ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.113.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 113/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2007 o dovolání, které podal obviněný Q. H. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 6 To 135/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 130/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 1. 2006, č. j. 5 T 130/2005-126, byl obviněný Q. H. N. uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci a to 180 ks párů sportovních bot označených nápisem P. a 24 ks párů sportovních bot označených nápisem A. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byly poškozené společnosti P. A. R. D. S. se sídlem W. S., H., B. D. zastoupená společností A., a. s., P. V., P. a poškozená společnost A. Č., s. r. o., P., P., odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 6 To 135/2006, a podle §256 tr. řádu jej zamítl.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadl obviněný Q. H. N. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vady nesprávného právního posouzení skutku, odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval dovolatel ve vadném výroku o vině neboť skutek, pro který byl odsouzen, není trestným činem. Namítl, že v řízení, které rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo a samotným rozhodnutím Městského soudu v Praze „byl porušen zákon“, neboť nebyly vyhledány a provedeny všechny důkazy nezbytné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž není důvodných pochybností, nebyly stejně pečlivě objasňovány skutečnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch a obhajobou navržené důkazy byly opomenuty. Ty důkazy, které byly zajištěny a provedeny, byly následně hodnoceny v jeho neprospěch. Tím došlo k porušení zásady presumpce neviny, zásady vyhledávací a zásady legality. Obviněný zdůraznil, že kontrolovaná obuv se podstatně liší od ochranných známek A. a P., tak jak jsou zapsány v databázi ochranným známek Ú. p. v. Namítl, že zajištěné zboží není objektivně zaměnitelné s originálním zbožím značek A. a P. Aby se jednalo o trestný čin, muselo by být zajištěné zboží objektivně způsobilé vyvolat představu, že jde o originální výrobky poškozených společností. Pokud inkriminované věci nebyly opatřeny ochrannými známkami ani znaky, jež by se jim svým tvarem či vyobrazením podobaly do té míry, že by je bylo možné snadno zaměnit, nebylo možno jednání obviněného podřadit pod ustanovení trestného činu porušování práv o ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 tr. zák. Prvky na zabaveném zboží by měly u průměrného spotřebitele vyvolat možnost záměny s originálem zbožím. Pokud je spotřebiteli na první pohled zřejmé, že se nejedná o výrobky uvedených společností, nelze jednání obviněného kvalifikovat jako trestné.
Namítl rovněž, že jak nalézací tak odvolací soud neprovedly důkaz ohledáním zajištěného zboží a jako podklad pro odsouzení obviněného použily odborná vyjádření P. z. a a. k. R., R., G., které zastupují na základě plné moci společnosti A. Č., s. r. o., a P. A. R. D. S. Tito zpracovatelé v dané věci jsou zcela zjevně zainteresováni a nebylo proto možné učinit na základě těchto důkazů spolehlivé závěry o vzhledu zboží a jeho označení. Domnívá se, že postup soudu je v rozporu se základním právem obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je rovnost stran a kontradiktornost trestního řízení. Podle názoru obviněného došlo k porušení jeho práv, neboť mu nebyla dána možnost ve stejném rozsahu jako obžalobě a poškozeným zaujímat stanoviska, navrhnout nebo předkládat důkazy a důkazy provést, tedy aktivně prosazovat své procesní zájmy.
Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, že čin měl spáchal formou uvedení zboží do oběhu, spočívajícím v tom, že obuv přepravoval ve svém motorovém vozidle za účelem dalšího prodeje. V tomto smyslu opakoval svoji již dříve uplatněnou obhajobu. Nevěděl totiž, že nakoupil zboží označené způsobem připomínajícím ochranné známky společností A. a P. Namítl nesprávnost závěrů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §150 tr. zák., která vyžaduje úmysl, jenž se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o ochrannou známku. V hlavním líčení i ve veřejném zasedání o odvolání nebyla dostatečně objasněna otázka vůle obviněného ve vztahu k posuzovanému jednání a vzniklému následku. Obviněný neměl v úmyslu uvést do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou. Nanejvýš připustil nedbalé provedení prohlídky zboží při jeho převzetí. Na kartónových obalech zboží žádné nápisy nebyly uvedeny a obviněný si vybíral podle vzorků, na nichž také žádné značky „P.“ nebo „A.“ nebyly. Při převzetí věci toto dále neprohlížel, nerozbaloval jej a od samého počátku se domníval, že nakoupil jiné zboží než to, co bylo celním orgánem při kontrole zabaveno. Skutečnosti, že zboží nebylo označeno ochrannými známkami odpovídala i kupní cena. Obviněný tedy nechtěl v žádném případě uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou a jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným. Podle názoru dovolatele rozhodnutí ve výroku o vině a následně i o trestu nemůže obstát, neboť mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jejich právní kvalifikací je rozpor. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 258/2002, v kterém byl shledán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve formě nesprávného právního posouzení skutku spočívající v tom, že popis skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin podílnictví, neobsahuje žádné skutkové okolnosti vyjadřující vědomost obviněného o tom, že jím převzatá věc byla získaná trestným činem. Právní argumentací doplnil i částečnou citací nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, v němž poukazuje na skutečnost, že podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti mezi něž patří i protiprávní jednání, následek, kauzální nexus a zavinění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 6 To 135/2006, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřit se písemně k dovolání. Pokud se jedná o zákonné vymezení předmětné skutkové podstaty, jde o právní normu s blanketní dispozicí, tedy normu, která sama o sobě neupravuje všechny vztahy, které pod ní lze podřadit, ale odkazuje obecně na normu nebo více norem určitého druhu v tomto konkrétním případě především na zákon o ochranných známkách. Poukázala na skutečnost, že v rozsudku soudu prvního stupně je ve skutkové větě chybně uvedeno porušení zákona o ochranných známkách ve znění zákona č. 137/95 Sb., ač ve skutečnosti došlo k porušení zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2004. Po podrobném rozboru jednotlivých ustanovení obou těchto zákonů (zejména §1, §13 odst. 1, §14 odst. 1 zákona č. 137/95 Sb., a §1 a §8 odst. 1, 2 zákona č. 441/2003 Sb.), konstatovala, že v zásadních skutečnostech, které se dotýkají trestní odpovědnosti obviněného se oba tyto zákony shodují. Proto není nezbytné toto pochybení napravovat cestou kasační.
Pojmovým znakem skutkové podstaty podle §150 odst. 1 tr. zák. je dovoz, vývoz nebo uvedení neoprávněného označení výrobku do oběhu. Neoprávněnost je dána tam, kde ochrannou známku použije ten, kdo není jejím majitelem, respektive není oprávněný ji užívat. Ochrannou známku je oprávněn užívat a označovat s ní výrobky nebo služby, buď majitel zapsaný do rejstříku ochranných známek nebo osoba, jíž majitel poskytl licenci. Pro vznik trestní odpovědnosti není třeba, aby pachatel tohoto trestného činu označil výrobek nebo službu ochrannou známkou, kterou není oprávněn použít, postačí takto označenou službu nebo výrobek uvést do oběhu. Obviněný jako živnostník s předmětem podnikání „koupě zboží za účelem jejího dalšího prodeje a prodej“ byl zadržen v tržnici s automobilem, v jehož v nákladovém prostoru byla zajištěna převážená sportovní obuv – napodobeniny výrobků značky P. a A. S ohledem na charakter určitých prvků na zadržené obuvi, nejedná se o použití známky snadno zaměnitelné, nýbrž přímo o použití samotných ochranných známek. Pokud se jedná o zpochybnění subjektivní stránky, námitkám obviněného nelze podle státní zástupkyně přikládat žádný význam. Jeho zavinění, přestože se k trestné činnosti nedoznal, je možno dovozovat z dalších objektivně zjištěných skutečností. Soudy správně neshledaly jeho obhajobu věrohodnou, když nebyla podpořena žádnými důkazy, např. společnost, od níž měl údajně zboží nakoupit, nevystavila doklad o zakoupení zboží, který by předložil v průběhu řízení. Obviněný nezakoupil výrobky od prodejce s licenčními právy, čehož si musel být vědom a musel být minimálně srozuměn s tím, že se může jednat pouze o napodobeniny této značkové obuvi. S ohledem na charakter §150 tr. zák., jako ustanovení s blanketní dispozicí, v daném případě neznalost zákona, na něž trestní zákon odkazuje, neomlouvá. Obviněný věděl z předcházejícího období, kdy byl stíhán pro trestnou činnost obdobného charakteru, jaké zboží není oprávněn uvádět do oběhu. Pokud se jedná o zbývající námitky dovolatele, pak tyto shledala státní zástupkyně mimo uplatněný dovolací důvod. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. řádu) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod označený podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Relevantní námitky pak bylo možné věcně přezkoumat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právní posouzení skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních předpisů, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. řádu o postupu orgánu činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. Dovoláním lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudů, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy koncipováno tak, že nepřipouští, aby jim byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ta část námitek, v nichž obviněný vytkl nedostatečný rozsah provedeného důkazování, případně porušení práva na rovnost stran a zásady kontradiktornosti trestního řízení, i námitky dotýkající se hodnocení skutkových okolností, zejména pak uplatněné obhajoby obviněného ohledně způsobu opatření a nakládání s zadrženou obuví. V těchto částech dovolání obviněný nesměřoval přímo ke změně právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, ale prosazoval změnu hodnocení důkazů v souladu se svou obhajobou. Protože provádění a hodnocení důkazů není upraveno hmotným právem, ale je procesní činností upravenou trestním řádem, ocitl se dovolatel těmito námitkami mimo meze zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud se jimi nemohl zabývat. Skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, není Nejvyšší soud oprávněn v dovolacím řízení měnit s odkazem na nesprávnost hmotně právního posouzení. Naopak je jimi při svých úvahách o právním posouzení skutku vázán. Zbývající dovolací námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Pokud se jedná o námitku stran subjektivní stránky trestného jednání obviněného, v obou napadených rozhodnutích v rámci odůvodnění právního posouzení soudy obou stupňů sice nevyslovily konkrétní formu úmyslného zavinění zjištěného skutku, avšak z formulací příslušných částí jejich právních úvah tento znak skutkové podstaty trestného činu vyplývá v tom směru, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. a tato forma k závěru o naplnění zákonného znaku zavinění u tohoto trestného činu postačuje.
Pokud se jedná o uplatněnou námitku stran naplnění znaku objektivní stránky trestného činu „uvedení výrobku do oběhu“ právní praxe za takovouto činnost nepovažuje jen prodej konečnému spotřebiteli, ale i převod takového zboží výrobcem na velkoobchodníka nebo mezi jednotlivými obchodníky navzájem, neboť již tím výrobek obíhá na trhu, kterým je nutno rozumět jak trh maloobchodní tak velkoobchodní, zboží se tak stává předmětem obchodování. Rozhodnutí soudů obou stupňů správně vycházelo z logického závěru, že za situace, kdy se obviněný jako podnikatel – fyzická osoba zabýval nákupem a prodejem zboží, a zakoupil takové množství sportovní obuvi překračující 200 párů, tak učinil v rámci své podnikatelské činnosti. Zboží tak evidentně bylo určeno k dalšímu prodeji a nikoli k osobní potřebě obviněného. Tento závěr je ve shodě se standardní judikaturou (rozhodnutí č. 55/2002 Sb. rozh. tr.), jež považuje za uvádění zboží do oběhu nejenom nabízení zboží k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, ale též jeho přepravu, skladování nebo dovoz.
Vada právního posouzení skutku nebyla shledána ani v obviněným tvrzené námitce, že obuv nebyla schopna vyvolat představu, že se jedná o originální výrobky držitelů ochranných známek (výrobek, který je označený známkou, která je snadno zaměnitelná). Z obsahu důkazů, které soud prvního stupně provedl a ve svém rozhodnutí vyhodnotil a z nichž vycházel i odvolací soud, lze dovodit správnost závěrů, že oba dva typy obuvi, zajištěné u obviněného, byly označeny typickými ochrannými známkami „A.“ a P.“, ve formě vyobrazení tvořené kresbou, jež lze považovat za charakteristické a všeobecně známé. Obviněný evidentně neměl oprávnění k distribuci těchto výrobků a nenakoupil zboží od dodavatele s oprávněním licence. Samotný doklad o nákupu zboží vzbuzuje svým obsahem pochybnosti o pravosti, když na dodacím listu je uvedeno datum prodeje 2. 9. 2004 celkem 216 ks párů sportovní obuvi, ač u obviněného teprve dne 7. 9. 2004 bylo zajištěno 204 párů. Tento doklad navíc nebyl vydán společností I. …, spol s r.o., jež je na něm jako dodavatel uvedena. Je třeba zdůraznit i skutečnost, že námitka obviněného stran posuzování podmínek zaměnitelnosti obuvi s originálními výrobky poškozených společností fakticky směřuje proti použití druhé alternativy ustanovení §150 odst. 1 tr. zák., jež upravuje trestnost jednání spočívajícího v uvedení do běhu výrobků neoprávněně označovaných způsobem, jež je snadno zaměnitelný s ochrannou známkou. Jedná se o alternativu odlišnou od znaku, který byl soudy obou stupňů vzat za prokázaný, tedy že samotné výrobky, jež uvedl obviněný do oběhu, byly ochrannou známkou neoprávněně označeny.
Na rozdíl od tvrzení obviněného dovolací soud neshledal žádný významný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právním posouzením věci. Tato skutková zjištění vycházela z konkrétních skutečností vyplývajících z provedených důkazů, jež vyvracely obhajobu obviněného. Jestliže soud prvního stupně v posuzované věci dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jak po formální tak materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu a odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil, Nejvyšší soud neshledal důvody pro jakékoli zpochybnění a námitky obviněného tak posoudil jako neopodstatněné.
Pokud se týká tvrzené nesprávnosti výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, na niž upozornila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, ohledně nesprávné citace platného zákona o ochranných známkách (místo zákona č. 441/2003 Sb. uvedení předchozího zákona č. 137/1995 Sb.), nejednalo se o vadu podaným dovoláním vytčenou, a proto se jí nemohl dovolací soud zabývat [srov. §265f odst. 1) tr. ř.].
Protože dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vadami vytýkanými obviněným, když se jednalo v podstatné míře o opakování dosavadní obhajoby obviněného Q. H. N., s níž se vypořádaly již soudy nižšího stupně a konkrétní námitky vytýkající napadenému rozhodnutí nesprávné hmotně právní posouzení ohledně naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu shledal Nejvyšší soud nedůvodnými, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vypracoval:
JUDr. Libor Losa