/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 6. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 7 To 447/1995, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2, §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 7 To 447/1995, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění, §256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného M. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 1 T 87/1995.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Trutnově se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 6. 1995, č.j. 1 T 87/95-24, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona za skutek spočívající v tom, že dne 22. 4. 1994 v Ú., okr. T., na Městském úřadě, ač s ním bylo opakovaně jednáno, jako odvedenec odmítl převzít povolávací rozkaz vydaný Okresní vojenskou správou T., dle kterého se měl do 3. ledna 1995 do 12.00 hod. dostavit k nastoupení základní služby k vojenskému útvaru v U. H., a do dnešního dne se tam nedostavil.
Za to mu byl v sazbě §269 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. B. v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, které projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 1995 Krajský soud v Hradci Králové, a usnesením sp. zn. 7 To 447/95, je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona.
Podle názoru stěžovatele byl napadeným usnesením porušen zákon v neprospěch obviněného M. B. v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění, a §256 tr. řádu, jakož v řízení předcházejícím rovněž v ustanoveních §2 odst. 6 tr. řádu a §269 odst. 1 tr. zákona.
V rámci řízení před soudem prvního a druhého stupně byly sice provedeny téměř všechny dostupné důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu, přičemž dokazování bylo doplněno odvolacím soudem, který se tak vypořádal s námitkou obviněného, že mu povolávací rozkaz nebyl doručen v souladu s ustanovením §52 odst. 2 tehdy platného zákona č. 92/1949 Sb. (branný zákon). Nelze se však ztotožnit se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to především při řešení předběžné otázky, zda vůbec došlo k řádnému doručení povolávacího rozkazu obviněnému.
Ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona zrekapituloval průběh a výsledky dokazování. Vyslovil názor, že byť z provedených důkazů plyne, že obviněný byl v souladu se Směrnicí pro předurčování branců, výběr, určování a povolávání odvedenců do útvarů a funkcí, vydanou Ministerstvem obrany České republiky pod č.j. 1180-OMS-1993 (dále jen Směrnice) seznámen s obsahem povolávacího rozkazu, který odmítl převzít s vědomím možných následků takového jednání, ani jedním ze soudů však nebylo zkoumáno, zda předmětný povolávací rozkaz bylo možno považovat tímto aktem za řádně doručený, resp. zda nastal účinek takovéhoto doručení. Poukázal na to, že trestní odpovědnost obviněného podle ustanovení §269 odst. 1 tr. zákona totiž nezakládalo samo odmítnutí převzetí povolávacího rozkazu, nýbrž teprve nenastoupení vojenské základní služby do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, který byl povolanci doručen, resp. ohledně něhož účinek doručení nastal.
Obviněný byl sice seznámen s obsahem povolávacího rozkazu, avšak z provedených důkazů nevyplynulo, že by byl obviněný při doručování upozorněn, byť jen poučením např. na obálce, na skutečnost, že dnem bezdůvodného odmítnutí převzetí povolávacího rozkazu je povolávací rozkaz doručen, resp. nastává právní účinek, jako by doručen byl (§24 odst. 3 tehdy platného správního řádu). Při doručování povolávacího rozkazu nebylo postupováno v souladu s tehdy platnou zákonnou úpravou, povolávací rozkaz proto nebylo možno považovat za řádně doručený, a v důsledku toho nelze dospět ani k závěru, že nerespektováním takového povolávacího rozkazu naplnil obviněný zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, neboť pouze neuposlechnutí řádně doručeného povolávacího rozkazu mohlo zakládat trestní odpovědnost obviněného.
Stěžovatel poukázal na závady týkající se konání úkonu „seznámení s výsledky vyšetřování“. Upozornění na možnost prostudování spisů bylo totiž údajně policejním orgánem ve smyslu ustanovení §166 odst. 1 all. 2 tr. řádu nejméně tři dny před samotným prostudováním spisu, které se konalo dne 1. 2. 1995. V přezkoumávaném spise se však takovéto upozornění nenachází. Pouhým zápisem na č. l. 13 spisu (předtisk protokolu o seznámení s výsledky vyšetřování) „vyrozuměn písemně dne 24. 1. 1995“ bez dalšího, tedy i bez např. doručenky, záznamu o obeslání, úředního záznamu či upozornění na seznámení v protokole, nelze takovýto nedostatek, tedy neprokázání upozornění na možnost prostudovat spis, zhojit. Třídenní lhůtu lze sice podle ustanovení §166 odst. 1 all. 3 tr. řádu se souhlasem obviněného zkrátit, avšak na č. l. spisu ani nikde jinde ve spise není souhlas obviněného se zkrácením lhůty zaznamenán.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného M. B., aby podle ustanovení §269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil, jakož i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 1 T 87/95, a i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §254 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.
