ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.355.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 355/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2007 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 To 66/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, byl obviněný P. S. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 5 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako poškozený při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uzavřené dne 13. 4. 1999 s tehdejší I. P., a. s., nahlásil dne 14. června 1999 formou zápisu o škodě sepsaného téhož dne pojistnou událost požár, k němuž došlo v noci ze dne 9. června na 10. června 1999 ve skladovacích prostorech bývalé hospodářské budovy, kde měly shořet komponenty výdejních stojanů na pohonné hmoty zn. Balvín v hodnotě nejméně 14.609.420,- Kč, přičemž o kvalitě a ceně uskladněného zboží úmyslně uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v úmyslu získat na pojistném finanční částku nejméně o 7.094.054,- Kč vyšší, než byla skutečná cena uskladněného materiálu, což mu bylo známo, avšak do současné doby mu pojistné plnění pro nesrovnalosti, týkající se nabytí zboží, nebylo vyplaceno, a zamýšlel tak poškodit Č. P., a. s., dříve I. P., a. s., o částku 7.094.054,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný P. S. odsouzen podle §250a odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. S. odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 To 66/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §250a odst. 5 tr. zák. se obviněný P. S. odsuzuje k trestu odnětí svobody na 5 let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 To 66/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, podal obviněný P. S. prostřednictvím obhájce Mgr. M. Š. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. ř., když rozhodování o vině a trestu spočívá zejména na nesprávném právním posouzení skutku, když nemohlo dojít k naplnění formální stránky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, a ve spojení s tím pak ani nemohla být naplněna kvalifikovaná skutková podstata uvedená v §250a odst. 5 tr. zák.
V podrobnostech k výroku o vině dovolatel rozvedl, že z provedených důkazů totiž nijak neplyne, že by se obviněný dopustil úmyslného jednání a že by došlo k naplnění formální stránky souzeného trestného činu. Ve spise je založen a soudu byl při hodnocení důkazů znám například znalecký posudek znalce Ing. L. V., který hodnotu stojanů ve skladě ocenil na částku 15.071.750,- Kč. Pokud obviněný při nahlášení výše škody vycházel z uvedeného posudku, jak ostatně uvádí (v té době nebyl ještě posudek znalce Ing. J. O. znám), nemohl se dopustit úmyslného jednání a úmyslně uplatnit škodu o 7.094.054,- Kč vyšší. K tomu, aby obviněnému mohlo být uvedené jednání přičítáno jako úmyslné, musel by být prokázán úmysl obviněného uplatnit neoprávněně vyšší škodu již při jejím nahlášení pojišťovně. Nic takového ale z provedeného dokazování neplyne. Podle názoru obviněného tak soud pochybil při hmotně právním posouzení skutku, protože nedošlo k naplnění formální stránky skutkové podstaty pojistného podvodu.
V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že použití pátého odstavce ustanovení §250a tr. zák. je odůvodněno více než sedmimilionovou škodou, o kterou se měl obviněný svým jednáním pokusit. Takový závěr soudu je ovšem podle názoru obviněného nesprávný, neboť dovolatel nemohl vědět z důvodů uvedených již výše, že žádá o poskytnutí plnění ve výši o více než sedm milionů větší, vycházel totiž mimo jiné i ze znaleckého posudku. Ve spise je založena celá řada posouzení, ve kterých jsou velmi rozdílné částky pro hodnotu předmětných věcí (vedle výše jmenovaných znaleckých posudků například zpráva Ing. V. M., který ocenil cenu stojanů na částku 11.069.914,- Kč). Za takové situace, kdy ani znalci a odborníci ve věci se nebyli schopni dohodnout na ceně předmětných věcí, pak nelze dovozovat úmysl obviněného ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy ke škodě více než sedmi milionů Kč. Jednání obviněného nelze podřadit pod ustanovení §250a odst. 5 tr. zák. s tvrzením, že nahlásil škodu o sedm milionů Kč vyšší, než byla škoda skutečná. V této souvislosti obviněný poukázal na skutečnost, že i v posudku Ing. J. O. je uvedeno několik variant výpočtů ceny, což znamená, že ani tento znalec si cenou nebyl jist.
V závěru dovolání a v jeho doplnění obviněný P. S. navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2006, č. j. (správně sp. zn.) 2 T 1/2006, ve výroku o vině a o trestu, kterými byl uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 5 tr. zák., a byl odsouzen podle §250a odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Zároveň obviněný navrhl, aby dovolací soud sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, anebo aby přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň dovolatel požádal o odložení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že uplatněné námitky neodpovídají ani formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani důvodům dalším, v dovolání uvedeným jen písemným odkazem na příslušné ustanovení §265b odst. 1 písm. h), k), l) tr. ř. Za jedinou právně relevantní námitku státní zástupkyně považuje pouze výhradu týkající se nesprávnosti právní kvalifikace podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 5 tr. zák., jelikož se jejím prostřednictvím poukazuje na vadné stanovení výše hrozícího škodlivého následku v návaznosti na způsob ocenění znehodnocených věcí v době uplatnění pojistné události. Nicméně ani tuto právní výtku státní zástupkyně nepovažuje za důvodnou, neboť ve věci opatřená skutková zjištění odpovídají na jejich podkladě přijatému právnímu závěru, a proto bylo dovolatelovo jednání zcela správně ve všech rozhodných směrech právně posouzeno. Pokud dovolatel napadeným rozhodnutím vytýká, že se soudy neřídily výsledky ocenění jiných znalců než znalce Ing. J. O., pak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nepřípustným způsobem brojí proti hodnotícímu postupu soudů obou stupňů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Za daného stavu státní zástupkyně konstatovala, že nelze žádnému z obou soudů s úspěchem vytýkat, že se dopustily nesprávného právního posouzení dovolatelova skutku, a proto vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného P. S. tak, že se toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Současně státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, přičemž státní zástupkyně zároveň ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, avšak ostatní dovolací důvody dovolatelem pouze uvedené odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h), k) a l) tr. ř. ve skutečnosti uplatněny nebyly, neboť k jejich odůvodnění dovolatel neuvedl žádná pochybení v napadených rozhodnutí, ani nevytýkal žádné vady vztahující se k řízení jim předcházejícím, přičemž ve svém mimořádném opravném prostředku k tomu jen zdůraznil, že se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá zejména na nesprávném právním posouzení jeho skutku, což se však vztahuje jen k důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů, a to zejména znaleckých posudků, a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněného.
V rámci své jediné právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že byla nesprávně zjištěna výše škody a tím bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno podle odstavce pátého ustanovení §250a tr. zák.
Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 5 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle odstavce pátého téhož ustanovení bude pachatel potrestán tehdy, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokusem trestného činu se rozumí takové jednání obviněného pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy jak každý zvlášť, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž některé z podaných znaleckých posudků či ocenění (odborné vyjádření) posoudil jako zaujatá, tedy ovlivněná tím, pro koho a v jaké situaci byla vypracována, čímž mohla být ovlivněna výsledná hodnota oceňovaných zničených věcí. Z důvodu objektivity byl pak v trestním řízení přibrán zcela jiný soudní znalec z oboru všeobecného strojírenství, oceňování strojů a strojních zařízení, než který dělal znalecký posudek pro pojišťovnu, a to Ing. J. O., o jehož odborné závěry pak nalézací soud po jejich náležitém zhodnocení opřel svůj závěr o výši škody, v závislosti na níž pak kvalifikoval jednání obviněného jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 5 tr. zák., neboť obviněný se svým jednáním snažil způsobit poškozené pojišťovně škodu velkého rozsahu, k níž však v důsledku obezřetného postupu pojišťovny nedošlo. Tento znalec, jak uvádí nalézací soud při svém hodnocení jeho posudku na straně 14 rozsudku, vyšel při zpracování znaleckého posudku z toho, že podle dostupných podkladů a bez prohlídky místa se nemůže vyjádřit k tomu, co bylo v době požáru ve skladu uloženo, pouze poukázal na to, že beze zbytku mohly shořet jen předměty z plastu nebo pryže. Vzhledem k tomu, že zpracovával posudek v roce 2004, vycházel z podkladů, které byly opatřeny orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení či předcházející části řízení před soudem první instance, a pokud jde o předměty nalezené, vycházel ohledně jejich stavu a množství z poznatků osob, které na místě byly a které k tomuto již nalézací soud vyslechl. Soud sám se dále k hodnotě věcí vyjádřil v tom smyslu, že vzal za prokázané, že většina zboží uloženého ve skladu byla již použitá, což také vyplynulo z výpovědi svědka A. S. i z té okolnosti, že firma B. již několik let nevyráběla a nikdy neprodala najednou tolik zboží, kolik obviněný koupil, a zbytek zboží, považovaný za bezcenný, jí byl odcizen. Nebylo proto možné, aby v době, kdy byl poprvé popsán celek, který obviněný později koupil, bylo soustředěno uvedené množství nových dílů. K subjektivní stránce ve vztahu k následku jako k okolnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby pak nalézací soud zejména na straně 15 svého rozsudku rozvedl, že obviněný koupil předmětné zboží od firmy, která ho již dva roky nemohla prodat, a koupil jej za cenu vyšší než byla cena původní, přičemž sám obviněný, ač měl původně dostat jen provizi za zprostředkování, nakonec inicioval uzavření kupní smlouvy, a to za situace, když věděl, že na zaplacení předmětného zboží nebude mít dostatek finančních prostředků a kvůli tomu měl jednat s prodávajícím o možnosti pozdější platby. Sice se zavázal ve smlouvě k zajištění alespoň částečné montáže, nicméně vzhledem k podmínkám v místě skladování musel obviněný vědět, že není ověřeno, zda vůbec bude montáž možná, přičemž k jejímu provádění následně neučinil ani žádné kroky. Jeho jednání ve vztahu k úmyslu dokresluje i to, že si předmětné prostory, kde bylo zboží uskladněno, pronajal jako sklad, přičemž neměl znalosti příslušných předpisů týkajících se pohonných hmot, i když v tomto případě bylo nezbytné tyto znalosti mít, a mohl si tedy uvědomit, že pro skladování pohonných hmot, které ke zkouškám potřeboval, bude potřeba i jiných bezpečnostních opatření. Ke kvalifikované montáži soud rozvedl, že nebylo zjištěno, že by si obviněný najal na tuto práci kvalifikované pracovní síly, a to i přes své tvrzení před pracovníkem pojišťovny, přičemž nepředložil ani smlouvy, o nichž tvrdil, že je má, a nezmínil se o tom ani ve své výpovědi. Nelze opomenout, že předmětnou montáž by museli provádět pracovníci s příslušnou průpravou a osvědčením. Z toho lze tedy uzavřít, že obviněný se pouze snažil předstírat předmětnou činnost směřující k montáži stojanů.
Soud druhé instance shora uvedené závěry Krajského soudu v Praze ohledně viny obviněného potvrdil, když rozhodnutí změnil pouze ve výroku o trestu, který obviněnému snížil. Odvolací soud nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku pokládal za nutné konstatovat, že soud prvního stupně při své hodnotící činnosti vždy důsledně respektoval zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného, a to nejen pokud jde o zjištění, jaké zboží a v jaké ceně bylo ve skladu uloženo, ale zejména v tom, že ačkoli se na základě provedených důkazů, které byly vyhodnoceny nalézacím soudem jako věrohodné, nabízela verze skutkového děje pro obviněného nepříznivější, vzal za bezpečně prokázáno jen to, že obviněný úmyslně nadhodnotil způsobenou škodu při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy. Obžalovaný popírá od počátku jakýkoli úmysl podvést poškozenou pojišťovnu, ovšem důkazy provedené před soudem prvního stupně a jím vyhodnocené jako věrohodné jej z úmyslného zavinění jasně usvědčují. Obviněným uplatněnému nároku z pojistného plnění dne 14. června 1999 předcházely kroky, které vzbuzují pochybnost, že šlo z jeho strany o standardní nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že v lednu 1997 svědek K. R. pouze zdánlivě nakoupil různé komponenty výdejních stojanů na pohonné hmoty od firmy B., s. r. o., za 17.824.470,- Kč od neztotožněného prodejce a obratem je prodal V. č. i. O tom, že šlo jen o předstíraný úkon, svědčí doznání svědka, že za slíbenou odměnu 100.000,- Kč orazítkoval a podepsal prázdné dodací listy a faktury, ačkoli fakticky žádné zboží nekoupil ani neprodal. Neví, zda zboží někdy existovalo, neviděl ho, nic za něj nezaplatil. Neví ani kdo měl být odběratelem a kdo dodavatelem. Podle zajištěných dokladů, na kterých podpis svědek označil za vlastní (srov. č. l. 459 až 462 spisu), byla jako odběratel ztotožněna společnost V. č. i. Zboží údajně zakoupila za 17.824.470,- Kč. Podle označení a ceny zcela shodné komponenty výdejních stojanů na pohonné hmoty od firmy B., s. r. o., v květnu 1997 koupila od společnosti V. č. i. firma G. F. s. s., s. r. o., za stejnou částku (srov. č. l. 404 až 407) a posléze podle účetních dokladů totéž zboží dne 1. června 1999 prodala obviněnému P. S. Přes zřejmou amortizaci a téměř dvouletou neschopnost zboží komukoli prodat, obviněný měl podle kupní smlouvy za zboží zaplatit částku výrazně vyšší, než byla jeho pořizovací cena, konkrétně 18.387.535,- Kč, a to nejpozději do dne 15. 6. 1999. Ovšem jak sám vypověděl a jak je zřejmé z jeho podnikatelského účtu, v okamžiku uzavření kupní smlouvy nedisponoval žádnou finanční hotovostí. Zboží podle své výpovědi chtěl zaplatit až z peněz stržených jeho dalším prodejem. Údajným kupcem měla být společnost M. Veškeré informace zjištěné Interpolem k této společnosti však faktickou realizaci prodeje zpochybňují, jelikož zmíněná firma od svého založení v roce 1997 nevyvíjí žádnou činnost a nemá žádné oficiální příjmy. K těmto zjištěním přistupuje z výpovědí svědků A. S. (jednatele firmy B.), P. M., který prohlédl spáleniště a odhadl cenu komponentů poškozených požárem, Z. J., který též osobně na požářišti prohlédl ohořelá torza, Ing. J. P., který pro pojišťovnu zpracoval znalecký posudek na hodnotu požárem zničeného zboží, soudem prvního stupně zjištěná skutečnost, že na požářišti se nacházela torza zastaralých, nefunkčních stojanů s komponenty dodávanými firmou A., de facto neprodejných, a k nim řada součástek, které však neodpovídaly vždy těm součástkám, jež tam měly být podle dodacích listů. Inventurní karty lze jako důkaz v tomto směru zcela pominout, jelikož svědkyně M. K. vypověděla, že karty na žádost obviněného vyhotovila se zpětným datem v srpnu 1999, tedy několik měsíců po požáru, a vycházela přitom jen z písemných dokladů, které nijak neprověřovala. Svědek A. S. připomněl, že firma B. dodávala čerpadla jen do listopadu 1995, poté zkrachovala, a upozornil na to, že po celou dobu její existence neprodala zboží v tak velkém objemu. Veškeré citované důkazy svědčí tedy pro správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že v okamžiku, kdy obviněný P. S. uplatnil nárok na plnění z pojistné smlouvy, vědomě uvedl nepravdivé informace ohledně výše požárem způsobené škody, ačkoli musel vědět, jaké zboží ve skutečnosti ve skladu, který si pronajal, je uskladněno (sám doznává, že šlo o zboží použité), svůj nárok na plnění z pojistné smlouvy opřel o listiny, z nichž nebylo možné zjistit, že se jedná o zboží zastaralé a za cenu uvedenou v dodacích listech v roce 1999 rozhodně neprodejné. Listiny, které obviněný vědomě předložil zaměstnancům pojišťovny pověřeným likvidací pojistné události, byly tyto: kupní smlouva datovaná červnem roku 1999, z jejíhož obsahu nelze vyčíst, zda je kupováno zboží nové či použité, dodací listy, z nichž nelze zjistit rok výroby jednotlivých dodaných komponentů, a odborné vyjádření Ing. V. M., o němž věděl, že rozhodně není objektivní, jelikož jeho zpracovatel zboží před požárem fyzicky neviděl, při vyčíslení ceny vycházel výlučně z dodacích listů, zboží ohodnotil jako nové a navíc podle ceníku firmy S., jejichž výrobky byly v průměru o 20 % dražší nežli výrobky firmy B., na což obviněného upozornil.
Poté, co soud prvního stupně správně vzal za bezpečně prokázané, že obviněný cíleně nadhodnotil výši způsobené škody při uplatnění nároku z pojistného plnění, zabýval se tím, o kolik byla způsobená škoda fakticky nižší. V tomto směru správně vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. O., který byl přibrán orgány činnými v přípravném řízení ke zjištění, jaká byla skutečná pořizovací hodnota zboží, které mělo být podle dodacích listů ve skladu uloženo a zda torza nalezená na požářišti odpovídají tomu, že zboží v dodacích listech v uváděném množství a druhu se skutečně před požárem ve skladu nacházelo. Právě tento důkaz v podaném dovolání (podobně jako předtím v odvolání) obviněný nejvíce napadá, když poukazuje na posudek Ing. L. V. či vyjádření vypracované již zmíněným Ing. V. M. před zahájením trestního stíhání, podle kterých byla hodnota ve skladu uložených věcí výrazně vyšší. Podle názoru Nejvyššího soudu, stejně jako podle názoru Vrchního soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, soud prvního stupně nepochybil, jestliže při stanovení výše škody, k níž směřovalo jednání obviněného P. S., vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. J. O., který má k jeho podání potřebnou odbornost a byl řádně poučen o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Je logické, že znalec, který byl přibrán několik let po požáru, osobně prohlídku ohořelých zbytků neprováděl a vycházel z výpovědí svědků, kteří krátce po požáru na žádost pracovníků pojišťovny prohlédli požářiště a zbytky požárem zničených věcí. Svědci P. M. a Z. J., nemají žádný vztah k obviněnému, ani k předmětné věci či poškozené pojišťovně, neboť jsou zaměstnanci společnosti T. B., s. r. o., která je částečným nástupcem společnosti B., přičemž posledně uvedený svědek uvedl, že skelety, které na požářišti viděl, patřily k neprodejným stojanům firmy B., a že pistole k těmto stojanům i před požárem mohly posloužit leda jako sběr. Hodnocení jejich výpovědí soudem prvního stupně nevykazuje žádných vad, poěvadž je logické a úplné.
Pokud pak obviněný poukazuje na rozpory mezi posudky, jež na hodnotu zboží zpracovali Ing. V. M. a Ing. L. V., oproti posudku znalce Ing. J. O., zabýval se jimi dostatečně již odvolací soud, který správně uvedl, že rozdíly mezi nimi jsou snadno vysvětlitelné (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Jak Ing. V. M., tak Ing. L. V. byli slyšeni jako svědci a uvedli, že na žádost majitele hodnotu zboží stanovili jen podle účetních dokladů, a to podle faktury a dodacích listů. Zda dodací listy korespondují s faktickým stavem zboží nezjišťovali. Svědek Ing. L. V. provedl jen povšechnou rámcovou kontrolu skladu v P. – T., při níž nepořídil žádnou fotodokumentaci, takže nelze vyloučit, že viděl i jiné zboží. Navíc vypověděl, že funkčnost benzínových čerpadel nezjišťoval, vyšel z dobrozdání objednatele posudku, že oceňované komponenty jsou funkční. Oba tedy oceňovali předmětné zboží jako nové, plně funkční a pokud jde o jeho množství a kvalitu vycházeli z dodacích listů. Provedeným dokazováním však bylo vyloučeno, že by se před požárem ve skladu v obci T. nacházelo zboží přesně odpovídající dodacím listům, když navíc šlo o komponenty použité a povětšině bez dalších investic nefunkční. Vzhledem k tomu i podle názoru Nejvyššího soudu nemohou tato ocenění zpochybnit závěry znalce Ing. J. O., kterých oba soudy důvodně při závěru o vině obviněného P. S. vycházely.
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ohledně závěrů vztahujících se k výroku o vině obviněného P. S. plně ztotožnil s názorem soudů obou stupňů a shledal shora uvedenou právně relevantní výhradu dovolatele nedůvodnou. Proto není dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. k tomu, aby dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a přikázal věc některému ze soudů nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a na ně navazující závěry odvolacího soudu ohledně výše způsobeného škodlivého následku jako okolnosti podmiňující použití trestní sazby uvedené v §250a odst. 5 tr. zák. jsou proto v případě obviněného P. S. zcela správné a jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, jak byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, sp. zn. 2 T 1/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 5 To 66/2006, uznán vinným. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu toto z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu a sám ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému P. S. podle §250a odst. 5 tr. ř. mírnější trest odnětí svobody v trvání pěti let s výkonem ve věznici s dozorem, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání ve vztahu k výroku o vině jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného P. S. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem druhého stupně, s kterými se tento soud již dostatečně a správně vypořádal, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.