ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1495.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1495/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2007 o dovolání obviněného Ing. T. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc pod sp. zn. 53 T 6/2003, takto:
Z podnětu dovolání obviněného Ing. T. B. se podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně obviněného JUDr. P. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, byli obvinění Ing. T. B. a JUDr. P. M. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 1. 3. 2000 v O. , v sídle a. s. D. s. O. v likvidaci, H., jakožto likvidátoři D. s. , a. s., O. , v likvidaci, a S. d. s. , D. , v likvidaci, v úmyslu opatřit prospěch společnosti S. d. s. , D. , uzavřeli obviněný JUDr. P. M. za D. s. , O. , v likvidaci, a obviněný ing. T. B. za S. d. s. , D. , v likvidaci, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou S. d. s. D. , v likvidaci, postoupily D. s. O. , v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, ač pohledávka za dlužníkem D. s. H. , se sídlem H. , O. , na částku 1.345.475,03 Kč již v uvedenou dobu neexistovala v plné výši, neboť již dne 14. 1. 1999 bylo na tuto pohledávku z faktury č. 240130 zaplaceno společností D. s. H. , 500.000,- Kč, s pohledávkou za dlužníkem P. B. , se sídlem S. , B. u T. , na částku 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou, pohledávka za dlužníkem K. , Ř. – H. , byla v době uzavření smlouvy minimálně velmi sporná, neboť uvedená společnost vrátila S. d. s. , D. , jejich 4 faktury na celkovou částku 1.361.357,20 Kč, ve dnech 10. 12. 1998, 7. 1. 1999, 22. 1. 1999 a 27. 1. 1999, mimo jiné z důvodů, že práce, které byly fakturovány, neměly být vůbec objednány, pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. ČR, S. L. , z faktur na částku 161.319,- Kč a na částku 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s. , v likvidaci jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, přičemž k použití těchto částek došlo v měsíci květnu roku 2000, čímž získali pro S. d. s. , D. , v likvidaci, prospěch ve výši 2.411.133,20 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle §128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 28.000,- Kč, podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Mimo to byl obviněnému Ing. T. B. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků. Obviněnému JUDr. P. M. byl podle §128 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jenž mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 40.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Mimo to byl obviněnému JUDr. P. M. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o kterých Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a uznal obviněné Ing. T. B. a JUDr. P. M. vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustili tím, že poté, co od 14. 12. 1998 vykonávali společně funkce likvidátorů u společnosti D. s. O. , a. s. – v likvidaci, a od 21. 6. 1999 souběžně také u společnosti S. D. s. , spol. s r. o. – v likvidaci, se sídlem v D. , B., když jejich úkolem bylo zpeněžovat majetek v procesu likvidací obou společností a pro tento účel na každého z nich přešla působnost statutárního orgánu a měli tak i podle §135 odst. 2, resp. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), tímto zákonem uloženou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž se dozvěděli nejpozději dne 21. 2. 2000, že na majetek společnosti D. s. O. – v likvidaci, bude s největší pravděpodobností prohlášen konkurz, což se také dne 28. 3. 2000 stalo, a po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M. , aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, úmyslně porušili jim uloženou zákonnou povinnost spravovat řádně majetek společnosti D. s. O. , – v likvidaci, s vědomím, že tím způsobí v jeho struktuře nevýhodnou změnu a také škodu, což také souběžně sledovali, realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O. – v likvidaci, O. , H. obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s. , – v likvidaci, se sídlem D. , B. (jako postupník), a obviněný JUDr. P. M. za D. s. O. – v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. D. s. , – v likvidaci, se sídlem D. , B. , pohledávky v celkové výši 1.740.651, Kč za dlužníkem společností M. , a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obviněný JUDr. P. M. za společnost D. s. O. , – v likvidaci (jako postupník), a obviněný Ing. T. B. za společnost S. D. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O. v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H., již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. , se sídlem okr. T. , B. , S., ve výši 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B. , dlužný zůstatek ve výši 56.850,30 Kč, pohledávka za dlužníkem společností K. , ve výši 1.361.357,20 Kč, byla nedůvodně účtována na základě faktur, byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. ČR, Správa L., na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a 191.617,- Kč byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B., jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných pohledávek, a uvedeným převodem způsobili společnosti D. s. O. v likvidaci, škodu ve výši 2.411.133,20 Kč.
