ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1256.2007.2
5 Tdo 1256/2007-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2006, takto:
Z podnětu dovolání obviněného Ing. M. B. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 48 T 9/2006, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jeho podstata spočívala v tom, že v době od 4. 10. 2000 do 13. 8. 2005 v O. a jinde jako likvidátor obchodní společnosti M. H., a. s., v likvidaci, se sídlem v O., ul. M., poté, co byl dne 29. 9. 2000 valnou hromadou jmenován likvidátorem této obchodní společnosti a dne 4. 10. 2000 zapsán jako likvidátor do obchodního rejstříku, zneužil postavení likvidátora a dispozičního práva k účtům likvidované společnosti a v rozporu s oprávněními likvidátora stanovenými v §72 odst. 1 obchodního zákoníku si přisvojil z finančních prostředků likvidované obchodní společnosti skutečně získaných ve výši 68 542 696, Kč prodejem majetku obchodní společnosti M. H., a. s., v likvidaci, finanční částku ve výši 64 120 000,- Kč neoprávněnými převody a výběry v hotovosti, kterou neoprávněně použil způsobem blíže specifikovaným pod sedmi body výroku o vině.
Za uvedený trestný čin byl obviněný Ing. M. B. odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora obchodních společností, funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev včetně výkonu těchto funkcí na základě plných mocí, a to na dobu 10 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu pak bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené obchodní společnosti M. H., a. s., v likvidaci, na náhradě škody částku ve výši 64 120 000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. M. B. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dne 12. 9. 2007 podal obviněný Ing. M. B. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly se znakem vyjádřeným pojmem „cizí věc“, který je obsažen ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Obviněný je přesvědčen, že v posuzované věci nemohlo jít o cizí věc, neboť disponoval s peněžními prostředky na účtu, které se v době spáchání skutku nepovažovaly za věc. Tento závěr obviněný opírá o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž nesouhlasí s výkladem ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb., tak jak ho učinil Vrchní soud v Olomouci. Jestliže odvolací soud přesto dospěl k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zpronevěry, považuje obviněný takový postup za nepřípustnou retroaktivitu. Obviněný tedy uzavírá, že pokud se peněžní prostředky na účtu v době spáchání posuzovaného skutku nepovažovaly za věc, nemohl se dopustit ani trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 48 T 9/2006, aniž by však současně navrhl další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce poukázal ve svém vyjádření na odůvodnění odvolacího soudu, s nímž se zcela ztotožnil. V této souvislosti státní zástupce připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu není pramenem českého práva, a proto ji nelze chápat jako neměnné dogma. Podle státního zástupce se ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. přímo nedotýká jednotlivých skutkových podstat, ale jde jen o výkladové ustanovení, jehož poslední novela nahradila předchozí „normativní vakuum“. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného Ing. M. B. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a to v rozsahu dovolacích námitek, které odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. M. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S poukazem na citovaný dovolací důvod obviněný Ing. M. B. především zpochybňuje naplnění znaku vyjádřeného pojmem „cizí věc“ ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., protože v době spáchání posuzovaného skutku – jak obviněný připomíná – se peněžní prostředky na účtu nepovažovaly za věc v uvedeném smyslu. V této souvislosti obviněný ve svém dovolání poukázal i na skutečnost, že v jeho trestní věci soudy nižších stupňů (výslovně pak obviněný uvádí odvolací soud) neakceptovaly právní závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu týkající se obdobných věcí.
Nejvyšší soud považuje uvedené dovolací námitky obviněného Ing. M. B. jednak za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a jednak za zcela důvodné. Soudy nižších stupňů podle názoru Nejvyššího soudu totiž rozhodly vědomě v rozporu s jeho dosavadní judikaturou, přičemž uvedený postup nemůže být odůvodněn ani závěrem, k němuž dospěl Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení (viz jeho str. 11), totiž že soudní výklad Nejvyššího soudu není pro soudy nižších stupňů závazný, protože není pramenem práva, a že by snad pro odvolací soud měl být závazný jeho právní názor vyjádřený usnesením o určení věcné příslušnosti podle §24 tr. řádu (viz str. 8 napadeného usnesení). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soudní výklad sice skutečně není pramenem českého práva, nicméně Nejvyšší soud je podle čl. 92 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud) a jeho základním zákonným posláním je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů mimo jiné v trestním řízení (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Právě za tímto účelem Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, v níž se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů [§24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Tím Nejvyšší soud zajišťuje takovou interpretaci a aplikaci práva, která je předvídatelná a respektuje rovnost v právech a právo na spravedlivý proces (čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.). Uvedenou roli Nejvyššího soudu a jeho judikatury navíc opakovaně a v různých souvislostech zdůrazňuje i Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, publikovaný pod č. 163 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Zmíněnou potřebu jednotného rozhodování soudů jsou pak povinny respektovat i soudy nižších stupňů právě tím, že v konkrétní věci založí svou právní argumentaci na již publikovaných soudních rozhodnutích a stanoviscích, pokud se vztahují na posuzovanou věc. To platí zejména pro vrchní soudy jako odvolací instituce, jež by měly rovněž dbát na sjednocování rozhodovací činnosti soudů ve svých obvodech. Proto je ostatně předseda vrchního soudu oprávněn dávat na základě pravomocných rozhodnutí vrchního soudu a soudů, které patří do obvodu vrchního soudu, Nejvyššímu soudu podněty ke sjednocení rozhodování soudů (§28 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Již z uvedeného je zřejmé, že senát vrchního soudu není oprávněn se svévolně odchylovat od dosavadní judikatury, nejsou-li její právní názory překonány dalším vývojem judikatury nebo změnou právní úpravy. Vždyť i Nejvyšší soud jako garant jednotné judikatury může zaujmout odlišný právní názor od toho, který již byl vyjádřen v jeho dřívějším rozhodnutí (a to dokonce i tehdy, nebylo-li dřívější rozhodnutí publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), jen za dodržení určitých omezujících podmínek podle §20 zákona o soudech a soudcích, a to rozhodnutím velkého senátu kolegia, tj. širším okruhem soudců.
Bylo-li tedy určité rozhodnutí Nejvyššího soudu publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na zmíněné skutečnosti nelze jeho význam pro sjednocování judikatury bagatelizovat úvahami o nezávaznosti soudního výkladu a tím, že judikatura není (formálním) pramenem práva, zejména nejsou-li právní názory publikovaného judikátu překonány náležitou věcnou argumentací. To se v rozhodnutí napadeném dovoláním obviněného Ing. M. B. nestalo, protože Vrchní soud v Olomouci se zde dílem opírá o jiná rozhodnutí, jejichž závěry se nemohou uplatnit, a dílem vychází z nesprávných úvah.
Nejvyšší soud především nepovažuje za správný argument Vrchního soudu v Olomouci, pokud se jako odvolací soud cítil být vázán právním názorem, že peníze na účtu jsou věcí, vysloveným v dřívějším usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 1 Ntd 31/2006, jímž rozhodoval o určení věcné příslušnosti podle §24 tr. řádu. Přitom vrchní soud zde poukazuje na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, publikované pod č. T 686, v sešitu 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí o příslušnosti soudu podle §24 tr. řádu není rozhodnutím ve věci samé, takže právní názory v něm obsažené nemohou být zcela závazné a neměnné, zejména když jsou mnohdy jen předběžné a podmíněné i výsledky dalšího řízení. Proto se zde nemůže uplatnit citované rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, které se týká zcela odlišné procesní situace, a to vázanosti jiného senátu Nejvyššího soudu právním názorem vysloveným v téže věci v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. V dovolacím řízení se totiž rozhoduje – na rozdíl od ustanovení §24 tr. řádu – ve věci samé (viz též ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. řádu) a zákon výslovně stanoví vázanost příslušného orgánu činného v trestním řízení právním názorem, který vyslovil ve svém dovolacím rozhodnutí Nejvyšší soud (viz ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu).
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posuzovaném případě jde o výklad pojmu „cizí věc“, který je zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, a o právní názor týkající se uvedeného pojmu, jak je obsažen v rozhodnutí publikovaném pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr., od kterého se v napadeném usnesení odchýlil Vrchní soud v Olomouci. Podle citovaného judikátu (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004) se „cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 tr. zák., zpronevěry podle §248 tr. zák. a zatajení věci podle §254 tr. zák. rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zák.“. Podstatný význam pak má navíc skutečnost, že toto rozhodnutí vychází z právní úpravy obsažené v ustanoveních §89 odst. 13 a §248 odst. 1 tr. zák., která byla účinná do 30. 6. 2006, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., přičemž skutek, jehož spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, se stal právě v této době (od 4. 10. 2000 do 13. 8. 2005).
Pokud jde o zákonný znak uvedený ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a vyjádřený pojmem „cizí věc“, Nejvyšší soud připomíná, že předmětem útoku tohoto trestného činu je cizí věc, kterou její vlastník nebo jiná osoba oprávněna nakládat s věcí svěřila pachateli, aby s takovou věcí naložil v souladu s účelem svěření. Samotný trestní zákon ovšem neobsahuje legální definici toho, co je třeba pokládat za věc, resp. za cizí věc, byť ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. částečně uvádí, co se rovněž považuje za věc (vedle jiných, blíže nevymezených předmětů, je to i ovladatelná přírodní síla), a rozšiřuje dosah ustanovení trestního zákona o věcech (tj. i ustanovení §248 odst. 1 tr. zák.) na další předměty ochrany. Po již zmíněné novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/2006 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2006, se pak ustanovení o věcech vztahují též – mimo jiné – na peněžní prostředky na účtu, přičemž trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. lze spáchat přisvojením si nejen cizí svěřené věci, ale i jiné majetkové hodnoty. Jak je tedy z uvedeného patrné, až do účinnosti citované novely (tj. do dne 1. 7. 2006) nebylo možné považovat za věc též peněžní prostředky uložené v bezhotovostní podobě na účtu u banky nebo u jiné obdobné finanční instituce, resp. na takové peněžní prostředky se nevztahovala ustanovení o věcech. Tento závěr ostatně odpovídá i výše citované dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí pod č. 14/2006 I. Sb. rozh. tr., z níž je mimo jiné zřejmé, že cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti, avšak do 30. 6. 2006 jimi nebyly peníze uložené na bankovních účtech a vkladních knížkách. Na povahu peněz uložených na bankovním (či jiném podobném) účtu je proto třeba užít ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti zákona.
Dovozuje-li Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí opačný právní názor též z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 4 To 91/02, publikovaného v časopise Trestněprávní revue č. 1/2004, s. 16 (podle něhož jsou peníze na účtu u banky věcí ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák.), pak Nejvyšší soud upozorňuje, že jednak citované rozhodnutí nemá judikatorní povahu, protože nebylo schváleno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a navíc bylo překonáno dovolacími usneseními Nejvyššího soudu učiněnými v téže věci ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 101/2005, a ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 325/2007, jimiž byl korigován nesprávný právní názor Vrchního soudu v Praze obsažený v jeho citovaném rozhodnutí, podle kterého byl skutek původně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Výše uvedený právní názor vyjádřený v rozhodnutí publikovaném pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr. tedy lze, byť s níže rozvedenými odchylkami, vztáhnout na nyní posuzovaný případ. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný Ing. M. B. v době od 4. 10. 2000 do 13. 8. 2005 v O. a jinde jako likvidátor obchodní společnosti M. H., a. s., v likvidaci, poté, když ho valná hromada této obchodní společnosti jmenovala jejím likvidátorem a dne 4. 10. 2000 byl zapsán do obchodního rejstříku jako likvidátor, zneužil tohoto svého postavení a dispozičního práva k bankovním účtům likvidované obchodní společnosti a v rozporu s ustanovením §72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ze svěřených finančních prostředků zmíněné obchodní společnosti ve výši 68 542 696,- Kč si neoprávněně přisvojil a použil částku ve výši 64 120 000,- Kč, a to jednak prostřednictvím bezhotovostních převodů na jiné bankovní účty a jednak výběrem peněz v hotovosti. Z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeného v jeho odůvodnění je tudíž zřejmé, že obviněný disponoval s penězi uloženými na bankovním účtu a činil tak v rozporu s účelem jejich svěření, protože peněžní částku, kterou získal prodejem majetku poškozené obchodní společnosti, nakonec neoprávněně převedl z bankovního účtu likvidované obchodní společnosti do majetku svého nebo jiných osob.
Jak je dále patrné z rozhodných skutkových okolností, k nimž dospěly soudy nižších stupňů (viz č. l. 989, resp. č. l. 258 až 260 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2006), obviněný Ing. M. B. si přisvojil část z výše uvedené peněžní částky, kterou získal prodejem majetku likvidované obchodní společnosti M. H., a. s., též prostřednictvím jednotlivých výběrů peněz v hotovosti. Těmito hotovostními výběry tedy cizí svěřené peníze (resp. jejich určitá část) – původně uložené na účtu u banky obhospodařovaném obviněným – v okamžiku jednotlivých výběrů získaly materializovanou podobu hotových peněz, a proto se staly věcí, kterou si obviněný přisvojil, a mohly být předmětem útoku u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že novela ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. provedená zákonem č. 253/2006 Sb., podle níž se ustanovení o věcech vztahují též na peněžní prostředky na účtu, nabyla účinnosti až po spáchání posuzovaného skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu však soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil též odvolací soud, dostatečně nepromítl do popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v jeho rozsudku právě rozsah, v němž obviněný disponoval se svěřenými penězi v hotovosti, přestože je jinak zřejmé, že obviněný uskutečňoval též výběry peněz v hotovosti, aniž by ovšem soud prvního stupně konkretizoval, o jakou částku peněz se jednalo. Přitom jen ve vztahu k penězům vybraným v hotovosti mohl obviněný naplnit zákonný znak zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci.
Navíc přesné určení výše peněžní částky, kterou obviněný vybral v hotovosti z obhospodařovaného bankovního účtu likvidované obchodní společnosti a kterou si přisvojil, má význam též pro zjištění, zda obviněný naplnil i zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným, tj. zda souhrn všech peněz vybraných z účtu v hotovosti dosáhl částky alespoň 5 000 000,- Kč, která ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. představuje hranici škody velkého rozsahu. Takovému závěru by nasvědčovalo konstatování Vrchního soudu v Olomouci zahrnuté do odůvodnění napadeného usnesení (viz jeho str. 13), podle něhož odvolací soud sám dovodil odčerpání částky v hotovosti ve výši 4 844 058,- Kč (prostřednictvím platební karty vedené na jméno obviněného), „která spolu s částkou 4 320 000,- Kč zjištěnou na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně přesahuje při výběrech v hotovosti částku 5 milionů Kč ...“. Krajský soud v Ostravě ovšem ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 48 T 9/2006, neučinil – jak již bylo zmíněno – jednoznačné skutkové zjištění o tom, jakou částku získal obviněný výběrem peněz v hotovosti, takže údaj o částce ve výši 4 320 000,- Kč uváděný odvolacím soudem zde vůbec není obsažen. Navíc s ohledem na právní význam rozlišení bezhotovostních dispozic a dispozic s penězi v hotovosti se musí uvedená konkretizace projevit i v popisu skutku ve výroku o vině.
Závěr, podle něhož se na peníze uložené na účtu u banky nevztahovala přede dnem 1. 7. 2006 ustanovení trestního zákona o věcech, ovšem neznamená, že ta část jednání obviněného Ing. M. B., která podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů spočívala jen v bezhotovostním převodu peněžních prostředků, aniž došlo k jejich výběru v hotovosti, nevykazuje znaky žádného trestného činu. S poukazem na shora uvedenou argumentaci lze podle názoru Nejvyššího soudu posoudit zmíněné jednání obviněného jako pokus trestného činu zpronevěry podle §8 odst. 1 k §248 odst. 1, 4 tr. zák. To platí za předpokladu, jestliže by bylo prokázáno, že obviněný měl v úmyslu vybrat i tyto peněžní prostředky z bankovního účtu, avšak určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily, takže zde byl úmysl obviněného dosáhnout toho, aby i ostatní peněžní prostředky, s nimiž nakládal, získaly povahu věci, tj. materializovanou podobu peněz v hotovosti. Kdyby ovšem nebylo možné dovodit takový úmysl obviněného, mohlo by být jeho jednání posouzeno v části týkající se bezhotovostních dispozic jen jako jiný trestný čin (např. jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.).
Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 1 To 30/2007, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud tedy v rozsahu vyplývajícím z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu opětovně projedná odvolání obviněného Ing. M. B. a odstraní vady vytknuté dovolacím soudem. Přitom se především zaměří na zjištění a konkretizaci toho, v jaké výši si obviněný přisvojil svěřené peníze v jejich materializované podobě po výběrech hotovosti z obhospodařovaného bankovního účtu likvidované obchodní společnosti M. H., a. s., případně zda a v jaké části zůstalo jeho jednání jen pokusem, nebo jestli jde o jiný trestný čin. Své závěry pak náležitě promítne do popisu skutku. K tomuto účelu si Vrchní soud v Olomouci opatří potřebné důkazy, resp. zopakuje nebo doplní důkazy provedené soudem prvního stupně. Na základě takto doplněného dokazování pak odvolací soud opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. M. B. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y