ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.292.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 292/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 o dovolání, které podal obviněný S. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 13 Tmo 76/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně – soudu pro mládež pod sp. zn. 8 Tm 6/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně (soudu pro mládež – byť to není výslovně vyjádřeno) ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 8 Tm 6/2006, uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se společně s obviněným mladistvým D. M. dopustili tím, že dne 14. 2. 2006 okolo 18.00 hod. v B. B. na H. nám. v B. po předchozím požití alkoholických nápojů pod pohrůžkou fyzického násilí požadovali po poškozeném T. K. , zapůjčení mobilního telefonu s tím, že si chtějí zavolat. Poškozený T. K. ze strachu z pronesené pohrůžky vydal obviněným mobilní telefon značky S. E. v hodnotě nejméně 7 100,- Kč, který obvinění vzali s sebou na toaletu a po zavolání z předmětného telefonu ho již jmenovanému nevrátili. Shora popsaného jednání se přitom obviněný S. Š. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 8 T 60/2003, odsouzen za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, který vykonal dne 20. 9. 2005.
Za tyto trestné činy byl obviněný S. Š. odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Berouně – soudu pro mládež napadl obviněný S. Š. odvoláním, které Krajský soud v Praze – soud pro mládež jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 13 Tmo 76/2006, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Dne 2. 2. 2007 podal obviněný S. Š. prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů neprokázaly, který ze spolupachatelů měl vyhrožovat poškozenému T. K. a následně mu i odcizit jeho mobilní telefon. Pokud soudy obou stupňů spatřují v žádosti o zapůjčení mobilního telefonu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., považuje obviněný takový názor soudů z hlediska provedeného dokazování za nesprávný. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265m odst. 1 tr. řádu zrušil obě napadená rozhodnutí a zprostil ho obžaloby, anebo aby podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadená rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.“
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného S. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolatel vznáší námitky směřující výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, kterými napadá skutková zjištění učiněná soudem. Jedinou dovolací námitkou, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je podle státního zástupce tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů jednoznačně neprokázaly, který z pachatelů měl požadovat po poškozeném T. K. vydání mobilního telefonu a komu ho tento poškozený skutečně vydal. Zmíněnou námitku však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť ze skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že trestných činů se obviněný S. Š. a mladistvý D. M. dopustili jako spolupachatelé. Státní zástupce sice upozornil na to, že tzv. právní věta uvedená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zatížena vadou v podobě nesprávného označení ustanovení týkajícího se spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nicméně se jí v této věci nelze podle státního zástupce zabývat, neboť obviněný tuto vadu ve svém dovolání nevytkl. Státní zástupce je proto přesvědčen, že námitky obviněného nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a navrhl odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný S. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný S. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný S. Š. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, protože podle jeho přesvědčení, soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný S. Š. dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné nebo nedostatečné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný S. Š. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný S. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z údajných nedostatků v provedeném dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného S. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak správně uzavřely soudy obou stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný S. Š. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že obviněný S. Š. ve svém dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil již v rámci svého odvolání a s nimiž se odvolací soud přesvědčivě a bezezbytku vypořádal.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. Š. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto dovolací soud, aniž mohl věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání v neveřejném zasedání, jak mu to umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y