ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.316.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 316/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. dubna 2007 o dovolání obviněné M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 23 To 754/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 91/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, byla obviněná M. Š. spolu s obviněným S. D. uznána vinou pod bodem 1) výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem 2) výroku o vině trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost G. D. T. C., s. r. o., se sídlem P., ul. V., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná M. Š. spáchala trestný čin pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tím, že společně s obviněným S. D. v době nejméně od 22. 1. 1999 do 14. 7. 2000 v Č. B. jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., se sídlem ul. N., Č. B. (dále jen: ,,B.D.B., s. r. o.‘‘), na podkladě smluv postupně odebírali pneumatiky, které následně v rámci své podnikatelské činnosti prodávali, avšak v rozporu se smluvním ujednáním dodavatelům cenu zboží neuhradili, a to přesto, že si byli vědomi, že odebrané zboží až do jeho úplného zaplacení je vlastnictvím dodavatele, a takto
v době od 14. 6. 2000 do 14. 7. 2000 odebrali od společnosti P. T. (E.) S. A. – C., organizační složka, se sídlem P., ul. N. S., nyní se sídlem P., ul. N. P., zboží v celkové hodnotě 111.950,70 Kč, které ke škodě dodavatele nevrátili ani neuhradili,
v době od 16. 3. 2000 do 18. 5. 2000 odebrali od společnosti B. C., spol. s r. o., nyní se sídlem ul. O., O., zboží v celkové hodnotě 1.295.535,83 Kč, které ke škodě dodavatele nevrátili ani neuhradili, a
v době od 22. 10. 1999 do 29. 6. 2000 odebrali od společnosti E., s. r. o., se sídlem P., ul. N., nyní G. D. T. C., s. r. o., se sídlem P., ul. V., zboží v celkové hodnotě 1.389.486,40 Kč, které ke škodě dodavatele nevrátili ani neuhradili,
když uvedeným jednáním způsobili poškozeným společnostem škodu v celkové výši 2.796.972,93 Kč.
Skutek pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchala obviněná M. Š. tím, že společně s obviněným S. D. v době od 24. 2. 1998 do 5. 10. 2000 v Č. B. jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., řádně nevedli účetní doklady úplným a průkazným způsobem, když v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nevedli skladovou evidenci, inventarizaci závazků, evidenci pohybu zásob a současně do účetních dokladů nezaúčtovali vystavené faktury.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, podali obvinění M. Š. a S. D. odvolání proti všem jeho výrokům a poškozená společnost G. D. T. C., s. r. o., proti výroku o náhradě škody. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, k odvolání obou obviněných a poškozeného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině uložil obviněné M. Š. podle §248 odst. 3 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. jí výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a vyslovil nad obviněnou dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. obviněné uložil, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou způsobila trestným činem. Dále podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným M. Š. a S. D. povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili poškozené společnosti G. D. T. C., s. r. o., částku 1.349.676 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolací soud dále nařídil podle §131 odst. 1 tr. ř. opravu právní věty v bodě 1) ve vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně u obviněného S. D.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala obviněná M. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. V. P. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že usnesením ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 16/2005, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2004, sp. zn. 23 To 389/2004, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27 T 91/2003, ohledně obviněné M. Š., a za použití §261 tr. ř. také ohledně obviněného S. D., a to ve výrocích o vině trestnými činy zpronevěry podle §9 odst. 2, §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §9 odst. 2, §125 odst. 1 tr. zák., a u obou obviněných ve výrocích o trestech a ve výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poté Okresní soud v Českých Budějovicích znovu rozhodl o vině obou obviněných rozsudkem ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 27 T 91/2003, tak, že vedle spoluobviněného S. D. uznal obviněnou M. Š. v bodě 1. vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a dále v bodě 2. trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., které spáchala společně se S. D. tím, že
1. v době nejméně od 22. 10. 1999 do 14. 7. 2000 v Č. B. jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., se sídlem ul. N., Č. B., na podkladě písemně uzavřených smluv postupně odebírali pneumatiky, které následně v rámci své podnikatelské činnosti prodali, za prodané zboží bylo s výjimkou částky ve výši 30.000,- Kč zaplaceno, avšak v rozporu se smluvním ujednáním dodavatelům zboží neuhradili, a to přesto, že si byli vědomi, že odebrané zboží až do jeho úplného zaplacení je vlastnictvím dodavatele, a takto
- v době od 14. 6. 2000 do 14. 7. 2000 odebrali od společnosti P. T. (E.) S. A. – C., organizační složka, se sídlem P., ul. N. S., nyní se sídlem P., ul. N. P., zboží v celkové hodnotě 111.950,70 Kč,
- v době od 16. 3. 2000 do 18. 5. 2000 odebrali od společnosti B. C., spol. s r. o., se sídlem O., nyní se sídlem ul. O., O., zboží v celkové hodnotě 1.295.535,83 Kč,
- v době od 22. 10. 1999 do 29. 6. 2000 odebrali od společnosti E., s. r. o., se sídlem P., ul. N., nyní G. D. T. C., s. r. o., se sídlem P., ul. V., IČ 64944905, zboží v celkové hodnotě 1.389.486,40 Kč,
když výše uvedeným jednáním způsobili poškozeným společnostem škodu v celkové výši 2.766.972,93 Kč.
2. v době nejméně od 1. 1. 2000 do 5. 10. 2000 v Českých Budějovicích jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., se sídlem Č. B., ul. N., řádně nevedli účetní doklady úplným a průkazným způsobem, když v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, nevedli skladovou evidenci, inventarizaci závazků, evidenci pohybu zásob a současně do účetních dokladů nezaúčtovali vystavené faktury číslo 2000/173, 2000/205, 2000/271, 2000/323, 2000/343 a 2000/344, a tím ohrozili majetková práva svých věřitelů a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000.
Za uvedené trestné činy byla obviněná M. Š. odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněné zároveň uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění M. Š. a S. D. uznáni povinnými zaplatit společně a nerozdílně poškozené společnosti G. D. T. C., s. r. o., se sídlem P., ul. V., částku ve výši 1.349.676,70 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná M. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že rozsudkem ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 23 To 745/2005, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. též ve prospěch S. D. částečně zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou oba obvinění povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozené G. D. T. C., s. r. o., se sídlem P., ul. V., IČ: 64944905, částku ve výši 1.320.185,30 Kč. Co do zbytku svého uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná M. Š. opět prostřednictvím obhájce JUDr. V. P. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a následně namítla, že již ve svých předchozích podáních uváděla argumenty svědčící pro neplatnost smlouvy uzavřené se společností E., s. r. o., jakož i pro neplatnost ujednání o výhradě vlastnictví, které mělo být součástí smluv s B. C., spol. s r. o., a P. T. (E.) S., či které alespoň platnost těchto smluvních ujednání výrazně zpochybňují. V této souvislosti se obviněná nemohla vyhnout posouzení předmětných ujednání podle aplikovatelných ustanovení hmotného občanského či obchodního práva. Konkrétně jako základ svých argumentů zpochybnila oprávnění obchodního zástupce, který se společností obviněné uzavíral předmětné kupní smlouvy, tyto smlouvy za společnost B. C., spol. s r. o., a P. T. (E.) S., vůbec uzavírat, přičemž poukázala na výpověď svědka Ing. Kremly, ze které zmiňovanou skutečnost dovodila.
Obviněná dále namítla, že již samotná skutečnost, že všechny smlouvy obsahovaly institut výhrady vlastnictví, pojmově vylučuje, že by se jednalo o jiné smlouvy než smlouvy kupní. Poukázala na to, že pouze na základě kupní smlouvy dochází k úplatnému převodu vlastnického práva k věci a že výhrada vlastnického práva je typickým vedlejším ujednáním pro kupní smlouvu podle §445 obch. zák., ale i podle §601 občanského zákoníku. Protože šlo o kupní smlouvy, nemohlo podle obviněné dojít ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť peníze, které obdržela společnost B.D.B., s. r. o., od svých zákazníků, náležely této společnosti, a nikoliv dodavatelským společnostem. Na tyto peníze se nemohla podle názoru obviněné vztahovat ani výhrada vlastnického práva ve prospěch dodavatelů, a peníze proto nebyly cizí věci ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Obviněná se podle svého přesvědčení nemohla dopustit uvedeného trestného činu ani ve vztahu k odebraným pneumatikám, protože pneumatiky byly dodávány s tím, že je společnost B.D.B., s. r. o., bude dále prodávat. Zaplacením ceny za zboží se příslušná peněžní částka stala součástí obchodního majetku společnosti B.D.B., s. r. o., a proto nemohlo dojít ke zpronevěře.
Podle obviněné se soudy obou stupňů nepřesvědčivě vypořádaly s její obhajobou týkající se ujednání ohledně výhrady vlastnictví, která vyžaduje ke své platnosti písemnou formu. Obviněná je přesvědčena, že nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Namítla, že sice hospodaření společnosti B.D.B., s. r. o., skončilo ve ztrátě, která si vynutila prohlášení konkursu na majetek společnosti, avšak tato okolnost podle jejího názoru nesvědčí o jejím úmyslném jednání s cílem způsobit škodu dodavatelům.
U skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítala rovněž nesprávné právní posouzení skutku, neboť se domnívá, že nebyl spolehlivě prokázán úmysl nevést předepsanou účetní evidenci. Obviněná uvedla, že potřebná účetní evidence společnosti byla vedena, a pokud došlo k určitým nedostatkům, bylo to způsobeno podle jejího názoru nedopatřením a nedokonalou orientací v tomto oboru. Podle obviněné neexistuje podklad pro právní závěr, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., a i kdyby účetní evidence zčásti nebyla vedena, nemělo by to bezprostřední důsledky, které by vedly k porušení nebo ohrožení práv třetích osob. Obviněná také vytkla soudům obou stupňů, že se nedostatečně zabývaly materiální stránkou tohoto trestného činu.
Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen: ,,Nejvyšší soud‘‘) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2005, č. j. 23 To 754/2005-700, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2005, č. j. 27 T 91/2003-668, a aby sám ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že za právně relevantní námitky naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat pouze ty námitky, které se vztahují k trestnému činu zpronevěry, konkrétně pak to, že vzhledem k jednotlivým smluvním ujednáním výše zmíněných smluv nemohla obviněná zpronevěřit peníze, které společnost B.D.B., s. r. o., se sídlem v Č. B., vyinkasovala od svých zákazníků za prodané pneumatiky, které jí dodávaly poškozené společnosti. V tomto směru státní zástupkyně citovala jak z rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, tak i z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 16/2005, a uzavřela, že případné namítané vady byly v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 27 T 91/2003 datovaném dnem 15. 7. 2005 podle jejího názoru již odstraněny (ke srovnání je výrok o vině pod bodem 2. pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 27 T 91/2003, jakož i obsah druhého odstavce na straně 14, dále obsah prvního, třetího a čtvrtého odstavce na straně 16 odůvodnění tohoto rozsudku), jak správně konstatoval i soud odvolací na straně 12 a 13 svého rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Nejvyšší soud přitom zjistil, že dovolání je přípustné, neboť bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž má i obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání podle citovaného ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nešlo, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní, tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněné, zejména k jinému hodnocení výpovědí některých svědků či spoluobviněného a též skutkových závěrů, plynoucích ze znaleckého posudku.
V rámci své první právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění a závěrů soudů obou instancí, dovolatelka zpochybnila správnou právní kvalifikaci jejího jednání pod bodem 1. podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jak bylo soudem zjištěno, a to svou výtkou, že jednání nemělo být posouzeno jako zpronevěra, neboť peníze, které obdržela společnost B.D.B., s. r. o., od svých zákazníků, náležely této společnosti a nikoliv dodavatelským společnostem. Na tyto peníze se nemohla podle názoru obviněné vztahovat ani výhrada vlastnického práva ve prospěch dodavatelů, a proto peníze nebyly cizí věci ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Obviněná se podle svého přesvědčení nemohla dopustit uvedeného trestného činu ani ve vztahu k odebraným pneumatikám, protože pneumatiky byly dodávány s tím, že je společnost B.D.B., s. r. o., bude dále prodávat. V této souvislosti dovolatelka zmínila i dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 928/2002 a 5 Tdo 216/2003, která se mají k uvedené problematice vztahovat a její závěr podpořit.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Na úvod dovolací soud musí konstatovat, že obviněnou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se týkají poněkud odlišné situace, zejména posouzení předaných záloh na kupní cenu, a nelze je v její věci použít. Dále bylo z přiloženého spisového materiálu a rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zjištěno, že tato námitka byla vznesena již v předchozím dovolacím řízení, kdy dovolatelka v této souvislosti dovodila nesprávné právní posouzení smluv uzavřených mezi její společností a poškozenými společnostmi jako smluv komisionářských, přičemž se mělo jednat o smlouvy kupní. Této výtce dal tehdy částečně Nejvyšší soud za pravdu v tom, že se skutečně jedná o kupní smlouvy, nicméně tyto smlouvy obsahují výhradu vlastnictví až do úplného zaplacení věci, a proto je nalézací soud na straně 13 až 14 svého rozsudku v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu takto posoudil, a v návaznosti na to i nadále posuzoval jednání obviněné jako zpronevěru podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Konkrétně uvedl, že s odkazem na §248 tr. zák. je předmětem útoku věc cizí, která byla pachateli odevzdána za účelem dalšího nakládání s ní určitým specifikovaným způsobem. Za věc svěřenou je třeba pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán podle úmluvy mezi pachatelem a osobou, která mu věc svěřila. Vzhledem k jednání obviněné, které je výše popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 27 T 91/2003, a s ohledem na sjednanou výhradu vlastnictví správně nalézací soud dovodil, že společnost obviněné nebyla v předmětné době vlastníkem prodaných věcí, neboť nedošlo k úplnému zaplacení kupní ceny předmětným poškozeným společnostem. Kupující sice byl oprávněn před úplným zaplacením kupní ceny věci zakoupené od poškozeného prodávajícího s výhradou vlastnictví v souladu s ustanovením §445 obchodního zákoníku zcizit, nicméně obviněná a její spolupachatel nedodrželi při prodeji takové věci všechny podmínky sjednané s prodávajícím, zejména nezaplatili řádně a včas prodávajícím poškozeným společnostem kupní cenu, přestože tato jim byla odběrateli řádně zaplacena. V tomto případě se tedy dopustili trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Obvinění si ponechali výtěžek z prodeje předmětných věcí i přesto, že si byli vědomi toho, že až do úplného zaplacení předmětných věcí prodávajícím poškozeným nejsou obvinění vlastníky těchto věcí a tedy ani peněz za ně ztržených.
Dále se prakticky toutéž námitkou obviněné zabýval z popudu jejího odvolání i soud odvolací, který na straně 11 konstatoval, že nalézací soud v tomto směru postupoval v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 16/2005 na straně 8, a jeho závěry stran právního posouzení i v souvislosti s výší způsobené škody jsou správné.
Nejvyšší soud s ohledem na své předchozí rozhodnutí v této trestní věci považuje za nutné jen ve stručnosti konstatovat, že nalézací soud ve svém novém rozsudku respektoval právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v citovaném rozhodnutí, a pokud toto jednání i přes změnu typové kvalifikace uzavřených smluv posouzených nově jako kupní smlouvy s výhradou vlastnického práva právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. s ohledem na výši způsobené škody, pak se Nejvyšší soud ztotožnil s jeho názory, prezentovanými ve výroku o vině obviněné M. Š. a v návaznosti na něj i v odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť tyto právní závěry je třeba považovat za správné.
Druhá a poslední právní námitka obviněné M. Š., která nesměřovala do skutkových zjištění soudu prvního či druhého stupně či která nenapadala pouhé odůvodnění rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.), se týkala skutku uvedeného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu první instance a konkrétně v ní dovolatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, podle něhož nezaúčtování faktur vedlo k ohrožení majetkových práv věřitelů a k ohrožení správného vyměření daně z příjmu právnických osob. Tento svůj argument dále odůvodnila tím, že vzhledem k tomu, že věřitelé, kteří byli přihlášeni do konkursu na společnost B.D.B., s. r. o., byli povinni k přihlášce svých pohledávek vždy připojit doklady prokazující oprávněnost jejich uplatňovaných nároků. Evidence na straně úpadce proto nemůže být rozhodující. K přezkumnému jednání se předvolává též úpadce (resp. jeho statutární orgán), který může pohledávky popřít §23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Vzhledem k tomu, že oba obvinění pohledávky svých věřitelů v období před prohlášením konkursu nijak nepopírali a naopak je uznávali, nelze bez dalšího očekávat, že by při přezkumném jednání změnili svůj názor, a naopak lze důvodně předpokládat, že by je bez dalšího uznali.
Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a zároveň tímto jednáním i jen ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Objektem tohoto trestného činu je zájem na vedení a uchovávání řádného účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Je zde tedy chráněn zájem adresáta, kterým je v případě obviněné M. Š. jednak stát a jednak i konkursní věřitelé, na pravdivosti předmětných evidencí.
Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí na straně 9 vytknul nalézacímu soudu, že neučinil potřebná skutková zjištění pro naplnění tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu podle §125 odst. 1 tr. zák., když zásadně postačí ohrožení majetkových práv jiného. Stejně tak soud prvního stupně dostatečně neodůvodnil materiální stránku tohoto trestného činu. Nicméně jak dovolací soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil, tyto vytknuté vady byly v řízení před soudem prvního stupně po vrácení věci Nejvyšším soudem již odstraněny, a to i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 27 T 91/2003, kde je uvedeno, že obviněná se svým spolupachatelem ... jako jednatelé společnosti B.D.B., s. r. o., ... řádně nevedli účetní doklady úplným a průkazným způsobem, když v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nevedli skladovou evidenci, inventarizaci závazků, evidenci pohybu zásob a současně do účetních dokladů nezaúčtovali vystavené faktury a tím ohrozili majetková práva svých věřitelů a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000. Blíže tato svá zjištění okresní soud rozvedl na straně 14 až 16 odůvodnění citovaného rozsudku. Konkrétně rozvedl, že vycházel zejména ze znaleckého posudku znalkyně Ing. M. M., z výpovědí obou obviněných i z výpovědi konkursního správce Ing. Z. Z. Na základě toho učinil soud závěr, že funkci účetní ve společnosti zastávala obviněná M. Š., na účetnictví se podílel i obviněný S. D., a oba tak měli přehled o (ne)vedení skladové evidence, inventarizace závazků či evidence zásob. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že obvinění nepředložili za rozhodné období skladovou evidenci, inventarizaci závazků a evidenci pohybu zásob a zároveň nezaúčtovali některé vystavené faktury. Nebyly tak vedeny hlavní knihy a do deníku, ve kterém účetní zápisy jednotky uspořádávají z časového hlediska příjmy a výdaje, jimiž prokazují zaúčtování všech účetních případů v účetním období, nezaevidovali šest vystavených faktur. Jejich nezaúčtování nepochybně vedlo k ohrožení řádného vyměření daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2000, přičemž je nerozhodné, zda za tyto faktury bylo řádně a včas dodavateli zaplaceno. Navíc tento nesprávný úřední postup ohrozil majetková práva věřitelů společnosti B.D.B., s. r. o., především v souvislosti s konkursním řízením, kdy Ing. Z. Z. jako správce konkursní podstaty úpadce musel vyvinout značné úsilí k řádnému zjištění skutečného stavu majetku úpadce. V tomto rozsahu nalézací soud spatřoval i vyjádřený značný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných.
Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně správnými a shrnul, že okresní soud velmi podrobně vyslechl znalkyni Ing. M. M. a vycházel z jejího znaleckého posudku. Ani krajský soud pak neměl pochybnosti o tom, že znalkyně zpracovala posudek se vší pečlivostí a není tudíž třeba mít pochybnosti i jeho správnosti a úplnosti. S ohledem na výše uvedené je správný i závěr nalézacího soudu o ohrožení řádného vyměření daně z příjmu právnických osob za daňové období roku 2000. Odvolací soud také podotkl, že nesprávný účetní postup také mohl ohrozit majetková práva jiných osob, zde konkrétně věřitelů společnosti, protože je zřejmé, že správce konkursní podstaty, který nemá k dispozici úplné účetnictví, je skutečně v nezáviděníhodné situaci, má-li zvážit uplatňované nároky věřitelů. V této souvislosti se krajský soud ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění materiální stránky.
Nejvyšší soud ke shora uvedenému podotýká, že k závěrům soudů obou stupňů v rámci nového řízení po zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem již nemá co dodat, neboť pochybení, která shledal v předchozím řízení o dovolání, byla bezezbytku napravena a dovolatelka uplatnila ve svém v pořadí již druhém mimořádném opravném prostředku právní námitky, se kterými se vypořádal buď již sám dovolací soud v předchozím řízení, anebo v řízení po zrušení soud prvního či druhého stupně. Nejvyšší soud se s těmito jejich závěry navazujícími na jeho předchozí rozhodnutí nyní již plně ztotožňuje a pro úplnost dodává, že k přezkumnému jednání v rámci konkursního řízení se předvolává též úpadce, resp. jeho statutární orgán, který může pohledávky popřít ve smyslu §23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, a již z toho vyplývá ohrožení majetkových práv příp. konkursních věřitelů. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že z hlediska naplnění znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. postačí ohrožení majetkových práv jiného a není nutné, aby k takovému poškození skutečně došlo, a proto je z tohoto hlediska bezvýznamné se zabývat tím, zda lze důvodně předpokládat, že by pohledávky obvinění v konkursním řízení bez dalšího uznali či nikoli. Navíc nelze ani přehlédnout závěr obou soudů, že právě také s ohledem na nikoli řádně vedené účetnictví musel Ing. Z. Z. jako správce konkursní podstaty úpadce vyvinout značné úsilí k řádnému zjištění skutečného stavu majetku úpadce.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení obou skutků ve výroku o vině obviněné M. Š. v napadeném rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 27 T 91/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 23 To 754/2005, jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a dále i trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., spáchaného obviněnou M. Š., je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a vyčerpávajícím způsobem posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné, přičemž se beze zbytku řídil pokyny dovolacího soudu. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, a to po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami obviněné uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno dále zdůraznit, že povaha námitek uvedených obviněnou v dovolání je prakticky totožná s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně a z části i v předchozím dovolání obviněné.
