ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1534.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1534/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2007 o dovolání obviněného H. G. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 3 To 120/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 180/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 T 180/2005, byl obviněný H. G. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 29. 6. 2004 do 17. 6. 2005 jako úpadce – fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem M. – G. , místem podnikání V. B. , S., po prohlášení konkursu na jeho majetek, k čemuž došlo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 12 K 37/2002, neposkytoval soudem jmenovanému správci konkursní podstaty JUDr. Z. P. potřebnou součinnost, i přes jeho opakované výzvy a přes výzvy a upozornění ze strany konkursního soudce na možnou trestní odpovědnost za takové jednání mu odmítal vydat své účetnictví; jeho část nakonec správci konkursní podstaty zpřístupnil až dne 17. 6. 2005, kdy mu za předpokladu předchozího ohlášení umožnil do účetních dokladů nahlížet v prostorách svého objektu v H. na Š.; v důsledku tohoto jednání nebyl správce konkursní podstaty schopen mimo jiné řádně ověřit pohledávky věřitelů přihlášené do konkursu a posoudit otázku, zda pokračovat v soudních sporech iniciovaných obviněným ještě před prohlášením konkursu.
Za tento trestný čin byl obviněný H. G. odsouzen podle §126 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný H. G. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 3 To 120/2006, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 3 To 120/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 T 180/2005, podal obviněný H. G. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že považuje skutková zjištění a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odůvodnění usnesení odvolacího soudu za vnitřně rozporná, a to i s ohledem na naplnění trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. Dovolatel dále zmínil znění souzené skutkové podstaty a zdůraznil, že skutečné skutkové zjištění spočívá pouze v tom, že obviněný nepředal účetní doklady včas. Obviněný v průběhu řízení však naopak prokázal, že seznam majetku předal konkursnímu soudu i správci konkursní podstaty včas. Dále též obviněný prokázal, že správci konkursní podstaty předal včas veškerou dokumentaci vedených soudních sporů včetně korespondence. Tvrzení soudu ve skutkových zjištěních o tom, že byl dovolatel urgován o vydání účetních dokladů a upozorňován na možné trestní následky, nebylo u soudu žádným způsobem osvědčeno. Povinností konkursního soudu bylo vydat usnesení o uložení povinnosti a teprve pokud by tato povinnost nebyla splněna, mohl být iniciován podnět k trestnímu stíhání. Ve skutečnosti však u soudu nebylo prokázáno, že by obviněný byl takovým způsobem na nesplnění povinnosti upozorňován, a rovněž nebylo prokázáno, že by svou povinnost nesplnil v daném termínu. Pouhé účelové tvrzení jednoho nevěrohodného svědka nemůže zakládat jeho odsouzení. Z výše uvedeného pak dovolatel dovodil, že výroky soudů obou stupňů o neposkytnutí jeho součinnosti jmenovanému správci konkursní podstaty, který z tohoto důvodu nebyl schopen ověřit přihlášené pohledávky věřitelů a posoudit otázku pokračování či ukončení probíhajících soudních sporů, nebyly pravdivé. Podle názoru dovolatele bylo možno ověřit pohledávky věřitelů a posoudit stav probíhajících soudních řízení pouze ze soudní dokumentace, která byla správci předána. Ověření oprávněnosti uplatněných nároků věřitelů z účetnictví, které bylo ukončeno v roce 1997, je nemožné, protože se jedná o pohledávky věřitelů vzniklé po roce 1997. Tímto se obvinění zužuje pouze na tvrzení soudu, že obviněný zpřístupnil účetní doklady až dne 17. 6. 