Podle §256 tr. řádu odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že otázka doručení povolávacího rozkazu obviněnému B. byla soudy obou stupňů nesprávně posouzena, přičemž právní posouzení nemělo ani základ v náležitě provedeném dokazování v rámci zjištění skutkového stavu. Vady v postupu nalézacího soudu při zjišťování skutkového stavu a při právním posouzení neodstranil v dostatečné míře ani soud druhého stupně, který sice na podkladě řádného opravného prostředku doplnil dokazování, nicméně v nedostatečném rozsahu a s nesprávnými právními závěry.
Z obsahu spisu vyplývá, že sám obviněný v průběhu řízení (viz protokol o výslechu obviněného na OOP V Ú. ze dne 24. 1. 1995) vypověděl, že povolávací rozkaz viděl, byl mu dán do ruky a mohl si přečíst jeho obsah, leč odmítl tento rozkaz převzít, a toto odepření potvrdil svým podpisem. Protože doručení je institutem, který slouží k informovanosti účastníka řízení a dalších osob zúčastněných na řízení o důležitých úkonech v řízení, je nutno mít za to, že smyslu doručení v daném případě dosaženo bylo a že povolávací rozkaz de facto obviněnému doručen byl. Námitky obviněného obsažené v jeho odvolání a námitky ministra spravedlnosti v nynější stížnosti pro porušení zákona směřují proti správnosti posouzení takto provedeného doručení i de iure.
Výše uvedený způsob seznámení obviněného s povolávacím rozkazem dne 7. 12. 1994 potvrdil při svém výslechu dne 24. 1. 1995 pouze obviněný. V průběhu celého řízení však nebyl jako svědek vyslechnut náčelník Okresní vojenské správy v T. pplk. Mgr. L. K., který osobně povolávací rozkaz obviněnému doručoval. Ve spise je založeno pouze jím podepsané trestní oznámení ze dne 8. 12. 1994, které o události dne 7. 12. 1994 uvádí pouze, že „7. 12. 1994 odmítl převzít povolávací rozkaz“, aniž by bližší okolnosti byly jakkoli specifikovány.
Z protokolu o hlavním líčení před soudem prvního stupně ze dne 31. 5. 1995 vyplývá, že toto hlavní líčení bylo odročeno za účelem předvolání svědka pplk. Mgr. L. K., náčelníka Vojenské správy T. na den 14. 6. 1995, avšak z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 6. 1995 je patrno, že byl proveden pouze výslech svědka Mgr. P. D., který ovšem doručení povolávacího rozkazu obviněnému dne 7. 12. 1994 přítomen nebyl a přímé svědectví o okolnostech doručení poskytnout nemohlo. Svědek K. vyslechnut nebyl, ačkoli právě kvůli jeho svědectví bylo hlavní líčení na den 14. 6. 1995 odročováno. Přesto rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 1995 obsahuje ve druhém odstavci odůvodnění tvrzení soudu o tom, že „uvedený skutkový děj potvrdily výpovědi svědků D. a K. a listinné důkazy ...“.
Zmíněnou zjevnou vadu z postupu soudu prvního stupně neodstranil ani soud odvolací, když naopak konstatoval, že napadený rozsudek vzešel z řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu, a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost práva obhajoby. S tímto závěrem soudu druhého stupně se s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nemůže ztotožnit, neboť skutečnost, že v protokolu o hlavním líčení chybí jakákoli zmínka o svědecké výpovědi svědka K., zatímco naopak odůvodnění rozsudku se mimo jiné na tuto svědeckou výpověď odkazuje, jistě nelze považovat za vadu nepodstatnou, která by neměla vliv na objasnění věci. To tím spíše, že taková svědecká výpověď jako jediná (kromě prohlášení obviněného samotného) mohla osvědčit skutečnost, že seznámením obviněného s obsahem povolávacího rozkazu bylo účelu doručení dosaženo, a že tedy, byť s formálními chybami, byl povolávací rozkaz obviněnému skutečně doručen.
Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou obviněného obsaženou v jeho řádném opravném prostředku, totiž, že povolávací rozkaz nelze mít za řádně doručený z hlediska požadavků branného zákona, a že tedy nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podle §269 tr. zákona. Obviněný ve svém odvolání poukazoval jednak na znění §52 odst. 2 branného zákona, podle kterého se povolávací rozkazy doručují poštou nebo prostřednictvím orgánů obcí pověřených výkonem státní správy, jednak na skutečnost, že v jeho případě se obviněnému snažil povolávací rozkaz předat osobně pracovník vojenské správy (přičemž sama tato skutečnost nebyla v rámci skutkových zjištění zpochybněna). Odvolací soud na základě této námitky doplnil dokazování o konstatování Směrnice pro předurčování branců, výběr, určování a povolávání odvedenců do útvarů a funkcí vydané Ministerstvem obrany pod č. j. 1180-OMS-1993, kde si odvolací soud povšimnul zejména ustanovení čl. 48, kde je uveden postup v případě, že odvedenec povolávací rozkaz z různých důvodů nepřevzal, nebo jej odmítl převzít v úmyslu vyhnout se plnění služebních povinností anebo nenastoupil službu v ozbrojených silách v termínu stanoveném v povolávacím rozkaze.
Naproti tomu ani v odůvodnění usnesení o zamítnutí odvolání se soud druhého stupně nezabýval obsahem čl. 44 téže směrnice, který upravuje způsob doručování povolávacích rozkazů (tedy onu relevantní námitku odvolatele) odlišně od branného zákona, a to tak, že „povolávací rozkazy k nástupu základní (náhradní) služby se odvedencům doručují poštou jako doporučená zásilka nebo prostřednictvím příslušného obecního úřadu pověřeného výkonem státní správy, popřípadě pracovníkem okresní vojenské správy, a to vždy proti podpisu.“
Je tedy zjevné, že pokud jde o odvolací námitku obviněného týkající se způsobu doručení (resp. doručení osobou, která není zákonem k doručení pověřena), tuto odvolací soud pominul a zabýval se otázkou jinou. Tento soud rovněž neřešil otázku, zda výše uvedenou Směrnici vydanou ministerstvem obrany lze či nelze považovat za obecně závazný právní předpis, kterým by byl obviněný povinen se řídit, resp. zda měl a mohl obsah této směrnice znát a respektovat natolik, aby věděl, že i odepření převzetí povolávacího rozkazu pracovníkovi vojenské správy má stejné právní účinky, jako kdyby odepřel převzít doručení povolávacího rozkazu té osobě, která je branným zákonem k doručování povolávacích rozkazů určena, tedy zda je tato směrnice charakteru „lex specialis“ k brannému zákonu, zda má před ním přednost apod.
Je nutno přisvědčit závěru, že byť z provedených důkazů plyne, že obviněný byl v souladu se Směrnicí seznámen s obsahem povolávacího rozkazu, který odmítl převzít s vědomím možných následků takového jednání, ani jedním ze soudů nebylo zkoumáno, zda předmětný povolávací rozkaz bylo možno považovat tímto způsobem za řádně doručený, resp. zda nastal účinek takového doručení. Za podstatný považuje Nejvyšší soud závěr, že trestní odpovědnost obviněného podle ustanovení §269 odst. 1 tr. zákona nezakládalo samo odmítnutí převzetí povolávacího rozkazu, nýbrž teprve nenastoupení vojenské základní služby do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, který byl odvedenci doručen, resp. ohledně něhož by účinek doručení nastal.
S ohledem na to, že samotný branný zákon sám nestanoví bližší než výše uvedené podrobnosti doručování povolávacích rozkazů, bylo při právním posouzení otázky doručení (resp. právních účinků odmítnutí převzetí) nutno vycházet z právní úpravy dle tehdy platného správního řádu, tedy v konkrétním případě z ustanovení §24 odst. 2 , odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu v tehdy platném znění.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v daném případě nastala fikce doručení uvedená v §24 odst. 3, část věty před středníkem, tedy že „odepřel-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, je doručena dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno“. Nezabývaly se již však posouzením otázky, zda nastala i skutečnost obsažené v tomtéž ustanovení v části věty za středníkem, tedy že „na to musí doručovatel adresáta upozornit“.
Soudy obou stupňů se jednak otázkou poučení adresáta o fikci doručení nezabývaly (ve spise není žádný doklad, který by takové poučení osvědčoval), jednak neřešily otázku, zda pracovník vojenské správy by s ohledem na výše uvedené ustanovení branného zákona o osobách určených k doručování povolávacích rozkazů, mohl být považován za onoho „doručovatele“, na kterého by bylo možno ustanovení §24 odst. 3 správního řádu vztáhnout.
Protože ani správní řád samotný nestanoví bližší podrobnosti poučení zmíněného v části věty za středníkem z ust. §24 odst. 3 spr. řádu, měly soudy obou stupňů vědět a vzít v potaz, že v takovém případě je nutno vycházet z poštovního řádu, dle kterého jde o písemné poučení, které doručovatel předá adresátu odpírajícímu převzít písemnost. Nic takového se však v daném případě nestalo, resp. nic takového nebylo v průběhu dokazování zjišťováno.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem konstatuje, že řízení v předmětné trestní věci bylo zatíženo u soudů obou stupňů podstatnými vadami, a to jak v oblasti zjištění skutkových okolností, o kterých by nebyly vážné pochyby, tak v nesprávném právním posouzení tzv. fikce doručení povolávacího rozkazu obviněnému B.
Nejvyšší soud tedy podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1995, č.j. 7 To 447/1995-34, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. řádu v tehdy platném znění, §256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu v neprospěch obviněného M. B.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil. Rovněž zrušil i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. 1 T 87/1995. Zrušena byla též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Věc byla podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána Okresnímu soudu v Trutnově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem Okresního soudu v Trutnově bude nově ve věci rozhodnout po doplnění dokazování a po novém právním posouzení naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, přičemž podle §270 odst. 4 tr. řádu bude Okresní soud v Trutnově vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést procesní úkony, které Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á