ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1012.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1012/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 13 To 45/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 125/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 3 T 125/2006, uznán vinným trestnými činy zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil jednáním blíže konkretizovaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. S. odsouzen podle §256a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roky. Současně byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva v trvání 3 roky.
O odvolání obviněného M. S. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 13 To 45/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud sám nově rozhodl o trestu tak, že obviněnému uložil podle §256a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu 2 roky.
Dne 8. 6. 2007 podal obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nebyl v řízení prokázán stav úpadku obchodní společnosti P. P., a. s., v níž v inkriminované době působil jako statutární orgán. Zmíněné tvrzení obviněný opírá o důkaz v podobě zprávy auditora za rok 2001, v níž se údajně nehovoří o stavu úpadku. Pokud tedy soudy nižších stupňů vycházely ze znaleckého posudku soudního znalce M. S., považuje obviněný takový postup za nesprávný. Uvedený znalecký posudek je totiž podle názoru obviněného neobjektivní, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje na skutečnost, že znalec se nezabýval očekávanými výnosy obchodní společnosti P. P., a. s., ani vstupem zásadního strategického partnera do jmenované společnosti. Obviněný je přesvědčen, že znalecký posudek je zásadní pro posouzení objektivní stránky trestného činu (obviněný však neuvádí, zda se jedná o trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. nebo porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák.). Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu (přitom ani z této námitky není zcela zřejmé, vůči kterému z trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným, ji vznáší). Jak dále obviněný zdůraznil, obchodní společnost P. P., a. s., se hospodářsky rozvíjela a navíc do ní hodlal vstoupit strategický obchodní partner V. N. Obviněný je tedy přesvědčen, že za této situace nemohl předpokládat úpadek obchodní společnosti P. P., a. s. Soudy nižších stupňů podle obviněného nedůvodně považovaly svědka V. N. za nevěrohodného. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že od 18. 9. 2002, kdy byl odvolán z funkce předsedy představenstva jmenované obchodní společnosti, nemohl již ovlivňovat její hospodářský vývoj, což se následně projevilo i v propadu její ekonomické bilance. Soudy nižších stupňů tudíž podle názoru obviněného hodnotily důkazy subjektivně a v důsledku toho dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení.
Závěrem svého dovolání obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. 13 To 45/2007, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 11. 2006 (ve svém dovolání toto rozhodnutí označil nesprávným datem jeho vyhlášení), sp. zn. 3 T 125/2006. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by však označil příslušný soud, u něhož by mělo být učiněno nové projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. S. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ty námitky obviněného, jimiž zpochybňuje důkazy provedené ve věci. Naopak k námitkám, které již odpovídají citovanému důvodu, ale jsou podle státního zástupce zjevně neopodstatněné, náleží tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů údajně nesprávně posoudily subjektivní a objektivní stránku trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Jak ovšem uvádí státní zástupce, soudy obou stupňů nepochybily při posouzení těchto formálních znaků trestných činů. Obviněný totiž za stavu insolvence obchodní společnosti P. P., a. s., odčerpával finanční prostředky z majetku této obchodní společnosti, čímž vědomě zvýhodnil některé z jejích věřitelů, a za stavu úpadku jmenované obchodní společnosti bez zbytečného odkladu nepodal návrh na prohlášení konkursu na její majetek ani nepodnikl nic, čím by tento stav zvrátil. Zmíněné závěry pak státní zástupce opřel s poukazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu o podrobný výklad příslušných znaků skutkových podstat trestných činů zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. S. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný M. S. především napadá výsledky dokazování, které prováděly soudy nižších stupňů, když poukazuje na subjektivní hodnocení jednotlivých důkazů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný zpochybňuje některá rozhodná skutková zjištění, k nimž měly soudy dospět na základě vadně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. V tomto směru obviněný dovozuje předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jeho právního posouzení především s poukazem na jiné (a pro obviněného příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z provedených důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné, neúplné apod.) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval též z námitek proti hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku M. S., pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Výše uvedenými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný M. S. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného M. S., v jejímž rámci zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. Zmíněnou námitku obviněný opírá o tvrzení, podle něhož obchodní společnost P. P., a. s., se hospodářsky rozvíjela a tento rozvoj měl podpořit i vstup strategického obchodního partnera V. N. Obviněný je tudíž přesvědčen, že za této situace nemohl předpokládat úpadek jmenované obchodní společnosti.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněný M. S. jako předseda představenstva obchodní společnosti P. N., a. s., jež byla v úpadku od měsíce prosince 2000 do dne 18. 9. 2002, kdy obviněný ukončil výkon této funkce, v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nepodal návrh na prohlášení konkursu na její majetek, ačkoli mu byl znám stav úpadku jmenované obchodní společnosti. Dále obviněný ve funkci předsedy představenstva obchodní společnosti P. N., a. s., rozhodující o úhradě závazků této obchodní společnosti, která byla od měsíce prosince 2000 do dne 18. 9. 2002 v úpadku ve formě platební neschopnosti, po celé toto období neprováděl rovnoměrné a poměrné uspokojování pohledávek věřitelů jmenované obchodní společnosti, když uhradil pohledávky jen některých jejích věřitelů a pohledávky jiných věřitelů neuhradil, přičemž takto jednak zvýhodnil některé věřitele obchodní společnosti P. N., a. s., kteří jsou uvedeni ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a tím poškodil další zde vyjmenované věřitele, jejichž pohledávky neuspokojil.
Z hlediska subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu ve smyslu §126 odst. 2 tr. zák. je podstatné, aby pachatel (tj. obviněný) úmyslně nesplnil svou zákonnou povinnost podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu. Zákonná povinnost podat návrh na prohlášení konkursu vyplývala v posuzované době pro osobu, která byla v úpadku, přímo z tehdy platného ustanovení §3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání). Osobou, jíž byla uložena povinnost podat návrh na prohlášení konkursu ve smyslu citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, se rozumí právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která byla v úpadku. Za stav úpadku se přitom považuje jednak okolnost, jestliže dlužník má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (tzv. insolvence), nebo je-li příslušná fyzická osoba jako podnikatel či právnická osoba předlužena. O předlužení jde tehdy, má-li tato osoba více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek (srov. §1 odst. 2, 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je rovněž podstatné, zda úmyslně vyčkával se splněním povinnosti podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu, anebo zda mu v tom bránily nějaké důležité důvody. Pojem „bez zbytečného odkladu“ (viz §3 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) je třeba vykládat ve vztahu k rozsahu zákonných povinností dlužníka, který je v úpadku, tj. v návaznosti na to, co musí tento dlužník učinit, aby jeho návrh na prohlášení konkursu odpovídal ustanovení §4 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Z citovaného ustanovení totiž vyplývá, že navrhovatel musí uvést okolnosti, které osvědčují jeho úpadek. K návrhu je navrhovatel povinen připojit seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres. Předložený seznam majetku a závazků musí dlužník podepsat a výslovně o něm prohlásit, že je správný a úplný. Ve výše uvedeném směru může být situace podstatně složitější u některých kapitálových obchodních společností, v nichž je nejprve potřebné svolat valnou hromadu za účelem řešení úpadkového stavu a přijmout na ní odpovídající řešení.
Obviněný M. S., jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, však téměř dva roky vyčkával s podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti P. N., a. s. Přitom podle názoru Nejvyššího soudu bezdůvodně spoléhal na zlepšení celkově nepříznivého hospodářského stavu jmenované obchodní společnosti. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval zejména na vstup významného (tzv. strategického) obchodního partnera do obchodní společnosti P. N., a. s., nelze takové tvrzení akceptovat. Jak totiž zjistily soudy obou stupňů, se zmíněným strategickým partnerem, jímž měl být V. N., nebyla uzavřena žádná smlouva, která by zaručovala jeho investici do podnikání insolventního dlužníka – obchodní společnosti P. N., a. s., jejímž jménem jednal obviněný. Tohoto jednání se obviněný navíc dopustil v postavení předsedy představenstva jmenované akciové společnosti, tj. jako vedoucí jejího statutárního orgánu, takže musel mít přehled o aktuálních ekonomických ukazatelích o stavu jejího hospodaření, z nichž mu muselo být zřejmé, že stav úpadku v podobě platební neschopnosti je dlouhodobý a nezvratný. Přesto obviněný neučinil žádné právní úkony, které by vedly k podání návrhu na prohlášení konkursu. Podle Nejvyššího soudu tedy obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu [srov. §4 písm. b) tr. zák.], jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Navíc obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné okolnosti, které by takový závěr důvodně zpochybnily.
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný M. S. rovněž uznán vinným, Nejvyšší soud uvádí následující. Z hlediska zavinění se i zde vyžaduje úmysl, který je dán tehdy, pokud se pachatel (tj. obviněný) jako dlužník chce záměrně vyhnout poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a zamýšlí tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si je vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ jeho způsobení je s ním srozuměn (srov. rozhodnutí pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný, jak již Nejvyšší soud výše uvedl, si byl vědom toho, že obchodní společnost P. N., a. s., jejímž jménem jednal jako předseda představenstva, se dlouhodobě (přibližně po dobu dvou let) nacházela ve stavu úpadku. K tomuto znaku citovaného trestného činu Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že se musí jednat o úpadek ve formě tzv. insolvence. Z popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně sice podle dovolacího soudu zcela jasně nevyplývá, o jakou formu úpadku se jednalo v případě dlužníka – obchodní společnosti P. N., a. s., avšak ve spojení s odůvodněním citovaného rozsudku (viz jeho str. 105) lze dospět k závěru, podle něhož tento dlužník nebyl schopen plnit své splatné závazky. Jednalo se tedy o stav insolvence, jak ostatně vyžaduje skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný ovšem ve svém dovolání nijak nezpochybnil naplnění tohoto znaku citovaného trestného činu, proto dovolací soud ani neměl důvod zabývat se právním posouzením skutku z uvedeného hlediska, protože je vázán rozsahem a důvody podaného dovolání. Obviněný tedy jako statutární orgán dlužníka, jak je zřejmé ze skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, za stavu úpadku ve formě insolvence způsobil nerovnoměrné a nikoli poměrné uspokojování věřitelů dlužníka, jehož jménem jednal (viz §90 odst. 2 tr. zák.), čímž některé věřitele zvýhodnil na úkor jiných věřitelů téhož dlužníka. Navíc to byl pouze obviněný, který mohl v obchodní společnosti P. N., a. s., rozhodovat o úhradě jejích závazků. Z výše uvedeného je tudíž patrné, že obviněný M. S. jednal alespoň v nepřímém úmyslu [srov. §4 písm. b) tr. zák.], neboť za stavu insolvence jmenované obchodní společnosti vědomě zvýhodňoval konkrétní věřitele této obchodní společnosti ke škodě ostatních jejích věřitelů, tj. musel vědět, že může způsobit porušení zájmu na ochraně práva poškozených věřitelů, aby byly jejich pohledávky uspokojeny alespoň poměrně a rovnoměrně. Vzhledem k tomu, že obviněný neučinil nic, co by zabránilo takovému jednání a jeho následku, lze v posuzované věci podle Nejvyššího soudu dovodit srozumění obviněného s porušením zájmu chráněného ustanovením §256 tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného, kterou zpochybňuje správnost posouzení subjektivní stránky obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jako neopodstatněnou.
Ve vztahu k objektivní stránce trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal žádná pochybení v postupu soudů nižších stupňů při posouzení jejich formálního znaku spočívajícího v existenci platební neschopnosti obchodní společnosti P. N., a. s. Ostatně obviněný M. S. nevznesl ve svém dovolání žádné konkrétní argumenty, jimiž by důvodně zpochybnil naplnění objektivní stránky uvedených trestných činů a které by byly způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že právní kvalifikace spáchaného skutku byla učiněna řádně a bez vad, přičemž dovolací soud nemá žádné pochybnosti o správnosti právního posouzení předmětného jednání obviněného, pro které byl odsouzen a jímž naplnil všechny zákonné znaky obou skutkových podstat citovaných trestných činů.
Na shora uvedeném závěru nemůže změnit nic ani námitka obviněného M. S., že po dni 18. 9. 2002, kdy byl odvolán z funkce předsedy představenstva obchodní společnosti P. N., a. s., nemohl již ovlivnit další hospodářský vývoj v této společnosti. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že soudy nižších stupňů kladly obviněnému za vinu jednání uskutečněné toliko do uvedeného data. Proto dovolací soud nemohl akceptovat zmíněnou námitku obviněného a shledal ji rovněž neopodstatněnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného M. S. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y