2005, a i toto tvrzení soudu odvolacího, které převzal bez dalšího od soudu nalézacího, vychází jen z tvrzení jediného svědka – správce konkursní podstaty, neboť soudy odepřely obviněnému popření tohoto tvrzení třemi dalšími svědky jako nadbytečné a předložená písemná prohlášení těchto svědků doložená obviněným soud odmítl. Obviněný se na konkursním soudu domáhal určení postupu při zpřístupnění účetních dokladů správci konkursní podstaty, neboť tyto doklady představují rozhodující listinné důkazy z hlediska vedených soudních sporů ohledně prokázání výše škody. Konkursní soud teprve v únoru 2002 (dovolatel měl patrně na mysli rok 2005) vydal usnesení, kterým určil zpřístupnění účetních dokladů správci. Uvedené zpřístupnění provedl obviněný včas a snažil se to prokázat svědky, které však soud nepřipustil. Nicméně správce konkursní podstaty zůstal nečinný a porušil tak ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, když neprovedl žádný úkon k započítání předpokládaných výnosů z vedených soudních sporů do konkursní podstaty. Nároky věřitelů, i přes jejich popření obviněným jako úpadcem, však do konkursní podstaty započítal, aniž by o jejich spornosti rozhodl soud. Obviněný písemně podal konkursnímu soudu své námitky, a to i ohledně počínání správce konkursní podstaty a soud mu vyhověl a vydal o povinnosti správce konkursní podstaty usnesení, z něhož vyplynulo, že správce měl do 14ti dnů vyhotovit seznam soudních sporů včetně předpokládaných výnosů, které budou započítány do konkursní podstaty, a dále měl správce uvést ty spory, z nichž výnosy do podstaty započítány nebudou, a naopak budou poskytnuty obviněnému, aby v nich mohl pokračovat sám. Správce tak však do dnešního dne neučinil a snaží se ze svého jednání účelově vyvinit tím, že soudu předkládá mylné informace o ztěžování průběhu konkursu. Obviněný je toho názoru, že svědek je nevěrohodný a vypovídá účelově z důvodu vlastního vyvinění, protože je zde pochybnost, zda se obviněný vůbec mohl dopustit ztěžování konkursního řízení, když je doloženo, že sám správce konkursní podstaty se doposud o tyto doklady nezajímal, nijak je nevytěžoval ani nepoužil. V tomto směru soudy obou stupňů nesprávně posuzovaly skutková zjištění, že obviněný předal včas účetní doklady na výzvu již předběžné správkyně Mgr. C. a tato se jimi zabývala, a obviněný nemůže být zodpovědný za to, že tato předběžná správkyně nepředala poznatky z účetních dokladů konkursnímu soudu ani správci konkursní podstaty. Tímto také bylo osvědčeno, že požadované doklady byly k dispozici včas a to ještě před prohlášením konkursu. Ze shora uvedených důvodů tedy je zřejmé, že obviněný se nemohl dopustit souzeného trestného činu, protože nebyla naplněna skutková podstata daného trestného činu.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 3 To 120/2006, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že Nejvyšší soud ČR zváží možnost z důležitých důvodů přikázat věc k projednání a rozhodnutí jinému soudu podle ustanovení §265l odst. 3 tr. ř., navrhuje, aby tak učinil. Zároveň obviněný podal návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného H. G. , se k němu vyjádřil v tom smyslu, že značná část námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění, přičemž deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, podle níž by trestní postih dovolatele mohl přicházet v úvahu až poté, co by nerespektoval vydání usnesení o uložení povinnosti konkursním soudem. Státní zástupce upřesnil, že dovolatel měl patrně na mysli postup podle §17a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KV“), podle kterého v případě nesplnění povinnosti ke zjištění konkursní podstaty úpadcem do 30 dnů od prohlášení konkursu učiní soud ke splnění těchto povinností přiměřená opatření, zejména nařídí úpadci usnesením doručeným do vlastních rukou, aby tyto povinnosti splnil v dodatečně určené lhůtě, a poučí jej o následcích, které bude mít jejich nesplnění nebo uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů v sestavovaném seznamu majetku a závazků úpadce. K tomu státní zástupce jen uvedl, že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že konkursní soud sice nepostupoval zcela důsledně podle ustanovení §17a až 17c KV, avšak trestní postih podle §126 odst. 1 tr. zák. není podmíněn dodržením formálního postupu podle těchto ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Aplikace §126 odst. 1 tr. zák. totiž není podmíněna předchozím bezvýsledným použitím opatření v jiném řízení, přičemž ze skutkových zjištění navíc vyplynulo, že obviněný H. G. byl konkursním soudem o povinnostech plynoucích mu jako úpadci z ustanovení §17 zákona o konkursu a vyrovnání opakovaně poučován, a to včetně upozornění na možnost trestního postihu, byť to nebylo formou usnesení o uložení této povinnosti. Tato poučení a výzvy obviněný „programově“ neplnil, když například tvrdil, že účetnictví již bylo skartováno nebo se odvolával na jakousi absurdní právní konstrukci, podle které ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neplatí v případě, že je podána žaloba k Evropskému soudu. Nelze proto aplikovat ani závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 8 Tdo 1448/2005, podle kterých může mít liknavost konkursního soudu význam pro posouzení otázky, zda je třeba v konkrétním případě trvat na vyvození trestního postihu podle §126 odst. 1 tr. zák. K námitkám dovolatele ohledně předání účetnictví již předběžné správkyni státní zástupce uvedl, že z ustanovení §17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání nelze dovodit, že by povinnost úpadce odevzdat po prohlášení konkursu správci konkursní podstaty účetnictví zanikla v případě, že účetnictví měl k dispozici již předběžný správce a vrátil je úpadci. Vzhledem k tomu, že námitky zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu.
První právně relevantní námitka dovolatele spočívala v tom, že obviněný poukázal na to, že povinnost vydat účetnictví úpadce měl až poté, co soud vydal usnesení o uložení povinnosti podle §17a KV, tedy až v únoru 2005, a vzhledem k tomu, že dovolatel tak poté neprodleně učinil, neměl za jeho jednání následovat trestní postih.
Ustanovení §126 odst. 1 tr. zák. stanoví, že trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu spáchá ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku.
V případě obviněného tento měl hrubě ztěžovat výkon funkce správce konkursní podstaty tím, že po prohlášení konkursu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 12 K 37/2002, neposkytoval soudem jmenovanému správci potřebnou součinnost, a to i přes jeho opakované výzvy a přes výzvy a upozornění ze strany konkursního soudce na možnost trestního postihu, zejména mu odmítal vydat své účetnictví. Jeho část nakonec správci zpřístupnil až dne 17. 6. 2005, kdy mu za předpokladu předchozího ohlášení umožnil do účetních dokladů nahlížet v prostorách svého objektu v H. na Š. V důsledku toho nebyl správce schopen mimo jiné řádně ověřit pohledávky věřitelů přihlášené do konkursu a posoudit otázku, zda pokračovat v započatých soudních sporech iniciovaných obviněným ještě před prohlášením konkursu. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že prohlášením konkursu přechází podle §14a odst. 1 KV na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty, přičemž však tím nejsou dotčeny povinnosti uložené úpadci zákonem o konkursu a vyrovnání. Konkrétně to tedy znamená, že obviněný nemohl dále pokračovat sám v jakýchkoli soudních sporech, byť je sám inicioval a týkaly se majetku úpadce, a nemohl rozhodovat ani o tom, které pohledávky věřitelů vůči jeho fyzické osobě jako podnikateli uzná a které bude popírat, jak namítal v průběhu řízení, protože do jeho práv vstoupil správce konkursní podstaty, kterému byl obviněný povinen předat všechny doklady a písemnosti, potřebné pro řádnou činnost konkursního správce. Správce konkursní podstaty je totiž při výkonu funkce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Proto je zájem na řádném výkonu funkce správce konkursní podstaty při výkonu práv a povinností v souvislosti s konkursem, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, chráněn ustanovením §126 odst. 1 tr. zák. Úpadce je přitom povinen neprodleně sestavit a bez zbytečného odkladu nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu předat správci seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, věřitelů a jejich adres, odevzdat správci své účetnictví i všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná vysvětlení (srov. §17 odst. 1, 2 KV). Povinnosti ke zjištění podstaty musí být splněny nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu. Nestane-li se tak, učiní soud ke splnění těchto povinností přiměřená opatření, zejména nařídí úpadci usnesením doručeným do vlastních rukou, aby tyto povinnosti splnil v dodatečné určené lhůtě, a poučí jej o následcích, které bude mít jejich nesplnění nebo uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v sestaveném seznamu majetku a závazků úpadce, přičemž může úpadce nebo osoby, které mají obdobné povinnosti za právnickou osobu ve smyslu §17 odst. 2 KV, předvolat i k výslechu (§17a a §17b KV).
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu a z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, že námitky obviněným uplatněné v dovolání byly obhajobou prakticky v nezměněné formě vznášeny v průběhu celého předchozího trestního řízení a soudy jim věnovaly náležitou pozornost. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 8 až 9 rozepsal podrobný průběh komunikace mezi správcem konkursní podstaty a později konkursním soudem a obviněným. Tato komunikace byla z větší části písemná a vyplynulo z ní, že jednak obviněný ani nepopíral svůj úmysl účetní dokumentaci správci konkursní podstaty nevydat (srovnej například protokol o výslechu obviněného na Policii ČR ze dne 4. 8. 2004 založený na č. l. 6 spisu, či dopis adresovaný konkursnímu soudu ze dne 18. 8. 2004, založený na č. l. 38 spisu). S tímto zjištěním korespondují i výpovědi svědka JUDr. Z. P. – soudem ustaveného správce konkursní podstaty. Tento svědek žádal o vydání účetních dokladů obviněného několikrát, pokaždé o výsledku zpravil i konkursního soudce, avšak obviněný mu z důvodů, které postupně několikrát změnil, požadovanou dokumentaci nevydal. Přípisem krajského soudu ze dne 17. 9. 2004, založeným na č. l. 39 spisu, byl následně obviněný konkursním soudem upozorněn na povinnost účetnictví správci vydat a byla mu za tímto účelem stanovena náhradní lhůta tří dnů s upozorněním na možnost trestního stíhání při nesplnění uvedené povinnosti. Dále soud prvního stupně zmínil, že obviněný po opětovném vyzvání konkursním soudcem při přezkumném jednání dne 10. 2. 2005, na kterém mu byla stanovena další lhůta do 18. 2. 2005, zpřístupnil správci konkursní podstaty účetní doklady až dne 17. 6. 2005, a to ještě nikoli v kompletním stavu, jak vyplynulo z výpovědi konkursního správce. Pokud obviněný napadl věrohodnost správce konkursní podstaty, pak nalézací soud k tomu uvedl, že svědek vypovídal s vědomím eventuálních následků křivé výpovědi, navíc nebyly zjištěny žádné důvody, pro které by svědek měl nepravdivě vypovídat. Jeho výpovědím odpovídají i listinné důkazy, podle kterých svědek informoval průběžně konkursního soudce zpravidla o neúspěšnosti či podstatném ztížení jeho jednání ze strany obviněného jako úpadce.
Odvolací soud se po odpovědném a vyčerpávajícím přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení mu předcházejícího ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, přičemž v podrobnostech dále uvedl, že o věrohodnosti výpovědi správce konkursní podstaty nemá žádných pochyb, neboť nejde toliko o tvrzení proti tvrzení, nýbrž tato výpověď odpovídá i listinným důkazům, a to nejen korespondenci mezi správcem konkursní podstaty a konkursním soudem, ale nakonec i mezi konkursním soudem a samotným obviněným. Obviněný byl již na počátku řízení o konkursu příslušným konkursním soudem vyzván ke splnění předmětné povinnosti, avšak místo jejího splnění polemizoval s konkursním soudem ohledně povinnosti uchovávat požadované dokumenty jen po určitou dobu, později i ohledně důvěry v osobu správce konkursní podstaty či ohledně nesplnění podle mínění obviněného obligatorních formálních náležitostí, které mělo mít jeho vyrozumění o povinnosti vydat účetní doklady. Nakonec obviněný tvrdil, že účetní doklady nemají žádnou vypovídací hodnotu a pro konkursní řízení jsou naprosto zbytečné. Odvolací soud zhodnotil dokazování nalézacího soudu v této věci za dostatečné a ztotožnil se i se závěry, které z nich vyvodil zcela logicky soud první instance. Navíc doplnil, že nebylo prokázáno, že by správci konkursní podstaty byla dána na vědomí skutečnost, že požadované doklady jsou shromážděny v jedné místnosti k tomu určené obviněným, kde jsou správci zpřístupněny. Odvolací soud postrádal tak logický argument k závěru, že by snad na straně správce konkursní podstaty shledal důvod ke křivému svědectví, kdy by měl tento správce zatajovat, že obviněný mu telefonicky oznámil zpřístupnění účetních dokladů. Navíc správce z vlastní iniciativy oznámil policii, kdy mu byly příslušné doklady alespoň zčásti obviněným zpřístupněny. Soud druhého stupně pak k námitce obviněného zmínil též to, že konkursní soud bezprostředně po vyhlášení konkursu a neplnění určitých povinností obviněným sice tohoto jako úpadce o povinnosti předat potřebné účetnictví či jiné dokumenty neuvědomil formou usnesení doručeného do vlastních rukou, jak je stanoveno v §17a KV, nicméně je zřejmé, že s ohledem na příslušná ustanovení citovaného zákona ani tato okolnost nemůže obviněného H. G. zbavit trestní odpovědnosti, neboť smyslem této právní úpravy je co nejlépe zadokumentovat procesní postup soudu a jednání úpadce, přičemž je připuštěna i jiná možnost, jak se obviněný může dozvědět o této povinnosti směřující ke zjištění konkursní podstaty. Konkursní soud tak nepochybně může postupovat různými způsoby, přičemž v projednávané věci byl obviněný řádně poučen jak o svých povinnostech, tak o následcích jejich nesplnění zcela prokazatelně již dne 17. 9. 2004 výzvou konkursního soudu. Jestliže pak obviněný nesplnil shora uvedenou povinnost, přičemž byl i upozorněn na trestně právní následky takového jednání, naplnil tak po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s názory odvolacího a před ním i nalézacího soudu ztotožnil a lze tak uzavřít, že obviněný, jak vyplynulo z výše rozvedených závěrů a zjištění soudů první i druhé instance, nerespektoval ustanovení 17 odst. 1 KV, které mu jako úpadci po prohlášení konkursu ukládalo povinnost odevzdat správci účetnictví a všechny potřebné doklady, směřující ke zjištění konkursní podstaty a tím i ke spolupráci se soudem ustaveným správcem konkursní podstaty. Přitom nelze ani přehlédnout, že po prohlášení konkursu úpadce nemůže disponovat s majetkem patřícím do konkursní podstaty a tyto dispozice přecházejí právě na správce konkursní podstaty. Odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal i s tím, že konkursní soud nepostupoval zcela důsledně ve smyslu §17a až 17c KV (viz str. 6 až 7 usnesení odvolacího soudu), a proto je možno na jeho závěry v tomto směru zcela odkázat. K námitce obviněného, že nakonec účetnictví správci konkursní podstaty zpřístupnil, považuje za nutné Nejvyšší soud dodat, že jednak obviněný ani v této fázi nezpřístupnil správci celou účetní dokumentaci, a to s odůvodněním, že některé její části jsou bezvýznamné, jak na to správně poukazuje ve svém usnesení i odvolací soud, a jednak stále mohl s touto dokumentací manipulovat, což je v rozporu s účelem konkursního řízení (viz i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 9). Také ohledně další námitky obviněného týkající se předání některých účetních dokumentů předběžné správkyni je možno odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a navazující usnesení odvolacího soudu (str. 9 až 10 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 usnesení odvolacího soudu).
K ostatním námitkám, týkajícím se zejména věrohodnosti určitého svědka či nepřipuštění výslechu některých svědků navrhovaných obhajobou, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto směru dovolatel jen polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, které se mimochodem stejnými námitkami již v průběhu předchozího řízení zevrubně zabývaly, a jejich závěry jsou i podle názoru Nejvyššího soudu zcela správné.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 3 To 120/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 T 180/2005, nevykazuje takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem prvního i druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného H. G. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s kterými se oba soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.