ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1287.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1287/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání, které podal obviněný W. E., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 29/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 5 T 29/2005, byl obviněný W. E. uznán vinným trestnými činy opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. (ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.), zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za trestné činy opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. a zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněný W. E. odsouzen podle §201a odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §222 odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 6 T 229/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 6 To 657/2006, a zrušena byla i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl obviněnému za skutek uvedený pod bodem 3. ve výroku o vině uložen podle §247 odst. 1 tr. zák. samostatný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil soud prvního stupně obviněnému trest propadnutí věci spočívající v propadnutí nože (blíže nespecifikovaného). Dále bylo postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 22 597,64 Kč.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech napadl obviněný W. E. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1., dále ve výroku o náhradě škody a ve výroku o trestu odnětí svobody, jakož i o trestu propadnutí věci uložených za jednání uvedená pod body 1. a 2. ve výroku o vině v tomto rozsudku. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu obviněného, když ho uznal vinným trestným činem opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roky a 3 měsíce, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud zrušil podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 6 T 229/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 6 To 657/2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil odvolací soud obviněnému trest propadnutí věci spočívající v propadnutí nože, který nalezl policejní orgán při ohledání místa činu dne 12. 12. 2004. Současně bylo postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 22 597,50 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, podal obviněný W. E. prostřednictvím své obhájkyně dne 15. 8. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného provedenými důkazy nebyl prokázán skutek, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., když především soudy nezjistily množství alkoholu v krvi obviněného a při hodnocení průběhu tohoto skutku se přiklonily k verzi poškozeného a vycházely pouze ze svých domněnek. V této souvislosti obviněný uvádí vlastní verzi skutkového děje. Obviněný má za to, že předmětný skutek nelze hodnotit ani jako trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., neboť podle obviněného se jednalo o nutnou obranu za situace, kdy byl napaden větším počtem osob a byl v šoku.
Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle přesvědčení obviněného matka jeho nezletilé dcery neposkytla potřebnou součinnost k tomu, aby obviněný mohl splnit svou vyživovací povinnost. Obviněný nesouhlasí ani s hodnocením provedených důkazů, z nichž údajně vyplynulo, že se nedopustil posuzované trestné činnosti.
Závěrem svého dovolání obviněný W. E. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 8 To 162/2007, a ve věci sám rozhodl, aniž by však současně navrhl způsob takového rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného W. E. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z odůvodnění dovolání obviněného patrné, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný nepřípustně brojí proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. Námitky obviněného by podle státního zástupce mohly mít význam z hlediska tohoto dovolacího důvodu pouze v případě, kdyby mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů existoval extrémní nesoulad a obviněný by ho současně ve svém dovolání namítl. Státní zástupce však v posuzované věci neshledal takový nesoulad, protože soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný W. E. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný W. E. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek ovšem obviněný W. E. především napadá dokazování, které prováděly soudy nižších stupňů. V této souvislosti jim obviněný vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhoval, a že vycházely jen ze svých domněnek. Na podkladě provedeného dokazování podle obviněného nelze dospět k závěru o spáchání trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. a obviněný nesouhlasí ani se skutkovými závěry soudů nižších stupňů stran skutku obsaženého pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedených směrech v tom, že soudy nižších stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, a to na základě neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení předmětných skutků tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit jejich odlišnou právní kvalifikaci, ale domáhá se změny právního posouzení skutků především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, a na jiné závěry učiněné z důkazů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný W. E., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného W. E. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný W. E. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům a rozsahu dokazování neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky obviněného W. E., jejichž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva a jeho případné nedodržení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného W. E., v jejímž rámci v podstatě zpochybňuje naplnění znaků trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Zmíněnou dovolací námitku obviněný opírá o tvrzení, podle něhož se v posuzované věci mohlo jednat o nutnou obranu, protože byl napaden ze strany více osob a v důsledku toho byl v šoku.
K problematice nutné obrany Nejvyšší soud především připomíná následující skutečnosti, které vyplývají z ustanovení §13 tr. zák. a z jeho ustáleného výkladu v soudní praxi. Za nutnou obranu lze považovat čin jinak trestný, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový čin by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Za nutnou obranu však nelze považovat obranné jednání, které je zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §13 tr. zák. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník (tj. pachatel určitého trestného činu) již dokonal některý trestný čin, tj. naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá.
Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Jak vyplývá z ustanovení §13 věty druhé tr. zák. (viz slovní spojení „zcela zjevně“), o nutnou obranu nejde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj (obranou) je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, tj. nevyžaduje se, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i stejná intenzita obrany (srov. rozhodnutí pod č. II/1965, s. 28 Sb. rozh. tr.). Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího či trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 41/1980 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. T 984. v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. (srov. rozhodnutí pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejíž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku, a kromě toho též tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku.
Jestliže nebyly zcela splněny všechny shora uvedené předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces). Nejvyšší soud připomíná, že exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku (tzv. exces intenzivní), anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval (tzv. exces extenzivní). O nutné obraně ovšem nelze uvažovat např. ani za situace, kdy dvě osoby od počátku konfliktu na sebe navzájem fyzicky útočí, protože pro jednání v nutné obraně je rozhodující iniciativa útočníka na počátku konfliktu. V tomto směru proto není vyloučena trestní odpovědnost obou vzájemně útočících osob za některý z trestných činů, jehož skutková podstata je uvedena ve zvláštní části trestního zákona, zejména trestných činů proti životu a zdraví.
Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný W. E. dne 12. 12. 2004 kolem 02.30 hod. v N. se přivedl do stavu těžké alkoholové opilosti, v důsledku čehož nebyl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a ovládat jej, a následně u vchodu do restaurace po předchozí rozepři celkem dvakrát bodnul do zad poškozeného O. P., kterému způsobil 2 bodné rány v bederní krajině vpravo. Následkem tohoto zranění byl poškozený hospitalizován v Nemocnici K. V. po dobu od 12. 12. 2004 do 22. 12. 2004, přičemž dne 12. 12. 2004 byl operován pro podezření na vnitřní bodné poranění útrob a následně léčen a omezen v běžnému způsobu života po dobu nejméně 6 týdnů. Z těchto skutkových zjištění je tedy podle dovolacího soudu jednoznačně patrné, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. Navíc i za předpokladu, kdyby obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, třebaže v posuzované věci tomu tak nebylo, muselo by být jeho jednání posouzeno jako zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku poškozeného. Poškozený O. P. totiž nebyl nijak ozbrojen, jedná se o osobu přibližně stejné fyzické konstituce i věku jako obviněný a nebyly zjištěny ani okolnosti svědčící o agresivitě poškozeného. Kromě toho obviněný při svém tvrzení o splnění podmínek nutné obrany vychází z vlastní verze skutkového stavu, resp. průběhu konfliktu mezi ním a poškozeným, takže i zde zpochybňuje rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. V tomto směru je proto dovolání obviněného částečně neopodstatněné a částečně se opírá o jiné důvody, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Pokud jde o výhrady obviněného W. E. zaměřené proti správnosti právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, a to jako trestného činu opilství ve smyslu §201a odst. 1 tr. zák., považuje je dovolací soud za nedůvodné. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele (tj. obviněného) za trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. je podstatné zjištění stavu nepříčetnosti, na který lze usuzovat – je-li vyvolán požíváním alkoholických nápojů – především z konkrétní výše hladiny alkoholu v krvi pachatele v době činu, což je znalecká otázka spadající do oboru soudního lékařství. Teprve na základě tohoto zjištění, popřípadě i dalších potřebných zjištění, je možno objasňovat okolnosti významné pro posouzení příčetnosti pachatele (obviněného) znaleckým posudkem z oboru psychiatrie o jeho duševním stavu (srov. rozhodnutí pod č. 46/1994-II. Sb. rozh. tr.). Ke zjišťování výše hladiny alkoholu v krvi pachatele však není vždy nezbytné, resp. ani možné, opatřit laboratorní vyšetření odebraného vzorku krvi. Pro posouzení této otázky si totiž orgány činné v trestním řízení mohou opatřit i jiná potřebná zjištění (např. svědecké výpovědi osob, které s pachatelem v době před spácháním činu konzumovaly alkoholické nápoje či ho viděly je požívat, nebo osob, jež mohly potvrdit chování pachatele pod vlivem požitých alkoholických nápojů). K rozhodnutí o příčetnosti či nepříčetnosti pachatele je pak nezbytné přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který musí učinit jednoznačný závěr, zda vlivem požitého alkoholu byly rozpoznávací schopnosti a/nebo ovládací schopnosti pachatele v době činu zcela vymizelé, případně zda byly sníženy jen do určité míry (podstatně či nepodstatně).
Jak je v posuzované věci zřejmé z učiněných skutkových zjištění (viz str. 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu), obviněný W. E. požíval těsně před spácháním trestného činu uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně alkoholické nápoje v množství, které s ohledem na pokročilý stupeň závislosti obviněného na alkoholu muselo u něho nutně vyvolat stav opilosti. Okolnost, že v den spáchání skutku vypil několik desetistupňových piv (nejméně 7) a alespoň 3 odlivky whisky, obviněný ani sám v řízení před soudy nižších stupňů nepopřel, což ostatně vyplývá i z jeho výpovědi učiněné již v přípravném řízení (viz č. l. 51 trestního spisu), na které obviněný po jejím přečtení ve smyslu §207 odst. 2 tr. řádu setrval i v hlavním líčení (viz č. l. 171 a 172 trestního spisu). Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, (viz č. l. 81 až 98 trestního spisu) je dále patrné, že obviněný jednal v inkriminované době ve stavu těžké alkoholové opilosti, přičemž vlivem požitých alkoholických nápojů byly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v důsledku tzv. pijáckého okna zcela vymizelé. Podle Nejvyššího soudu svědčí takový závěr ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o tom, že obviněný se požitím návykové látky (§89 odst. 10 tr. zák.) přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil jednání vykazujícího znaky činu jinak trestného (tzv. kvazideliktu). V posuzované věci by jinak byly jednáním obviněného naplněny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Pokud totiž obviněný ve stavu těžké opilosti, kterou si přivodil požitím alkoholických nápojů (tj. ve stavu nepříčetnosti), napadl nožem poškozeného O. P. a dvěma bodnými ranami vedenými do dolní části zad mu způsobil závažné poranění vyžadující okamžitý operativní zákrok v nemocnici s následnou dobou léčení a omezení v obvyklém způsobu života v trvání šesti týdnů [tj. způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.], nelze mít žádné pochybnosti o naplnění znaků uvedeného kvazideliktu. Protože však obviněný jednal ve stavu nepříčetnosti, kterou si přivodil požitím návykové látky (tj. alkoholických nápojů), muselo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. Pro obviněného je navíc zmíněné právní posouzení jeho jednání příznivější (zejména ve vztahu k subjektivní stránce), neboť v opačném případě, tj. za situace, kdyby soudy nižších stupňů nedospěly k závěru o jeho trestní odpovědnosti trestným činem opilství ve smyslu citovaného ustanovení, musel by být trestně odpovědný za úmyslný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Podle Nejvyššího soudu je tudíž zcela zřejmé, že právní posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, a to jako trestného činu opilství podle §201a odst. 1 tr. zák., bylo učiněno správně a bez těch vad, které mu vytýká ve svém dovolání obviněný W. E. Jeho námitky jsou proto nedůvodné.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s argumentací obviněného, v které zpochybňuje svou trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud především odkazuje na dosavadní judikaturu (srov. rozhodnutí pod č. 16/1996 Sb. rozh. tr.), podle níž odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. není vyloučena samotnou okolností, že obviněný nevěděl, kde se nachází osoba, které měl platit výživné, jestliže se nesnažil dostupnými prostředky zjistit místo jejího pobytu. Plnění zákonné vyživovací povinnosti totiž nespočívá jen v samotném placení výživného, ale i v tom, že osoba, která je povinna platit výživné, si v takovém případě z vlastní iniciativy zjistí, kde se zdržuje osoba, které má být výživné placeno, pokud je vzhledem k okolnostem toto zjištění pro povinnou osobu dostupné.
S poukazem na shora uvedenou argumentaci tedy neobstojí tvrzení obviněného W. E., podle něhož matka jeho nezletilé dcery neposkytla potřebnou součinnost ke splnění vyživovací povinnosti. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud by měl obviněný skutečný zájem na plnění vyživovací povinnosti vůči své nezletilé dceři, mohl tak učinit např. prostřednictvím soudu, tedy orgánu, s nímž obviněný s ohledem na svou trestní minulost přicházel často do kontaktu a který je k tomu vybaven pravomocemi umožňujícími zjištění pobytu matky nezletilé dcery obviněného. Navíc, jak vyplývá ze svědecké výpovědi J. P., která je matkou nezletilé dcery obviněného a k jejímž rukám měl obviněný plnit svou vyživovací povinnost, obviněný věděl, kde se s dcerou zdržuje, a znal její adresu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný W. E. podal dovolání s poukazem na skutečnosti, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc dovolací soud zdůrazňuje, že obviněný shrnul ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě zcela shodné námitky, které již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud přesvědčivě vypořádal.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný další opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y