ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.81.2007.1
sp. zn. 4 Tz 81/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné V. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 14 To 94/2007, vydaného v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 190/2001 a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Obviněná V. H. byla rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 10 T 190/2001, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jichž se dopustila tím, že jako osoba pověřená sjednáváním pojištění pro I. p. a.s. od července 1999 do března 2000 v T. vyhotovila celkem 70 fiktivních pojistných smluv s částečně nebo zcela smyšlenými údaji týkajícími se osobních dat a poměrů uvedených osob, a prostřednictvím těchto nepravých smluv získala neoprávněně jako provizi od firmy C.F. s.r.o. , t. k., T., částku celkem 80 668,50 Kč, dále tím, že dne 10. 9. 1999 v T. u pobočky Č. s., a.s. na t. k., získala na základě žádosti předložené dne 8. 9. 1999 úvěr 60 000,- Kč, když tento jí byl poskytnut na základě předloženého potvrzení o výši příjmu, jež opatřila razítkem firmy C.-F. s.r.o. T. a nepravdivě v něm uvedla údaje o svém zaměstnavateli a výši příjmu, získané finanční prostředky použila pro svoji potřebu, a do současné doby z této částky uhradila pouze 10 800,- Kč, čímž tedy a.s. Č. s. způsobila škodu v celkové výši nejméně 49 200,- Kč a tím, že dne 12. 5. 2000 získala u a.s. G. C. B., na pobočce v T., nám. F. K., úvěr v celkové výši 70 000,- Kč, když tento jí byl poskytnut na základě žádosti, kterou podala dne 10. 5. 2000 a k ní připojila potvrzení o výši příjmu opatřené razítkem firmy C.-F. s.r.o. T., ve kterém nepravdivě uvedla údaje o svém zaměstnavateli a výši příjmu, získanou částku 70 000,- Kč použila pro svoji potřebu, dosud z této neuhradila žádnou splátku, a společnosti G. C. B., a.s. , H., P., způsobila tak škodu ve výši nejméně 70 000,- Kč.
Za to byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na 16 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 let. Dále podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost podle svých sil do konce zkušební doby podmíněného odsouzení zaplatit škodu trestnými činy způsobenou a to poškozeným C.-F. s.r.o., se sídlem T., B., Č. s. a.s. se sídlem P., O. a G. C. B., a.s. se sídlem P., H. Dále byl obviněné podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti záležející v zákazu zprostředkovatelské činnosti v oboru a služeb na dobu 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným C.-F. s.r.o. částku 80 668,50 Kč, Č. s. a. s. částku 49.200,- Kč a G. C. B. a. s. částku 84 686,40 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. s. a. s. odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 19. 1. 2007 Okresní soud v Táboře usnesením č.j. 10 T 190/2001- 287 podle §60 odst. 1 tr. zák. a §330 odst. 1 tr. ř. obviněné nařídil výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v délce 16 měsíců, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 2. 2002 č.j. 10 T 190/2001- 234. Podle §60 odst. 4 tr. zák., §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. za užití §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dohledem.
Na základě podané stížnosti obviněné proti v předchozím odstavci uvedenému usnesení Okresního soudu v Táboře, rozhodl dne 2. 5. 2007 usnesením sp. zn. 14 To 94/2007 ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a to tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 14 To 94/2007 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné V. H. Napadeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a §60 odst. 1 tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněné.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů odůvodnily svá rozhodnutí tím, že obviněná byla opakovaně vyzývána k tomu, aby doložila důvody, pro které nedošlo z její strany ke splnění povinnosti uložené jí podle §59 odst. 2 tr. zák. – tedy uhrazení způsobené škody. Obviněná přitom měla dostatek možností, aby doložila jí tvrzené závažné onemocnění, což však neučinila. Soud v této souvislosti také vyslovil názor, že v tomto typu řízení neplatí vyšetřovací zásada a soud nemá povinnost doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
Ministr spravedlnosti připouští, že obviněná skutečně dlouhodobě neposkytovala okresnímu soudu součinnost, zejména se nedostavovala k veřejným zasedáním okresního soudu, kterých bylo takto nařízeno v období jednoho a půl roku od 25. 7. 2005 do 9. 1. 2007 celkem 10, přičemž ve většině případů se obviněné ani nepodařilo doručit předvolání. Obviněná přitom nereagovala ani na písemné výzvy soudu k doložení svého zdravotního stavu a majetkových poměrů.
Stěžovatel uvádí, že uvedené skutečnosti by tak mohly svědčit o správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, když obviněná skutečně projevila až nepochopitelnou pasivitu. Přesto však je nutné konstatovat, že soudy obou stupňů se důsledně neřídily výše citovanými ustanoveními trestního zákona a trestního řádu a jejich postup nelze akceptovat. Především je nutno odmítnout názor okresního soudu, že by soud v řízení podle §330 tr. ř. nemusel z úřední povinnosti zjišťovat skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, jak mu to přikazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., s tím, že je třeba zdůraznit zejména poslední větu tohoto ustanovení, podle níž soud není zbaven povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. IV. US 130/01, podle kterého z §330 tr. ř. lze dovodit, že povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil.
Pro rozhodnutí o přeměně trestu z důvodu nesplnění povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. podle stěžovatele musí soud ověřit existenci dvou podmínek negativní povahy - odsouzený neuhradil podle svých sil způsobenou škodu a odsouzenému v tom nebránily vážné objektivní okolnosti jako nemoc, nízký výdělek, vyživovací povinnost apod.
Jak vyplývá z citace rozsudku okresního soudu, byla obviněné uložena jednak povinnost nahradit způsobenou škodu ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a jednak povinnost učinit tak podle svých sil do konce zkušební doby ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. třem poškozeným společnostem – C.-F. s. r. o., Č. s., a. s. a G. C. B., a. s.
Okresní soud si opatřil zprávy o náhradě škody pouze od dvou poškozených. Pouze Č. s., a. s. přitom podala zprávu úplnou a jednoznačnou, když dne 18. 4. 2005 sdělila, že k tomuto datu obviněná škodu neuhradila. Naproti tomu G. M. B. a. s. (dříve G. C. B. a.s. ) sdělila dne 28. 4. 2005, že obviněná škodu splácí prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 464,50 Kč, aniž však uvedla, od které doby se tak děje a jak vysokou částku celkem uhradila. K této zprávě třeba dodat, že soudy obou stupňů ji citují zcela nepřesně nejen v tom smyslu, že uvádějí částku 2 434,50 Kč, ale navíc uvádějí, že podle této zprávy obviněná uhradila jen jedinou splátku v této výši. Od poškozené C.-F. s. r. o. vůbec nebyla zpráva opatřena.
Pokud jde o druhou z výše uvedených podmínek – tedy absenci objektivních okolností bránících obviněné ve splnění povinností podle §59 odst. 2 tr. zák., bylo by možno postup soudu akceptovat za předpokladu, že by se obviněnou skutečně nepodařilo vůbec kontaktovat. Jak výše uvedeno, obviněná se nedostavila k žádnému z 10 postupně nařízených veřejných zasedání, přestože k několika z nich byla i řádně předvolána (27. 1. 2006, 26. 5. 2006, 19. 1. 2007) či o nich osobně vyrozuměna (2. 12. 2005) přičemž okresní soud se pokoušel doručit předvolání i prostřednictvím Policie ČR (23. 6. 2006). V případě dvou veřejných zasedání z 10. 11. 2006 a 28. 11. 2006 vydal okresní soud i příkaz k předvedení obviněné orgány Policie ČR. K jeho realizaci však nedošlo.
Z úředních záznamů soudu vyplývá, že obviněná byla několikrát omluvena telefonicky dcerou s tím, že je hospitalizována, zmínka o chemoterapii v záznamu na zadní straně č. l. 284 spisu pak naznačuje, že se jednalo o vážné onemocnění. Okresní soud však ani nezjistil, ve které nemocnici se obviněná nachází a nepokusil se s dcerou obviněné dohodnout na opatření souhlasu obviněné s vyžádáním lékařských zpráv.
Podstatná je podle stěžovatele ta skutečnost, že již dne 10. 10. 2005 vydal soud příkaz k zatčení obviněné, který dne 3. 11. 2005 odvolal poté, co se toho dne obviněná sama dobrovolně k soudu dostavila. Do protokolu sepsaného s ní soudem pak uvedla, že je dlouhodobě vážně nemocná, její současný zdravotní stav je lepší, stále je však ve stavu nemocných. Zásilky soudu nepřebírala, protože byla v nemocnici a v sanatoriu na P., je bez příjmu, teprve nyní je schopna si vyřídit starobní důchod. Obviněná zároveň vzala na vědomí nařízení dalšího veřejného zasedání na 2. 12. 2005, aniž se však k němu dostavila.
Podle vyjádření stěžovatele byl postup soudu v tomto případě nedůsledný, neboť i když se jednalo o neplánovaný výslech obviněné a soudce ji zřejmě nechtěl duplicitně vyslýchat k otázkám, ke kterým měla být vyslechnuta ve veřejném zasedání, měl přinejmenším opatřit její souhlas s vyžádáním lékařských zpráv k jejímu zdravotnímu stavu a zjistit od ní, která zdravotnická zařízení by se mohla k jejímu zdravotnímu stavu vyjádřit. Alespoň stručně se mohl dotázat i na další podstatné údaje, např. po jakou dobu již její vážné onemocnění trvá a zda již a v jaké výši hradila škodu všem třem poškozeným společnostem. Okresní soud tak měl možnost zjistit alespoň základní údaje, které potřeboval k dalšímu řízení, této možnosti však nevyužil. Okresní soud neměl přitom důvodu pochybovat o věrohodnosti výše uvedených údajů, tady o vážném onemocnění obviněné. Jakmile se tuto informaci dozvěděl, bylo již jeho povinností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., aby sám iniciativně doplnil potřebná skutková zjištění bez ohledu na součinnost obviněné, kterou si mohl případně vynutit jejím předvedením k veřejnému zasedání.
Důsledné objasnění povahy a doby trvání onemocnění obviněné mělo význam nejen pro otázku, po jakou dobu nebyla z objektivních důvodů schopná hradit způsobenou škodu. Podle výše citovaného ustanovení §60 odst. 1 tr. zák. může soud výjimečně vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, jestliže současně učiní některé ze zde uvedených rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti pokládá za nepochybné, že právě vážné, život ohrožující onemocnění mohlo být takovou okolností, která by vedla soud k použití tohoto ustanovení.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 14 To 94/2007 byl v neprospěch obviněné V. H. porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v ustanovení §60 odst. 1 tr. zák., a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2007 sp. zn. 10 T 190/2001 a dále všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a následně postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Předně je nutno uvést, že posuzovaná věc není případem běžným, nýbrž případem atypickým, ke kterému je nutno učinit podrobnější a rozsáhlejší nastínění a rozbor postupu a úkonů soudu a jednání, resp. pasivity obviněné.
Stěžovatel ve svém podání presentoval vůči postupu Okresního soudu v Táboře více námitek. Nejvyšší soud posuzoval podané námitky jak samostatně, tak v jejich souhrnu, přičemž k nim zaujal selektivní stanoviska.
Primárně možno shrnout základní nesporné skutečnosti. Obviněná V. H. byla Okresním soudem v Táboře v nalézacím řízení uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. Soud jí uložil podmíněný trest odnětí svobody na 16 měsíců a stanovil zkušební dobu v trvání 3 let, přičemž zároveň uložil obviněné povinnost podle svých sil do konce zkušební doby nahradit poškozeným způsobenou škodu. Na rozhodnutí bylo vyznačeno datum právní moci dne 5. 3. 2002, zkušební doba tudíž běžela do dne 5. 3. 2005. Po uplynutí zkušební doby rozhodl soud o nařízení veřejného zasedání za účelem učinění rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák.
Na prvá dvě veřejná zasedání (ve dnech 25. 7. 2005 a 20. 9. 2005) se soudu nepodařilo předvolání obviněné doručit. Vzhledem k tomu vydal dne 10. 10. 2005 příkaz k zatčení obviněné a dne 31. 10. 2005 bylo po obviněné vyhlášeno pátrání na území ČR. Na to se obviněná bez předvolání sama dostavila dne 3. 11. 2005 v 9 hod. k Okresnímu soudu v Táboře a zde do protokolu uvedla, že se dostavila proto, že zjistila, že ji okresní soud shání. Prohlásila, že byla dlouhodobě nemocná, avšak že její současný zdravotní stav je lepší, nicméně stále je ve stavu nemocných. Zásilky soudu nepřebírala, protože byla v nemocnici a v sanatoriu. Je bez příjmu, teprve nyní si byla schopna vyřídit starobní důchod. Dále potvrdila svým podpisem, že bere na vědomí, že dne 2. 12. 2005 v 9.20 hod. bude konáno v její věci veřejné zasedání a že nežádá být obesílána.
V návaznosti na toto dostavení se k soudu, zřejmě zejména v reakci na prohlášení obviněné, že si soudní zásilky nepřebírala proto, že byla v nemocnici a pak v sanatoriu, ale nyní je její zdravotní stav lepší, okresní soud zrušil vydaný příkaz k zatčení. Daný předpoklad se ale ukázal být klamným, neboť obviněná se bez jakékoli omluvy dne 2. 12. 2005 k veřejnému zasedání nedostavila. Pouze téhož dne její dcera sdělila, že jmenovaná je nemocná. Tím obviněná způsobila, že soud byl nucen veřejné zasedání odročit.
Další, tj. v pořadí již čtvrté veřejné zasedání bylo nařízeno na den 27. 1. 2006. Jak je doloženo doručenkou, předvolání na toto zasedání obviněná převzala dne 12. 1. 2006. Opět se však k tomuto jednání soudu nedostavila. Nekontaktovala soud telefonicky ani písemně, aby se z jednání omluvila a doložila, že u ní existují v danou dobu objektivní překážky znemožňující se dostavit k soudu. Veřejné zasedání tak bylo konáno opět v její nepřítomnosti. Soud zde zohlednil tvrzení obviněné učiněné do protokolu dne 3. 11. 2005 a rozhodl, že zasedání odročuje za účelem vyžádaní lékařských zpráv na 28. 2. 2006. Obviněné zaslal předvolání na veřejné zasedání na tento den a zároveň výzvu (přípis), aby soudu předložila lékařské zprávy o svém zdravotním stavu v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení a doklady o svých majetkových poměrech. Zásilka se vrátila soudu zpět se sdělením pošty, že nebyla adresátem vyzvednuta. Páté veřejné zasedání konané dne 28. 2. 2006 tak proběhlo bez účasti obviněné.
Předvolání na den 26. 5. 2006 obviněná převzala dne 4. 5. 2006, ale opět se k jednání soudu bez jakékoli omluvy nedostavila. Stejně tak obviněná ignorovala i již v pořadí sedmé veřejné zasedání nařízené na den 23. 6. 2006, kdy soud žádal o doručení zásilky Policii ČR. Z doručenky je prokázáno, že předvolání spolu s výzvou k doložení zdravotního stavu obviněná dne 21. 6. 2006 převzala. V důsledku takového jednání obviněné soud rozhodl, že ji bude třeba k následujícímu jednání předvést a dne 11. 10. 2006 vydal žádost o předvedení obviněné k soudu prostřednictvím Policie ČR.
