ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.144.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 144/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 55 To 224/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 75/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 55 To 224/2006, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 3 T 75/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 3 T 75/2002, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., za který mu byl podle §256 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud druhého stupně usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 55 To 224/2006, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, napadl obviněný M. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný v odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutkový stav je ve výroku rozsudku popsán odlišně od obžaloby. Soudy v trestním řízení činily závěry o povinnosti obviněného hradit plnění ze směnky, aniž bylo pravomocně rozhodnuto ve směnečném řízení. Směnečné platební rozkazy přitom nebyly ponechány v platnosti. Samotná existence směnky ani není ještě důkazem o existenci pohledávky a soudy obou stupňů se touto skutečností nezabývaly. Podle další námitky dovolatele nebyly předmětem zpětné koupě všechny původně darované nemovitosti. Nebylo také prokázáno, že obviněný poškozeným dluží částku 3.868.000,- Kč, neboť v rámci směnečného řízení vznášel hmotně právní námitky co do platnosti směnky i výše směnečné sumy. Věřitelům ještě před vydáním směnečných platebních rozkazů navrhoval zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem s možností sjednání doložky o přímé vykonatelnosti. Pokud věřitelé neakceptovali návrh obviněného na zřízení zástavního práva na nemovitostech a nečinili jiné kroky týkající se majetku obviněného, nebyl důvod, proč by nemohl se svým majetkem disponovat. Ani jeden ze soudů se nezabýval rozporným obsahem kupní smlouvy o nemovitostech, k jejichž podpisu byl obviněný věřiteli nucen. Navíc kupní cena stanovená v této smlouvě neodpovídala tržní ceně nemovitostí. Dovolatel dále vyslovil přesvědčení, že hodnota jeho majetku byla podstatně vyšší než hodnota tvrzených pohledávek věřitelů, a proto nemohlo žalovaným jednáním dojít ke zmaření jejich uspokojení. Za nesprávné označil dále to, že je mu ve výroku odsuzujícího rozsudku kladeno za vinu odmítnutí podepsat kupní smlouvu na nemovitosti. V době, kdy obviněný navrhoval převod svých akcií na poškozené, byla jejich hodnota podstatně vyšší než výše jeho závazků. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí jakož i rozsudek soudu prvního stupně a uložil tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a zabývat se relevantními námitkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.
Nejvyšší soud shledal, že z námitek posuzovaného dovolání část nebyla způsobilá zpochybnit závěr o právní kvalifikaci posuzovaného skutku. Jednalo se zejména o tvrzení, podle kterých je skutek ve výroku rozsudku popsán odlišně od obžaloby, podle kterých je nesprávné skutkové zjištění, že obviněný poškozeným dluží částku 3.868.000,- Kč, jakož i tvrzení o rozporném obsahu navrhované smlouvy o koupi nemovitostí. Obdobně na podstatu posuzovaného jednání nemá vliv okolnost, že dovolatel věřitelům ještě před vydáním směnečných platebních rozkazů navrhoval zřízení zástavního práva k nemovitostem, ani zda již bylo pravomocně rozhodnuto ve směnečném řízení. Pokud jde o akcie, jež měl obviněný v rozhodné době ve vlastnictví, a z nichž se dle jeho názoru mohli věřitelé uspokojit, soudy obou stupňů vyšly z jednoznačného závěru, že tento postup možný nebyl. Jde tedy o jejich skutkové zjištění ve vztahu ke způsobilosti tohoto majetku obviněného uhradit jeho závazky. Tento skutkový závěr proto opět nemohl být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Obsahu uplatněného dovolacího důvodu však odpovídá námitka, podle které hodnota majetku obviněného byla vyšší než hodnota tvrzených pohledávek věřitelů, a proto nemohlo převodem předmětných nemovitostí, resp. jejich zatížením zástavním právem dojít ke zmaření jejich uspokojení. Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání obviněného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu odpovídajícím této dovolací námitce, kterou lze zahrnout pod uplatněný dovolací důvod, jakož i správnost řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku a způsobí činem značnou škodu. Z tzv. právní věty výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolateli bylo kladeno za vinu spáchání tohoto trestného činu tím, že zcizil část svého majetku. Majetkem je přitom třeba rozumět souhrn všech majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot), z nichž lze dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele. Zcizení spočívá v tom, že pachatel převede svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných peněžních prostředků, darováním, postoupením pohledávky apod., přičemž dlužník v konečném důsledku za zcizenou majetkovou hodnotu neobdrží do majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto uspokojení.
Pokud vyjdeme z podstaty daného trestného činu - zmaření uspokojení pohledávky svého věřitele zcizením části svého majetku, je zřejmé, že výše škody u daného trestného činu je limitována jednak hodnotou (výší) pohledávky, jejíž uspokojení je jednáním pachatele zmařeno (dále jen ohrožené pohledávky), ale také hodnotou zcizovaného majetku. V případě zcizení majetku nižší hodnoty než je hodnota ohrožené pohledávky je tedy škodou hodnota zcizeného majetku, zatímco v případě zcizení majetku vyšší hodnoty než je hodnota ohrožené pohledávky, tvoří škodu hodnota (výše) této pohledávky. Soud zjišťující způsobený následek, resp. účinek trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., tedy musí kromě výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo jednáním obviněného zmařeno, zjistit také hodnotu majetku zcizeného obviněným, a teprve poté činit závěry ohledně výše škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006, publikované pod č. T 924. v sešitu 29 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Není povinen tak učinit pouze v případě, že rozdíl v hodnotě majetku a pohledávky je evidentní, i tento závěr však musí zdůvodnit (např. v případě zcizení jediného majetku společnosti – nemovitosti v ceně několika miliónů Kč bez náhrady, kterým bylo zmařeno splácení úvěru ve výši 200.000,- Kč – pouze tato částka představuje výši škody trestného činu poškozování věřitele). Samozřejmým negativním předpokladem spáchání daného trestného činu je okolnost, že k (alespoň částečnému) uspokojení pohledávek věřitele je možné použít jiný majetek obviněného. Ohledně jeho hodnoty tedy soudy musí učinit patřičná zjištění. Teprve z porovnání hodnoty zcizeného majetku a výše ohrožených peněžitých pohledávek a za předpokladu neexistence dalšího majetku obviněného způsobilého ke zpeněžení je pak možné činit závěry o poškození věřitelů.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. měl v daném případě spočívat v tom, že ačkoli obviněný dlužil věřitelům uvedeným v rozsudku částky citované tamtéž, zajištěné směnkami, resp. dohodou o narovnání, dlužné částky při splatnosti neuhradil a věřitelé počátkem roku 1999 navrhovali odkoupení nemovitostí ve vlastnictví obviněného. Přestože Krajský soud v Ústí nad Labem vydal dne 23. 7. 1999 směnečné platební rozkazy proti obviněnému a následně tyto ponechal v platnosti, obviněný na základě darovací smlouvy ze dne 24. 2. 2000 se smlouvou o zřízení věcného břemene daroval nemovitosti uvedené v citovaném výroku svému synovi D. H., a následně tyto nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 18. 5. 2001 od svého syna odkoupil za částku 2.500.000,- Kč, když na nákup nemovitosti si zapůjčil částku 1.960.000,- Kč a ve prospěch banky na základě smlouvy ze dne 30. 5. 2001 zastavil tyto nemovitosti, čímž do výše zajišťované pohledávky v částce 1.960.000,- Kč zmařil uspokojení pohledávek svých věřitelů.
Za škodu způsobenou trestným činem soudy obou stupňů v posuzované věci považovaly částku, rovnající se půjčce obviněného od banky, neboť v této výši došlo k zajištění pohledávky bankou ve formě zástavního práva na předmětných nemovitostech, z jejichž zpeněžení (prodeje) mělo plynout plnění věřitelům. Z výkladu podaného shora však vyplývá, že tento způsob zjištění výše škody by přicházel v úvahu pouze v případě, že by soud učinil současně zjištění o reálné hodnotě takto zatíženého a z uspokojování pohledávek věřitelů vyňatého majetku obviněného, který jako jediný mohl být použit na uspokojení jeho závazků vůči věřitelům. Zjištění skutečné hodnoty zatížených nemovitostí však v daném řízení nebylo vůbec předmětem dokazování. Soud prvního stupně (srov. str. 6 rozsudku) konstatoval neexistenci dostatečného majetku obviněného k uspokojení věřitelů pouze v souvislosti s úvahami o nemožnosti tohoto uspokojení z prodeje akcií společnosti E. K., a. s. Nezabýval se však tím, zda hodnota předmětných nemovitostí nepřevyšovala výši zajištění v takové míře, která by dovolovala uspokojení věřitelů i při existenci zástavního práva. Odvolací soud (str. 5 usnesení) sice konstatoval, že obviněný vzhledem ke své finanční situaci nebyl schopen pohledávky věřitelů uspokojit, učinil sice skutkový závěr o neexistenci dalšího majetku obviněného, avšak ani tento soud nezjišťoval hodnotu zatížených nemovitostí.
Soudy nižších stupňů neučinily odpovídající skutkový závěr o tom, jakou hodnotu měly všechny nemovitosti, které na úkor uspokojení uvedených pohledávek měl obviněný zcizit (resp. zatížit – viz níže) ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., a zda tato hodnota odpovídala výši zmařených pohledávek, nebo byla vyšší či nižší. Ani jeden ze soudů nižších stupňů v tomto směru neučinil ve výroku o vině nebo v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačné skutkové zjištění, z něhož by bylo možno učinit právní závěr o rozsahu zmaření uspokojení pohledávek jednáním obviněného, a tím o výši způsobené škody. Ze skutkového stavu popsaného výše totiž podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně nevyplývá, zda obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku soudu prvního stupně skutečně způsobil škodu ve zmíněné výši. V posuzovaném případě tak chybí podklad pro právní závěr ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., tj. zda škoda dosáhla částky stanovené trestním zákonem pro kategorii značné škody, kterou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí částka dosahující nejméně 500.000, Kč.
Protože za daného stavu nelze bez důvodných pochybností usuzovat o naplnění znaku škody posuzovaného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě, nemohou rozhodnutí soudů nižšího stupně obstát a dovolacímu soudu nezbylo než je na podkladě části podaného dovolání zrušit. Dovolací soud současně přisvědčil námitce obviněného, že předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi ním a synem nebyly všechny původně darované nemovitosti. I touto otázkou bude nezbytné se v novém řízení zabývat, neboť je podstatná právě pro správně zjištění hodnoty těch nemovitostí, jež obviněný získal zpět do svého vlastnictví.
Nejvyšší soud tedy shledal důvodnými dovolací námitky obviněného M. H. ohledně nesprávného právního posouzení naplnění znaku škody trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Soud prvního stupně nevěnoval potřebnou pozornost otázce zjištění škodlivého následku způsobeného trestným činem a zjištěný skutek byl tudíž v dané věci nesprávně právně posouzen ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato pochybení nebyla odstraněna ani v řízení o řádném opravném prostředku u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci.
Nad rámec přezkumu v dovolacím řízení Nejvyšší soud poznamenává, že kromě vytčených nedostatků je podle jeho názoru vadný i závěr vyjádřený v tzv. právní větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého obviněný zcizil část svého majetku. Podstata vzniku škodlivého následku totiž spočívala ve sjednání zástavního práva k nemovitostem ve prospěch banky, na základě jehož realizace by uspokojení pohledávek věřitelů bylo ztíženo, resp. částečně zmařeno. Protože i na konci inkriminovaného jednání byl obviněný vlastníkem předmětných nemovitostí, nejednalo se o přímé (konečné) zcizení majetku, ale z hlediska možného uspokojení věřitelů byla zatížením zástavním právem část majetku obviněného učiněna neupotřebitelnou. Jiná situace by totiž nastala v případě, kdyby podkladem výroku o vině bylo zjištění, že obviněný se daného trestného činu dopustil již ve fázi darování předmětných nemovitostí svému synovi D. H. smlouvou ze dne 24. 2. 2000. To se však v posuzovaném případě nestalo, neboť soudy obou stupňů považovaly trestný čin za dokonaný až následným odkoupením nemovitostí (resp. ve skutečnosti pouze jen některých z původně darovaných), resp. uzavřením zástavní smlouvy na těchto nemovitostech ve prospěch banky.
V dovolacím řízení z uvedených důvodů nebylo možné přesvědčivě reagovat na dovolací námitky obviněného, podle kterých vlastnil další majetek, z něhož bylo možné věřitele uspokojit, přestože je toto jeho tvrzení v jasném rozporu s jeho vyjádřením v rámci hlavního líčení dne 21. 11. 2005 (č. l. 146 p.v.), kde na jednoznačnou otázku samosoudce ohledně jeho dalšího majetku odpověděl, že kromě předmětných nemovitostí nemá žádná aktiva k uspokojení věřitelů. Rovněž tak Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že až do stadia dovolacího řízení obviněný prakticky nijak nezpochybňoval výši jednotlivých závazků vůči svým věřitelům ani jejich existenci (viz např. dopis adresovaný věřitelům právním zástupcem obviněného JUDr. A. P. a návrh zástavní smlouvy založený na č. l. 93 – 97 trestního spisu). Z tohoto skutkového stavu rovněž oba dosud rozhodující soudy správně vycházely.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu.
Okresní soud v Liberci tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Bude třeba na základě doplněného dokazování (odborného vyjádření či posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady k ocenění zastavených nemovitostí) zejména posoudit otázku, v jaké míře bylo zkráceno právo věřitelů domáhat se úhrady svých pohledávek z majetku obviněného. Na základě jednoznačně zjištěných a popsaných skutkových okolností případu bude následně třeba učinit závěry ohledně právní kvalifikace skutku. Podle §265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.)
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. února 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová