ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.80.2007.1
sp. zn. 4 Tz 80/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 6. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného E. N., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 155/1991, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 155/1991, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného E. N.
Napadené usnesení se zrušuje v celém rozsahu.
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954 sp. zn. T 12/1954 byl obviněný E. N. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 20. 12. 1953 u svého útvaru v O. odmítl vykonat vojenskou přísahu a konat bez výhrad vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, neboť je příslušníkem a vyznavačem víry S. J.
Pro tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, a současně podle §43 tr. zákona č. 86/1950 Sb. byla v jeho případě vyslovena i ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950 Sb. v trvání tří roků. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 2. 1954.
Obviněný požádal dne 25. 10. 1991 o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 155/1991, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954 sp. zn. T 12/1954 byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušen ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 téhož zákona byla současně zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 1992.
Proti citovanému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. N. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch tohoto obviněného porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 v řízení předcházejícím.
Bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně stěžovatel vytýká, že v rámci rehabilitačního řízení nepostupoval důsledně podle výše uvedených zákonných ustanovení, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu, přičemž výrok o vině ponechal bez náležité pozornosti, byť smyslem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo rehabilitovat po stránce právní i morální co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány.
Z trestního spisu vyplývá, že soud vycházel ze zjištění, že důvodem odmítnutí vykonat vojenskou přísahu a konat bez výhrad vojenskou službu bylo u obviněného jeho náboženské přesvědčení. V průběhu rehabilitačního řízení však nebyla náležitě vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Stěžovatel právem poukazuje i na ústavní aspekty této trestní věci. Nebylo ani přiměřeně vzato v úvahu základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, jíž nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. S ohledem na výše uvedené a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v odmítnutí konání vojenských povinností včetně složení vojenské přísahy, považovat za trestný čin. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. 1 ÚS 671/01, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně ve věci sp. zn. 1 Rtv 155/91 pochybil, pokud v rehabilitačním řízení ponechal výrok o vině obviněného z výše uvedeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně z roku 1954 nezměněn.
Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením došlo k porušení zákona v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby toto rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného E. N., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954 sp. zn. T 12/1954, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zákonný a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Rehabilitační soud vzal za prokázáno, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek ve zmíněném rozsudku byl dle napadeného usnesení také adekvátně právně kvalifikován jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 86/1950 Sb.
Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v neprospěch obviněného E. N.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 155/1991, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 155/1991, rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž při svém rozhodování bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á