ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.117.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 117/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání podaném obviněnou R. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 432/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 110/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 11 T 110/2005, byla obviněná R. S. uznána vinnou trojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., dále trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za které jí byl podle §250 odst. 3 tr. zák., §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen společný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §37a tr. zák. byl současně zrušen výrok o vině, o trestu i výroky o náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2005, sp. zn. 3 T 285/2004, ve spojení s usnesením Krajskému soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 8 To 211/2005, jakož i výrok o vině a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 2 T 120/2004. Podle §37 tr. zák. bylo dále upuštěno od uložení souhrnného trestu za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. v bodě 1 výroku rozsudku, a to s ohledem na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 3 T 92/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2001, sp. zn. 4 To 447/2000, a dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 5 To 432/2006, rozhodl podle §253 odst. 1 tr. ř. o zamítnutí odvolání poškozeného J. K. a podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadla obviněná R. S. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Aniž by obviněná v dovolání výslovně specifikovala jeho rozsah, je z obsahu jejího podání zřejmé, že směřuje proti výroku o vině vysloveném rozsudkem soudu prvního stupně, jež převzal i soud odvolací, a to v části, jíž byla uznána vinnou trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dovolatelka v mimořádném opravném prostředku především namítla, že jednání popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se nedopustila. I kdyby přijala učiněná skutková zjištění za správná, nevyplývá z nich spáchání trestného činu podvodu obviněnou, neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se obviněná úmyslně chtěla obohatit uvedením poškozených v omyl a v tomto ohledu považovala provedené dokazování za nedostatečné. Není zřejmé, že v době převzetí finančních prostředků obviněná jednala klamavě a v úmyslu převzaté finanční prostředky nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době. Soudy obou stupňů vycházely z presumpce pravdivosti výpovědí svědků a neuvěřily obhajobě obviněné. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně navazující a aby Krajskému soudu v Brně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a uvedl, že námitky obviněné stojí obsahově mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, a že skutková zjištění jsou v souladu s učiněným právním posouzením. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, který se měl podle vyjádření dovolatelky vyskytovat v řízení předcházejícím zamítnutí jejího odvolání, tedy důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona. Námitky tomuto důvodu odpovídající pak bylo možno posoudit z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Obviněná své dovolání formulovala v podstatě tak, že vytkla soudům obou stupňů hodnocení provedených důkazů, kdy za základ skutkových zjištění vzaly obsah svědeckých výpovědí, ačkoli obviněná svou obhajobu založila na jiné verzi skutkového stavu, k níž však soudy nepřihlédly. Ohledně těchto námitek je třeba uvést, že jimi obviněná nesměřovala ke změně právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, ale prosazovala jimi změnu hodnocení důkazů, která by vyústila v odlišné skutkové zjištění. Nejvyšší soud je však v dovolacím řízení povinen vyjít ze skutkového stavu zjištěného v procesu dokazování soudem prvního, resp. druhého stupně a přehodnocením důkazů se v dovolacím řízení nemůže zabývat, neboť se nejedná o hmotně právní posouzení ani o jiný zákonný dovolací důvod. Těmito námitkami se tak dovolatelka ocitla mimo meze zákonných dovolacích důvodů a přicházelo by v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolatelka však současně zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Přestože i v tomto případě své závěry částečně opírala o nedostatky v provedeném dokazování, popřela, že by se úmyslně chtěla obohatit uvedením poškozených v omyl a že jednala v úmyslu prostředky nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době. Tyto námitky vytýkají absenci jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým byla obviněná uznána vinnou, odpovídají tak obsahu uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud se jimi musel zabývat. Bylo třeba posoudit, zda z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývají skutkové okolnosti, ze kterých lze dovodit, že v době přijímání finančních prostředků od poškozených nebylo záměrem obviněné poskytnout smluvené služby ani vrátit obdržené finanční částky. S námitkami dovolatelky se Nejvyšší soud neztotožnil a posoudil je jako nedůvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. téhož trestného činu podle odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak škodu nikoliv malou, resp. značnou nebo jiný zvlášť závažný následek. Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu v obou uvedených případech předpokládá dovolatelkou zpochybněné úmyslné směřování obviněné ke způsobení následku uvedeného v trestním zákoně. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak. U trestného činu podvodu musí závěr o zavinění v úmyslné formě zahrnovat i okolnost, že obviněná již v okamžiku uzavírání smluv s poškozeným věděla, že povinnosti, k nimž se ve smlouvě zavázala, nesplní a finanční prostředky, které za tímto účelem převzala, nevrátí buď vůbec nebo ve smluvené době. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb rozh. tr.).
Podle výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se obviněná trestného činu podvodu dopouštěla jednáním spočívajícím v podstatě v tom, že jako zástupkyně společnosti R. R., zprostředkovatelská a realitní činnost, (po určitou dobu v bodech 1-7 výroku v souladu s živnostenským oprávněním, jež jí bylo uděleno Živnostenským úřadem města B. pro zprostředkovatelskou a realitní činnost) uzavírala s poškozenými smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek vyvíjet činnost směřující k tomu, aby poškození měli možnost navázat kontakt s třetí osobou za účelem výměny bytů, zprostředkování výměny a úhrady finančního vyrovnání, tzv. odstupného, po výměně bytů, poté poškození složili do rukou obviněné finanční hotovost specifikovanou v jednotlivých bodech výroku citovaného rozsudku, obviněná žádné výměny bytů nezprostředkovala a finanční hotovost si ponechala pro vlastní potřebu, čímž poškozeným způsobila škodu odpovídající výši nevrácených finančních prostředků.