V mezičase zkontaktovala soud dcera obviněné, která dne 9. 11. 2006, tedy den před veřejným zasedáním, které se mělo konat 10. 11. 2006, telefonicky sdělila soudní kanceláři, že její matka je hospitalizována, a pokud ji 9. 11. propustí, tak by ji přivezla k soudu téhož dne odpoledne, jinak že ji přiveze v pátek k soudu k veřejnému zasedání. Zároveň vyslovila příslib, že pokud se obviněná – její matka nebude schopna zúčastnit veřejného zasedání, přijede dcera sama a přiveze soudu požadované listiny.
Z tohoto telefonátu plyne, že soud dostal prostřednictvím dcery obviněné ujištění, že následující den, na který bylo nařízeno veřejné zasedání, pokud nebude přítomna obviněná, bude přítomna dcera obviněné, která osobně poskytne soudu požadované lékařské zprávy. Zmíněný příslib však splněn nebyl. Nejenže se k soudu nedostavila obviněná, ale ani její dcera, a slíbené lékařské zprávy nebyly soudu dodány osobně ani jiným způsobem. V reakci na nastalou situaci soud vydal příkaz k předvedení obviněné k veřejnému zasedání (v pořadí devátému) nařízenému na den 28. 11. 2006.
Dne 27. 11. 2006, tedy den před konáním veřejného zasedání, opět telefonicky hovořila se soudní kanceláří dcera obviněné, která (aniž by se jakkoli zmínila o tom, proč nesplnila svůj slib učiněný dne 9. 11. 2006), sdělila, že obviněná se toho času nachází v nemocnici (bez jakékoli konkretizace např., ve které nemocnici, od jakého data, s jakými aktuálními zdravotními potížemi), avšak bude propuštěna ten samý den tj. 27. 11. 2006 , takže následující den v úterý 28. 11. 2006 by mohl obviněnou její zeť přivést k veřejnému zasedání kolem poledne.
Přes tento telefonát se v pořadí deváté veřejné zasedání konalo dne 28. 11. 2006 opět v nepřítomnosti obviněné a nedostavili se k němu ani její dcera či zeť. Na rozdíl oproti příslibu učiněnému dne 9. 11. 2006, kdy dcera obviněné v rozporu se svým ujištěním soud nekontaktovala, ozvala se téhož dne, kdy po sdělení, že matku - obviněnou musela odvézt zpět do nemocnice, neboť celou noc po chemoterapii zvracela, zase přislíbila, že požadované doklady dodá a to do týdne (tj. do dne 5. 12. 2006). Stejně jako v předchozím případě však svůj slib bez jakéhokoli vysvětlení nesplnila.
Okresní soud prokázal vůči obviněné vstřícnost, když vyčkal uplynutí jednotýdenní lhůty (která skončila dne 5. 12. 2006), a teprve následující den jí adresoval opětovné předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na den 19. 1. 2007, spolu s výzvou k doložení zpráv o jejím zdravotním stavu a majetkových poměrech, přičemž stanovil soudcovskou lhůtu v trvání tří dnů. Zároveň obviněnou poučil, že pokud soudní výzvu nesplní, učiní další kroky k zajištění její přítomnosti u jednání. Obviněná tuto zásilku převzala dne 12. 12. 2006, avšak zcela v dřívějším duchu se k jednání nedostavila, ani nezaslala soudu omluvu a zdůvodnění své nepřítomnosti.
V této situaci vydal Okresní soud v Táboře ve veřejném zasedání dne 19. 1. 2007 usnesení, jímž rozhodl, že se obviněná neosvědčila ve zkušební době podmíněného odsouzení, a že trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, uložený rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. 10 T 190/2001, vykoná ve věznici s dohledem.
Při posouzení podmínek pro naplnění ustanovení o osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení soud vyšel ze zpráv poškozených Č. s. a. s. a G. M. B. a. s., z jejichž obsahu plyne, že škoda obviněnou uhrazena nebyla. V odůvodnění taktéž vyslovil, že nedisponuje takovými prostředky, aby mohl obviněnou k předložení požadovaných dokladů jiným způsobem nutit, když k opatření lékařských zpráv je zapotřebí jejího souhlasu a od ověření odkdy a zda je vůbec nemocná, by se odvíjelo i posuzovaní jejích možností uhradit ve zkušební době způsobenou škodu. Ze strany obviněné nebyly předloženy ani doklady osvědčující její majetkové poměry. Za situace, kdy osobu obviněného nelze nutit k předložení jakýchkoli důkazů, neboť je na něm, jak se hodlá hájit, nepřipadalo podle okresního soudu v úvahu ani uložení pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř.
Podle názoru soudu byly vyčerpány všechny možnosti, které měly obviněnou vést k předložení předmětných zdravotních zpráv a nezbývalo než rozhodnout na základě těch důkazů, které měl k dispozici. Dále soud uvedl, že není v jeho silách, aby složitě a v konečném důsledku neúspěšně zjišťoval, v čem asi může spočívat důvod, pro který obviněný, který se soudem nekomunikuje, nesplnil své povinnosti.Vyslovil právní názor, že pro rozhodování v této věci by mělo být analogicky užito ust. §322 odst. 1, 2 tr. ř., podle nějž je na obviněném, aby doložil svůj zdravotní stav, který by mohl vést k závěru, že výkon trestu odnětí svobody může ohrozit jeho život nebo zdraví. V tomto případě, stejně jako v případě rozhodování o bezplatné obhajobě neplatí zásada vyšetřovací.
V samotném závěru odůvodnění svého usnesení ve vztahu k obviněné zdůraznil, že jeho rozhodnutí může zvrátit pouze podání stížnosti a doložení lékařských zpráv a dokladů osvědčujících majetkové poměry.
Po několika dnech hovořil soud telefonicky s dcerou obviněné, která mimo opětovného tvrzení, že matka je zase v nemocnici (bez bližšího upřesnění) uvedla, že lékařské zprávy byly soudu zaslány faxem, a dále že soudní zásilku (tj. usnesení ze dne 19. 1. 2007) matce předá a doručenku zašle zpět soudu. V návaznosti na tento hovor se soud pokusil zaslat rozhodnutí prostřednictvím dcery obviněné, avšak tento způsob se ukázal neúspěšným, stejně jako pokusy předchozí. K doručení předmětného usnesení ze dne 19. 1. 2007 obviněné pak došlo až dne 28. 3. 2007.
Dne 2. 4. 2007 podala obviněná proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2007 sp. zn. 10 T 190/2001 stížnost, jež obsahovala pouhé dvě věty a v posuzované věci je na místě je ocitovat v plném znění: „Podávám stížnost proti usnesení ze dne 19. 1. 2007. Potřebné doklady předložím osobně dne 12. 4. 2007“. Obviněná v situaci, kdy jí muselo být jasné, že odvrátit hrozbu výkonu trestu odnětí svobody může pouze neprodleným předložením požadovaných lékařských zpráv, potvrzujících existenci jejího vážného onemocnění ve zkušební době podmíněného odsouzení, nakonec žádné doklady soudu neposkytla.
Stížnost obviněné byla předložena Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, který ještě pouhou půlhodinu před konáním neveřejného zasedání nařízeného na 13.30 hod. dne 2. 5. 2007 ověřil u Okresního soudu v Táboře, že žádné materiály nebyly obviněnou soudu do této doby doručeny. Krajský soud se poté ztotožnil s názorem okresního soudu vysloveným v odůvodnění jeho usnesení a stížnost obviněné jako nedůvodnou zamítl. Kromě jiného uvedl, že v rozhodnutí okresního soudu je pregnantním způsobem vyjádřeno vše podstatné, odůvodnění je jasné a velmi přesvědčivé. Vyslovil, že podle jeho názoru okresní soud vyvinul maximální snahu, aby zjistil skutečnosti vztahující se k osobě obviněné V. H.
Na tomto místě je nejprve nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud rozhodně nemá v úmyslu zpochybňovat obecnou povinnost soudu zjišťovat skutkový stav věci, jak to vyplývá z ust. §2 odst. 5 tr. ř., a to i v řízení o osvědčení podmíněně odsouzeného ve zkušební době podle §330 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ale zároveň v projednávaném případě musel dát za pravdu krajskému soudu, jehož usnesení bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že v průběhu řízení nebylo ničím objektivně prokázáno, že obviněná v rozhodném období skutečně trpěla takovou chorobou, která jí znemožňovala či ztěžovala splnit přiměřenou povinnost (nahradit podle svých sil způsobenou škodu), která jí byla uložena v odsuzujícím rozsudku. Obviněná, ani nikdo z jejích příbuzných soudu nepředložil jedinou lékařskou zprávu dokazující, jakým onemocněním obviněná vlastně trpí, ačkoli to bylo soudu opakovaně přislíbeno obviněnou i její dcerou. Jestliže nebyla na jisto postavena tato základní informace, pak další důležité okolnosti s tím spojené, tj. zejména o jakou jde formu nemoci, v jakém rozsahu či stadiu tvrzené nemoci se obviněná nachází, od kdy do kdy a v které nemocnici byla hospitalizována, resp. v ordinaci kterého lékaře byla v ambulantní péči, či od kterého data vůbec byla ve stavu nemocných, již nebylo vůbec možné zjistit, a to ani při vynaložení jakéhokoli úsilí ze strany soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že obviněná sama nikdy soudu nesdělila relevantní informace. Při svém jediném nečekaném dostavení se k soudu dne 3. 11. 2005 uvedla pouze zcela obecnou informaci, že byla v nemocnici a v sanatoriu na Pleši, bez jakéhokoli dalšího upřesnění. Zároveň způsob a obsah jejího vyjádření vyvolává dojem, že její předchozí nespolupráce se soudem byla způsobena výhradně jejím pobytem v těchto zdravotnických zařízeních, k čemuž v budoucnu již nedojde. Ani z této její výpovědi ale není možno dovodit, jakou vlastně chorobou a jaké závažnosti měla být obviněná stižena. O charakteru této údajné choroby nasvědčují pouhé indicie a to zmínky obsažené v kratičkých záznamech telefonátů od dcery obviněné, jež jsou obsaženy ve spise. V těchto též ale není tvrzené onemocnění pojmenováno. O závažné chorobě lze uvažovat pouze z toho, že v záznamu telefonického hovoru je zmíněno slovo chemoterapie, což je druh léčby využívaný při onkologických onemocněních. Soud se tedy mohl pouze domnívat, jaké onemocnění obviněnou postihlo, ale rozhodně v tom neměl jistotu, a neměl jistotu ani v tom, že se tak skutečně stalo. Přitom není známa překážka, která by obviněné bránila, aby soudu předložila byť jen jedinou lékařskou zprávu, v níž by byla obsažena diagnóza možné závažné choroby, čímž by tuto otázku postavila najisto.
Nejvyšší soud v žádném případě nechce zlehčovat závažnost onkologických onemocnění. Je ale třeba opětovně zdůraznit, že soud při své rozhodovací činnosti je povinen hodnotit pouze to, co v příslušném řízení bylo prokázáno řádně provedenými důkazy, a nemůže vycházet výhradně z kusé poznámky obsažené v jediném telefonátu od dcery obviněné. Informace o vážné chorobě obviněné tudíž zůstala v podobě pouhé indicie, která v průběhu celého řízení nebyla ničím relevantním potvrzena. V této souvislosti nelze nezmínit, že v případě obviněné se jedná o osobu, která se dopustila podvodného jednání a již v minulosti byla soudně projednávána. Nalézací soud zde bez její součinnosti nemohl mít jistotu, že tato informace je pravdivá. Stěžovatel ve svém podání hovoří o vážném onemocnění obviněné a její zdravotní stav presentuje jako v řízení bez pochyb zjištěnou skutečnost. Přitom ale neuvádí z jakých důkazů tento svůj závěr dovodil, když jak už bylo řečeno, ve spise není obsažena jakákoli lékařská zpráva, která by toto tvrzení potvrzovala.
Dále je zcela evidentní, že obviněná se soudem po celou dobu odpovídajícím způsobem nespolupracovala. Zásilky jí adresované nepřebírala a pokud je již výjimečně převzala, tak na ně nereagovala. Soud přitom ke komunikaci s obviněnou využíval prostředků poskytnutých mu trestním řádem. Poté, co se mu vrátilo několik zásilek nedoručených prostřednictvím poštovních doručovatelů, použil institut doručení prostřednictvím policejního orgánu, a posléze i příkaz k zatčení, event. příkaz k předvedení. K soudu se obviněná dostavila pouze jedenkrát, a to 3. 11. 2005, v důsledku toho, že byl na ni vydán příkaz k zatčení.
Toto dostavení se k soudu však bylo jedinou výjimkou (což se ukázalo později). Poté již obviněná opět přestala se soudem komunikovat a po řadu měsíců nijak nereagovala na soudní obsílky. Kontakt se soudem navázala pouze její dcera a to telefonicky, kdy učinila vůči soudu několik slibů ohledně doprovodu matky k soudu a dodání předmětné zdravotnické dokumentace. Jak již bylo výše popsáno, žádný z těchto slibů nebyl splněn. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obviněná byla několikrát dcerou telefonicky omluvena. V pořízených záznamech nejsou s jedinou výjimkou telefonátu dcery obviněné z 2. 12. 2005 omluvy ze soudního jednání zaznamenány. Jsou zde zapsány sliby, že dcera dopraví obviněnou k veřejnému zasedání, případně že sama dodá požadované listiny prokazující onemocnění obviněné.
Za zcela nestandardní pak lze označit to, že ačkoli bylo v závěru odůvodnění usnesení ze dne 19. 1. 2007 sp. zn. 10 T 190/2001 Okresního soudu v Táboře uvedeno, že jeho rozhodnutí lze zvrátit podáním opravného prostředku, tj. stížnosti a současným předložením předmětných a opakovaně po řadu měsíců požadovaných a vícekrát slíbených dokladů o zdravotním stavu obviněné a jejích majetkových poměrů, přes toto výslovné poučení obviněná tyto doklady soudu nedodala, byť to v písemné stížnosti sama přislíbila. Z obsahu spisu přitom nelze shledat příčiny, které by v tom obviněné mohly účinně zabránit.
Stěžovatel taktéž namítá, že když se obviněná dostavila dne 3. 11. 2005 k soudu, tento měl přinejmenším opatřit její souhlas s vyžádáním lékařských zpráv, a dále měl zjistit bližší informace, tj. např. která zdravotnická zařízení by se mohla k jejímu stavu vyjádřit. Byť by se tato námitka mohla jevit jako případná, nelze s ní rozhodně souhlasit. Stěžovatel tuto námitku vznáší, aniž přihlíží k ostatním okolnostem případu, primárně pak k situaci, která nastala při dostavení se obviněné k soudu. Obviněná byla předtím opakovaně soudem bezvýsledně obesílána. Když se předmětného dne bez předvolání a předchozího ohlášení k soudu dostavila, vyvolala svou výpovědí dojem, že předchozí situace, kdy nepřebírala soudní obsílky již pominula a nebyly zde známky, které by nasvědčovaly tomu, že obviněná bude i nadále probíhající řízení ignorovat. Předchozí poštu podle svých slov nepřebírala proto, že pobývala ve zdravotnických zařízeních, ale nyní se již cítí lépe. V této situaci se jevilo jako nelogické, aby soud vyžadoval souhlas s nahlížením do její zdravotnické dokumentace, když obviněná navodila dojem, že se k dalšímu jednání soudu dostaví a bude s ním již spolupracovat. V tom okamžiku nic nenasvědčovalo tomu, že se obviněná k soudu i nadále nebude dostavovat, ani s ním nebude komunikovat.
Zdravotní stav fyzické osoby je citlivým údajem a možnost přístupu do zdravotní dokumentace pacienta má podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, kromě pacienta samého pouze velmi omezený okruh osob zejména z řad lékařů, ze strany moci soudní pak pouze soudní znalec v oboru zdravotnictví. Potřebou soudu obecně není zjišťovat, co je obsahem zdravotnické dokumentace vedené o jednotlivém pacientu. Zájem soudu v posuzovaném řízení o osvědčení se ve zkušební době na zjištění zdravotního stavu je omezen účelem, kterým je znát zdravotní stav osoby pouze z toho pohledu a v tom rozsahu, zda tento zdravotní stav je či není překážkou pro plnění jí uložených povinností.
V dané věci je podstatné, že soudu bylo několikrát bezvýsledně přislíbeno, že požadované informace, tj. zpráva o zdravotním stavu, mu budou ze strany obviněné předloženy. Tím mu měly být dány k dispozici relevantní informace potřebné k rozhodnutí. V takovéto situaci se jevilo jako nelogické, aby soud duplicitně žádal obviněnou o souhlas s poskytnutím informací o jejím zdravotním stavu, když mu tytéž informace měly být poskytnuty obviněnou, případně její dcerou. Že se tak v konečném důsledku nestalo, nelze klást za vinu okresnímu, ani krajskému soudu. Řízení o osvědčení ve zkušební době probíhalo v období cca 1,5 roku. Okresní soud poskytl obviněné dostatek času a tím i příležitosti k prokázání jejího zdravotního stavu. Jestliže není znám důvod, proč obviněná ignorovala nařízená soudní jednání, pak rovněž není znám důvod, proč v průběhu mnoha měsíců obviněná neposkytla soudu jedinou lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu.
Stěžovatel v této souvislosti též poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. IV. US 130/01. V něm Ústavní soud vyslovil, že z ust. §330 tr. ř. lze dovodit povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci ( §2 odst. 5 tr. ř.). Ta se vztahuje na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil.
K tomu je třeba uvést, že stěžovatel v tomto případě předkládá judikovanou větu vytrženou z kontextu celého skutkového stavu popisovaného v daném nálezu a naprosto nepřihlíží k situaci popsané v odůvodnění daného nálezu a nepatřičně se ji snaží zasadit do zásadně odlišného stavu v posuzované věci. V této lze nepochybně vysledovat opakovanou ignoranci soudního řízení o osvědčení se ze strany obviněné. Jiná je však situace ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu. Z jeho obsahu totiž plyne, že obviněný navrhl ve svůj prospěch svědčící a pro rozhodnutí relevantní skutečnosti a současně předložil listinné důkazy, které soud v jeho případě nevzal v potaz. Jaké relevantní skutečnosti ale měl vzít na zřetel Okresní soud v Táboře a po něm Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, když v průběhu řízení ač opakovaně přislíbeny, nebyly obviněnou poskytnuty, a de facto ani nebylo umožněno jejich samostatné opatření.
Ústavní soud v předmětném judikátu zmiňuje ust. §2 odst. 5 tr. ř., z něhož pak stěžovatel zdůrazňuje jeho poslední větu. V ní se hovoří o tom, že možnost obviněného navrhovat na podporu svých stanovisek a provádět důkazy nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Stěžovatel se však nezabývá otázkou, zda požadavek, který takto klade na soud, byl vůbec v dané věci splnitelným, a zda nebyl pouze hypotetickým, reálně nesplnitelným cílem. Neklade si ani otázku, zda obviněná měla reálný zájem na tom, aby se soud s jejím zdravotním stavem seznámil. Soud ale ve skutečnosti komunikovat procesním způsobem s obviněnou nemohl, jelikož ta vedené soudní řízení ignorovala, žádné návrhy nečinila a požadované doklady, byť několikrát přislíbené, nepředložila. Nutit obviněnou k poskytnutí informací o jejím zdravotním stavu možné nebylo a k vyžádání souhlasu k jejich samostatnému opatření obviněná soudu neposkytla (zřejmě záměrně) příležitost. Nejvyšší soud proto shledal, že okresní soud pro své rozhodnutí vyvinul potřebné úsilí, když využil dostupných možností poskytovaných mu trestním řádem. Co se týče ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. o uložení pořádkové pokuty, tak jeho aplikace by v daném případě byla zcela neefektivní. Nejvyšší soud tak uzavírá, že porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. v posuzované věci neshledal.
Poslední námitkou stěžovatele je, že okresní soud opatřil zprávy o náhradě škody v nedostatečném rozsahu. Soud obviněné uložil přiměřenou povinnost nahradit škodu všem třem obchodním společnostem podle §59 odst. 2 tr. zák. podle svých sil do konce zkušební doby podmíněného odsouzení. Dne 11. 4. 2005 učinil soud dotaz na poškozené, zda jim byla obviněnou uhrazena škoda přiznaná jim předmětným rozhodnutím. Na tento dotaz reagovaly pouze dvě poškozené. Poškozená Č. s. a. s. uvedla, že obviněná škodu neuhradila. Poškozená G. M. B. a. s. (dříve G. C. B. a. s.) odpověděla, že odsouzená dosud neuhradila způsobenou škodu ve výši 84.686,40 Kč. Dále sdělila, že odsouzená škodu splácí prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 464,50 Kč. Je zřejmé, že tato zpráva poškozené G. M. B. a. s. je přinejmenším nepřesná, neboť neposkytuje informaci jakou celkovou částku k datu podání zprávy obviněná uhradila. V tomto lze vytknout okresnímu soudu nedůslednost, neboť žádost o upřesnění adresovaná poškozené G. M. B. a. s. by zajisté neznamenala výrazné zatížení soudu. Rovněž tak urgence vůči třetímu poškozenému C.-F. s. r. o. mohla být jistě zaslána. Dále se pak jak okresní soud tak krajský soud dopustily chyby v psaní, když namísto správné částky 2 464,50 Kč uvedly částku 2 434,50 Kč. Tyto nedostatky však nelze hodnotit jako zásadní. Z obdržených zpráv od obou poškozených lze i tak zjistit základní relevantní informaci, tedy že obviněná celkově způsobenou škodu ve stanovené lhůtě neuhradila.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že i přes výše uvedenou výhradu hodnotí postup soudu jako souladný se zákonem. V žádném případě nelze říci, že by soud nezjišťoval skutkový stav věci, tj. neusiloval o prokázání zdravotního stavu obviněné a jejích možností splnit uloženou přiměřenou povinnost podle jejích sil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Bylo tomu právě naopak. Soud ji opakovaně vyzýval k předložení lékařských zpráv za daným účelem. Rovněž jí k tomu poskytl dostatek prostoru a času. Pokud stěžovatel presentoval námitku, že soud si měl informace o zdravotním stavu obviněné opatřit samostatně, považuje Nejvyšší soud splnění této podmínky v posuzovaném případě bez součinnosti obviněné, kterou neposkytovala ani v minimální míře, za nereálné. Jiný názor by bylo možno zastávat za předpokladu, kdyby přístup obviněné k celému soudnímu řízení byl jiný, jako tomu bylo v připomínaném nálezu ústavního soudu, což se však v posuzovaném případu nestalo.
Obviněná měla v předmětném řízení podmínky pro to, aby soudu sdělila rozhodné skutečnosti a navrhla důkazy, pro prokázání, že svou povinnost uhradit způsobenou škodu nesplnila z důvodů ležících mimo její vůli a možnosti. Obviněná však nevyvinula v tomto směru minimální snahu. Naopak svým chováním oddalovala rozhodnutí ve věci. To přesto, že bylo v jejím bytostném zájmu, aby bylo prokázáno, že u ní nastaly překážky znemožňující jí povinnost splnit, neboť by se tak vyhnula přeměny podmíněného trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný. Za situace, kdy nebylo známo o její tvrzené nemoci naprosto nic bližšího, svým chováním v kontextu odsouzení za trestný čin podvodu vnesla nejistotu a vyvolala tak nutně potřebu obezřetnosti. Rozhodně nebylo důvodné předpokládat, že by si nebyla vědoma závažnosti situace, neboť se jednalo o osobu, která již byla v minulosti soudně projednávána za majetkovou trestnou činnost.
Obecně možno říci, že zdravotní stav může být důvodem, který zabraňuje obviněnému splnit svou povinnost, tj. uhradit způsobenou škodu. Musí se ale jednat o důvod prokázaný, nikoli o možnost, která zůstává v rovině spekulací. Závažná choroba může být překážkou zabraňující fakticky povinnost splnit, ale musí být bez důvodných pochybností prokázáno, že zde tato choroba v době, kdy měla být povinnost splněna, trvala a že takovou překážku tvořila. Vzhledem k tomu, že okresní soud i při vynaložení potřebného úsilí existenci závažné choroby a tím i překážky pro splnění uložené přiměřené povinnosti u obviněné nezjistil, nemohl tak ani shledat existenci důvodu, který jí objektivně zabránil v nahrazení způsobené škody. V důsledku toho mu pak nezbylo jinak, než rozhodnout způsobem, jakým to ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2007 sp. zn. 10 T 190/2001 učinil. Krajský soud v nezměněné důkazní a procesní situaci rovněž nemohl rozhodnout jinak, než že podanou stížnost obviněné jako nedůvodnou zamítl.
Jelikož v případě obviněné V. H. nebylo v postupu Okresního soudu v Táboře ani Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, shledáno takové pochybení, které by odůvodňovalo zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 14 To 94/2007, případně jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. 10 T 190/2001, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud by byly dodatečně prokázány relevantní skutečnosti, které by obviněné bránily ve výkonu nařízeného trestu odnětí svobody, není předem vyloučen budoucí postup soudu ve smyslu ustanovení podle §322, §325 odst. 1 či podle §327 odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec