ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.360.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 360/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 4 To 76/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 4 To 76/2006, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 5 T 3/2004, ohledně obviněného K. K.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že
obviněný
K. K.,
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, že
„jako předseda představenstva S. b. d. m., poté, co společně s ředitelem družstva Ing. V. Š. vyzvedli dne 28. 11. 2000 z účtu, do té doby vedeného u Č. o. b., a. s., v hotovosti finanční částku 9 191 146,- Kč, kdy neměl pochyb o tom, že jde o majetek družstva, přestože si byl vědom zejména plné moci, kterou vystavil a vlastnoručně podepsal dne 16. 11. 2000 pro JUDr. M. P., který na základě plné moci měl u Č., a. s., založit běžný korunový účet pro právnickou osobu s tím, že počáteční vklad bude činit 20 000,- Kč a dále v návaznosti na tento účet zřídí tři termínované vklady s vklady 100 000,- Kč, 100 000,- Kč a 200 000,- Kč, předal prostřednictvím zaměstnankyně S. b. d. m. L. Ch., celou částku 9 191 146,- Kč JUDr. P. a již nečinil žádné kroky k tomu, aby zajistil, že účty budou založeny na majitele S. b. d. m. a nikoliv na jméno JUDr. M. P. coby majitele, nezajistil, aby bylo zástupcům S. b. d. m. zřízeno dispoziční právo k příslušným účtům, které JUDr. P. v pobočce Č., a. s., a jejichž čísla založil, nekontroloval pohyb finančních prostředků na účtech, oprávněnost bezhotovostních převodů na jiné účty či výběry v hotovosti a jeho jednáním ztratilo S. b. d. m. jakoukoliv možnost disponovat se svým majetkem uloženým na předmětných účtech a v důsledku takového jednání došlo k tomu, že finanční prostředky byly použity k jinému účelu než ku prospěchu družstva a K. K. svým jednání způsobil S. b. d. m. škodu ve výši nejméně 9 163 280,60 Kč, když porušil své povinnosti předsedy představenstva, upravené v obecném smyslu zejména v §415 občanského zákoníku, když si nepočínal tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, dále své povinnosti upravené analogicky v §66 odst. 2 s odkazem na §570 obchodního zákoníku,
t e d y jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek,“
čímž měl spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 5 T 3/2004, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za který mu byl podle §255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného JUDr. M. P.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. K. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 4 To 7/2006, tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu a poté sám uznal obviněného K. K. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za který mu podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný K. K. dovoláním, z jehož podnětu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 959/2006, jímž podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze opětovně projednal odvolání obviněného K. K. a rozhodl rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 4 To 76/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného K. K. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného K. K. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za který mu podle §248 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a zároveň mu podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Tento citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný K. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zpochybnil, že by skutkový stav, k němuž dospěl Vrchní soud v Praze, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Podle jeho názoru postrádalo jemu za vinu kladené jednání byť i eventuální úmysl spáchat uvedený trestný čin. Zdůraznil, že jeho cílem bylo vždy finanční prostředky S. b. d. m. (dále jen „SBDM“) chránit. S možností jejich odcizení nebyl ani srozuměn, protože nejenom sám, ale i celé tehdejší představenstvo měli důvěru v advokáta JUDr. M. P., kterého pověřili zajištěním převodu finančních prostředků družstva do jiné pobočky banky. Iniciativa přišla z banky, která již nebyla ochotna finanční rezervy družstva spravovat tak výhodným způsobem jako dosud. V době svěření peněz JUDr. M. P. tedy dovolatel neměl žádný důvod domnívat se, že by SBDM mohl jejich dlouholetý advokát oklamat a podvést. Měl pověření celého představenstva, jak konkrétně s penězi naložit, což však neučinil. Sám obviněný i s tehdejšímu spolupracovníky družstva se snažil zkontaktovat JUDr. P., a to i za pomoci orgánů Policie České republiky, avšak neúspěšně. Připustil, že jeho jedinou chybou byla bezmezná důvěra v osobu JUDr. P. Dále obviněný poukázal na postup odvolacího soudu po zrušení jeho předchozího rozsudku dovolacím soudem, který označil za nezákonný. Odvolací soud se podle jeho názoru neřídil pro něj závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 959/2006, neboť formálně provedl důkaz opětovným přečtením některých listinných důkazů, upravil popis skutku ve výroku rozsudku a následně rozhodl o vině a trestu obviněného shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Zcela vědomě a zásadně se tedy neřídil závazným právním názorem, čímž porušil ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání a učinila tak prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pouze stručně uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné a zákonné i z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního.
Protože námitky uplatněné dovolatelem (absence subjektivní stránky trestného činu zpronevěry) odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud na jejich podkladě přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. K přisvojení si cizí věci, která takovému pachateli byla svěřena, dojde, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Z hlediska subjektivní stránky jako jednoho ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu zákon vyžaduje úmyslné směřování obviněného jak ve vztahu k přisvojení si cizí věci, tak ke způsobení následku v podobě značné škody v rámci kvalifikované trestní sazby. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Požaduje-li trestní zákon k naplnění skutkové podstaty úmyslné zavinění, postačí úmysl nepřímý, nestanoví-li zákon jinak.
Dovolací argumentaci založil obviněný na zpochybnění naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Právě nedostatečné prokázání vnitřního vztahu obviněného ke škodlivému následku vytkl Nejvyšší soud soudu odvolacímu již v rámci předchozího dovolacího řízení a věc mu vrátil s tím, že je třeba doplnit dokazování a skutkový stav věci tak, aby nebylo o úmyslu obviněného pochyb. Jednoznačně již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud dokonce zdůraznil, že dosavadní výsledky provedeného dokazování o úmyslu obviněného nesvědčí a za takové situace, pokud nedojde v důkazním řízení ke změně, přichází v úvahu zproštění obviněného obžaloby.
Nejvyšší soud mj. přikázal Vrchnímu soudu v Praze doplnit dokazování za účelem objasnění vnitřní psychické stránky činu obviněného. Upozornil také na skutečnost, že je nutné prokázat minimálně srozumění obviněného s přisvojením si výše uvedené finanční částky spoluobviněným JUDr. M. P. i se způsobením škodlivého následku. Přesto se odvolací soud vyjádřil tak, že „nepovažoval za nutné znovu doplňovat dokazování“ (str. 9 rozsudku) a provedl pouze opakování hodnocení již dříve provedených důkazů a upravil znění skutku ve výrokové části rozsudku. Evidentně se tak Vrchní soud v Praze neřídil závaznými pokyny, které obsahovalo výše citované usnesení Nejvyššího soudu.
Poté, co byla věc vrácena Nejvyšším soudem upravil odvolací soud ve svém novém rozhodnutí popis skutku ve výroku o vině v podstatě tak, že „…v úmyslu odebrat z dispozice nového vedení družstva finanční částku…“. Takový vnitřní vztah obviněného, však nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu zpronevěry, ale ani stránku objektivní. K tomu, aby se jednalo o zpronevěru, musel by úmysl pachatele směřovat k přisvojení si předmětné cizí věci, tj. k získání možnosti trvale disponovat s peněžními prostředky družstva. Naplnění znaku „přisvojení“ neodpovídá takto definovaná skutková okolnost, spíše svědčí o záměru obviněného odepřít, event. ztížit členům nově zvoleného představenstva dispozici s těmito penězi a to v době, kdy nebyly dosud ujasněny právní vztahy v družstvu. To však neznamená, že by měl obviněný úmysl odstranit předmětnou finanční částku z majetku družstva, který by se v důsledku jednání obviněného zmenšil a byla by mu tak způsobena škoda. (Jak nesprávně dovodil vrchní soud v závěru napadeného rozhodnutí na str. 23). Takový názor by musel být podložen důkazy svědčícími právě o tom, že obviněný peněžní hotovost chtěl nejprve odstranit z dosahu nových členů představenstva, což samo o sobě k trestnosti nestačí, avšak zároveň již v době předání hotovosti JUDr. P. počítal s možností peníze do majetku družstva nikdy nevrátit, využít je ve svůj prospěch, či ve prospěch jiných osob, a to v případě, že by nebyla právně potvrzena jeho funkce předsedy představenstva. Takovému záměru obviněného však nenasvědčuje žádný z provedených důkazů.
Naopak výsledky provedeného dokazování jsou v souladu s tvrzením obviněného, že k vyzvednutí peněz družstva a jejich následné předání advokátovi bylo učiněno na podkladě rozhodnutí členů tehdejšího představenstva, finanční prostředky předal spoluobviněnému JUDr. M. P. za účelem jejich uložení u jiné pobočky Č. o. b., a. s., v a budoucí chování tohoto spoluobviněného, který užil celou jemu svěřenou částku výlučně ve svůj prospěch, nemohl předvídat. Na základě dlouholeté spolupráce s JUDr. M. P. neměl nejmenší podezření, že by tento zneužil důvěry, kterou po celou dobu požíval u členů družstva, v jehož prospěch vykonával právní pomoc poměrně dlouhou dobu. O následné snaze obviněného vejít v kontakt s JUDr. M. P. a objasnit tak okolnosti uložení předmětné částky a nerespektování pokynů představenstva ve vztahu k penězům družstva svědčí ve spise založené důkazy, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém předchozím rozhodnutí. Na doplnění ještě Nejvyšší soud podotýká, že v daném řízení nebyla získána ani žádná indicie o eventuelním bližším vztahu mezi oběma spoluobviněnými, která by naznačovala možnost jejich vzájemné dohody, jak s penězi naloží v případě ztráty funkce obviněného K. K. v družstvu.
Jak rovněž v tomto usnesení Nejvyšší soud připomněl, sám odvolací soud připustil, že způsob, jakým JUDr. M. P. s penězi družstva naložil, přesáhl původní dohodu mezi obviněným a tímto advokátem. Na straně 10 napadeného rozhodnutí Vrchní soud v Praze tento svůj názor v podstatě zopakoval, když zdůraznil, že spáchání trestného činu včetně způsobení škody obviněným K. K. spatřuje již v samotném neoprávněném výběru peněz z účtu a v jejich předání JUDr. M. P. Tímto tedy stručně vyjádřil skutkové okolnosti, jež podle jeho přesvědčení naplňují zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (bez ohledu na přísnější právní kvalifikaci). V další části svého rozhodnutí pak vrchní soud podrobně rozvedl své úvahy, na podkladě kterých má zato, že znak zavinění byl u obviněného dán. V podstatě však své závěry činí s ohledem na „specifické vztahy ve vedení družstva“, kdy evidentně docházelo k vnitřním sporům o legálnost existence původního a nově zvoleného představenstva. Vrchní soud tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru, podle něhož úmysl obviněného směřoval k odejmutí dispozice s peněžním vkladem představitelům nového vedení družstva, a ztotožnil jej s úmyslem obviněného odstranit finanční částku z majetku družstva vůbec. Za takové situace by však bylo nutné prokázat, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že pokud bude v probíhajícím soudním řízení potvrzeno nové vedení družstva, zajistí, aby byl předmětný vklad odstraněn z jeho dosahu a to nikoli po přechodnou dobu. Pouze takové jednání by mohlo naplnit znak „přisvojení“ vyžadovaný u trestného činu zpronevěry a současně vznik škody na majetku družstva. Mimo rámec právního posouzení skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, jsou jeho následné argumenty, jimiž podporuje svůj závěr o protiprávnosti výběru finanční hotovosti a její následné předání JUDr. M. P.
Vzhledem k tomu, že v novém odvolacím řízení nebyly provedeny žádné důkazy, tudíž se situace od předchozího rozhodování Nejvyššího soudu nezměnila, odkazuje Nejvyšší soud v podrobnostech na své usnesení z 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 959/2006, v němž podrobněji odůvodnil svůj právní názor ve vztahu ke skutkovým zjištěním, jimiž je v dovolacím řízení vázán, a jejich právnímu posouzení.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout povinnost orgánů činných v trestním řízení respektovat právní názor, který vyjádřil dovolací soud ve svém rozhodnutí, a povinnost provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. Ustanovení trestního řádu tak ve smyslu čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ukládá vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud nižšího stupně (srovnej usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Dodržování zásady závaznosti právního názoru soudu vyššího stupně pro soud nižšího a stejného stupně přispívá také k prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Nerespektováním závazného právního názoru ve své podstatě dotčený orgán činný v trestním řízení (soud) porušuje i procesní předpisy. Za takových okolností však již není možno rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou a tedy i ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. I Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že „nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity“. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01.)
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení shledal, že skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba ani v podobě modifikované Vrchním soudem v Praze, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ani jiného trestného činu. Trestnosti jednání, jež je v uvedených dokumentech popsáno, brání absence znaku zavinění, bez kterého není možné rozhodnout o vině obviněného. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 502/2000, uveřejněný pod č. 50 ve svazku 21 Sb. nálezů a usnesení ÚS.)
Nejvyšší soud proto k dovolání obviněného napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože Nejvyšší soud měl pochybnosti o tom, že by odvolací soud v případě opětovného vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí postupoval shodně jako v předcházejícím řízení, rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek zde označený zprostil, neboť shledal, že tento skutek není trestným činem. Závěrem považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tak učinil především s ohledem na délku probíhajícího trestního řízení v předmětné věci, které bylo zahájeno již v srpnu roku 2003.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová