ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1279.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1279/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2007 o dovolání, které podal obviněný O. V. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 8 To 124/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 15/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. V. B. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 43 T 15/2006, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil tím, že:
1. dne 21. 2. 2006 v době mezi 21.40 hod. až 21.44 hod. v P. ve Š. ul. po předchozím fyzickém napadení občany L. r. A. J. a V. M. poté, co jim přislíbil přinesení blíže neurčené finanční částky ze svého bydliště, vzal z nezjištěného místa v domě, kde bydlí, nůž o délce čepele 14 cm a opakovaně jím bodl poškozeného A. J. Tímto jednáním způsobil jmenovanému poškozenému bodnou ránu hlavy v přední části krajiny temenní vlevo, bodnou ránu zadní strany krku, bodnořeznou ránu pravého ramene a horní poloviny pravé paže, bodné rány pravé poloviny hrudníku a levé poloviny hrudníku a levého stehna a další drobné řezné rány. Přitom bodná rána levé poloviny hrudníku s vbodem na přední ploše hrudníku, když bodný kanál probíhal šikmo zprava shora doleva dolů, zasáhl přední část osrdečníku a svalovinu levé komory srdeční, zadní část osrdečníku, pohrudnici a horní lalok levé plíce, a způsobil tak průbod srdce a zakrvácení osrdečníkového vaku, což vedlo k neodvratitelné smrti poškozeného;
2. dne 21. 2. 2006 na stejném místě bezprostředně po jednání popsaném výše pod bodem 1. a za situace, kdy na místě zasahovala policejní hlídka, přes výzvu „Policie, jménem zákona“ zasahujícího uniformovaného policisty prap. Z. V. se obviněný, který stál nad poškozeným A. J., otočil na policistu s uvedeným nožem, který držel v ruce, a mávnul proti jeho hrudníku. V dalším jednání mu pak prap. Z. V. zabránil svým zákrokem, jímž obviněného zneškodnil.
Za tyto trestné činy byl obviněný O. V. B. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně uložil obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to otevřeného nože se sníženým hrotem s tvarovanou dřevěnou střenkou o celkové délce 250 mm a délce čepele 132 mm. Obviněnému byl dále uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadl obviněný O. V. B. odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 8 To 124/2006, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu vyhoštění. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný O. V. B. prostřednictvím svého obhájce dne 6. 8. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný především nesouhlasí s právním posouzením jeho činu, pokud ho soudy nižších stupňů nekvalifikovaly jako nutnou obranu. Podle názoru obviněného se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou přiměřenosti nutné obrany ani s provedenými důkazy, přičemž obviněný uvádí vlastní verzi skutkového děje. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je obviněný přesvědčen, že nenaplnil subjektivní stránku pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. Podle obviněného soudy nižších stupňů porušily též pravidlo in dubio pro reo. Obviněný zaměřil své výhrady rovněž proti výši uloženého trestu, když uvádí, že soud prvního stupně údajně nesprávně použil ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., neboť nedostatečně posoudil osobní poměry obviněného. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu a aby ve věci buď sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu o zproštění obviněného obžaloby, anebo aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o zrušení výroku o trestu a o tom, že se obviněný nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného O. V. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nelze akceptovat ty dovolací námitky obviněného, kterými s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, neboť neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu. Pokud jde o námitku obviněného, kterou zaměřil proti hmotně právnímu posouzení podmínek nutné obrany, státní zástupce uvádí, že soudy posoudily správně podmínky pro uplatnění nutné obrany. Obviněný totiž podle státního zástupce neodvracel hrozící útok, a proto ani otázka přiměřenosti nutné obrany, kterou nastolil obviněný, není pro posuzovanou věc podstatná. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný O. V. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný O. V. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek obviněný O. V. B. ovšem především napadá výsledky dokazování, které prováděly soudy nižších stupňů, a jejich skutkové závěry. V této souvislosti obviněný uvádí vlastní verzi skutkového děje. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy nižších stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se změny jejich právního posouzení především s poukazem na jiné (a pro obviněného příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné, neúplné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů ani ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný O. V. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů a proti skutkovému stavu z nich vyvozenému, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného O. V. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil obou skutků tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Zmíněnými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný O. V. B. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto takové námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky obviněného O. V. B., jejichž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, který souvisí s prováděním a hodnocením důkazů a jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují ani ty námitky obviněného O. V. B., kterými zpochybňuje použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z dosavadní judikatury (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet ani k námitkám obviněného směřujícím proti výměře uloženého trestu, který byl navíc stanoven za použití §40 odst. 1 tr. zák. pod dolní hranicí zákonné trestní sazby a obviněný byl pro jeho výkon zařazen do mírnějšího typu věznice podle §39a odst. 3 tr. zák.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného O. V. B., v jejímž rámci v podstatě zpochybňuje posouzení podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Zmíněnou námitku obviněný opírá o tvrzení, podle něhož se soudy nižších stupňů údajně nevypořádaly se skutečností, že jednal v nutné obraně, zejména pak s otázkou její přiměřenosti.
K problematice nutné obrany Nejvyšší soud především připomíná následující skutečnosti, které vyplývají z ustanovení §13 tr. zák. a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi. Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník (tj. pachatel určitého trestného činu) již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá.
Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Jak vyplývá z ustanovení §13 věty druhé tr. zák. (viz slovní spojení „zcela zjevně“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj. nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku zcela odpovídala i míra intenzity obrany (srov. rozhodnutí pod č. II/1965, s. 28, Sb. rozh. tr). Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, když obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. T 984. v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. (srov. rozhodnutí pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejíž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku, a kromě toho též tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku.
Jestliže nebyly zcela splněny všechny shora uvedené předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces). Nejvyšší soud připomíná, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. exces extenzivní). O nutné obraně ovšem nelze uvažovat např. ani za situace, kdy dvě osoby od počátku konfliktu na sebe navzájem fyzicky útočí, protože pro jednání v nutné obraně je rozhodující iniciativa útočníka na počátku konfliktu. V tomto směru proto není vyloučena trestní odpovědnost obou vzájemně útočících osob za některý z trestných činů, jehož skutková podstata je uvedena ve zvláštní části trestního zákona, zejména trestných činů proti životu a zdraví.
V trestní věci obviněného O. V. B. to znamená, jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění, že pokud obviněný vběhl do vchodu domu, kde v inkriminované době bydlel, aby si přinesl zbraň (nůž), došlo tím k přerušení útoku poškozeného A. J. vůči obviněnému. Následný útok obviněného vůči poškozenému lze proto hodnotit jako mstu, a nikoli jako odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu §13 tr. zák. V tomto směru nejsou tudíž ani pro posuzovanou věc podstatné úvahy o přiměřenosti obrany obviněného vůči způsobu útoku poškozeného, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, protože z jeho strany šlo o tzv. extenzivní exces z nutné obrany ve výše uvedeném smyslu. Obviněný totiž použil vůči poškozenému útok nožem, který vedl k jeho smrti, a učinil tak v době, kdy už poškozený fyzicky nenapadal obviněného, který se dokonce vymanil z vlivu poškozeného vběhnutím do domu, kde obviněný bydlel a mohl se zde spolehlivě ukrýt i před případným dalším (novým) útokem poškozeného, který ovšem v této době přímo nehrozil, přičemž předchozí útok poškozeného již netrval.
Podle Nejvyššího soudu je tedy zcela zřejmé, že obviněný O. V. B. nejednal za podmínek nutné obrany, což ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi vedlo k jedinému možnému právnímu posouzení jeho úmyslného útoku na život poškozeného A. J., a to jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněného zpochybňující tuto právní kvalifikaci s poukazem na jednání v nutné obraně je proto neopodstatněná.
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani další námitku obviněného O. V. B., kterou s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu popírá naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 tr. zák. a §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byl rovněž uznán vinným. K tomu je třeba připomenout, že ke spáchání pokusu uvedeného trestného činu se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu [srov. §4 písm. a), b) tr. zák.]. Úmysl pachatele spočívající v působení na výkon pravomoci veřejného činitele je dán tehdy, jestliže směřuje k tomu, aby napadený veřejný činitel vůbec nevykonal svou pravomoc, anebo aby ji vykonal v souladu s vůlí pachatele. Za násilí se přitom považuje takové jednání, kterým pachatel užije fyzické síly k působení na vůli člověka, přičemž není významné, zda způsobil újmu na zdraví či nikoli. Z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení jakkoli zpochybňovat, je patrné, že obviněný O. V. B. bezprostředně po dokonaném činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se otočil k zasahujícímu policistovi prap. Z. V. s nožem v ruce a mávnul proti jeho hrudníku. Jak vyplývá z provedených důkazů, policista činil služební zákrok v souladu s ustanoveními §7 odst. 1 a §9 odst. 1, 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z takového postupu zakročujícího policisty, který byl ve služebním stejnokroji, muselo být obviněnému zřejmé, že jde o zákrok prováděný veřejným činitelem. Přitom obviněný se snažil s nožem v ruce zabránit tomuto zákroku policisty, tj. hodlal působit na výkon jeho pravomoci při ochraně bezpečnosti osob, zajišťování veřejného pořádku, odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů [§2 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů]. Uvedený závěr svědčí ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu, jehož spácháním byl obviněný O. V. B. uznán vinným. Nejvyšší soud proto považuje za nedůvodné pochybnosti obviněného o existenci jeho úmyslného zavinění.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný O. V. B. podal dovolání s poukazem na argumenty, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného O. V. B. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y