V odůvodnění rozsudku (str. 10) městský soud konstatoval, že obviněná již od počátku uzavírání smluv s jednotlivými poškozenými věděla, že nesplní závazky z těchto smluv vyplývající, tímto způsobem vylákala od poškozených finanční prostředky, přičemž v podstatě navazovala na svůj předchozí způsob opatřování peněz, neboť za stejnou trestnou činnost byla již v minulosti odsouzena. Připustil zároveň, že obviněná zneužívala špatné bytové situace poškozených a pod záminkou, že jim zajistí uzavření nájemních smluv k různým bytům, od nich vylákala finanční prostředky, ačkoliv již v době uzavření smluv bylo zřejmé, že obviněná není oprávněna a nemůže zprostředkovat uzavření nájemních smluv k bytům v majetku města či obce (nesprávně užit pojem „státní byt“) a v ostatních případech neměla domluveno s majiteli domů, že může zprostředkovávat výměny bytů v soukromém vlastnictví. Jednání obviněné proto podle názoru soudu prvního stupně bylo vedeno podvodným úmyslem.
Nejvyšší soud vzal v úvahu výše popsaný skutkový stav věci a dospěl k závěru, že jsou v něm obsaženy skutečnosti vypovídající o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Již z výrokové části rozsudku je patrné, že obviněná uzavírala s poškozenými smlouvy o zprostředkování kontaktu s třetí osobou za účelem výměny bytů a poskytnutí služeb souvisejících s následným finančním vyrovnáním s touto osobou, avšak byla si vědoma faktu, že se jedná o smlouvy na nemožné plnění, k jehož realizaci sama ani nebyla oprávněna, resp. k jehož realizaci od počátku nevyvíjela žádné úsilí. Poté, co poškození složili do jejích rukou smluvené úhrady za zprostředkovatelskou činnost, obviněná nečinila žádné kroky ke splnění převzatého závazku, výměny bytů nezprostředkovala a finanční hotovost si ponechala. V podstatné části jednání, za které byla uznána vinnou, tak obviněná slibovala poškozeným vyvíjet činnost, kterou ani provádět nemohla. Z její strany šlo tudíž o uzavření fingovaných smluv, jež se staly pouze prostředkem k vlastnímu obohacení. O úmyslném zavinění daného trestného činu pak nemůže být pochyb zejména po zohlednění odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém jsou okolnosti uvedené v tzv. skutkové větě výroku blíže rozvedeny. Městský soud po provedeném dokazování učinil zjištění, podle kterého obviněná již od počátku uzavírání smluv s jednotlivými poškozenými věděla, že nesplní závazky vyplývající pro ni z těchto smluv, jejichž účelem bylo vylákání finančních prostředků od poškozených. Dovolatelce nepochybně muselo být zřejmé, že nemůže zprostředkovat uzavření nájemních smluv k obecním bytům, zatímco v ostatních případech s majiteli domů nevedla žádná jednání o možnosti zprostředkování výměny bytů její osobou. Tyto skutečnosti jednoznačně vypovídají o zavinění trestného činu již v době navázání kontaktu s jednotlivými poškozenými.
Dovolací soud tak shledal správným závěr soudů nižších stupňů, že obviněná se trestného činu podvodu dopouštěla v úmyslu naplnit jeho jednotlivé znaky. Vzhledem k popsaným okolnostem případu si musela od počátku jednání s poškozenými být vědoma faktu, že nedojde k naplnění účelu smluv o zprostředkování uzavíraných s poškozenými a nebude dosaženo výsledku v podobě převodu bytů způsobem odpovídajícím obsahu těchto smluv. Věděla tedy, že finanční prostředky jsou poškozenými vynakládány bez naděje na poskytnutí smluvených služeb obviněnou a bez možnosti získání příležitosti k budoucímu uzavření požadovaných smluv o výměně bytů s třetími osobami. Tím dovolatelka poškozené úmyslně uváděla v omyl ve vztahu k reálnosti poskytování zprostředkovatelských služeb její osobou. Otázku zavinění tak soudy správně posoudily tak, že obviněná jednala v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák a dovolací námitku tento závěr vyvracející tak Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou.
V posuzovaném případě tedy zjištěné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy nižšího stupně, a jež byly předmětem podaného dovolání, dostatečným způsobem vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a byly tedy správně právně posouzeny. Napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející tak nebyla zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace neshledal Nejvyšší soud ani naplnění druhého z obviněnou uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť první je vyloučena s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože námitky podaného dovolání týkající se zavinění trestného činu jsou zjevně nedůvodné a ostatními námitkami se v dovolacím řízení Nejvyšší soud nemohl zabývat, rozhodl o jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová