ECLI:CZ:NS:2007:4.TZ.84.2007.1
sp. zn. 4 Tz 84/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007, ve věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. sp. zn. 10 T 159/2006 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §45a odst. 1, §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. a v ustanovení §122 odst. 1 tr. ř. per analogiam v neprospěch obviněného A. Š.
Napadený rozsudek se zrušuje ve výroku, jímž bylo obviněnému podle §45a odst. 1 věta druhá tr. zák. uloženo přiměřené omezení - zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §45a odst. 1 věta druhá tr. zák., s přihlédnutím k §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. se obviněnému A. Š. u k l á d á p ř i m ě ř e n é o m e z e n í - zdržet se návštěv sportovních, kulturních a společenských akcí a srazů osob projevujících sympatie k neonacistickým hnutím či organizacím, respektive k hnutím či organizacím hlásajícím národnostní či rasovou zášť a dále zdržet se styku s těmito osobami.
Odůvodnění:
Obviněný A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2007 sp. zn. 10 T 159/2006 (spolu s obviněným F. S.) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil s obviněným F. S. tím, že dne 15. 9. 2006 kolem 22.40 hod. v T., okres T., na ulici Z. před domem, pro jeho příslušnost k romskému etniku, fyzicky napadli poškozeného D. F., občana Slovenské republiky tak, že jej nejprve pronásledovali od domu v ulici Z., kde jej vyhledali, následně obviněný F. S. poškozenému podkopl zezadu nohu a poté, co poškozený v důsledku toho upadl na zem, jej oba obvinění bili pěstmi do obličeje a do těla, přičemž obviněný Š. v tomto útoku pokračoval i poté, co s ním obviněný S. přestal, a to údery pěstí, úderem kolene do obličeje, kopy do obličeje a těla a šlápnutím těžkou botou do zad, přičemž tento svůj útok doprovázeli slovními výrazy jako „černá svině, že jej jako cikána zbijí, černá hubo“ a podobnými výroky, následně z místa činu odešli, čímž poškozenému D. F. způsobili lehké zranění ve formě otřesu levé ledviny, podkožního krevního výronu a oděrek nad levým obočím, podkožní krevní výrony horního a dolního víčka levého a dolního víčka pravého oka, podkožní krevní výron kořene nosu, zhmoždění sliznice nosu, odlomení části korunky prvního zubu vpravo a vlevo nahoře, oděrky těsně nad pravým kolenem a na přední ploše levého kolene s obvyklou dobou léčení kolem 10-14 dnů.
Za to byl obviněný A. Š. podle §221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti výroku o trestu podal dne 7. 5. 2007 obviněný odvolání. Na jeho podkladě věc projednal Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, coby soud odvolací, který rozsudkem ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 rozhodl tak, že z důvodu §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o uloženém trestu odnětí svobody a stanoveném způsobu jeho výkonu zrušil.
Podle §259 odst. 3 písm b) tr. ř. odvolací soud pak nově rozhodl tak, že podle §221 odst. 2 tr. zák. s použitím §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. odsoudil obviněného k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 360 hodin. Podle §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. s přihlédnutím k §45a odst. 1 věta druhá tr. zák. obviněnému uložil přiměřené omezení –zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami.
Podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného A. Š. Napadeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §45a odst. 1, §26 odst. 4 písm e) tr. zák. a v ustanovení §122 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona namítl, že předmětnými ustanoveními zákona se Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, důsledně neřídil, když při formulaci omezení uloženého obviněnému v rámci trestu obecně prospěšných prací podle §45a odst. 1 tr. zák. s odkazem na ustanovení §26 odst. 4 písm e) tr. zák. prakticky doslovně opsal toto obecně formulované ustanovení a pouze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se má obviněný zdržet návštěv akcí a srazů osob projevujících sympatie k neonacistickému hnutí, resp. ke hnutí hlásajícímu národnostní a rasovu zášť.
Stěžovatel uvedl, že krajský soud pominul, že přesné vymezení přiměřeného omezení musí být obsaženo již ve výroku rozsudku, neboť jen výrok je po právní moci rozsudku vykonatelný a proto konkretizace přiměřeného omezení nebo povinnosti jen v odůvodnění nepostačuje. Formulace uložených přiměřených omezení a povinností musí být dostatečně určitá, aby byla tato opatření vykonatelná, kontrolovatelná a zároveň aby poskytovala obviněnému dostatečnou záruku jasného vymezení mezí jeho chování a přípustných zásahů do svobody jednání a rozhodování obviněného, včetně možnosti předvídat, za jakých podmínek mu může být přeměněn trest obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody ve smyslu ustanovení §45a odst. 4 tr. zák.
Podle stěžovatele je použitá formulace sama o sobě bezobsažná a neposkytující obviněnému dostatečnou právní jistotu ohledně možnosti přeměny trestu. Je tedy zřejmé, že omezení podle §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. mělo být formulováno v zásadě tak, jak krajský soud naznačil v odůvodnění svého rozsudku. V tomto směru je tedy výrok Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, neúplný.
Nad rámec podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatel též vyjádřil pochybnost nad tím, zda byla splněna formální podmínka uložení trestu obecně prospěšných prací spočívající v tom, že s ohledem na povahu spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele uložení jiného trestu k dosažení účelu trestu není třeba.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007, byl porušen zákon v ustanovení §45a odst. 1, §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. a v ustanovení §122 odst. 1 tr. ř. a to v neprospěch obviněného A. Š. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle 270 odst. 2 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, aby neúplný výrok o uložení přiměřeného omezení, spočívajícího ve zdržení se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami, doplnil, popř., aby podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tento výrok doplnil sám.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že byla podána důvodně.
Podle §45a odst. 1 tr. zák. věty druhé může soud uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 tr. zák. směřující k tomu, aby vedl řádný život. Podle §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. soud může jako přiměřená omezení nebo povinnosti uložit zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami.
Podle §122 odst. 1 tr. ř. musí odsuzující rozsudek obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, též výrok o stanovení zkušební doby a jejím trvání. Byl-li nad pachatelem vysloven dohled, musí být z výroku rozsudku zřejmé, zda dohled má být vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem nebo zda jsou vedle něj pachateli ukládány další přiměřená omezení nebo povinnosti.
Analogicky lze nepochybně posledně uvedený požadavek zákona vztáhnout i na případy, kdy se obviněnému ukládají přiměřená omezení či povinnosti v souvislosti s uložením trestu obecně prospěšných prací.
Je třeba zdůraznit, že podstatou těchto omezení a povinností jsou zásahy do svobody jednání a rozhodování pachatele po dobu trvání trestu, které soud stanoví v zájmu nápravy a výchovy obviněného. Kriterium přiměřenosti vyžaduje, aby uložená omezení nebo povinnosti vedly obviněného k tomu, aby vedl řádný život. Jedná se o taková opatření, jejichž cílem je odstranění příčin, podmínek nebo příležitostí k opětovnému spáchání trestného činu, jehož se obviněný dopustil. Zároveň musí být adekvátní k trestnému činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Omezení a povinnosti, které nemají žádný vztah ke spáchanému trestnému činu, nelze uložit, ani kdyby mohly přispět k převýchově odsouzeného. Právním důsledkem jejich porušení je možnost rozhodnout o přeměně popř. výkonu trestu (např. přeměna trestu podmíněného v trest nepodmíněný, nebo trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody). Konkrétní vymezení práv a povinností přitom musí být obsaženo přímo ve výroku rozhodnutí, neboť pokladem pro případné rozhodnutí o přeměně či nařízení výkonu trestu je tato část rozhodnutí.
Základním požadavkem právní jistoty je jasnost, jednoznačnost práv a povinností. V tomto směru musí být i ukládané přiměřené povinnosti dostatečně určité, aby nevzbuzovaly pochybnosti, jaká jednání (tj. v posuzované věci návštěvy jakého prostředí a styk s kterými osobami) jsou pachateli, jemuž jsou omezení či povinnost uloženy, zakázána a naopak jaká jsou mu povolena. Bez splnění této podmínky neposkytují jasné pravidlo chování a jsou postiženy vadou neurčitosti. Ani soudní orgán ani obviněný poté nemají možnost bez důvodných pochyb posoudit, zda určité jednání jež obviněný zrealizoval, je jednáním dovoleným či zakázaným, a popřípadě zda tedy má být za takové jednání postižen.
V rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007 je uvedeno, že obviněnému se ukládá přiměřené omezení – zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami. Je tedy patrno, že soud uložil obviněnému podle §45a odst. 1 tr. zák. přiměřené omezení tím způsobem, že ocitoval doslovně text ust. §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. Soudem tak byla užita formulace, jež je pouze převzatým textem zákona, takže sama o sobě postihuje účast na společenských akcích obecně a styk s osobami, které nejsou nijak blíže specifikovány. Její výklad by bez potřebného konkrétního určení mohl vést až k absurdním závěrům o rozsahu omezení uloženém obviněnému.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice konkretizováno, že krajský soud má na mysli povinnost obviněného zdržet se kontaktu s prostředím, v němž se pohyboval v době spáchání předmětného deliktu, tedy různých akcí a srazů osob projevujících sympatie k neonacistickému hnutí, resp. k hnutí, které hlásá národnostní a rasovou zášť, to ale bez výslovného uvedení ve výroku rozhodnutí nestačí..
Z uvedeného je tedy zřejmé, že krajský soud vyslovil přiměřené omezení obviněnému materiálně vadným způsobem, když jej v příslušném výroku nijak ve vztahu ke spáchanému trestnému činu (tj. napadení fyzické osoby s rasovým podtextem - pro její příslušnost k romskému etniku) nekonkretizoval a nevymezil v dostatečném rozsahu hranice mezi dovoleným a zakázaným chováním obviněného. V odůvodnění (na straně čtvrté) svého rozhodnutí krajský soud předmětné omezení specifikoval jednoznačněji, takže z kontextu je zřejmé, jaká jednání (aktivity) obviněného považoval za nezbytné pro příště omezit. Jak již bylo výše zdůrazněno, toto upřesnění, uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí, není schopno zhojit uvedenou vadu vlastního výroku rozhodnutí, jehož účelem mělo být vymanění obviněného z vazeb na prostředí, v němž se pohyboval v době deliktu, a které má mít do budoucna vliv na jeho chování a jednání.
Z hlediska ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. je vzhledem k uvedeným skutečnostem možno konstatovat, že vytýkané porušení zákona naplňuje podmínky obsažené v tomto ustanovení, když stanovení přiměřené povinnosti či přiměřeného omezení v rámci uloženého trestu obecně prospěšných prací je v rozporu s jeho účelem.
Samotný výrok o uložení přiměřené povinnosti či přiměřeného omezení je oddělitelným výrokem od vlastního výroku o uložení trestu obecně prospěšných prací, neboť jeho uložení záleží podle §45a odst. 1 věty druhé tr. zák. na uvážení soudu, čili je výrokem fakultativním. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 2. 8. 2007 sp. zn. 14 To 170/2007, byl porušen zákon v ustanoveních §45a odst. 1, §26 odst. 4 písm. e) tr. zák. a v ustanovení §122 odst. 1 tr. ř. per analogiam v neprospěch obviněného A. Š.
Navrhované přikázání věci krajskému soudu, aby vadný výrok sám doplnil podle §270 odst. 2 tr. ř., nebylo možné učinit. Prostým doplněním již existujícího výroku totiž nemohla být vytýkaná vada napravena, ale bylo nutné celý předmětný výrok příslušným způsobem nově formulovat. Nejvyšší soud pak doplnit předmětný výrok rovněž sám nemohl, neboť to trestní řád neumožňuje. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a to pouze ve výroku, jímž bylo obviněnému uloženo ono zmíněné obecné, nedostatečně konkrétní přiměřené omezení, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z hlediska procesní ekonomie považoval Nejvyšší soud za neúčelné přikazovat věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, když důkazní situace v dané věci byla zjištěna bez důvodných pochybností a stížností pro porušení zákona byla napadena pouze výše zmíněná vada předmětného rozhodnutí odvolacího soudu. Proto ve smyslu §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve věci v potřebném rozsahu sám nově rozhodl o uložení přiměřeného omezení obviněnému tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku specifikováno.
Pokud se týká vyjádřených pochybností stěžovatele ohledně správnosti uloženého trestu obecně prospěšných prací obviněnému, tak tyto pochybnosti sám ve stížnosti pro porušení zákona označil za podané nad její rámec. Argumentace zvolená ministrem spravedlnosti mimo rámec podaného mimořádného opravného prostředku skutečně vybočuje, neboť ten byl ministrem spravedlnosti podán výhradně ve prospěch obviněného. Aplikované výhrady ohledně nepřiměřené mírnosti uloženého druhu trestu ze strany odvolacího soudu však jsou námitkou směřující v neprospěch obviněného a též vzhledem k této skutečnosti se Nevyšší soud danou námitkou nezabýval a ani zabývat nemohl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec