ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.13.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 13/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný R. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 1 To 27/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. N. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 50 T 2/2005, uznán vinným v tomto rozsahu:
1. trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že jako fyzická osoba podnikající na živnostenský list pod jménem R. N. s místem podnikání R. n. L., V U., byl nejméně od 31. 12. 2000 v tíživé finanční situaci, když jeho předlužení činilo 517 000,- Kč a k 31. 12. 2001 510 000,- Kč, měl více věřitelů, vůči kterým nebyl schopen plnit své splatné závazky, a jeho hospodaření bylo ve stavu zakládajícím jeho povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu podle příslušných předpisů, což však neučinil,
2. trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., který měl spáchat tak, že v rámci své podnikatelské činnosti odebral od ledna 2001 do prosince 2001 zboží – pneumatiky či pneumatiky s příslušenstvím nejméně od obchodních společností:
- S., spol. s r. o., P. – Ch., v období od 9. 1. 2001 do 16. 2. 2001 celkem v sedmi případech v hodnotě 99 526,- Kč, které v době splatnosti neuhradil, a uvedené společnosti způsobil v této výši škodu,
- I. C., spol. s r. o., Ch., D., v období od 31. 7. 2001 do 23. 8. 2001 celkem v sedmi případech v hodnotě 96 343,- Kč, které v době splatnosti neuhradil a uvedené společnosti způsobil v této výši škodu,
- J., spol. s r. o., N., T., v období od 14. 11. 2001 do 27. 11. 2001 v hodnotě 35.198,- Kč, které v době splatnosti neuhradil, a uvedené společnosti způsobil v této výši škodu,
přestože v období od 30. 1. 2001 do 31. 12. 2001 nakupoval stejné nebo obdobné zboží také u jiných dodavatelů, toto hradil v hotovosti, čímž zvýhodňoval jiné věřitele, a nedodržel tak zásadu poměrného uspokojení všech věřitelů, ačkoli si byl vědom toho, že se nachází ve stavu předlužení,
3. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
a) dne 27. 1. 2003 předložil F. ú. v R. n. L. přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2002, ve kterém vědomě vykázal nulové hodnoty v přijatých i uskutečněných zdanitelných plněních, přičemž F. ú. pro P. v rámci daňové kontroly M. J., bytem P., P., a F. ú. v R. při daňové kontrole u obchodní společnosti L., s. r. o., R., byly zajištěny dodací listy, příjmové pokladní doklady a faktury vystavené R. N. v období od 2. 10. 2002 do 12. 12. 2002 a dokumentující uskutečněná zdanitelná plnění, čímž způsobil českému státu, zastoupenému F. ú. v R. n. L., škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 595 959,- Kč, kterou dosud neuhradil,
b) za období roku 2002 vědomě nepodal, a to ani následně přes výzvu správcem daně, daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, přičemž následně provedenou kontrolou správcem daně bylo zjištěno, že kromě faktur uvedených shora pod písm. a) v období roku 2002 vystavil nebo zaúčtoval do pokladních dokladů příjmy nejméně z faktur č. …, ale výnosy z těchto faktur nezahrnul do hospodářského výsledku, dále že za uvedené období zaúčtoval do nákladů doklady za nákup pohonných hmot, faktury společnosti E. P., s. r. o., D., dále faktury č. …, souhrnný doklad č. …, u kterých neprokázal, a to ani přes dané výzvy, na které nereagoval, že sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, případně bylo zjištěno, že dodavatel uvedený na fakturách nepotvrdil prodej uváděného zboží, proto mu nebyly správcem daně uvedené náklady uznány, naopak mu byla stanovena daňová povinnost ve výši 907 316,- Kč, přičemž tato částka je zároveň škodou vzniklou českému státu, zastoupenému F. ú. v R. n. L., na dani z příjmů fyzických osob, kterou dosud neuhradil,
4. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., které měl spáchat tím, že na základě předchozí žádosti ze dne 13. 11. 2003 uzavřel dne 21. 11. 2003 se společností L. – S., spol. s r. o., T., N. zastoupenou jednatelem Mgr. J. Š., smlouvu o úvěru č. … na částku 1 100 000,- Kč, který mu byl poskytnut ve výši 1 063 527,78 Kč na základě písemností datovaných dnem 21. 11. 2003, které k jednání doložil a v nichž se zejména jednalo o:
- smlouvu č. … o zřízení zástavního práva a věcného předkupního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. … pro katastrální území a obec R. n. L., vedeným u K. ú. v L., parcelní číslo … a parcelní číslo …, včetně návrhu na vklad zástavního a věcného předkupního práva,
- kupní smlouvu na nemovitosti popsané na výše uvedeném …, včetně návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí,
- smlouvu č. … o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu k nemovitostem, včetně návrhu na vklad práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí,
- smlouvu č. … (dodatková rámcová smlouva),
- prohlášení ručitelů, plné moci a čestná prohlášení ručitelů,
- vlastní směnky č. …,
přičemž na předmětných listinách včetně směnek č. … a …, na kterých byli rodiče obviněného F. N. a M. N. uváděni v postavení prodávajících, zástavců, povinných osob, ručitelů a výstavců, padělal na přesně nezjištěném místě jejich podpisy a rovněž otisky ověřovacího razítka M. ú. v R. n. L., do kterých vepsal ověřovací text, přičemž úvěr získaný uvedeným způsobem řádně nesplácel, a způsobil tak společnosti L. – S., s. r. o., T., škodu ve výši 928 320,- Kč,
5. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 11. 2003 v B. v postavení nájemce uzavřel se společností Č. L., a. s., P., jako vlastníkem předmětu leasingu leasingovou smlouvu č. … na stahovák osobní na široká kola, včetně kompresoru, vše v hodnotě 144 700,- Kč a vyvažovačku kol osobní v hodnotě 104 100,- Kč, které převzal dne 26. 11. 2003, kdy byly také uvedeny do provozu, uhradil však pouze zálohu a první splátku v celkové výši 40 988,86 Kč, další hrazení podle splátkového kalendáře neprováděl, společnost Č. L. proto ve smyslu všeobecných smluvních podmínek z důvodu prodlení leasingových plateb po předchozích upomínkách dopisem ze dne 4. 5. 2004, který obviněný R. N. převzal dne 10. 6. 2004, vypověděla leasingovou smlouvu, čímž obviněnému vznikla povinnost vrátit předmět leasingu, to však neučinil, naopak, aby zmařil zajištění strojů, přestěhoval je na místo neznámé vlastníku věci, a způsobil tak společnosti Č. L., a. s., P., škodu ve výši 207 811,14 Kč,
Za tyto trestné činy a současně i za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným v samostatném trestním řízení, mu byl uložen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 a 1/2 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Současně byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v trvání 4 roky a bylo rozhodnuto o zrušení předchozího výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 5 T 148/2004, s ohledem na souběh trestných činů a podmínky ukládání souhrnného trestu. V rámci adhezního řízení byl obviněný zavázán podle §228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody ve výši 99 526,- Kč obchodní společnosti S., spol. s r. o., se sídlem Ž., Ú. n. L., a k náhradě škody ve výši 207 811,14 Kč obchodní společnosti Č. L., a. s., se sídlem N. P., P. Se zbytkem svého nároku byla obchodní společnost Č. L., a. s., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, sp. zn. 1 To 27/2006, tak že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výrocích o vině obviněného pod body 1., 2., 3., 4., když výrok o vině obviněného obsažený pod bodem 5. rozsudku (týkající se trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.) ponechal odvolací soud beze změny. Současně byl zrušen i celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody vztahující se k poškozené obchodní společnosti S., spol. s r. o.
Ohledně skutků obsažených pod body 2. a 3. výroku o vině napadeného rozsudku odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ohledně ostatních zrušených výroků o vině (obsažených v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a 4.) odvolací soud nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného R. N. uznal vinným:
1. trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle §126 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako fyzická osoba podnikající na živnostenský list pod jménem R. N. s místem podnikání R. n. L., V U., byl nejméně od 31. 12. 2001 v tíživé finanční situaci, když měl více věřitelů, vůči nimž nebyl schopen plnit své splatné závazky, a to obchodní společnosti S., spol. s r. o., P., I. C., spol. s r. o., Ch., D., J., spol. s r. o., N., T., kterým ke konci roku 2001 dlužil v souhrnu minimálně 231 067,- Kč, a jeho hospodaření bylo ve stavu zakládajícím jeho povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu, přesto ale toto neučinil a takový návrh nepodal,
2. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., protože obviněný na základě své předchozí žádosti ze dne 13. 11. 2003 uzavřel dne 21. 11. 2003 v L. s obchodní společností L.-S., spol. s r. o., T., N., zastoupenou jednatelem Mgr. J. Š., smlouvu o úvěru č. … na částku 1 100 000,- Kč, když po srážkách za poplatek za náklady spojené s úvěrem mu byla dne 26. 11. 2003 zaslána částka 1 063 527,78 Kč, a to na základě písemností, datovaných dnem 21. 11. 2003, které k jednání doložil, když šlo o
- smlouvu č. … o zřízení zástavního práva a věcného předkupního práva k nemovitostem zapsaným u K. ú. v L. na listu vlastnictví vedeném pro katastrální území a obec R. n. L.,
- kupní smlouvu na tyto nemovitosti,
- smlouvu č. … o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni k těmto nemovitostem,
- včetně návrhů na vklad do katastru nemovitostí,
- smlouvu č. … – rámcovou smlouvu k dalším smlouvám,
- prohlášení ručitelů, jejich čestná prohlášení a plné moci,
- vlastní směnky č. …,
přičemž na těchto listinách, a to i na směnkách č. … a …, kde byli jeho rodiče F. N. a M. N. uvedeni jako ručitelé, zástavci, prodávající, povinné osoby a u uvedených směnek jako výstavci (otec u první, matka u druhé z uvedených směnek), padělal v přesně nezjištěný den kolem 21. 11. 2003 na nezjištěném místě jejich podpisy, když rodiče o těchto písemnostech nic nevěděli, a též i otisky ověřovacího razítka M. ú. v R. n. L. s ověřovacím textem, přičemž získaný úvěr řádně nesplácel, a způsobil tak obchodní společnosti L.-S., spol. s r. o., škodu ve výši 928 320,- Kč.
Za tyto trestné činy a současně i za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 5 T 148/2004, uložil odvolací soud obviněnému R. N. podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. nově souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a pro jeho výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Dále obviněnému uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru údržba motorových vozidel a jejich příslušenství, ochrana proti korozi, opravy a montáž pneumatik, montáž autopříslušenství na dobu 4 roky. Současně byl v souladu s ustanovením §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu za trestný čin, který obviněný spáchal v souběhu a jehož spácháním byl uznán vinným citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem směřující v neprospěch obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci skutku obsaženého pod bodem 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vzal zpět intervenující státní zástupce u veřejného zasedání před odvolacím soudem.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému R. N. i jeho obhájkyni shodně doručen dne 4. 10. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 3. 10. 2006.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný R. N. prostřednictvím své obhájkyně dne 30. 11. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spatřuje ve skutečnosti, že právní závěry soudů nižších stupňů vycházejí z nedostatečně a neobjektivně zjištěných skutkových okolností a z nesprávné aplikace zákona na daný případ.
Ve vztahu k bodu 1. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu obviněný vytkl, že nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání, tj. úmysl spáchat trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák. Tuto skutečnost odvolací soud dovozoval pouze z úpadku, jenž byl dán neschopností dovolatele po delší dobu plnit splatné závazky, nikoliv z možného předlužení, přičemž odvolací soud posunul dobu, kdy byl obviněný povinen podat návrh na konkurz, až na konec roku 2001. Dále obviněný opakoval argumenty, které uplatnil již v předchozím řízení, zejména že nemá ekonomické vzdělání a spoléhal se na stanovisko svědkyně E. K. k ekonomické situaci svého podnikání, protože svědkyni pověřil vedením účetnictví. Podle názoru obviněného není předlužen ani ve špatné ekonomické situaci, takže nemohl vědět o jakémkoli zadlužení, které by vyžadovalo postup předepsaný v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). Jak dále obviněný zdůraznil, nijak se nevyhýbal platbám svým věřitelům, ale vzhledem k potížím s dodavatelskou společností byl nucen přistoupit na podmínky jiného dodavatele a platby za dodaný materiál, zejména za pneumatiky, hradil v hotovosti. Obviněný poukázal také na skutečnost, že ohledně skutku obsaženého pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který bezprostředně souvisí s důkazní situací ohledně způsobu jeho podnikání a rozsahu jeho zadlužení, odvolací soud zrušil napadený výrok a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný učinil i další kroky k nápravě z hlediska vedení účetnictví a spolupráce s finančním úřadem, což doložil již odvolacímu soudu u veřejného zasedání dodatečným daňovým přiznáním, z kterého také nevyplývá, že by v kritické době splňoval zákonné předpoklady podle §3 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání.
K bodu 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný zdůrazňuje skutečnosti, jež uvedl v rámci odvolacího řízení a které podle jeho názoru nebyly vzaty v úvahu, zejména to, že se trestního jednání dopustil z obav o svůj život a život své rodiny. Při projednávání věci před soudem prvního stupně se o těchto okolnostech obával hovořit. Jak dále obviněný zdůraznil, byl dlouhodobě vydírán rusky mluvícími osobami, které jej přinutily podepsat směnku na vysokou částku v řádu statisíců korun, kterou měl v krátké době splatit. Jediným východiskem bylo obstarání peněz z nemovitosti ve vlastnictví jeho rodičů. Na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně obviněný uvedl, že na směnkách nepadělal sporné podpisy, jež měly patřit jeho rodičům. Obviněný poukázal na obsah znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, z něhož vyplývá, že autora podpisu směnek nelze jednoznačně určit. Obviněný namítl nesprávnost postupu soudu prvního i druhého stupně, jestliže nevyslechly jako svědky jeho rodiče k objasnění skutkového stavu věci, zejména poměrů, v nichž byl obviněný v kritické době nucen jednat, ač z přípisu, který jeho otec dne 13. 2. 2006 zaslal soudu prvního stupně, vyplývá, že byli o uvedených skutečnostech informováni, když jim vše přiznal.
Pokud jde o výrok o vině pod bodem 5. v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný popřel úmysl přisvojit si cizí věc (technické zařízení svěřené v rámci leasingového smluvního vztahu). Jak dále obviněný uvedl, uhradil sice jen základní platby (akontaci a prvotní splátky) a další splátky již nezaplatil, ale situaci chtěl vyřešit za součinnosti se svědkem Novákem, který mu ovšem poskytl zkreslené informace, podle nichž leasingová společnost neměla zájem o vrácení strojů, ale šlo ji jen o finanční plnění, které ovšem obviněný nemohl poskytnout. Podle názoru obviněného právě tyto skutečnosti nebyly důkazně doloženy, když svědek N. nebyl i přes návrhy obhajoby vyslechnut, a obviněný považuje za nepodloženou informaci, z níž vycházel soud při svém závěru, že svědka není možno předvolat a vyslechnout, neboť odcestoval do A. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že zamítly jeho další návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků M. a N. ml. a znaleckým posouzením pravosti podpisu svědka H. na příjmovém dokladu na částku 800 000,- Kč.
Obviněný R. N. zdůraznil, že dovoláním reaguje na zásadní vady řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, které přes opakovaná upozornění obhajoby nebyly odstraněny. Podle názoru obviněného nebyla důsledně respektována jedna ze základních zásad trestního řízení uvedená v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, jež mu předcházelo, zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného R. N. podrobně rozebral obsah jednotlivých námitek dovolatele a k těmto konstatoval následující. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1. napadeného rozsudku odvolacího soudu, obě podmínky, které zakládají existenci úpadku a spočívají v dlouhodobé neschopnosti plnit splatné závazky a v předlužení, jež byly předmětem důkazního řízení a konečného závěru odvolacího soudu (podle §1 odst. 2, 3 zákona o konkursu a vyrovnání), nejsou totožné. Podle názoru státního zástupce obviněný věděl, že v inkriminované době měl více věřitelů, jimž nebyl schopen splácet své závazky. Nepřípadným je poukaz obviněného na okolnosti a důvody zrušení části trestní věci a její vrácení soudu prvního stupně (ve vztahu k výroku o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně), když z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tak bylo učiněno jen z důvodů nesprávně zjištěné výše škody, nikoli proto, že by se skutek nestal. Proto státní zástupce považuje dovolání ve vztahu k uvedenému výroku za neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací námitky obviněného k výroku o vině pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu (bod 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), podle státního zástupce odvolací soud vzal v úvahu tvrzení obviněného o motivaci jeho jednání a řádně ji zhodnotil při rozhodování o trestu. Údajnou tíživou situaci obviněný mohl řešit i jinak než spácháním trestného jednání ve formě úvěrového podvodu. Tvrzení dovolatele, podle něhož nepadělal podpisy svých rodičů, shledává státní zástupce v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Pokud by se ukázalo pravdivým, mělo by význam toliko při specifikaci viny obviněného trestným činem podle §140 odst. 2 alinea první či alinea druhá tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. V této části považuje dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
K bodu 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce konstatoval skutková zjištění, jež soud prvního stupně vzal za prokázaná, přičemž dovolací soud je vázán obsahem těchto skutkových závěrů. Podle názoru státního zástupce údajná nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), podané dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. N. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný R. N. však v rámci své argumentace především podává vlastní hodnocení důkazů a svých tvrzení, když opomíjí další rozsah provedených důkazů, polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, případně zdůrazňuje jen některé jejich části a současně subjektivně posuzuje, které důkazy jsou relevantní pro závěry o vině. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu v části námitek k rozhodnutí o vině pod bodem 1. výroku rozsudku odvolacího soudu a v celém rozsahu námitek k výrokům o vině pod body 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně shledává zejména v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost, resp. neúplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný v naznačeném rozsahu dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výrocích o vině v rozsudcích soudů obou stupňů, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly soudy v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud tedy nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil obviněný R. N., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný výslovně namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedených směrech v podstatě z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů a z údajné neúplnosti dokazování, pak soudům činným dříve ve věci ve skutečnosti nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Je evidentní, že ačkoli obviněný R. N. v dovolání sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti v převážné míře uplatnil námitky skutkové a procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozhodných skutkových zjištění ve svůj prospěch (např. tvrzením o neexistenci úpadkového stavu, popíráním padělání podpisů na dokumentech použitých k vylákání úvěru, tvrzením o své ochotě vrátit předmět leasingu), popřípadě doplnění dosavadního dokazování (zejména výslechem výše jmenovaných svědků) a následně ze změny skutkových zjištění teprve vyvozoval nesprávnost použité právní kvalifikace (např. s poukazem na neexistenci povinnosti podat návrh na konkurs). Proti právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny odvolacím soudem, uplatnil konkrétní hmotněprávní námitku jen ve vztahu k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák.
Pokud se jedná o tvrzení obviněného R. N., podle něhož soudy nižších stupňů dostatečně nepřihlédly k motivaci jeho jednání v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. (pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu), je třeba poukázat na skutečnost, že odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval a správně ji shledal významnou pouze při rozhodování o druhu a výši trestu. Obviněný i v případě, kdyby byl pod tlakem vymahačů jeho dluhů, měl řadu dalších legálních možností, jimiž mohl tento stav řešit, přinejmenším tak, aby se v souvislosti s úvěrem dohodl se svými rodiči na poskytnutí jejich majetku pro účely zástavního práva. To ovšem neučinil, protože na něj jeho otec sám podal trestní oznámení. V této souvislosti je tvrzení obviněného, že sám nepodepsal předmětné doklady včetně směnek, námitkou skutkové povahy a stojí mimo uplatněný dovolací důvod, přičemž podle jednoznačných závěrů soudů obou stupňů obviněný osobně podepsal doklady za své rodiče, jak ostatně vyplývá i z doznání obviněného před soudem prvního stupně.
Ve vztahu k námitce obviněného týkající se bodu 5. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ze zjištěných skutečností vyplývá, že obviněnému R. N. byla řádně doručena výpověď leasingové smlouvy, jejímž nezbytným důsledkem podle čl. 4.4. Všeobecných smluvních podmínek byl vznik povinnosti obviněného vrátit předmět leasingu, neboť mu odpadl právní důvod jeho dalšího užívání. Obviněný se ostatně ani nepokusil dostát těmto smluvním podmínkám a vrátit předmět leasingu, ale naopak věci užívané na podkladě leasingového vztahu ukryl a odmítal vydat. Přitom, jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, s těmito věcmi dále disponoval a až s odstupem značně dlouhé doby byl schopen vrátit jeden z předmětů leasingu. Také další námitky obviněného, jež jsou fakticky jen opakováním jeho tvrzení již dříve uvedených, s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly, je nutno považovat za neopodstatněné.
Na podkladě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. N. podal dovolání v převážné míře z jiných důvodů, než jaké jsou vymezeny v ustanovení §265b tr. ř. jako dovolací důvody, a ve zbývající části nebyly shledány jeho námitky opodstatněnými. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. Navíc obviněný v podstatné části svého dovolání jen opakoval námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v původním řízení.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vypracoval:
JUDr. Libor L o s a