Za tento trestný čin byl každý z obviněných odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále jim byly podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženy peněžité tresty, a to obviněnému Ing. T. B. ve výměře 28.000,- Kč, a obviněnému JUDr. P. M. ve výměře 40.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl některým z nich vykonán, byl jim stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Vedle těchto trestů byl každému z nich podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na dobu 4 roků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 4 To 90/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, podali obvinění Ing. T. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. a obviněný JUDr. P. M. prostřednictvím obhájce A. R. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O těchto dovoláních rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005, tak, že napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. ohledně obou obviněných zrušil a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně učinil výrok podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně obviněného JUDr. P. M.
Vrchní soud v Olomouci o věci na základě tohoto usnesení Nejvyššího soudu České republiky jednal znovu a rozhodl o odvoláních obou obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. rozsudkem ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že uznal obviněné Ing. T. B. a JUDr. P. M. vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že poté, co od 14. 12. 1998 vykonávali společně funkce likvidátorů u společnosti D. s. O. v likvidaci, a od 21. 6. 1999 souběžně také u společnosti S. D. s. , v likvidaci, se sídlem v D. , B. , když jejich úkolem bylo zpeněžovat majetek v procesu likvidací obou společností a pro tento účel na každého z nich přešla působnost statutárního orgánu a měli tak i podle §135 odst. 2, resp. §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění pozdějších předpisů), tímto zákonem uloženou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, přičemž i na základě výzvy Krajského obchodního soudu v Ostravě, aby se vyjádřili k podanému návrhu na konkursní řízení na majetek společnosti D. s. O. , v likvidaci, museli vědět o předlužení této společnosti a nejpozději dne 21. 2. 2000 se dozvěděli, že lze očekávat prohlášení konkursu, což se také na základě usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 K 2/99, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2000, stalo, po vzájemné dohodě o záměru a způsobu „vyvedení“ bonitních pohledávek v celkové výši 1.740.651,- Kč z této společnosti za dlužníkem společností M. , aby nebyly zahrnuty do konkursní podstaty a tato nemusela do ní své závazky uhradit, s vědomím, že tím sníží hodnotu majetku společnosti D. s. O. , v likvidaci, a se srozuměním, že tím v rámci konkursního řízení i částečně zmaří uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů, realizovali tuto dohodu tak, že dne 1. 3. 2000 uzavřeli v sídle společnosti D. s. O. v likvidaci, O. , H. , obviněný ing. T. B. za společnost S. D. s. , v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupník), a obviněný JUDr. P. M. za D. s. O., v likvidaci (jako postupitel), nejprve smlouvu o postoupení pohledávky, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B. , pohledávky v celkové výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem společností M., a téhož dne uzavřeli následně k formálnímu vyrovnání takto postoupené pohledávky opět obviněný JUDr. P. M. za společnost D. s. O. , v likvidaci (jako postupník), a obviněný ing. T. B. za společnost S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D., B. (jako postupitel), další smlouvu o postoupení pohledávek, podle které posledně uvedená obchodní společnost postoupila společnosti D. s. O. , v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H. , již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. , se sídlem okr. T. , B. , S. , ve výši 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B. , dlužný zůstatek ve výši 56.850,30, pohledávka za dlužníkem společností K. , ve výši 1.361.357,20 Kč, byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. ČR, S. L. , na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a ve výši 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B. , jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných a již nezjistitelných pohledávek, přičemž zpeněžením konkursní podstaty D. s. O. – v likvidaci, byla získána k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů finanční hotovost ve výši 28.767.263,- Kč, oproti pohledávkám těchto věřitelů ve výši 452.642.722,- Kč, a v důsledku výše uvedeného jednání obou obžalovaných, kterým zcizili z majetku D. s. O., v likvidaci, pohledávky v hodnotě 1.740.651,- Kč za dlužníkem M. , u kterých bylo reálné jejich zpeněžení v plné nominální hodnotě, byla o tuto hodnotu částečně snížena možnost uspokojení uplatněných pohledávek konkursních věřitelů, přičemž z takto zcizených pohledávek za dlužníkem společnost M. se správkyni konkursní podstaty podařilo dne 29. 12. 2000 uplatnit u tohoto dlužníka a zpeněžit do konkursní podstaty část těchto pohledávek v hodnotě 37.302,- Kč, avšak ve zbylé části v hodnotě 1.703.349,- Kč nebyly tyto pohledávky do konkursní podstaty navráceny a v této výši byla konkursním věřitelům způsobena škoda.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. B. odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Ing. T. B. uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora v obchodních společnostech na 2 roky.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 53 T 6/2003, podal obviněný Ing. T. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, včetně námitek, které uplatnil v rámci odvolání a též v rámci doplnění odvolání po zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, zopakoval též námitky, které uvedl v předchozím svém dovolání, a rozvedl, jak se s nimi vypořádal dovolací soud, když dal jeho argumentaci z velké části za pravdu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V další části dovolání se pak dovolatel opětovně obšírně zabýval, nyní již ve vztahu k napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, otázkou výše škody, nicméně tentokrát již z pohledu toho, že odvolací soud ani přes závazný právní názor dovolacího soudu skutečnou výši škody nezjistil a tak se nevypořádal se základní otázkou právní aplikace §256 tr. zák. V podrobnostech k tomu uvedl, že z povahy věci vyplývá, že při zcizení části majetku v zákonem předpokládaném úmyslu poškodit věřitele musí jít o zcizení takové, že majetek je převáděn za menší než ekvivalentní hodnotu, přičemž jde o snížení skutečné a nikoli jen o účetní hodnotu majetku. Z popisu skutku je však zřejmé, že odvolací soud vycházel právě jen z nominální hodnoty postoupených pohledávek a žádným způsobem nezjišťoval jejich reálnou hodnotu. Dokonce ve skutkové větě výslovně uvedl, že „u těchto pohledávek bylo reálné jejich zpeněžení v plné nominální hodnotě.“ Z tohoto hlediska se odvolací soud nijak nevypořádal ani s argumentací obsaženou již v předchozím dovolání obviněného, tedy že vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci v řízení předcházejícím odvolacímu řízení se orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly otázkou výše škody, pokud vůbec vznikla, a nelze v této souvislosti souhlasit s názorem nalézacího soudu, že sporná pohledávka nemůže být předmětem postoupení. S odkazem na §358 a §364 obchodního zákoníku a při jejich citaci dovolatel dále rozvedl, že obchodní zákoník umožňuje takové jednání, kdy likvidátor v rámci likvidace se dohodne s druhou smluvní stranou na započtení proti sobě pohledávek v různé nominální výši, a tudíž v takovém jednání chybí znak protiprávnosti. Tento postup je podle obviněného Ing. T. B. nesprávný. Dále dovolatel poukázal též na právní úpravu v ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. po novele zákonem č. 253/2006 Sb., podle níž se jinou majetkovou hodnotou rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, která není věcí. Za pomocí analogie legis poté dospěl dovolatel k závěru, že předmětné pohledávky měly být buď již v přípravném řízení oceněny, nebo mělo být vycházeno z toho, že cenu navzájem započítaných pohledávek si svrchovaným právem vlastníka strany ocenily jako hodnotově ekvivalentní. V této souvislosti též dovolatel poukázal na to, že žádný důkaz směřující k ocenění započítaných pohledávek v trestním řízení proveden nebyl, a proto obhajoba nechala vypracovat znalecký posudek znaleckým ústavem B. E. , který sice nebyl odvolacím soudem jako důkaz proveden, nicméně z něj vyplynulo, že pro posouzení, zda vzniklo nepřiměřené obohacení jedné strany na úkor druhé, závisí na hodnotě pohledávek, které byly postoupeny a poté započítány, a též i na následných vztazích mezi smluvními stranami. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo k podstatné změně poměrů mezi zúčastněnými společnostmi a s odkazem na tento znalecký posudek ve skutečnosti již nelze zjistit skutečnou cenu vzájemně postoupených a započtených pohledávek, bylo podle dovolatele nutné v tomto případě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a odvolací i nalézací soud měl vycházet z toho, že pohledávky byly započteny ekvivalentně, tudíž ke škodě nedošlo. Z výše uvedených důvodů se závěr odvolacího soudu o existenci škody a její výši opírá o nedostatečné a neúplné právní hodnocení povahy věci. Navíc obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tz 49/2000, kde je k subjektivní stránce poškozování věřitele uvedeno, že předpokladem trestní odpovědnosti pachatele je úmyslné zavinění, kdy pachatel jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Dovolatel dále dovodil, že o takový případ se však u jeho osoby nejedná, poněvadž oproti stavu v předchozím dovolání bylo dokazování doplněno o konečnou zprávu správkyně konkursní podstaty, ze které vyplynulo, že mezi věřiteli byli i samotní obvinění, Ing. T. B. , který je uveden s pohledávkou ve výši 605.720,- Kč, na kterou mu bylo zaplaceno 38.495,- Kč, a také JUDr. P. M. , který uplatnil 307.759,50 Kč, na které mu bylo zaplaceno 19.559,35 Kč. Odvolací soud z těchto skutečností však nevyvodil žádné právní ani skutkové závěry ve vztahu k subjektivní stránce, i když je zřejmé, že v té části jednání, kde svým jednáním poškodili obvinění sami sebe, musí jít o jednání beztrestné a ta část škody, kterou obvinění způsobili sami sobě, v žádném případě nemůže být součástí výroku o vině. Ve vztahu k tomu pak dovolatel dále dovodil, že primárně neměli obvinění v úmyslu poškodit ani sebe, ale ani jiné věřitele a k ocenění pohledávek nepřibrali znalce jen pro velký rozsah práce a relativní nedostatek času. Za těchto předpokladů by totiž jejich jednání mohlo naplňovat toliko nedbalostní formu jednání obsaženou ve skutkové podstatě §255a tr. zák. Další úvahy dovolatele v rámci jeho mimořádného opravného prostředku se stejně jako v jeho předchozím mimořádném opravném prostředku týkaly aplikace §255a odst. 1 tr. zák. a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., a to s ohledem na výši škody jako těžšího následku, ke kterému je třeba úmyslného zavinění, přičemž dovolatel dovodil, že ustanovení §255a odst. 2 písm. b) tr. zák. je privilegovaným případem jednání podle do té doby platného ustanovení §255 odst. 3 tr. zák., jestliže škoda byla způsobena z vědomé nedbalosti, a tím spíše má být privilegována a tedy beztrestná nedbalost nevědomá ve vztahu k následku způsobenému porušením důležité povinnosti při správě cizího majetku, neboť pravidla logického a systematického výkladu vylučují, aby pachatel byl postihován za těžší následek jinak, než tehdy, když takový následek způsobil úmyslným jednáním. Tyto své úvahy obviněný uzavřel, že vzhledem k tomu, že k jednání došlo dne 1. 3. 2000 a k zaúčtování pohledávek dne 28. 3. 2000, nemůže být jednání dovolatele ani jeho spolupachatele posouzeno podle §255a odst. 1 tr. zák. a současně nemůže být posouzeno podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť současná úprava zavinění ve vztahu k těžšímu následku je s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. pro oba obviněné příznivější.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. T. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, dále zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc, ze dne 26. 6. 2004, č. j. 53 T 6/2003-378, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že obviněný Ing. T. B. se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. T. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že dovolatel ve svém dovolání uvedl řadu námitek proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, avšak za relevantní hmotně právní námitku pak lze považovat jen to, že v zásadě napadá právní posouzení skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem nalézacím a následně i odvolacím ohledně výše škody. Tuto námitku, která se v zásadě týká obou obviněných Ing. T. B. a JUDr. P. M. , státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sice shledal důvodnou, neboť svým jednáním poškodili sami sebe, ale vzhledem k tomu, že výše součtu pohledávek obou obviněných je v poměru k celkové sumě závazků společnosti D. s. , O. , natolik nicotná (2 %), nemohlo by poměrné snížení výše škody zásadně ovlivnit soudem vyčíslenou škodu ve smyslu kvalifikační okolnosti, resp. by ji to ovlivnilo jen zcela mizivě. Z tohoto hlediska by to tedy nemohlo mít vliv na právní posouzení věci a z tohoto důvodu neshledal ani ohledně této námitky odůvodněné použití důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání obviněného Ing. T. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, příp. aby rozhodl v neveřejném zasedání i jiným než uvedeným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného Ing. T. B. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. T. B. neodmítl podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným Ing. T. B. uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný Ing. T. B. ve svém dovolání uplatnil z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména právní námitku, která se týkala toho, že soud prvního stupně a posléze i soud druhého stupně nesprávně právně posoudily existenci a následnou výši škody, když namítl, že odvolací soud v průběhu svého rozhodování o vině a trestu, i přes zrušující rozsudek dovolacího soudu, bral v potaz pouze nominální hodnoty předmětných postoupených a následně započtených pohledávek, což nelze, neboť pohledávka je penězi ocenitelnou hodnotou a proto měly soudy obou stupňů v první řadě vycházet z jejich reálné hodnoty a provést ocenění předmětných pohledávek, tak jako u kterékoli jiné majetkové hodnoty, navíc měl odvolací soud po doplnění dokazování zohlednit i tu skutečnost, že oba obvinění byli také mezi věřiteli předmětné společnosti a že tedy zčásti by svým jednáním způsobili škodu sami sobě, což není možné, a proto v této části jednání, kde svým jednáním poškodili obvinění sami sebe, musí jít o jednání beztrestné a ta část škody, kterou obvinění způsobili sami sobě, v žádném případě nemůže být součástí výroku o vině. Prostřednictvím této námitky tedy dovolatel poukazuje na skutečnost, že závěr odvolacího soudu o tom, jaká je případná výše skutečně způsobené škody, se opírá o zcela nedostatečné a neúplné právní hodnocení povahy věci.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšuje, nebo v řízení před soudem odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Právní kvalifikace podle odstavce třetího tohoto ustanovení bude přicházet v úvahu tehdy, když pachatel způsobí tímto činem značnou škodu.
Předně je třeba uvést, že odvolací soud správně vycházel z předchozího zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005, a řídil se v něm uvedenými právními názory a pokyny k dalšímu řízení. K uvedené námitce týkající se výše způsobené škody, když odvolací soud vyšel z plné hodnoty předmětných pohledávek ve výši 1.740.651,- Kč za dlužníkem M., neboť bylo reálné jejich zpeněžení v plné nominální hodnotě, přičemž ji snížil jen o tu část pohledávek ve výši 37.302,- Kč, které se správkyni konkursní podstaty podařilo dne 29. 12. 2000 uplatnit u tohoto dlužníka a zpeněžit do konkursní podstaty, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že odvolací soud tento svůj závěr náležitě odůvodnil na str. 50 svého rozsudku tak, že vycházel ze sdělení správkyně konkursní podstaty, která uvedla, že společnost M. , byla velmi solventním dlužníkem předmětné společnosti, neboť všechny ostatní pohledávky úpadce ve výši 86.272,- Kč, 218.050,- Kč a 164.830,- Kč, které nebyly prostřednictvím shora uvedené smlouvy uzavřené obviněnými postoupeny společnosti S. d. s., v likvidaci, a zůstaly tak v konkursní podstatě, byly po výzvě správkyně konkursní podstaty dlužníkem M. , uhrazeny v plné výši, navíc společnost M., jako ručitel byla nucena uhradit po uvedeném soudním řízení České konsolidační agentuře za úpadce 39.000.000,- Kč, jak také učinila dne 22. 10. 2003. Pokud odvolací soud vyvodil z těchto skutečností závěr, že M. byl schopen uhradit stejným způsobem v plné výši i další pohledávky, které byly obviněnými v rámci žalovaného skutku postoupeny a vyvedeny tak ze společnosti D. s. O. , je tento závěr v souladu s provedeným dokazováním a Nejvyšší soud se s ním zcela ztotožňuje, neboť za tohoto stavu dokazování částka 1.740.651,- Kč vyjadřovala reálnou cenu předmětných pohledávek, jak to přímo dokládají i další pohledávky, které byly v plné výši 37.302,- Kč společností M. , uhrazeny a o které byla snížena celková výše způsobené škody. Za tohoto stavu věci je nadbytečné zjišťovat „reálnou cenu“ znaleckým posudkem, navrhovaným obhajobou, když s ohledem na shora uvedené správné závěry odvolacího soudu je zjevné, že reálná hodnota u těchto předmětných pohledávek ve výši 1.740.651,- Kč se rovnala jejich nominální hodnotě.
Stejný závěr však nelze učinit ohledně další námitky obviněného Ing. T. B. týkající se toho, že odvolací soud nevzal z hlediska výše způsobené škody v úvahu, že mezi věřiteli byli i samotní obvinění, Ing. T. B. , který je uveden s pohledávkou ve výši 605.720,- Kč, na kterou mu bylo zaplaceno 38.495,- Kč, a také JUDr. P. M. , který uplatnil 307.759,50 Kč, na které mu bylo zaplaceno 19.559,35 Kč. Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, odvolací soud ve veřejném zasedání, které se konalo dne 16. 6. 2006, doplnil dokazování čtením několika důkazů, konkrétně usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2000, sp. zn. 13 K 2/99, písemným vyjádřením k návrhu na prohlášení konkursu ze dne 21. 2. 2000, sdělením správkyně konkursní podstaty ze dne 24. 3. 2006, konečnou zprávou správkyně konkursní podstaty ze dne 30. 6. 2005 a návrhem na vydání rozvrhového usnesení ze dne 21. 3. 2005. V odůvodnění svého rozhodnutí na str. 38 pak odvolací soud uvedl část konečné zprávy správkyně konkursní podstaty a návrh na vydání rozvrhového usnesení, ze kterých učinil závěr o částkách získaných zpeněžením konkursní podstaty k uspokojení jednotlivých věřitelů, kteří zde byli též konkretizováni. Jednalo se celkem o 244 věřitelů, kteří uplatnili v rámci předmětného konkursního řízení své nároky, z celkového počtu 512 věřitelů. Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pokud dovolatel poukazoval na nesrovnalosti v počtu věřitelů uváděných soudem v celkovém součtu a poté v celkovém počtu přihlášek, pak je třeba vzít v úvahu, že pohledávky některých věřitelů správce konkursní podstaty z různých důvodů popřel a tyto již nejsou v uvedeném výčtu zahrnuty. Nicméně, z uvedeného výčtu též vyplynulo, že skutečně je uveden věřitel JUDr. P. M. se zjištěnou pohledávkou ve výši 307.759,50 Kč, na kterou mu bylo zaplaceno 19.559,35 Kč, a je uveden Ing. T. B. se zjištěnou pohledávkou ve výši 605.720,- Kč, na kterou mu bylo zaplaceno 38.495,- Kč. V tomto směru je třeba dovolateli přisvědčit, že odvolací soud při určování výše způsobené škody ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněných jako poškozování věřitele podle §256 odst. 1, 3 tr. zák. nevzal v úvahu, že obvinění v této části měli fakticky svým jednáním způsobit škodu sami sobě, což není možné, a proto v této části jednání, kde svým jednáním poškodili obvinění sami sebe, musí jít o jednání beztrestné, a proto tato část škody v žádném případě nemůže být součástí výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. V této souvislosti je třeba opět připomenout ustanovení §256 odst. 1 tr. zák., které mimo jiné předpokládá, že pachatel i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele. Obvinění sice byli věřiteli poškozené společnosti nacházející se v konkursu, nicméně také z titulu funkce likvidátorů této společnosti zároveň jednali jménem společnosti - dlužníka.
Další podstatnou skutečností, kterou odvolací soud nevzal z hlediska výše způsobené škody v úvahu je skutečnost, že podle skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování byly mimo jiné za uvedené bonitní pohledávky za společností M. , ze strany společnosti S. d. s. , v likvidaci, postoupeny společnosti D. s. O. , v likvidaci, pohledávky v celkové výši 3.561.865,53 Kč, z nichž však pohledávka ve výši 1.345.475,03 Kč za dlužníkem společností D. s. H. , již neexistovala v plné výši, neboť už dne 14. 1. 1999 byla tato pohledávka snížena na základě faktury o částku 500.000,- Kč jejím zaplacením dlužníkem, s pohledávkou za dlužníkem společností P. , se sídlem okr. T. , B. , S. , ve výši 196.840,- Kč, následně nakládali jako s pohledávkou nepostoupenou a po vzájemných zápočtech plateb vznikl naopak společnosti S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B., dlužný zůstatek ve výši 56.850,30, pohledávka za dlužníkem společností K. , ve výši 1.361.357,20 Kč, byla nedůvodně účtována na základě faktur, které byly dlužníkem již v měsících prosinci 1998 a lednu 1999 řádně vráceny, a pohledávka za dlužníkem Ř. s. a d. ČR, S. L., na základě faktur ve výši 161.319,- Kč a ve výši 191.617,- Kč, byla již dne 28. 9. 1999 uznána S. d. s. , v likvidaci, se sídlem D. , B. , jako pozastávka na krytí výloh, spojených s odstraněním reklamovaných závad, když k použití těchto částek k odstranění vad došlo v měsíci květnu 2000, přičemž rozdíl mezi takto vzájemně postoupenými pohledávkami ve výši 1.821.214,50 Kč vyřešili oboustranným zápočtem dalších vzájemných pohledávek. I přes zmíněné „vady“ uvedených pohledávek, které ovlivňovaly jejich dobytnost, mělo být zjišťováno, zda některou z těchto pohledávek v celkové nominální hodnotě 3. 561.865,53 Kč, které by jinak nebýt shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávky nebyly v majetku společnosti D. s. O. , v likvidaci, se za předpokladu, že zůstaly v konkursní podstatě společnosti D. s. O. , v likvidaci, podařilo správkyni konkursní podstaty uplatnit a alespoň zčásti zpeněžit do konkursní podstaty. Pokud by k tomu došlo, bylo by nutno i tyto peněžní částky, které by přišly do konkursní podstaty jen v důsledku uvedené smlouvy o postoupení pohledávek, od způsobené škody odečíst, neboť bez uvedených transakcí obviněných by jinak tyto pohledávky nebyly součástí majetku patřícího do konkursní podstaty společnosti D. s. O. , v likvidaci.
S přihlédnutím ke všem těmto důvodům je třeba přisvědčit dovolateli, že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť odvolací soud nesprávně posoudil okolnosti vztahující se k výši způsobené škody, která je kvalifikační okolností trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
V další části dovolání, ve které dovolatel z výše uvedeného závěru týkajícího se škody, kterou obvinění měli způsobit sami sobě, vyvozuje též nedostatek subjektivní stránky ve vztahu ke všem ostatním věřitelům, ovšem již této námitce přisvědčit nelze. Ze skutkových zjištění na základě provedeného dokazování, jež jsou obsaženy ve výroku o vině obou obviněných a dále rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jednoznačně vyplývá úmysl obou obviněných, směřující ke způsobení následku předpokládaného v ustanovení §256 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že z doby, kdy tak činili, tedy z okamžiku, kdy již byl podán návrh na prohlášení konkurzu na společnost D. s. O. , v likvidaci, o čemž museli oba obvinění vědět vzhledem k náplni jejich činnosti jako likvidátorů a též i ze skutečnosti, že dne 21. 3. 2000 jim byla doručena žádost o vyjádření k návrhu věřitelů na prohlášení konkurzu na jimi likvidovanou společnost, je nutno učinit závěr, že smyslem jejich jednání bylo poškodit věřitele předmětné společnosti, protože museli vědět, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bude majetek společnosti prakticky celý sloužit k uspokojení věřitelů v rámci konkursního řízení. Z jejich jednání je zcela zjevné, že jejich úmysl směřoval k vyvedení bonitní pohledávky za společností M. , z majetku společnosti D. s. O. , v likvidaci, a tím k částečnému zmaření uspokojení jejích věřitelů, přičemž je zřejmé, že takto jednali s ohledem na vztahy společnosti M. , k společnostem D. s. O., v likvidaci, a S. d. s. , v likvidaci, a to bez ohledu na to, že se v části toto jejich jednání v konečném důsledku dotklo i jejich pohledávek později uplatněných při konkursu vůči majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce společnosti D. s. O. , v likvidaci. To nakonec odpovídá i výpovědím obou obviněných, když obviněný JUDr. P. M. uvedl již v přípravném řízení, že se řešil závazek hlavního akcionáře D. a tudíž i majoritního společníka S. (společnosti M. , srov. č. l. 190 spisu), což v hlavním líčení upřesnil tak, že „na jedné straně se tedy rozhodli vyvést pohledávku M. , přičemž „z jeho pohledu pokud si vzpomíná podstatným motivem tohoto vyvedení byla ta skutečnost, že M. v D. byl velkým věřitelem, měl tam přes 5 mil. Kč pohledávky a stejně jako v O. i v D. byla obdobná situace, také tam nebyl zdroj peněz, byly obstaveny účty …“ (č. l. 321 p. v. spisu), a tento motiv v zásadě také potvrdil i obviněný Ing. T. B. , když uvedl, že „došlo … k uzavření dohody o postoupení pohledávek s datem 1. 3. 2000 tak, jak zde bylo hovořeno a chtěl by zdůraznit, že toto bylo jediným motivem našeho konání …“ (č. l. 323 p. v. spisu). Při vyvedení této pohledávky za situace těsně před vyhlášením konkursu na společnost D. s. O., v likvidaci, byli oba s ohledem na to, že jako likvidátoři, kteří byli dobře obeznámeni s majetkovou situací obou likvidovaných společností, byli přinejmenším srozuměni s tím, že vyvedením uvedené bonitní pohledávky tak zároveň dojde k částečnému zmaření uspokojení věřitelů společnosti D. s. O. , v likvidaci (viz i závěry odvolacího soudu na str. 39 až 40 rozsudku).
Další námitka dovolatele v rámci jeho mimořádného opravného prostředku se shodně s předchozím dovoláním týkala aplikace §255a odst. 1 tr. zák. a §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., když s ohledem na výši škody jako těžšího následku, ke kterému je třeba úmyslného zavinění, obviněný dovodil, že ustanovení §255a odst. 2 písm. b) tr. zák. je privilegovaným případem jednání podle do té doby platného ustanovení §255 odst. 3 tr. zák., jestliže škoda byla způsobena z vědomé nedbalosti, a tím spíše má být privilegována a tedy beztrestná nedbalost nevědomá ve vztahu k následku způsobenému porušením důležité povinnosti při správě cizího majetku, neboť pravidla logického a systematického výkladu vylučují, aby pachatel byl postihován za těžší následek jinak, než tehdy, když takový následek způsobil úmyslným jednáním. K tomu již jen ve stručnosti dovolací soud odkazuje na odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1319/2005, a připomíná právní kvalifikaci, kterou učinil odvolací soud při respektování předchozího právního názoru dovolacího soudu, když je třeba zdůraznit, že jednání obviněných i podle názoru Nejvyššího soudu naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., a na základě toho je bezpředmětné zabývat se právní kvalifikací ve směru uvedeném obviněným, když znaky uvedených skutkových podstat odvolací soud v jednání obviněného neshledal.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, podal jen obviněný Ing. T. B. , vzhledem k tomu, že však shora uvedené důvody, týkající se výše způsobené škody u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a naplňující důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prospívají i spoluobviněnému JUDr. P. M. , o jehož vině bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, bylo třeba použít i ohledně něho ustanovení §261 tr. ř. (o tzv. beneficiu cohaesionis) ve spojení s §265k odst. 2, poslední věta, tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Ing. T. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně obviněného JUDr. P. M. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení si odvolací soud především ujasní, komu vznikla skutečně jednáním obviněných škoda a v jaké výši, přičemž jasně a srozumitelně vyloží, jak ke svým závěrům dospěl a z čeho vycházel, případně v tomto směru doplní dokazování. Soud druhé instance přitom též vezme v úvahu kromě pohledávek samotných obviněných, které později uplatnili při konkursu vůči majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce společnosti D. s. O. , v likvidaci, i to, zda vůbec a v jaké výši a části byly do konkursní podstaty zaplaceny tzv. nebonitní pohledávky, které byly společnosti D. s. O. , v likvidaci, postoupeny společností S. d. s. , v likvidaci, jako „ekvivalentní“ protihodnota za vyvedené bonitní pohledávky za společností M.
V novém řízení se bude muset soud druhého stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, považuje Nejvyšší soud také za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.