Jen pro úplnost je třeba zmínit, že dovolatelka v převážné části svého dovolání vedle výše rozvedených námitek právního charakteru uvedla i řadu námitek skutkové povahy. Takto zpochybnila zjištění soudu týkající se osoby oprávněné uzavřít předmětné kupní smlouvy na straně prodávající poškozené společnosti, což ovšem jsou skutková zjištění, ke kterým soud dospěl v souladu s provedeným dokazováním, kdy dovolatelka zejména odlišně hodnotí výpověď svědka Ing. T. K. a na toto své hodnocení váže závěry o tom, že smlouva s E., s. r. o., byla uzavřena osobou, která k tomu neměla oprávnění. Nejvyšší soud k tomu jen ve stručnosti dodává, že nelze opomenout skutečnost, že sám prodávající jednání svého obchodního zástupce nikdy nenapadl a navíc došlo na základě uzavřených smluv k několikerým plněním, jak uzavírá nalézací soud, který dále na straně 13 svého rozhodnutí uvedl, že výpověď svědka Ing. T. K. svědčí pouze o tom, že postup obchodního zástupce společnosti E., s. r. o., nebyl běžný, nikoli o tom, že by obchodní zástupce porušoval vůli společnosti prodávajícího – společnosti E., s. r. o. Stejnou povahu má i další skutková námitka, polemizující s hodnocením výpovědi obviněného S. D., když obviněná M. Š. v obou případech nakonec dovodila, že byla v tomto případě porušen zásada in dubio pro reo, přičemž ani s touto námitkou nelze podle názoru Nejvyššího soudu souhlasit.
Dále obviněná M. Š. zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. svým tvrzením, že hospodaření společnosti B.D.B., s. r. o., skončilo ve ztrátě, která si vynutila prohlášení konkursu na majetek společnosti, avšak věřitelé byli o jejich dosavadní nepříznivé finanční situaci informováni, byli s ní srozuměni, a přesto souhlasili s dalšími dodávkami zboží. Obviněná jednala po celou dobu s důvěrou, že se podaří problémy překlenout a situaci ve společnosti stabilizovat.
K tomu ve stručnosti dovolací soud podotýká, že k stejné námitce se v minulosti vyjádřil minimálně nalézací soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 27 T 91/2003, na straně 13 a ve vztahu k uloženému trestu částečně i na straně 16, kdy úmysl obou obviněných (tedy i obviněné M. Š.) způsobit škodu jednoznačně dovodil z jejich jednání a z přístupu k věřitelům, který ovšem byl zjištěn v úplně jiné podobě, než v jaké ho předkládá obviněná, protože věřitelé o míře zadlužení společnosti obviněných zpočátku nevěděli, a situace se odkrývala až v průběhu plnění či neplnění z uzavřených smluv v rozhodném období. Mimo to i tato námitka je rovněž skutkové povahy, a proto sama o sobě nemůže zakládat tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jako poslední uvedla dovolatelka výhradu, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 2. 2003 je v rozporu s §160 odst. 1 tr. ř., protože neobsahuje takový popis skutku, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné již jen dodat, že ani tato námitka se netýká nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž procesního postupu, který navíc vzhledem k obsahu uvedeného usnesení není v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. Uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje potřebné náležitosti z hlediska určení obviněné M. Š., vymezení skutku i jeho právní kvalifikace, a to i s přihlédnutím ke stadiu trestního řízení a v té době opatřeným podkladům pro toto rozhodnutí (č. l. 4 až 5 spisu). Pokud obviněná v závěru dovolání namítla, že by toto pochybení mohlo zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a pokud se tak nestalo, nemohl být v předmětné věci vydán odsuzující rozsudek, nelze podle názoru Nejvyššího soudu naplnění tohoto důvodu dovolání naplnit s ohledem na to, že důvodem dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. není shoda skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání se skutkem uvedeným v obžalobě, která je navíc v této věci s ohledem na obsah uvedeného usnesení zachována, nýbrž skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněné M. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněnou již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.