ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.182.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 182/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání, které podal obviněný E. G. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 23 To 731/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního v Prachaticích pod sp. zn. 1 T 17/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný E. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 1 T 17/2006, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 29. 11. 2005 kolem 6.30 hod. ve V., okr. P., v T. ulici v restauraci H.-b. na chodbě této provozovny fyzicky napadl P. S., kterého udeřil pěstí do obličeje, a tím ho srazil na podlahu chodby, kde si obviněný na poškozeného klekl a z kapsy bundy, kterou měl poškozený na sobě, mu odcizil finanční hotovost nejméně ve výši 1 500,- Kč, přičemž se obviněný dotazoval poškozeného, kde má další peníze, a v dalším jednání mu zabránily osoby přítomné v baru. Shora popsaným úderem pěstí tak obviněný způsobil poškozenému zhmoždění čelní krajiny v oblasti levého obočí a zhmoždění levé tváře a dolního okraje očnice.
Za tento trestný čin byl obviněný E. G. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. řádu citovaným rozsudkem rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému P. S. škodu ve výši 1 500,- Kč.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Prachaticích napadl obviněný E. G. odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 23 To 731/2006, zamítl podle §256 tr. řádu.
Obviněný E. G. podal dne 3. 1. 2007 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože ho měly v souladu se „zásadou“ in dubio pro reo zprostit obžaloby, eventuelně toto jednání posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný vytýká soudům obou stupňů rovněž pochybení při hodnocení subjektivní stránky trestného činu loupeže, jelikož úmysl obviněného údajně nebyl v dosavadním průběhu trestního řízení jednoznačně prokázán. Obviněný zpochybňuje též postup soudů nižších stupňů při provádění dokazování, neboť podle jeho názoru na základě těchto důkazů nelze dospět k závěru o trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin loupeže. Jak dále obviněný vytýká soudu prvního stupně, v posuzované věci údajně nebylo namístě přiznat poškozenému náhradu škody, protože nebylo prokázáno, že by se obviněný zmocnil částky uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Závěrem svého dovolání obviněný E. G. s nesprávným poukazem na ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (ve skutečnosti jde o ustanovení §265k tr. řádu ve spojení s §265m tr. řádu) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby obviněného zprostil obžaloby, nebo aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, aniž by však obviněný konkretizoval, kterému soudu má být tato věc případně přikázána.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného E. G. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného nenaplňují jím uplatněné dovolací důvody, neboť se týkají pouze hodnocení důkazů, které v posuzované věci provedly soudy nižších stupňů. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný E. G. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný E. G. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný E. G. namítá, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoli údajně mohlo vykazovat znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný nesouhlasí s posouzením subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen.
Nejvyšší soud k těmto námitkám, které formálně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, připomíná, že pachatelem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Citovaná skutková podstata chrání jednak osobní svobodu jednotlivce, jednak jeho majetek, kterého se chce pachatel zmocnit. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu loupeže je podstatné, že úmysl pachatele musí zahrnovat nejen jeho násilné jednání (resp. pohrůžku bezprostředního násilí), kterým sleduje překonání odporu oběti, nýbrž i zmocnění se cizí věci. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již v okamžiku, když pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci. V takovém případě není rozhodující, zda se pachatel skutečně zmocnil cizí věci či nikoli. Pokud jde o objektivní stránku citovaného trestného činu, dojde k její naplnění tím, že pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilím je takové jednání pachatele, které spočívá v použití fyzické síly k překonání nebo k zamezení kladeného či očekávaného odporu jiného. Pohrůžku bezprostředního násilí je třeba chápat tak, že pachatel hrozí užitím okamžitého násilí, pokud se napadený nepodrobí jeho vůli (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 1374, a rozhodnutí pod č. 1/1980, s. 9 Sb. rozh. tr.). Jak je zřejmé ze skutkových zjištění, která v posuzované trestní věci učinily soudy obou stupňů a jejichž samotnou správnost Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat, obviněný E. G. – zkráceně řečeno – v úmyslu zmocnit se finanční částky specifikované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně fyzicky napadl poškozeného P. S., kterého udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu zranění spočívající ve zhmoždění čelní krajiny v oblasti levého obočí a zhmoždění levé tváře a dolního okraje očnice, jakož i škodu ve výši nejméně 1 500,- Kč. Z takového popisu skutku podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to včetně subjektivní stránky tohoto trestného činu. Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání argumentuje možností posoudit jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nemůže se dovolací soud s touto námitkou ztotožnit, protože trestný čin ublížení na zdraví by přicházel v úvahu, jen kdyby obviněný omezil své jednání na popsaný násilný útok proti poškozenému a neútočil též na jeho majetek (tj. peníze). Byl-li ovšem obviněný veden záměrem získat peníze od poškozeného po jeho fyzickém napadení, jak o tom jednoznačně svědčí i požadavek obviněného, aby mu poškozený sdělil, kde má další peníze mimo těch, které mu násilím vzal, nelze takové jednání právně posoudit jinak než jako trestný čin loupeže. Na podkladě zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů kvalifikovaly skutek spáchaný obviněným řádně a bez vad. Námitka obviněného vytýkající pochybení v tomto směru je proto zjevně neopodstatněná.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou obviněného E. G., podle níž soudy činné dříve ve věci údajně nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a postupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [a to ani s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], protože taková případná vada by mohla být jen procení povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že uvedené námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvody jím uplatněné a dovolací soud k nim nemohl přihlížet.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného E. G., jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Nejvyšší soud se pak zaměřil na tu část dovolání obviněného E. G., v níž obviněný nesouhlasí s výrokem o náhradě škody způsobené trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že poškozenému vznikla škoda ve zmíněné výši. K tomu dovolací soud především připomíná, že pro naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není rozhodné to, aby poškozenému vznikla majetková škoda, protože tento trestný čin lze spáchat i tehdy, pokud poškozený např. neměl u sebe žádnou věc (srov. rozhodnutí pod č. 19/1965 Sb. rozh. tr.). Byl-li ovšem na podkladě provedených důkazů učiněn jednoznačný závěr, podle něhož pachatel trestného činu loupeže způsobil jinému majetkovou škodu a výše této škody je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku – a tak je tomu i v případě obviněného E. G., musí soud v takovém rozsudku vždy uložit obviněnému povinnost k náhradě škody (srov. §228 odst. 1 věta za středníkem tr. řádu), nebrání-li tomu zákonná překážka a nebyla-li škoda v této výši doposud uhrazena. Za zákonnou překážku v uvedeném smyslu se přitom považuje např. situace, když nárok na náhradu škody je již podle příslušných předpisů občanského, popřípadě obchodního práva promlčen. Z obsahu trestního spisu v posuzované věci však Nejvyšší soud nezjistil žádnou zákonnou překážku ani existenci jiných důvodů, pro které by bylo nutné odkázat poškozeného P. S. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedenou povinnost tedy oba soudy splnily řádně a bez vad, protože o výši způsobené škody ani o odpovědnosti obviněného za tuto škodu není žádných pochyb a v době vydání napadeného rozhodnutí obviněný nic ze způsobené škody poškozenému nenahradil. Navíc obviněný svou dovolací námitkou směřující proti výroku o náhradě škody v podstatě zpochybňuje skutkový závěr soudů nižších stupňů, pokud považuje za neprokázané způsobení škody poškozenému ve výši 1 500,- Kč. Takové výhrady jsou mimo rámec uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu, jak již vylo výše vyloženo.
Obviněný E. G. dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného E. G. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný E. G. ve svém dovolání výslovně zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byl dán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho existenci, protože právní posouzení skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný E. G. podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které v podstatě vycházelo z námitek, jež sice částečně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y