ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1194.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1194/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 5 To 24/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., které se dopustil společně s dalšími obviněnými jednáním uvedeným pod bodem I./18. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch po předchozí dohodě a na základě instrukcí obviněného P. G. navštívil poškozenou K. P. v její prodejně v O., kde společně s obviněným M. M. po ní požadovali dodání nábytku pro noční klub C. v Č. T. v době do 21. 5. 2004. Poté dne 21. 5. 2004 uzavřela obchodní společnost P. H. , s. r. o., jednající obviněným P. M. s podnikatelkou K. P. – K. smlouvu o dílo, jejímž předmětem plnění bylo vybavení sídla jmenované obchodní společnosti v Č. T. za částku 229 000,10 Kč. Z této částky bylo zaplaceno celkem 92 000,- Kč, když obvinění v době uzavírání předmětné smlouvy věděli, že obchodní společnost P. H. , s. r. o., nesplní svůj závazek zaplatit zbývající část smluvní ceny za dodaný nábytek. Dne 15. 6. 2004 pak došlo k dodávce a instalaci nábytku a následně poškozená K. P. požadovala nejprve po obviněném J. J. a poté i po obviněném P. M. uhrazení zbývající části smluvní ceny. Obviněný P. M. však odmítl zaplatit doplatek této ceny s tím, že u sebe nemá peníze a zmíněnou částku doplatí následující den, s čímž však poškozená K. P. nesouhlasila a požadovala vrácení nábytku. Obviněný J. J. jí ovšem sdělil, že si nábytek objednal, a proto se nábytek vracet nebude. Teprve poté, co si jmenovaná poškozená přivolala právníka, podepsal P. M. nekrytou směnku na částku 148 010,- Kč. Popsaným jednáním se obviněný J. J. podílel společně s obviněnými P. G. a P. M. na způsobení škody poškozené K. P. ve výši 137 010,- Kč.
O trestu obviněného J. J. za pomoc k uvedenému trestnému činu rozhodl soud prvního stupně tak, že podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť trest uložený Okresním soudem v Ostravě ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 12 T 123/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 To 894/2005, ve výměře 4 roky a 6 měsíců je dostatečný.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. J. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 5 To 24/2007, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Obviněný J. J. podal dne 13. 7. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud nezohlednil důkazy provedené před soudem prvního stupně. Jak dále obviněný uvádí, v posuzované věci vystupoval toliko jako zaměstnanec a zboží neobjednával ve svůj prospěch. Z provedených důkazů podle obviněného rovněž nevyplývá, že jednal v úmyslu nezaplatit za dodané zboží, a tuto skutečnost údajně ani nepotvrzují výpovědi spoluobviněného P. M. a svědků K. P. a K. V. Dále obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že neposoudily dostatečně ani materiální stránku pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250 odst. 1, 2 tr. zák., jejímž spácháním byl uznán vinným.
Závěrem svého dovolání obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu (když výslovně požaduje zrušení výroku o vině v tomto rozhodnutí neexistujícího) a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. J. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný formuloval první část svých dovolacích námitek takovým způsobem, který přesahuje rámec jím uplatněného dovolacího důvodu. V této souvislosti státní zástupkyně uvádí, že námitky, jež se týkají subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, sice mohou za určitých okolností formálně naplňovat dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání, avšak nejsou podle jejího názoru důvodné. Obdobný závěr se podle státní zástupkyně vztahuje též na tu část dovolací argumentace, v níž s poukazem na citovaný dovolací důvod obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že dostatečně neposoudily materiální stránku pomoci k trestnému činu, jejímž spácháním byl uznán vinným.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. J. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. J. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud jim vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a za neprokázanou považuje subjektivní stránku pomoci k trestnému činu podvodu. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný zde shledává existenci dovolacího důvodu zejména v chybném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových závěrů, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Ke zmíněným dovolacím námitkám obviněného J. J. ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě tvrzení vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo způsob hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. J. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. J. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění a procesu dokazování, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného J. J. , která již odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v níž obviněný zejména namítá nesprávné posouzení jím spáchaného skutku (uvedeného pod bodem I./18. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) z hlediska naplnění materiální podmínky jeho trestnosti, tj. potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Přitom, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného J. J. , který je vyšší než nepatrný. Jak je totiž patrné z rozhodných skutkových zjištění, v případě skutku uvedeného pod bodem I./18. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že čin spáchaný tímto obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. Ostatně ani obviněný ve svém dovolání nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost. Navíc soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, pak náležitým způsobem zohlednil vše, co svědčilo ve prospěch obviněného J. J. , ve výroku o trestu, protože soud podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu, který měl být tomuto obviněnému ukládán podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť trest uložený Okresním soudem v Ostravě ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 12 T 123/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 To 894/2005, ve výměře 4 roky a 6 měsíců považoval za dostatečný.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného J. J. , že v posuzované věci neuzavíral předmětný obchod ve svůj prospěch, neboť vystupoval toliko jako zaměstnanec. K trestní odpovědnosti za pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se nevyžaduje, aby měl pomocník určitou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, proto se může této formy účastenství dopustit kdokoli, kdo je příčetný a v době spáchání tohoto činu dosáhl 15 let. Ostatně, i kdyby se u pachatele určitého (jiného) trestného činu vyžadovala zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení (§90 odst. 1 tr. zák.), pomocníkem u takového trestného činu může být i osoba, která nemá požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení (§90 odst. 3 tr. zák.). Proto podle názoru Nejvyššího soudu není podstatné, že obviněný J. J. nejednal jménem obchodní společnosti P. H. , s. r. o., (popřípadě za ni), ale v celé věci vystupoval „pouze“ jako její zaměstnanec. Právě jednání v tomuto postavení nejvýstižněji charakterizuje účastenství ve formě pomoci. Námitka obviněného zpochybňující tyto závěry je tedy nedůvodná.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. J. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z převážné části jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného J. J. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y