Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.03.2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2007 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.278.2007.1

sp. zn. 5 Tdo 278/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2007 o dovolání obviněné Mgr. P. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 7/2006, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněné Mgr. P. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, byla obviněná Mgr. P. J. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v Plzni a jinde v době od 29. 7. 2002 do 30. 9. 2002, kdy byla zaměstnána v obchodní společnosti Č. f. a p. s. zabývající se zprostředkováním pojistných smluv, jejich správou a péčí o klienty pojišťoven, a v téže době vykonávala funkci jednatelky společnosti M B. se stejným předmětem činnosti, jejíž byla společnicí, jako jednatelka společnosti M B. , jménem této společnosti: 1) a)dne 1. 9. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení s A. p. , zavazující M B. zprostředkování pojistných smluv mezi uvedenou pojišťovnou a jejími klienty, správě těchto smluv a péči o klienty pojišťovny, a A. p., k výplatě provize společnosti M B. za poskytnuté služby, a b)dne 4. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi E.-S. a I. a dne 27. 9. 2002 stejné smlouvy se společností M., nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů A. p. , s Č. f. a p. s. , jimiž zavázala společnost M B. , ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s A. p. , a to: -smluv mezi A. p. , a společností E. S. (zahrnutých v rámcové smlouvě č. ), -smluv mezi A. p. a společností I. , (zahrnutých v rámcové smlouvě č. ) a č. , -smlouvy mezi A. p. , a. s., a MVI, s. r. o., č. , přičemž na základě těchto smluv vyplatila A. p. , obchodní společnosti M B. , za období od počátku výkonu správy do 5. 10. 2005 provizi v celkové výši 189.736,65 Kč; 2) a)dne 1. 8. 2002 uzavřela s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., smlouvu o zprostředkování a spolupráci při sjednávání a správě pojištění mezi pojistitelem a pojišťovacím agentem, zavazující M B. , , ke zprostředkování, sjednávání a správě pojištění právní ochrany a D. A. S., pojišťovnu právní ochrany, a. s., k výplatě provize společnosti M B., za poskytnuté služby, a b) dne 27. 8. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společností I. s. & t. , , M. R. , dne 31. 8. 2002 se společností M., s. r. o., dne 2. 9. 2002 se společností F. C. , , dne 30. 8. 2002 se společností Č. m. , a dne 20. 9. 2002 se společností O. T. , nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů D. A. S., pojišťovny právní ochrany, a. s., s Č. f. a p. s. , jimiž zavázala společnost M B. , ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a to: -smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností Č. m. , -smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností MLT, s. r. o., -smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností O. T. , -smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností F. C. , -smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a R+R M. R., -smlouvy mezi D. A. S., pojišťovnou právní ochrany, a. s., a společností I. s. & t. , přičemž na základě těchto smluv vyplatila D. A. S., pojišťovna právní ochrany, a. s., obchodní společnosti M B., od počátku výkonu správy do 30. 4. 2005, provizi v celkové výši 114.367,30 Kč; 3) a)dne 6. 9. 2002 uzavřela smlouvu o zprostředkování s obchodní společností G. A. V. A. zavazující M B. , ke zprostředkovatelské činnosti pro druhou smluvní stranu za účelem uzavření pojistných smluv a ke správě pojistných smluv a společnost G. A. V. A. k výplatě provize společnosti M B. , za poskytnuté služby, a b)dne 27. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy se společnostmi M. , W. W. , a dne 31. 8. 2002 stejné smlouvy se společností Č. m. , nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů G. A. V. A. s Č. f. p. s. , jimiž zavázala společnost M. B. , ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s G. A. V. A. a to: -smluv mezi G. A. V. A. a společností Č. m. , spol. s r. o., č. -smluv mezi G. A. V. A. a společností MVI, s. r. o., č. -smlouvy mezi G. A. V. A. a společností W. W. přičemž na základě těchto smluv vyplatila G. A. V. A. obchodní společnosti M B. v období od počátku výkonu správy do 31. 12. 2005, provizi za správu pojistných smluv v celkové výši 50.498,- Kč; 4) a)dne 24. 8. 2002 uzavřela smlouvu o obchodním zastoupení č. se společností K. p. zavazující M B., k uzavírání smluv o pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škodu a pojištění osob jménem pojišťovny a ke stálé péči o klienty pojišťovny a K. p. , k výplatě provize společnosti M B. , za poskytnuté služby, b)dne 1. 9. 2002 uzavřela makléřské smlouvy s J. M., J. M. , J. M. a M. B. a dne 18. 9. 2002 makléřskou smlouvu s J. E., jimiž zavázala společnost M B. , ke správě pojistných smluv těchto pojistníků se společností K. p. a to: -smlouvy mezi společností K. p. , a J . M. -smlouvy mezi společností K. p. , a J . M. , -smlouvy mezi společností K. p. a J . E. -smlouvy mezi společností K. p. , a J . M. , -smlouvy mezi společností K. p. a M. B. , přičemž na základě těchto smluv vyplatila K. , obchodní společnosti M B. , od počátku výkonu správy do 14. 6. 2005 provizi v celkové výši 1.813,-Kč; 5) a)dne 26. 9. 2002 učinila společnosti V. V. p. , a. s., návrh na uzavření smlouvy o zprostředkování, akceptovaný touto společností 7. 10. 2002, zavazující M B. , ke zprostředkování pojistných smluv a k činnosti směřující k udržování pravidelných styků se zákazníky druhé smluvní strany a společnost V. V. p. k výplatě provize společnosti M B. za poskytnuté služby, a b)dne 2. 9. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností O. T. , nahrazující makléřskou smlouvu uvedeného klienta V. V. p. s Č. f. a p. s. , kterou zavázala společnost M B. ke správě pojistných smluv pojistníka O. T. , s V. V. p. , c)přičemž na základě těchto smluv vyplatila V. V. p. , obchodní společnosti M B. , od počátku výkonu správy do 21. 4. 2005 provizi za udržování pravidelných styků se zákazníky pojišťovny v celkové výši 5.215,- Kč; 6) a)dne 30. 8. 2002 uzavřela smlouvu o spolupráci při zprostředkování pojištění s Č. p. zavazující M B., k činnosti směřující k uzavírání pojistných smluv a činnosti s tím související, spočívající zejména v prezentaci, navrhování a vykonávání přípravných prací k uzavírání pojistných smluv, uzavírání dohod o změně pojistných smluv, pomoci při jejich správě a uplatňování práv a plnění povinností z těchto smluv a Č. p. k výplatě provize společnosti M B. za poskytnuté služby, a b)dne 28. 8. 2002 uzavřela makléřskou smlouvu se společností P. T. , a stejné smlouvy 31. 8. 2002 se společností MLT, s. r. o., dne 4. 9. 2002 se společností Č. m. a dne 20. 9. 2002 se společnostmi O. P. a O. T. nahrazující makléřské smlouvy uvedených klientů Č. p. s Č. f. a p. s. , jimiž zavázala společnost M B., ke správě pojistných smluv těchto pojistníků s Č. p. a to: -smluv mezi Č. p. , a společností Č. m. , -smluv mezi Č. p. a společností O. P. , -smlouvy mezi Č. p. a společností MLT -smluv mezi Č. p. a společností O. T. -smlouvy mezi Č. p. , a P. T. přičemž na základě těchto smluv vyplatila Č. p. , obchodní společnosti M B. , od počátku výkonu správy do 27. 10. 2005, provizi v celkové výši 456.023,60 Kč. Za tento trestný čin byla obviněná Mgr. P. J. odsouzena podle §128 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. f. a p. s. , odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, podala obviněná Mgr. P. J. prostřednictvím obhájce JUDr. A. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení proti její osobě a poté uvedla, že kromě výše zjištěné škody považuje skutkový děj za správně zjištěný. Ohledně výše škody pak rozvedla, že tato byla spočtena za období, které nemá žádnou logiku v tom směru, že bylo stanoveno určité konečné datum, ke kterému byly vyčísleny jednotlivými pojišťovnami částky, které pak byly následně vyplaceny společnosti M B. za její činnost. V tomto období je ze strany soudu přítomen náhodný element – datum, ke kterému bylo vyčíslení takto vyplacených částek odměn požadováno, a není nijak zdůvodněno, proč nemohlo být rozhodné období kratší či delší. Dovolatelka dále zdůraznila, že období, za které byla škoda vyčíslena, bylo u každé z pojišťoven jiné, v podstatě vždy závislé na tom, v jakém časovém období požadoval vyčíslení vyšetřovatel v přípravném řízení. V další části obviněná obšírně rozvedla pozadí zařazení tzv. selftradingu do trestního zákona, poukázala na důvodovou zprávu a z uvedeného vyvodila závěr, že v případě jejího jednání se ani přibližně nejedná o situaci, na kterou dopadá ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., neboť svého postavení ve dvou společnostech navzájem si konkurujících obviněná nezneužila k bezpracnému obohacení sama sebe či někoho jiného. Následně dovolatelka poukázala na odůvodnění usnesení soudu druhé instance, kdy tento konstatoval, že obviněná přetáhla zejména v oblasti P. a jejího okolí 30 až 50 procent klientů společnosti Č. f. a p. s. , do nově založené společnosti, přičemž tato čísla nejsou v trestním spise ničím podložena a Vrchní soud se ani navíc nezabýval úvahou, zda poškozený měl v úmyslu i nadále v oblasti P. vykonávat svoji činnost. Poškozený totiž měl v rozhodné době své hlavní sídlo v S. , v P. neměl kromě obviněné a jejího manžela žádné další zaměstnance, žádné další později nepřijal ani za situace, kdy dal výpověď obviněné a jejímu manželovi, nájem nebytových prostor, dříve využívaných k předmětným činnostem také ukončil v nejdřívějším možném termínu. Pojistný kmen společnosti Č. f. a p. s. , v rozhodné době tvořil asi 750 klientů, přičemž společnost M B. převzala asi 20 klientů. Tvrzení soudu je tedy v tomto směru nepochybně mylné. V další části svého dovolání obviněná namítla, že soudem zjištěné jednání nemohlo být na úkor poškozeného. Na podporu svých argumentů uvedla, že jeden z tehdy stávajících klientů společnosti Č. f. a p. s. , vypsal v rozhodné době výběrové řízení na pojišťovacího makléře, přičemž poškozený neučinil nabídku do tohoto výběrového řízení ani ve lhůtě původně stanovené, ani ve lhůtě posléze prodloužené. Společnost obviněné tedy nepřebírala klienty z vlastní iniciativy, nýbrž proto, že poškozený jednak neplnil základní povinnosti vyplývající pro něj z pozice pojišťovacího makléře, ale i základní pravidla podnikání, pokud by poškozený chtěl tvrdit, že si klientelu v oblasti P. chtěl udržet. Podle obviněné nelze chránit zájmy někoho, kdo se o ně sám nestará a zejména svým pasivním přístupem způsobuje odliv své klientely. Odvolací soud se též nevypořádal s námitkou, že část klientely převzaté společností M B. tvořily buď firmy majetkové propojené s osobami zakladatelů a jejich příbuznými, nebo přímo příbuzní obviněné. Úvaha odvolacího soudu o tom, že po skončení pracovního poměru u společnosti Česká finanční a pojišťovací služba, s. r. o., by se obviněné nepodařilo takové firmy či klienty získat, postrádá logiku, přičemž více se Vrchní soud v Praze této otázce nevěnoval. Dovolatelka též brojila proti názoru odvolacího soudu v odůvodnění jeho usnesení uvedenému, a týkajícímu se porušení zákazu konkurence. Blíže uvedla, že odvolací soud má za to, že zákazem konkurence se rozumí ustanovení §75 zákoníku práce, nicméně toto odůvodnění je naprosto v rozporu s definicí zákazu konkurence v obchodním zákoníku, tak jak je uvedena v jeho §136. V této souvislosti soudem zmiňovaný podpis na prohlášení založeném na č. l. 1086 ve spise, byl v souladu se skutečností a porušení ustanovení §75 zákoníku práce nemá se zákazem konkurence nic společného. Obviněná výslovně uvedla, že si je vědoma toho, že ustanovení §128 tr. zák. není ustanovením s blanketní dispozicí, a trestní postih je podmíněn okolnostmi stanovenými přímo trestním zákonem, nicméně je však toho názoru, že v současné době je toto ustanovení odvislé od zákazu konkurence definovaného v obchodním zákoníku v mnohem větší míře, než tomu bylo v době, kdy bylo ustanovení §128 včleněno do trestního zákona. Následně se obviněná zabývala povahou makléřské smlouvy jako pouhé plné moci. Domnívá se, že je nesprávný názor odvolacího soudu, který konstatoval, že makléřská smlouva je svou povahou typická příkazní smlouva podle §724 obchodního zákoníku. Pokud ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. chrání obchodně právní vztahy mezi jednotlivými podnikateli, pak smlouva uzavřená na úkor jednoho z těchto subjektů musí být smlouvou, na jejímž základě přijímá ten, kdo takovou smlouvu uzavírá, finanční plnění. Jinak se nemůže jednat o obchodně právní vztah. Pokud odvolací soud zmiňuje, že příkazní smlouva nemusí být úplatná, pak z obchodně právního hlediska tedy nemá v obchodních vztazích žádný význam. V případě obviněné podepsáním makléřské smlouvy, která je v zásadě jen plnou mocí, nevzniká povinnost klienta cokoli makléři uhradit. Pokud odvolací soud srovnává tuto smlouvu s mandátní smlouvou uzavřenou mezi klientem a advokátem, pak míří zcela mimo, neboť podpisem plné moci se klient advokátovi zavazuje, což je v plné moci většinou uvedeno, že mu uhradí náklady právního zastoupení. Klienta při podpisu makléřské smlouvy však taková povinnost nestíhá, a pokud z takové smlouvy nelze dovodit plnění ze strany zmocnitele, pak pro posouzení trestní věci obviněné nemá taková smlouva žádný význam a lze ji považovat pouze za obecnou plnou moc. V poslední námitce dovolatelka vznesla výhradu ohledně naplnění materiální stránky souzeného trestného činu. Uvedla, že je pravda, že svým jednáním vytvořila možnost k tomu, aby spolu se svým manželem nadále podnikala v oboru, ve kterém manžel a ona již dlouhodobě podnikali. V zásadě se však jednalo o vytvoření situace pro možnost dalšího pracovního zařazení obviněné, za výkon práce obdržela řádnou odměnu a nejednalo se o žádné bezpracné obohacení ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Za těchto okolností se bezpochyby pak nejednalo o trestný čin v důsledku nedostatku společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. V závěru svého dovolání obviněná Mgr. P. J. navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil, protože Vrchní soud při svém rozhodování stejně jako soud prvního stupně neposoudil hmotně právní podmínky rozhodné pro odsouzení obviněné správně, a následně ve smyslu ustanovení §265n tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné Mgr. P. J. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že ohledně zjištění výše škody namítla dovolatelka vadný procesní postup a zpochybnila tímto jen míru vypovídací hodnoty výsledků dokazování. Vzhledem k tomu, že nenamítla extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, není tato námitka způsobilá naplnit deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod. K námitkám ohledně bezpracného obohacení státní zástupkyně uvedla, že je rozhodující, že obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty uvedené v ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., přičemž smlouvy, které dovolatelka za uvedených podmínek na úkor svého zaměstnavatele uzavřela, měly za následek ukončení většiny stávajících smluvních vztahů poškozené společnosti a tím i její znevýhodnění na trhu. K namítanému nedostatku porušení zákazu konkurence a nesprávnosti použití §75 zákoníku práce odvolacím soudem státní zástupkyně uzavřela, že této námitce nelze přisvědčit a je třeba se ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Stejně se státní zástupkyně vyjádřila i k námitce ohledně povahy makléřské smlouvy. V této souvislosti státní zástupkyně v reakci na námitku ohledně příbuzenského vztahu mezi přecházejícími klienty zdůraznila, že při dovození trestní odpovědnosti za shora kvalifikovaný trestný čin proti hospodářské kázni, doprovázený těžším následkem ve smyslu §128 odst. 3 tr. zák., se nevyžaduje bezpracné obohacení pachatele, jak mylně uvedla dovolatelka, protože naplnění uvedeného kvalifikačního znaku spočívá v opatření si takové provize v zákonem předepsaném rozsahu tím, že o legálním způsobu jejího nabytí nelze uvažovat za stavu, že měla náležet tomu podnikatelskému subjektu, na jehož úkor bylo při porušení zákazu konkurence jednáno. Státní zástupkyně poukázala na to, že většinou v dovolání uvedených námitek se již zabýval minimálně odvolací soud v rámci projednání dovolatelčina odvolání a s ohledem na již shora uvedené je třeba považovat dovolání obviněné za zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání obviněné Mgr. P. J. tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá, přičemž současně navrhla, aby tak učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Obviněná Mgr. P. J. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněné. Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněné, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Obviněná Mgr. P. J. v podaném dovolání především namítla, že v případě jejího jednání se ani přibližně nejedná o situaci, na kterou dopadá ustanovení §128 odst. 2 tr. zák., neboť svého postavení ve dvou společnostech navzájem si konkurujících obviněná nezneužila k bezpracnému obohacení sama sebe či někoho jiného. V další části svého dovolání obviněná namítla, že soudem zjištěné jednání nemohlo být na úkor poškozeného, přičemž též brojila proti názoru odvolacího soudu uvedenému v odůvodnění jeho usnesení, který se týká porušení zákazu konkurence. Následně se obviněná zabývala povahou makléřské smlouvy jako pouhé plné moci. Domnívá se, že je nesprávný názor odvolacího soudu, který konstatoval, že makléřská smlouva je svou povahou typická příkazní smlouva podle §724 obchodního zákoníku. Pokud ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. chrání obchodně právní vztahy mezi jednotlivými podnikateli, pak smlouva uzavřená na úkor jednoho z těchto subjektů musí být smlouvou, na jejímž základě přijímá ten, kdo takovou smlouvu uzavírá, finanční plnění. Jinak se nemůže jednat o obchodně právní vztah. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že v době popudu k uzavření smlouvy nebo vlastního uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu, společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených subjektech – podnicích nebo organizacích (srov. §89 odst. 16 tr. zák.), za které je třeba považovat i obchodní společnosti včetně společností s ručením omezeným. Toto ustanovení o zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., které je samostatnou skutkovou podstatou upravující tzv. selftrading, směřuje k ochraně zneužívání postavení ve dvou nebo více podnicích či organizacích, zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Přestože skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. sankcionuje některé případy porušování zákazu konkurence v hospodářské soutěži, nemá tzv. blanketní dispozici, neboť neodkazuje na ustanovení obchodního zákoníku upravující zákaz konkurence a nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanoví vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (viz č. 39/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud z obsahu přiloženého spisového materiálu, zejména napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 4 To 40/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, zjistil, že obviněná v době, kdy uzavírala předmětné smlouvy o obchodním zastoupení, o zprostředkování, resp. makléřské smlouvy byla jednatelkou a společníkem společnosti M B. a současně byla ještě, byť již jen po dobu části výpovědní lhůty pracovníkem (zaměstnankyní) společnosti Č. f. a p. s. (dále jen „ČFPS“). Jisto je také je, že v této době uzavřela předmětné smlouvy na úkor této společnosti, neboť využila znalosti klientů svého zaměstnavatele ČFPS, kteří na základě jednání s ní vypověděli smlouvy s ČFPS a následně uzavřeli předmětné smlouvy uvedené shora se společností M B. Nepochybné také je, že obviněná Mgr. P. J. jednala v úmyslu opatřit této posledně uvedené společnosti prospěch, neboť na základě shora uvedených smluv byly pak vypláceny provize konkrétně uvedené v citovaném rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006. Z těchto hledisek byly nepochybně po formální stránce naplněny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. K uvedeným námitkám obviněné, s kterými se velmi podrobně a v zásadě správně již vypořádal odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že znakem tohoto trestného činu není zneužití postavení k bezpracnému obohacení sama sebe či jiné osoby, ale pouze úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, přičemž není nutné, aby tato výhoda či prospěch byla získána „bezpracně“, čímž současně Nejvyšší soud nechce říci, že by tyto okolnosti, stejně jako další skutečnosti týkající se důvodů založení společnosti M B. a její další činnosti neměly význam z hlediska posuzování materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák., z hledisek uvedených v §3 odst. 2 tr. zák. a zejména v §88 odst. 1 tr. zák. Podobně také není důležité, jaká byla povaha smlouvy, která byla uzavřena na úkor jedné z uvedených společností, a proto je nadbytečné se zabývat povahou smlouvy o obchodním zastoupení, o zprostředkování, resp. u makléřské smlouvy, zda svou povahou je příkazní smlouvou podle §724 občanského zákoníku, jak dovodil odvolací soud, či příp. jinou smlouvou, jak dovozuje v podaném dovolání obviněná, jestliže tyto smlouvy byly uzavřeny ve vzájemné návaznosti na úkor společnosti ČFPS a v shora uvedeném úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch, o čemž z podrobně již uvedených důvodů nevznikají pochybnosti. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty nejsou proto námitky uvedené obviněnou v podaném dovolání důvodné. Naproti tomu Nejvyšší soud shledal přinejmenším zčásti důvodnou námitku dovolatelky Mgr. P. J. , která spočívala v tom, že se v případě jejího jednání, jež ona sama v zásadě ani nepopírá, zcela nepochybně nemůže jednat o trestný čin, neboť tímto jednáním nebyla naplněna materiální stránka souzeného trestného činu. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že materiální stránkou věci se zabýval jak soud první instance, tak i soud odvolací. Krajský soud v Plzni zejména na straně 16 svého rozsudku uvedl, že z důkazů vyplývá, že skutečně obviněná byla ve výpovědní lhůtě a z výpovědí svědků vyplynulo, že přechod části klientů ČFPS k firmě M B. velmi úzce souvisel s personálními změnami, které v té době proběhly ve společnosti ČFPS, kdy poté, co obviněné Mgr. P. J. a i jejímu manželovi Mgr. M. J. byl novým „vlastníkem“ společnosti A. K. v podstatě omezen výkon dosavadní činnosti a zhoršila se tak podstatně morálka ČFPS ve vztahu ke klientům, kteří do té doby považovali právě osoby obviněné a jejího manžela za určitou záruku kvality poskytovaných služeb, chtěli tito ve spolupráci s nimi pokračovat i nadále, což by v rámci reorganizované společnosti ČFPS nebylo možné. Navíc pak popud k založení nové společnosti dokonce vzešel z řad jednoho z klientů Ing. S. K. Spolupráce těchto klientů, kteří odešli od společnosti ČFPS, trvá v mnoha případech se společností M B. do současné doby a je jimi hodnocena velmi pozitivně. Nelze rovněž podle soudu první instance přehlédnout důvody a postup svědka Ing. P. B. při tzv. výběrovém hodnocení a jeho popis při jednání se společností ČFPS a společnotí M B., jež se tomuto soudu jeví jako velmi nestranný a dokonale objasňující tehdejší situaci v kontextu na obhajobu obviněné, čemuž však neodpovídá přístup svědka A. K. u soudu, jež si na mnohé skutečnosti, o nichž vypovídají i další svědci, najednou nevzpomíná a nepamatuje si na ně. Tyto skutečnosti sice do jisté míry snižují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné, když nelze přehlédnout i jí dodané důkazy v závěru hlavního líčení o nekalých praktikách společnosti ČFPS, jež byla dokonce vyloučena z Asociace českých pojišťovacích makléřů, jak doznal svědek K. , avšak nikoliv natolik, aby bylo možné konstatovat, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je nižší než nepatrný. Vrchní soud v Praze odvolání obviněné sice podle §256 tr. ř. zamítl, nicméně se v odůvodnění vyjádřil i k otázce naplnění materiální stránky. Především je třeba zdůraznit, že na straně 4 přehodnotil důkazy provedené v rámci přípravného řízení a poté i v řízení před soudem prvního stupně, zejména vzhledem k tomu, že soud první instance se vypořádal s materiální stránkou pouze ve vztahu k právní kvalifikaci podle §128 odst. 2 tr. zák., tedy naplnění stupně nebezpečnosti činu vyššího než nepatrného, nikoli však již ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 3 tr. zák., a to ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že se nejedná o jinak obvyklý případ, kdy pachatel předmětného trestného činu pouze zneužije svého již existujícího postavení ve dvou podnikatelských subjektech, nýbrž obviněná nejdříve cíleně vytvořila druhý podnikatelský subjekt se stejným předmětem činnosti a svého postavení v něm poté zneužila k získání výhody na úkor poškozené společnosti. Na straně 6 svého usnesení pak odvolací soud dále rozvedl své závěry stran naplnění materiálního znaku i ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Soud druhého stupně vysvětlil, že Krajský soud zcela omylem se nepřesně vyjádřil ohledně §3 odst. 2 tr. zák. a Vrchní soud poté zdůraznil argumenty, týkající se protiprávního založení a výkonu funkce statutárního orgánu ve společnosti M B. obviněnou Mgr. P. J. V důsledku toho okolnosti, které rozvedl soud prvního stupně a hodnotil je z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost v zásadě ve prospěch obviněné, ve skutečnosti podle názoru odvolacího soudu naopak zvyšují stupeň nebezpečnosti, protože obviněná cíleně porušením zákazu konkurence vytvořila situaci nepříznivou pro svého původního zaměstnavatele. Okolnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti zmiňované Krajským soudem pak na základě uvedeného přehodnocení podle názoru odvolacího soudu představují pouze méně výrazný prvek, který nelze podstatněji zhodnotit ve prospěch obviněné, a proto byla splněna i podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák. Výše celkově neoprávněně získané provize totiž výrazně přesahuje dolní hranici stanovenou pro značný prospěch v §89 odst. 11 tr. zák. a tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, stejně jako skutečnost, že obviněná svým jednáním připravila znevýhodněnou společnost o výraznou část svých klientů a tím i příjmů a ohrozila tak samu existenci obchodní společnosti ČFPS v okamžiku její oslabené pozice na trhu po jejím převzetí novým majitelem, který tak vzápětí musel čelit intenzivnímu odlivu klientů. Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, tedy pokud je dána jeho formální stránka. Kromě toho musí být naplněna příslušná skutková podstata i po stránce materiální, neboť ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. je vyžadován pro závěr o spáchání trestného činu konkrétním jednáním pachatele stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pak je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Prakticky však tento výčet, vzhledem k tomu, že některé z okolností jsou uvedeny velmi obecně, kryje v podstatě všechny v úvahu přicházející faktory, na nichž společenská nebezpečnost závisí. Jednotlivé okolnosti jsou pak blíže konkretizovány v dalších ustanoveních trestního zákona, zejména v ustanoveních o polehčujících a přitěžujících okolnostech. Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru, přičemž v případě obviněné bylo třeba dále postupovat vzhledem k právní kvalifikaci jejího jednání též ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., jež stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností však může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepostupoval správně zejména z toho důvodu, že aniž by doplnil dokazování, zcela přehodnotil závěry soudu nalézacího vyplývající ze skutkových zjištění a týkající se materiální stránky a vyvodil z nich vyšší stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost, než který na základě zhodnocení konkrétních okolností případu dovodil soud prvního stupně. Takový postup odvolacího soudu však nelze považovat za správný. Skutková zjištění, která nalézací soud považoval za tak prospěšná obviněné, až je shledal na hranici nepatrného stupně společenské nebezpečnosti, odvolací soud zcela z hlediska jejich významu přehodnotil a naopak je shledal tak negativními, že podle jeho názoru podstatně zvýšily nebezpečnost daného činu pro společnost, a to ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 3 tr. zák., vyjádřené konkrétní výší prospěchu, který společnost M B. , získala. Přitom zejména zdůraznil, že obviněná „nejdříve cíleně vytvořila druhý podnikatelský subjekt se stejným předmětem činnosti a svého postavení v něm poté zneužila k získání výhody na úkor ČFPS“. Z odůvodnění napadeného usnesení, však nelze zjistit na základě kterých důkazů rento závěr učinil, podobně jako závěr o přetažení 30-50 % klientů ČFPS. Pokud pak zdůraznil celkovou výši vyplacené provize v částce 817.653,- Kč, nezabýval se tím, proč se tato částka skládá z provizí, které byly vyplaceny u jednotlivých smluv za různá časové období (v některých případech do 5. 10. 2005, v jiných do 30. 4. 2005, do 31. 12. 2005, do 14. 6. 2005, do 21. 4. 2005 nebo do 27. 10. 2005) a zda tento způsob výpočtu nemá vliv na celkovou částku vyplacených provizí, která je pak rozhodná pro právní kvalifikaci jednání obviněné podle §128 odst. 3 tr. zák. (značný prospěch). V těchto souvislostech odvolací soud vůbec nebral v potaz časovou posloupnost jednání obviněné Mgr. P. J. v této věci, neboť obviněná nejprve dostala výpověď a bylo ji fakticky znemožněno ve firmě pracovat, přičemž až poté přistoupila na nabídku D. S. ze S. a společně s ní a L. K. založila novou společnost, když se již fakticky necítila být zaměstnankyní ČFPS, neboť jí nebyla přidělována žádná práce, do kanceláře již neměla přístup a seděla v zasedací místnosti. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s obhajobou obviněné, že poté, co dostala výpověď, jí bylo znemožněn přístup do její kanceláře, byly jí odebrány klíče od prostor společnosti ČFPS, neměla přístup k počítači, ač svědek K. ve své výpovědi tvrdil, že obviněné nařídil, ať pokračuje i po obdržení výpovědi v obvyklé pracovní činnosti. Nejvyšší soud poukazuje na výpověď obviněné Mgr. P. J. z hlavního líčení dne 19. 6. 2006, založenou ve spise na č. l. 1159, z které v zásadě vycházel soud prvního stupně, přičemž z této její výpovědi vyplynulo, že uvedené situaci byla přítomna nová sekretářka svědka K. , paní B. , kterou ovšem ani soud nalézací ani soud odvolací k těmto skutečnostem nevyslechl. Obviněná nikdy nepopírala své jednání a z výpovědí soudem prvního stupně citovaných svědků – bývalých klientů společnosti ČFPS bylo zjištěno, že obviněná jim sdělila právě tyto informace o tom, že prakticky již nemá přístup do společnosti a nemůže jim poskytnout služby, které po ní požadují. Odvolací soud v této souvislosti pak nevzal v úvahu ani povahu služeb pojišťovacích makléřů, která vyžaduje ze své podstaty zásadní důvěru klienta v makléře, když jak vyplývá ze závěrů soudu prvního stupně byla zásadním způsobem otřesena důvěra klientů ke společnosti ČFPS, zejména poté, co ji dále vedl A. K. Odvolací soud také náležitě nezvažoval i problémy s poskytováním služeb v takové kvalitě, na kterou byli tito klienti zvyklí, přičemž tyto problémy souvisely nikoli s jednáním obviněné či jejího manžela, ale zejména s jednáním a přístupem nového vedení společnosti, se kterým zákazníci, kteří nakonec odešli ke společnosti M B. , byli značně nespokojeni. Předmětnou společnost navíc obviněná založila spolu s dalšími osobami z výrazného popudu ze strany klientů společnosti ČFPS, kteří právě s ohledem na zhoršující se kvalitu jejích služeb podle svých výpovědí před soudem prvního stupně chtěli mít jako pojišťovací makléře právě obviněnou a jejího manžela. Tyto skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů a jsou v souladu se závěry soudu prvního stupně obsaženými v odůvodnění jeho rozsudku, podle názoru Nejvyššího soudu mají zásadní význam z hlediska materiální stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák. a svědčí proti závěru odvolacího soudu o podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti jednání obviněné Mgr. P. J. ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněné Mgr. P. J. důvodným. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné Mgr. P. J. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 9 To 85/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. V novém řízení se Vrchní soud v Praze vypořádá ve shora naznačeném směru s otázkou naplnění materiální stránky ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §128 odst. 3 tr. zák., vyvaruje se pouhého přehodnocování v řízení provedených a již jednou nalézacím soudem zhodnocených důkazů (aniž by sám provedl doplnění dokazování), na základě nichž by mohl dospět k jiným závěrům, než učinil ve svém rozsudku soud prvního stupně (srov. §263 odst. 6, 7 tr. ř.), který však opomenul provést zhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Přitom Nejvyšší soud v zásadě nepředjímá, jakým způsobem odvolací soud o odvolání obviněné Mgr. P. J. znovu rozhodne, tedy zda sám ve věci v souladu se shora vyslovenými názory rozhodne či věc po případném zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 T 7/2006, vrátí Krajskému soudu v Plzni, aby ji znovu projednal a rozhodl. Přitom však Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že při posuzování trestní odpovědnosti Mgr. P. J. ze trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. ve vztahu k základní skutkové podstatě nelze opomenout základní zásadu použití trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným trestným činem dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z jeho odůvodnění musí být také patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou (včetně té, kterou uplatnila obviněná v dovolání), proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. března 2007 Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.