ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.140.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 140/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2007 o dovolání podaném obviněným P. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 12 To 148/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 122/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 2 T 122/2005, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výměře 100.000, Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 12 To 148/2006, kterým k odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §256a odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále rozhodl podle §253 odst. 1 tr. ř. tak, že zamítl odvolání poškozených společností Ř., s. r. o., se sídlem P., ul. S., a Č., s. r. o., se sídlem v P., ul. P.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru obviněného skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud odvolací, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dovolatel nesouhlasil se závěry soudů, že odměnu, která mu náležela za činnost vykonávanou na podkladě mandátní smlouvy uzavřené dne 3. 1. 2003 mezi obviněným jako mandatářem a společností H., s. r. o., jako mandantem, si neměl vyplatit, ale částku 327.000,- Kč měl poměrně rozdělit mezi ostatní věřitele společnosti H., s. r. o. Přestože pohledávky věřitelů existovaly již před vznikem nároku obviněného na jeho úplatu, vyplatil peněžní prostředky sobě s tím, že je použil na ochranu majetku společnosti H., s. r. o. (tedy dlužníka). Toto jednání podle názoru obviněného jen dokazuje, že on sám nezískal žádný majetkový prospěch a ani nikdy o něj neusiloval. Jediným cílem obviněného bylo majetek dlužníka chránit před exekutorským prodejem pod cenou a před event. odcizením. Dovolatel tak nespatřuje ve svém jednání ani náznak společenské nebezpečnosti, která je nedílnou součástí každého trestného činu jako jeho tzv. materiální stránka. Dále dovolatel uvedl, že pro něj, jakožto mandatáře, nevyplývala z žádných zákonných ani smluvních ustanovení povinnost podat návrh na vyhlášení konkursu na dlužníka – společnost H., s. r. o. Obviněný také nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak bylo provedeno soudy. K mandátní smlouvě byl dne 19. 11. 2003 připojen dodatek, na základě kterého byl obviněný výslovně oprávněn k vymáhání pohledávek od dlužníků, přijímání plateb v hotovosti, uskutečňování plateb v hotovosti věřitelům apod. Podle obviněného před tímto dodatkem nebyl k takovýmto aktivitám zplnomocněn a tudíž nemohl vystavením faktur v období od 25. 3. 2003 do 23. 12. 2003 naplnit skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i rozhodnutí Okresního soudu v Benešově a buď nově rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. S výslednými závěry soudů obou stupňů vyjádřil státní zástupce v podstatě souhlas. Především má stejně jako soudy za to, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně naplňuje formální i materiální stránku trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. K námitkám obviněného uvedl, že podmínkou trestní odpovědnosti trestného činu zvýhodňování věřitele není vznik škody ani obohacení pachatele a taktéž ani to, aby bylo zahájeno konkursní řízení na majetek dlužníka, anebo byl podán návrh na zahájení takového řízení. K námitce obviněného o nedostatečném stupni nebezpečnosti činu pro společnost státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož již stanovením formálních znaků skutkové podstaty zákon při jejich naplnění předpokládá stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný. Nicméně státní zástupce zpochybnil některé právní úvahy soudů. Na rozdíl od názoru soudů byl podle státního zástupce obviněný pověřen k jednání za společnost H., s. r. o., vůči věřitelům již z mandátní smlouvy a jejím dodatkem došlo pouze ke specifikaci jejího původního znění. Podrobněji se zabýval některými nesprávnostmi, kterých se ve věci rozhodující soudy dopustily při výkladu některých hmotně právních skutečností, které však neměly relevantní dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Pro případ, že by se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, navrhl tento, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl podle §265j tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Za situace, kdyby Nejvyšší soud souhlasil s hodnocením dodatku mandátní smlouvy ve shodě s úvahami soudů nižších stupňů, navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V závěru svého vyjádření státní zástupce poukázal na podstatnou část dovolacích námitek, které však nemohou naplnit obviněným uplatněný důvod dovolání a jimiž se tedy dovolací soud nemůže zabývat.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pouze relevantní námitky přichází v úvahu posoudit z věcného hlediska.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkem je míněn skutkový stav věci tak, jak byl zjištěn soudy rozhodujícími v prvním a druhém stupni. V daném případě dovolatel mj. uplatnil námitku, podle které soudy nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav, když v jeho jednání spatřovaly trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., třebaže před podpisem dodatku mandátní smlouvy, k němuž došlo až dne 19. 11. 2003, obviněný nemohl konat právní úkony jménem dlužníka – společnosti H., s. r. o., tudíž nebyl konkrétním subjektem způsobilým spáchat předmětný trestný čin. Tato námitka tedy zpochybňuje hmotně právní posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, konkrétně jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu a obsahově tak naplňuje uplatněný dovolací důvod. Jak však zjistil Nejvyšší soud, této námitce nelze přisvědčit.
Podkladem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se stala skutková zjištění, podle nichž obviněný jako mandatář společnosti H., s. r. o., se sídlem V., ul. T., na základě mandátní smlouvy uzavřené dne 3. 1. 2003 s jednatelem společnosti Ing. M. D., za tuto svoji činnost postupně v období od 25. 3. 2003 do 23. 12. 2003 vystavil společnosti faktury v celkové výši 480.000,- Kč, ačkoli věděl, že společnost od ledna 2003 nevyvíjela žádnou činnost a nebyla schopna plnit své závazky z let 2000 až 2002, čímž sám sebe takto zvýhodnil a zmařil částečné uspokojení v té době existujících celkem 13 věřitelů označených ve výroku. Celková výše splatných neuhrazených pohledávek společnosti činila v březnu 2003 téměř 4 miliony Kč.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Subjekt tohoto trestného činu musí vykazovat určité znaky, musí se jednat o dlužníka s více věřiteli, z nichž minimálně jeden byl na úkor ostatních zvýhodněn. Pachatelem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. může být jen dlužník, tedy osoba, která má vlastnost zvláštního subjektu. Pokud je dlužníkem právnická osoba (v daném případě společnost H., s. r. o.), mohl být pachatelem i její statutární orgán nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek (srov. č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). Není tedy vyloučeno, aby jednáním některé fyzické osoby jménem této právnické osoby, byla naplněna skutková podstata trestného činu podle §256a odst. 1 tr. zák. Ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. umožňuje stíhat fyzickou osobu, která jednala za právnickou osobu, ač sama nevykazuje znaky konkrétního subjektu, poněvadž postačí, že zvláštní způsobilost, vlastnost nebo postavení (zde postavení dlužníka) jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jednal. Námitka obviněného směřuje ke zpochybnění jeho oprávnění jednat jménem společnosti H., s. r. o., vyslovil přesvědčení, že ke konání právních úkonů vůči věřitelům společnosti byl zplnomocněn až dodatkem k mandátní smlouvě ze dne 19. 11. 2003. Stejnou úvahu vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí také soud prvního stupně na straně 8 rozsudku, přičemž odpovědnost obviněného za protiprávní jednání dovodil za použití ustanovení §33 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vycházel z toho, že obviněný vyplacením své odměny překročil rozsah zmocnění dané mandátní smlouvou ze dne 3. 1. 2003 a to až do 19. 11. 2003, kdy byl uzavřen její dodatek. Vzhledem k tomu, že takové jednání obviněného nebylo společností odmítnuto bez zbytečného odkladu, stalo se ve smyslu citovaného ustanovení §33 odst. 1 obč. zák. pro společnost závazným. Odvolací soud tento názor soudu prvního stupně sice výslovně nehodnotil ani nekorigoval, omezil se pouze na konstatování zásady volného hodnocení důkazů, která je výsadním právem soudu, jež důkazy provedl. Přesto na straně 7 svého rozhodnutí vyslovil názor, podle něhož se obviněný realizací uzavřené mandátní smlouvy (tedy nikoli jejího dodatku) stal smluvním zástupcem dlužníka, společnosti H., s. r. o., přičemž vyplacením částky 327.000,- Kč, tj. odměny mandatáře, sám sebe oproti ostatním věřitelům této společnosti zvýhodnil.
Nejvyšší soud se neztotožnil s tvrzením obviněného, ani s úvahami soudu prvního stupně a naopak shledal, že oprávnění vystupovat jménem společnosti vůči věřitelům bylo obsaženo již v mandátní smlouvě uzavřené dne 3. 1. 2003. V textu smlouvy založené na č. l. 199 – 202 trestního spisu je v závěru článku I. mimo jiné uvedeno, že „mandatář je oprávněn zastupovat firmu H., s. r. o, vůči dlužníkům a věřitelům a vykonávat právní, obchodní a ekonomické úkony k tomu potřebné“. Z této části smlouvy je tudíž nepochybné, že obviněný se jejím podpisem stal osobou oprávněnou zastupovat společnost vůči dlužníkům i věřitelům. V této souvislosti je navíc třeba upozornit na to, že uspokojení věřitelů, tedy úhrada závazků společnosti H., s. r. o., nebylo právním úkonem ve smyslu §568 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K právním úkonům podle citovaného ustanovení je třeba zvláštního zmocnění, ale v daném případě nelze na uspokojení věřitele (tj. úhradu finančních závazků dlužníka vůči věřiteli) pohlížet jako na právní úkon ve smyslu §568 odst. 3 obch. zák., a proto stačilo zmocnění obviněného obsažené v mandátní smlouvě. Zmiňovaný dodatek k mandátní smlouvě nelze považovat za „rozšíření“ původní mandátní smlouvy, event. za speciální zmocnění k jednání mandatáře s věřiteli, ale pouhou specifikaci toho, co již upravovala mandátní smlouva.
Z hlediska trestnosti jednání, kterým byl obviněný uznán vinným, jsou podstatné dvě základní skutečnosti. Jednak otázka, zda byl zástupcem společnosti H., s. r. o., a jednak, zda byl oprávněn k úkonům, kterými by věřitele této společnosti uspokojil. Na obě tyto otázky bylo možné na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů odpovědět kladně. Obviněný se stal uzavřením mandátní smlouvy dne 3. 1. 2003 a za použití ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. osobou oprávněnou zastupovat společnost H., s. r. o. Okamžikem splatnosti faktury, kterou si účtoval svou odměnu za činnost mandatáře vyplývající z uvedené smlouvy, se sám stal věřitelem mandanta. Již tím, že si fakturu nechal z prostředků společnosti proplatit, jednal jako zástupce dlužníka vůči jeho věřiteli. Rovněž je třeba konstatovat, že k takové činnosti byl ze smlouvy oprávněn a to i bez jejího dodatku, uzavřeného až dne 19. 11. 2003. V této souvislosti je nutné přihlédnout i k tomu, že obviněný, jako bývalý dlouholetý zaměstnanec společnosti věděl o stavu insolvence, navíc měl ve svém držení veškeré účetnictví společnosti, které byl pověřen jako mandatář spravovat, evidovat veškeré účetní doklady a dokonce ve spolupráci s daňovým poradcem vypracovat daňové přiznání společnosti za rok 2002. Je tedy evidentní, že formální znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. byly jednáním obviněného naplněny.
Dovolatel také namítal, že si peněžní prostředky – úplatu za činnost mandatáře – vyplatil oprávněně, měl na ně právní nárok a povinnost poměrně se rozdělit s ostatními věřiteli mu nebyla uložena žádným právním předpisem nebo smlouvou.
Objektem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. je ochrana majetkových práv věřitelů, kteří mají právo, aby jejich pohledávky byly uspokojeny v souladu se zásadami konkursního a vyrovnacího řízení. Zvýhodnění věřitele ve smyslu §256a tr. zák. spočívá v tom, že se mu od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, dostalo plnění neodpovídajícího zásadě poměrného uspokojení (§32 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (srov. č. 6/2005 Sb. rozh. tr.). Zákon o konkursu a vyrovnání stanoví, že věřitelé mají být uspokojeni poměrně a rovnoměrně. V daném případě nebyl tento požadavek splněn, když jeden z věřitelů – obviněný – byl částečně uspokojen, v důsledku čehož bylo zmařeno byť i částečné uspokojení ostatních věřitelů. Jednáním obviněného tak došlo ke zvýhodnění jeho osoby jako věřitele na úkor dalších věřitelů.
Pokud jde o tvrzení dovolatele týkající se podání návrhu na prohlášení konkursu společnosti H., s. r. o., je možné pouze konstatovat, že obviněnému nebylo v předmětném řízení kladeno za vinu, že by takový návrh neučinil. Jeho další námitka v tom smyslu, že na rozdíl od exekutora, který následně prodal majetek společnosti výrazně pod jeho cenou, on sám společnost nijak nepoškodil, je rovněž ve vztahu k trestnosti v dané věci irelevantní. Znakem skutkové podstaty trestného činu podle §256a odst. 1 tr. zák. totiž není způsobení škody a podmínkou trestnosti není ani zahájení konkursního nebo vyrovnacího řízení na majetek dlužníka (srov. č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Rozsah zvýhodnění věřitele, výše zmařených pohledávek jiných věřitelů a následně i to, jak se získaným plněním pachatel naložil, má přesto význam při hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Pojmovými znaky trestného činu jsou jednak znaky uvedené v trestním zákoně (popř. v jiném zákoně, který obsahuje skutkové podstaty trestných činů), tzv. formální znak trestného činu, a dále nebezpečnost činu pro společnost, tzv. materiální znak trestného činu. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil, že by jeho jednání obsahovalo byť jen náznak společenské nebezpečnosti. Proto nemohla podle jeho názoru být naplněna materiální stránka trestného činu, tudíž ani spáchán trestný čin. Materiální stránkou trestného činu je míněna jeho nebezpečnost pro společnost, která musí být u zletilých pachatelů vyšší než nepatrná (§3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky dané skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V daném případě je rozhodující fakt, že podle skutkového zjištění tak, jak bylo provedeno soudy, byly nepochybně naplněny formální znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Obviněný měl na základě mandátní smlouvy oprávnění jednat jménem dlužníka (společnosti H., s. r. o.) vůči více věřitelům dlužníka a již delší dobu nebyl schopen uspokojovat jejich splatné pohledávky, o čemž obviněný věděl. Proplacením vlastní osobou vystavených faktur za činnost mandatáře jménem dlužníka tak byli znevýhodněni ostatní věřitelé, kteří z těchto finančních prostředků měli být poměrně uspokojeni. Po subjektivní stránce postačilo, že o takovémto následku obviněný věděl a pro případ, že jej způsobí, byl s ním srozuměn (srov. č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k popsanému skutkovému stavu není pochyb o tom, že formální znaky byly naplněny a jejich naplněním dosáhl stupeň nebezpečnosti činu minimálně dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, neboť uvedený skutek odpovídá v praxi běžně se vyskytujícím případům zvýhodňování věřitele. Se zřetelem k uvedeným zjištěním a jejich souvislosti k citovanému rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný a materiální stránka trestného činu byla naplněna.
Skutečnost, že obviněný si získaný finanční obnos ve výši 327.000,- Kč neponechal, ale použil jej následně na ochranu majetku dlužníka, již nemá na právní kvalifikaci trestného činu vliv. Ovšem je nepochybně jednou z polehčujících okolností, které stejně jako snaha obviněného o ochranu a rozšíření majetku dlužníka měly být zohledněny při úvahách o trestu za předmětný trestný čin. Třebaže podle názoru Nejvyššího soudu nebylo dostatečně přihlédnuto k těmto polehčujícím okolnostem soudem prvního stupně, toto pochybení napravil dostatečně soud odvolací, když zrušil okresním soudem uložený peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a trest odnětí svobody snížil z původních čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců na trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Z uvedených důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Protože soudy nižšího stupně v právní kvalifikaci §256a odst. 1 tr. zák. nepochybily, Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová