ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1100.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1100/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovoláních, která podali obvinění Ing. D. U. , a M. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. 5 To 7/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 3/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. D. U. a M. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 16 T 3/2006, byli obvinění Ing. D. U. a M. T. uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. (Ing. D. U. pod body II. a III. výroku o vině a M. T. pod body I. a III. tamtéž). Obviněný R. M. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 2 tr. zák. (bod III. výroku o vině). Obviněnému Ing. D. U. byl podle §250b odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněnému M. T. byl za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2005, sp. zn. 17 T 22/2004, podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále byl obviněným Ing. D. U. a M. T. podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti, a to obviněnému Ing. D. U. na dobu dvou let a obviněnému M. T. na dobu pěti let. Poškozená Č. záruční a rozvojová banka, a. s., byla podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň byl obviněný Ing. D. U. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutku uvedeného v obžalobě pod bodem I/1, obviněný M. T. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené v obžalobě pod body I/1, I/2 a I/3 a obviněný R. M. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené v obžalobě pod body II/1 a II/2.
Z podnětu odvolání obviněných Ing. D. U. , M. T. a R. M. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 5 To 7/2007, kterým podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém jeho rozsahu a nově rozhodl tak, že obvinění Ing. D. U. a M. T. byli uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., za který byl Ing. D. U. podle §250b odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu dvou let. Obviněnému M. T. byl za uvedený trestný čin podle §250b odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu osmnácti měsíců. Současně byli obvinění Ing. D. U. , M. T. a R. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, kterým se podle výroku o vině pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně měli dopustit jednak Ing. D. U. společně se skutkem pod bodem II. tamtéž pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., M. T. společně se skutkem pod bodem I. téhož výroku pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. a R. M. pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 2 tr. zák.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. D. U. a M. T. dovoláními podanými společným obhájcem ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku citoval Ing. D. U. dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. M. T. uplatnil kromě totožných dovolacích důvodů také důvody pod písmeny e), h) citovaného ustanovení, tj., že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný Ing. D. U. k důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že ve výroku o vině rozsudku jsou obsažena dvě rozdílná jednání různých pachatelů, jež byla kvalifikována, jakoby šlo o jediný trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. Pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podřadil následující námitky. Vyjádřil přesvědčení, že S. M. – W. B. , a. s., (dále jen SMW, a. s.), ani Č. s. , a. s., od nichž získal úvěry, nebyly nijak poškozeny. Zpochybnil, že by peníze poskytnuté Č. s. , a. s., ve formě úvěru použil na jiný než smluvený účel. Tvrdil, že Č. s. , a. s., sama měla zájem stát se jediným plátcem díla a měla k dispozici informace o ekonomické situaci společnosti O. T. , a. s., z nichž mohla zjistit, že jednou již zaplacené práce budou zaplaceny z úvěru Č. s. , a. s., (tzv. refinancování) a úvěr u SMW, a. s., tak bude společnost O. T. , a. s., schopna předčasně splatit. Dále namítl, že z občanskoprávního a obchodně právního hlediska zhotoviteli díla není zakázáno vrátit zaplacenou část ceny díla a nechat si ji pak opět zaplatit a nebyla tak dle něj naplněna ani materiální stránka trestného činu. Toto své tvrzení podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05. Konečně zpochybnil také existenci úmyslu užít finance na jiný než smluvený účel, přičemž argumentoval tím, že z gramatického výkladu textu smlouvy nevyplývá, že by jeho postup byl v rozporu s úvěrovou smlouvou. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a případně také rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Druhý z dovolatelů M. T. napadl shodně jako Ing. D. U. nedostatek výroku o vině, tedy že výroková část rozhodnutí popisuje dva různé skutky, které jsou označeny jako jediný trestný čin úvěrového podvodu. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým lze brojit proti výroku o trestu, namítl porušení zásady zákazu reformace in peius. Považoval totiž trest, jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, za přísnější, než by odpovídalo uvedené zásadě. Poukázal na skutečnost, že soudem prvního stupně (Krajský soud v Českých Budějovicích) mu byl mj. uložen nepodmíněný souhrnný trest (trest odnětí svobody v trvání 4 let 4 měsíců) k trestu uloženému mu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005 (tím mu byl původně uložen trest odnětí svobody na 4 roky). Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu a následně byl obžaloby zcela zproštěn. Proto byl obviněný toho názoru, že i výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích musel být tímto zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ovlivněn. Vyslovil přesvědčení, že Krajský soud v Českých Budějovicích měl svůj výrok patřičně doplnit a teprve potom mohl rozhodovat soud druhého stupně (Vrchní soud v Praze) o odvolání. Nestalo se tak, proto je podle odvolatele M. T. každý trest odnětí svobody v delším trvání než 4 měsíce (tento časový úsek odvodil z rozdílu mezi 4 roky a 4 měsíci uloženými souhrnným trestem a 4 roky ze zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005), jakož i trest z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Dále namítl nepřípustnost trestního stíhání, která podle jeho přesvědčení vyplývala z promlčení skutku. Konkrétně zpochybnil totožnost skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, se skutkem, za který byl odsouzen. Poslední deklarovaný důvod dovolání – nesprávné hmotně právní posouzení – spočíval podle vyjádření obviněného jednak v absenci úmyslu použít úvěr na jiný než stanovený účel, především však skutek postrádal dostatečný stupeň společenské nebezpečnosti. Připustil, že finance držel (resp. byly na účtu společnosti A. , s. r. o.,) neoprávněně – šlo o bezdůvodné obohacení, ale to je splatné teprve na výzvu oprávněné osoby, k čemuž nedošlo. Poukázal k tomuto na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, v němž Ústavní soud vyslovil názor, podle nějž k tomu, aby se jednalo o úvěrový podvod, musí jednání dosahovat dostatečné výše společenské nebezpečnosti, být úmyslné a způsobilé ohrozit chráněný zájem. Zdůraznil, že chráněný zájem nebyl ohrožen, mezi A. , s. r. o., a SMW, a. s., existoval standardní vztah a úvěr byl řádně splacen. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek vrchního soudu, tak popřípadě i soudu krajského, aniž by specifikoval další postup.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který se postupně vyrovnal s dovoláními obou obviněných následovně. Podle jeho názoru námitky obviněného Ing. D. U. převážně odpovídaly oběma deklarovaným dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., nicméně je shledal nedůvodnými. Státní zástupce označil použití finančních prostředků nikoli na dostavbu penzionu, nýbrž k předčasnému uhrazení úvěru získaného od jiného finančního ústavu, za sofistikované jednání ze strany obviněného Ing. D. U. , jehož cílem bylo zastřít skutečný účel použití úvěru, a to v rozporu s úvěrovou smlouvou. Ze způsobu provedení těchto finančních operací podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá i vědomí Ing. D. U. o užití financí na jiný než sjednaný účel. Uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I.ÚS 631/05, na danou věc nedopadá, neboť úvěr řádně splácen nebyl, věřitel byl uspokojen realizací zástavy a to ani ne v celém rozsahu své pohledávky. Dále se státní zástupce zabýval argumentací obviněného M. T. , jehož námitky proti hmotně právnímu posouzení byly až na námitku nedostatku materiální stránky trestného činu skutkového charakteru. Společenská nebezpečnost činu dosahovala podle přesvědčení státního zástupce vyššího stupně než nepatrného už proto, že skutek nebyl posouzen podle kvalifikované skutkové podstaty §250b odst. 2, 4 tr. zák., ačkoli po formální stránce by této právní kvalifikaci odpovídal. Posouzením jen podle základní skutkové podstaty (při škodě převyšující částku 500 000,- Kč) tak čin obviněného M. T. minimálně odpovídal nejlehčím běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, u nichž je materiální stránka naplněna (citoval v této souvislosti také judikát č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Pokud dovolatel brojil proti zachování totožnosti skutku, nejednalo se podle státního zástupce o opodstatněné tvrzení, jelikož shoda jednání i následku byla v podstatných rysech zachována. Vyjádřil přesvědčení, že námitka porušení zákazu reformace in peius pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá. Z výše rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněné námitky obsahově odpovídají formálně citovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), k) tr. ř., a následně posuzoval jejich důvodnost.
Obviněný Ing. D. U. byl pod bodem I. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., který v podstatě spočíval v tom, že obviněný v rozporu se stanoveným způsobem čerpání úvěru ve výši 15.000.000,- Kč, poskytnutého společnosti O. T. , a. s., Č. s. , a. s., na stavební úpravy a přístavbu za účelem zřízení penzionu na daném pozemku, dal dne 6. 3. 2002 příkaz k úhradě patnácti faktur (blíže specifikovaných ve skutkové větě rozsudku) v celkové hodnotě 4.560.655,- Kč z úvěrového účtu u Č. s. , a. s., přičemž tyto faktury byly na jeho výzvu opětovně vystaveny a upraveny jednatelem společnosti D. , s. r. o., R. M. , přestože faktury již byly dříve uhrazeny z úvěru čerpaného společností O. T. , a. s., od společnosti SMW, a. s. Finanční prostředky získané proplacením opětovně vystavených faktur byly dne 8. 3. 2002 poukázány R. M. bance SMW, a. s., a takto byly vlastně použity k předčasnému splacení úvěru poskytnutého tímto bankovním ústavem společnosti O. T. a. s.
Stejného trestného činu, tedy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., se měl obviněný M. T. podle bodu II. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně dopustit tím, že jako jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem Č. K. , H. , nechal 20. listopadu 2001 vystavit pro dodavatele obchodní společnost O. t. , a. s., se sídlem Č. K. , U. , u níž působil jako člen představenstva, fakturu znějící na částku 1 004 882,90 Kč za truhlářský materiál určený k výrobě interiérů S. p. K. s termínem splatnosti do 30. listopadu 2001 zahrnující úhradu faktury subdodavatele obchodní společnosti D. , a. s., P. , Č. B. , z 29. listopadu 2001 na částku 630 525,- Kč, přičemž fakturovaný truhlářský materiál nebyl společnosti A., s. r. o., dodán, o čemž věděl, a třebaže nejpozději 29. listopadu 2001 udělil zaměstnancům této společnosti pokyn k vyhotovení žádosti o vystavení dobropisu faktury, na jejímž podkladě byl společností D. , a. s., dobropis vyhotoven 30. listopadu 2001, byla faktura s jeho vědomím 3. prosince 2001 neoprávněně uhrazena z úvěrových prostředků poskytnutých společnosti O. T. , a. s., bankou SMW, a. s., pobočka Č. B., podle čl. 2 úvěrové smlouvy z 31. října 2001, výhradně určených k dofinancování dostavby Sport penzionu K. a poté, co částka 630 525,- Kč byla podle požadavku společnosti A., s. r. o., dodavatelskou firmou D. , a. s., poukázána na objednatelův účet vedený u Komerční banky, a. s., neučinil žádných opatření k jejich navrácení do dispozice úvěrového dlužníka a tuto ponechal k využití společnosti A. , s. r. o.
Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, přičemž shledal, že dovolacím námitkám obou obviněných nelze přisvědčit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Oba odvolatelé jej shodně spatřovali v tom, že Vrchní soud v Praze kvalifikoval čin každého z nich tak, jako by se jednalo o jeden skutek. Nejvyšší soud se tak k této námitce totožné v obou dovoláních vyjadřuje společně.
Zpochybňovaný výrok o vině z rozsudku soudu druhého stupně obsahuje dva samostatné skutky jasně označené římskými číslicemi I. a II., za každým popisem skutku následuje právní věta a paragrafové znění spáchaných trestných činů je uvedeno až po právní větě vztahující se ke skutku pod bodem II. společně pro oba skutky, jelikož se každý z obviněných dopustil jednání naplňujícího skutkovou podstatu téhož trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. Obsahové náležitosti rozsudku stanoví ustanovení §120 tr. ř., náležitosti výroku o vině pak vymezuje jeho třetí odstavec tak, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se zprošťuje obžaloby, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Zákon zjevně neukládá soudům povinnost zařadit paragrafové znění trestného činu u jednotlivých trestných činů ihned za příslušnou právní větu, ani nezakazuje vyjádřit jedním paragrafem právní kvalifikaci dvou skutků (za předpokladu ovšem, že skutky byly kvalifikovány totožně). Zásadní zde je podmínka, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, kterou výroková část rozsudku splňuje. Při pohledu na jednoznačné rozlišení činů každého z obviněných a na množné číslo užité v paragrafovém vyjádření („čímž spáchali…“, str. 3 rozsudku odvolacího soudu), není pochyb o tom, že soud druhého stupně se zabýval dvěma rozdílnými skutky, z nichž každý spáchal jiný pachatel, a oba činy naplnily zákonné znaky stejného trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. Napadenému rozhodnutí lze skutečně vytknout určitou nepřehlednost popisu výroku o vině, kdy soud mohl zvolit srozumitelnější a jednoznačný způsob vyjádření viny obou obviněných v části paragrafového označení trestného činu, jímž je uznal vinnými. Např. za slovy „čímž spáchali“ měl označit jméno obviněného Ing. D. U. – pod bodem I. výroku o vině a stejně tak uvést jméno obviněného M. T. a bod II. výroku o vině. Přesto je však možné konstatovat, že výrok napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je úplný, je v souladu s požadavky zákona na obsahové náležitosti rozsudku, a Nejvyšší soud proto shledal námitku obou obviněných spadající pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nedůvodnou.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněný obviněným M. T. , je dán tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, v situaci, kdy byl dán některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně vyjmenovaných v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Tento důvod dovolání tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.] vydal jiné meritorní rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (např. odsuzující rozsudek). Promlčení trestního stíhání, které namítl obviněný M. T. , patří mezi tyto důvody nepřípustnosti, konkrétně je uvedeno v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Institut promlčení trestního stíhání je upraven v ustanoveních §67 a §67a tr. zák. Promlčecí lhůta pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, činila v souladu s §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. tři roky. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému M. T. doručeno dne 13. 9. 2004 (doručenka na č. l. 13), přičemž protiprávního jednání se dopustil v měsících listopadu a prosinci roku 2001 (a to jak podle znění skutkové věty výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, tak podle usnesení o zahájení trestního stíhání). Evidentně tak od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání tříletá promlčecí lhůta neuplynula a důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. dán nebyl. Tvrzení dovolatele o nesplnění podmínek totožnosti skutku Nejvyšší soud neakceptoval, neboť skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně pod bodem II. výroku o vině a skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání pod bodem 1) třetí odstavec (č. l. 8-9) vykazují jak částečnou shodnost jednání (vystavení fiktivní faktury za dodávku materiálu), tak částečnou shodu následku (způsobení škody převyšující 500 000,- Kč), a to v podstatných skutkových okolnostech. Nutno dodat, že shoda nemusí být naprostá, bezvýjimečná shoda je v praxi spíše ojedinělá, proto postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi (srovnej např. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, č. 52/1979 Sb. rozh. tr.). I touto dovolací námitkou obviněný M. T. nenaplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a Nejvyšší soud ji považuje na zjevně neopodstatněnou.
Opět pouze obviněným M. T. byl uplatněn i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §§23 odst. 1, 31 a 33 tr. zák. Vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák.) lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V dané věci byl obviněnému M. T. uložen rozsudkem soudu prvního stupně nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let 4 měsíců a současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 To 93/2005, jehož výměra činila 4 roky. Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze však byl ještě před rozhodnutím o odvolání v předmětné trestní věci zrušen a obviněný byl v této věci pravomocně zproštěn obžaloby (č. l. 3559 – 3575 trestního spisu). Z tohoto důvodu tak v předmětné trestní věci nemohl být obviněnému ukládán trest souhrnný nýbrž samostatný (srov. č. 27/1971-III. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud pak po novém vyslovení viny obviněného M. T. uložil trest odnětí svobody v délce 8 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců a dále trest zákazu činnosti. Podle přesvědčení dovolatele M. T. však správně mohl být soudem druhého stupně uložen trest odnětí svobody v maximální výměře 4 měsíců jako rozdíl mezi délkou souhrnného trestu a trestu, k němuž byl tento souhrnný trest rozsudkem soudu prvního stupně ukládán. Argumentace obviněného M. T. , jíž se domáhal nižší výměry trestu odnětí svobody, však nebyla dle zjištění dovolacího soudu důvodná.
V posuzované věci byl obviněnému M. T. odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně uložen souhrnný trest podle pravidel uvedených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., neboť trestný čin, jímž byl uznán vinným, obviněný spáchal dříve, než byl v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 22/2004 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin (podvod podle §250 odst. 1, 3 tr. zák.). Vzhledem k tomu, že v řízení o dovolání došlo mj. i ke zrušení tohoto rozsudku, věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, byla nově vedena pod sp. zn. 17 T 2/2007 a následně byl obviněný M. T. zproštěn obžaloby rozsudkem ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 17 T 2/2007, který nabyl právní moci dne 14. 3. 2007. Ještě před rozhodnutím odvolacího soudu v posuzované trestní věci tak odpadl důvod pro uložení souhrnného trestu obviněnému M. T. , neboť původní trest, ve vztahu k němuž byl v době rozhodování soudu prvního stupně vztah souhrnnosti, již byl zrušen. V důsledku této změny v řízení vedeném o jiném trestném činu obviněného, tak nepřichází v úvahu možnost vícečinného souběhu s trestným činem, pro který je vedeno předmětné řízení, neboť bylo pravomocně rozhodnuto, že k tomuto jinému trestnému činu nedošlo. Platná právní úprava trestání pachatelů za více trestných činů je principiálně založena na zásadě absorpční, spočívající v tom, že přísnější trest pohlcuje mírnější. Při souběhu trestných činů je tedy pachateli ukládán trest podle trestní sazby nejtěžšího z nich. V dané věci však odvolací soud ukládal napadeným rozsudkem obviněnému trest samostatný za trestný čin, jímž jej uznal vinným. Obviněný M. T. již tedy nebyl odsuzován za více trestných činů, ohledně nichž byla původně vedena dvě samostatná řízení (první z nich skončilo zprošťujícím rozsudkem). Odvolací soud proto nebyl při respektování zásady zákazu reformatio in peius (§259 odst. 3 tr. ř.) ve vztahu k délce trestu vázán rozdílem mezi délkou trestu uloženého soudem prvního stupně jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem, který však byl následně zrušen a obviněný zproštěn obžaloby. Pokud jde o uvedený zákaz, odvolací soud byl v tomto případě omezen při ukládání trestu pouze délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně jako trest souhrnný. Nejedná se totiž o případ, na který dopadá rozhodnutí č. 33/2002 Sb. rozh. tr., neboť původní souhrnný trest byl obviněnému ukládán v souladu se zákonem. Jelikož odvolací soud uložil dovolateli trest odnětí svobody v nižší výměře než soud první instance a navíc namísto nepodmíněného uložil trest podmíněný, v žádném ohledu neznamenalo uložení samostatného trestu zhoršení postavení obviněného. Princip zákazu změny k horšímu tak nebyl v daném případě porušen.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je tedy určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřeli své mimořádné opravné prostředky oba obvinění. Jejich konkrétní argumenty se lišily, shodně namítli pouze nedostatek materiální stránky trestného činu úvěrového podvodu. Oba poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, v němž Ústavní soud zaujal názor, podle nějž k tomu, aby se jednalo o úvěrový podvod, musí jednání dosahovat dostatečné výše společenské nebezpečnosti, být úmyslné a způsobilé ohrozit chráněný zájem. Ten zde představuje proces spojený s uzavíráním úvěrových smluv, ale také účelové určení úvěrů, čímž je v podstatě chráněn i cizí majetek v oblasti úvěrování. U obou skutků měly soudy k dispozici svědectví osob (Ing. V. D. u skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku, Ing. M. K. a S. K. u skutku pod bodem II. téhož výroku o vině), jež sjednávaly příslušné úvěrové smlouvy, potvrzujících, že pokud by byly seznámeny se skutečným účelem užití (hrazení dobropisované faktury a refinancování úvěru u SMW, a. s.), peněžní prostředky by ze strany peněžních ústavů nebyly uvolněny. Účelovost poskytnutých financí tedy evidentně nebyla ani jedním z obviněných respektována a chráněný zájem byl v obou případech nejen ohrožen, nýbrž přímo porušen. Z těchto důvodů a s ohledem na právní názor vyslovený v č. 43/1996 Sb. rozh. tr., že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, skutek popsaný v bodu I. i II. rozsudku odvolacího soudu dosahuje vyššího stupně společenské nebezpečnosti nežli nepatrného.
Dále obviněný M. T. nesouhlasil s tím, že by jednal úmyslně. Tuto námitku však založil na skutkově odlišných tvrzeních, která se rozcházela se zjištěními soudů. Trval na své obhajobě, že nevěděl o existenci dobropisu faktury, avšak toto je zcela v rozporu se zápisem z jednání ze dne 4. 3. 2002 (založený v trestním spise na č. l. 424), jež obviněný podepsal a kde byl postup s vyhotovováním dobropisů ujednán mezi ním, obviněným Ing. D. U. a R. M.
Některé z námitek obviněného Ing. D. U. podřazených pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly významu, a to argumentace, že peněžní ústavy nebyly v důsledku jeho jednání nijak poškozeny. Podstatou trestného činu kladeného mu za vinu je totiž použití peněz z úvěru na jiný než určený účel, skutková podstata podle §250b odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby došlo ke vzniku škody, tudíž k jeho trestnosti se nevyžaduje existence poškozeného subjektu. Dále obviněný Ing. D. U. zpochybnil, že by finance vůbec použil na jiný než smluvený účel, a pokud tak činil, nebyl si toho vědom. Jeho tvrzení však nemá oporu v provedeném dokazování, když listinný důkaz – úvěrová smlouva mezi Č. s. , a. s., a společností O. T. , a. s., založená na č. l. 618 trestního spisu vymezuje svůj účel takto: „stavební úpravy a přístavba za účelem zřízení penzionu na stavebních pozemcích stavby plynového hospodářství s plynovou přípojkou na pozemcích a kanalizační přípojky s čerpací jímkou na pozemcích, vše v katastrálním území K., S. poskytne peněžní prostředky výhradně k plnění závazků klienta převzatých v souvislosti s dohodnutým účelem“. Také výpovědi svědků Ing. M. K. (č. l. 3343), S. K. (č. l. 567, 575, 3346-3347) a I. B. (č. l. 611) vylučují, že by za sjednaný účel mohlo být považováno hrazení dodavateli již dříve zaplacených faktur. V souladu s účelem by bylo maximálně jejich hrazení klientovi, nikoli přímo dodavateli, jež plnění za vykonané práce již obdržel, přestože v době „druhé úhrady“ již původní přijatou částku vrátil.
Nejvyšší soud tedy z důvodů shora uvedených nepřisvědčil námitkám ani jednoho z dovolatelů. Dovolání obou obviněných M. T. a Ing. D. U. shledal zjevně neopodstatněnými, neboť soud nižšího stupně v právním posouzení naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zák. nepochybil. Nejvyšší soud dále nepřihlédl k té části námitek, jíž se obvinění ocitli mimo zákonem vymezené důvody dovolání. Nejvyšší soud proto obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová