ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.393.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 393/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovolání podaném obviněnou J. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 To 411/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 157/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 3 T 157/2005, byla obviněná J. H. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že „dne 14. července 2005 ve 13.55 hodin na křižovatce silnice, jako řidička osobního motorového vozidla zn. Opel Vectra, nedala přednost cyklistům jedoucím po hlavní silnici a vytvořila jim náhlou překážku, na kterou museli reagovat intenzivním bržděním a druhý z cyklistů M. F. byl donucen náhle změnit směr jízdy, v důsledku čehož havaroval pádem na vozovku a utrpěl nekompletní vykloubení akromoiklavikulárního skloubení pravého ramenního kloubu s otokem a deformací, oděrky nad lopatkou, levém kolenním kloubu, pro tato zranění byl léčen od 14. 7. 2005, kdy mu byla přiložena ramenní bandáž, poté v rámci hospitalizace na chirurgickém oddělení nemocnice od 19. 7. do 23. 7. 2005 se dne 20. 7. 2005 musel podrobit operaci, po níž mu byla přiložena Dessaultova fixace na pravou horní končetinu nejméně na tři týdny, následovala rehabilitace a ambulantní léčba po celkovou dobu čtyři měsíce.“ Za tento trestný čin jí byl podle §224 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 To 411/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla obviněná J. H. „v rozsahu výroku o zamítnutí odvolání“ dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatelka uvedla, že již v řízení před soudem prvního stupně došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, když skutkový stav zjištěný tímto soudem nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a tudíž už v tomto stadiu trestního řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná odmítla, že by její jednání bylo příčinou poškození zdraví cyklisty M. F., naopak pochybil poškozený cyklista, když se nedržel v dostatečném odstupu od před ním jedoucího cyklisty M. Š., jak je uvedeno ve znaleckém posudku vypracovaném soudním znalcem Ing. M. M. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.10.2006, sp. zn. 11 To 411/2006, a aby zrušil mu předcházející „vadné řízení vedené u Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 3 T 157/2005“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl, že argumentace dovolání naplňuje po věcné stránce uplatněný dovolací důvod, nelze však přisvědčit její opodstatněnosti, neboť prvotní příčinou zranění poškozeného M. F. byl nesprávný způsob jízdy dovolatelky, která cyklistům jedoucím po hlavní silnici nedala přednost v jízdě a vytvořila jim náhlou a neočekávanou překážku. Namítané nedodržení bezpečné vzdálenosti mezi cyklisty pak při vzniku škodlivého následku pouze spolupůsobilo, ale v žádném případě ho nezapříčinilo. Protože tedy námitky obviněné považoval státní zástupce za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatelka uplatnila druhou alternativu citovaného ustanovení, tedy, že v řízení předcházejícím zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený pod písmenem g) §265b odst. 1 tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nedostatek v hmotně právním posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou spatřovala v absenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem na zdraví, jež utrpěl poškozený cyklista. Svými námitkami tak dovolatelka naplnila formálně uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud přistupuje při rozhodování o dovolání k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, avšak neprovádí revizi skutkových zjištění, které učinily soudy prvního a druhého stupně. Vzhledem k omezenému rozsahu dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.) nelze v jeho rámci přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, neboť dovolací soud není ani oprávněn bez dalšího přehodnocovat již provedené důkazy. Je proto vždy vázán skutkovým zjištěním, k nimž dospěl soud prvního stupně, event. soud odvolací. Proto dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádným jiným) nelze namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, způsob hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování ani postup soudu při dokazování. I v tomto konkrétním případě tedy vycházel Nejvyšší soud ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
V podaném dovolání obviněná především namítla nesprávný závěr o existenci příčinného vztahu mezi jednáním a následkem, které tvoří obligatorní znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Vyslovila přesvědčení, že poškození zdraví, k němuž u M. F. došlo pádem na zem následujícím po prudkém zabrždění před ním jedoucího M. Š., bylo způsobeno výlučně tím, že tento poškozený nedodržel dostatečný odstup mezi oběma cyklisty. S tímto tvrzením obviněné se Nejvyšší soud neztotožnil a její námitku shledal nedůvodnou.
Spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. vyžaduje určité konání, popř. opomenutí pachatele, v jehož důsledku je jiné osobě způsobena těžká újma na zdraví, která je označena za „těžkou újmu“ na základě výkladových pravidel ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. S ohledem na výsledky provedeného dokazování, především svědecké výpovědi M. F., M. Š., O. Z. a znalecký posudek Ing. M. M., soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo nepochybně zjištěno, že obviněná J. H. vjela motorovým vozidlem z vedlejší silnice na hlavní, aniž dala přednost v jízdě dalším účastníkům silničního provozu, cyklistům M. Š. a M. F., jedoucím po této hlavní silnici. Učinila tak přesto, že uvedení cyklisté se nacházeli v jejím výhledu a ona byla povinna na ně reagovat, (viz znalecký posudek, č. l. 75), vytvořila jim náhlou překážku, v důsledku které museli oba prudce brzdit, což druhý z cyklistů nezvládl a spadl. Obviněná jako řidička motorového vozidla mohla dopravní nehodě zabránit za předpokladu, že by nezačala najíždět na hlavní silnici, když se v jejím výhledu po určitou dobu nacházeli oba cyklisté. Tito museli na vytvořenou situaci reagovat intenzivním bržděním, které v důsledku nedostatečného odstupu mezi nimi vedlo k následnému pádu poškozeného na vozovku a vznik uvedených zranění. Není tedy pochyb o tom, že prvotní příčinou celé situace bylo nedání přednosti v jízdě ze strany obviněné (srov. §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen silniční zákon), která tak z nedbalosti přivodila poškozenému M. F. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Tvrzení obviněné o porušení povinnosti poškozeného dodržet bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího cyklisty bylo sice ve znaleckém posudku rovněž konstatováno, ovšem toto porušení povinnosti poškozeného, jak vyplývá z ustanovení §19 odst. 1 silničního zákona v žádném případě nezbavuje obviněnou trestní odpovědnosti za následek na zdraví poškozeného. Účastník provozu na pozemních komunikacích, který má přednost v jízdě, totiž není povinen měnit směr nebo rychlost jízdy, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by hrozil střet s vozidlem, jehož řidič je povinen dát mu přednost v jízdě. Tuto povinnost a povinnost zabránit tak střetu vozidel má jen tehdy, když včas a na dostatečnou vzdálenost zjistí, že řidič vozidla, který mu má dát přednost v jízdě, toto pravidlo nesplnil, popř. si počínal tak, že je zřejmé, že je nesplní. I když nehodu spoluzavinil nesprávnou reakcí na vzniklou situaci, nelze zpravidla posuzovat jeho jednání jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §223, resp. §224 odst. 2 tr. zák. (srov. č. 43/1982 a č. 26/1964 Sb. rozh. tr.). V těchto rozhodnutích je vyjádřena zásada, že každý účastník silničního provozu může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tento výklad soudní praxe dopadá i na chování obou cyklistů v dané věci, poněvadž nic nenasvědčovalo tomu, že by obviněná jakožto účastník provozu měla porušit dopravní předpisy, a cyklisté tak neměli jediný důvod vyvinout zvýšenou opatrnost. To ovšem až do okamžiku, kdy obviněná začala zcela neočekávaně a náhle najíždět na hlavní silnici. Učinila tak v době, kdy již bylo pro nějakou reakci cyklistů na odvrácení škodlivých následků pozdě.
Spoluzavinění poškozeného M. F., z něhož také soudy obou stupňů vycházely, dostatečně zohlednily tím, že jednání obviněné kvalifikovaly pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu ublížení, a nikoli podle přísnějšího ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. Je totiž nezpochybnitelné, že obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí ustanovením §22 odst. 1 silničního zákona, a její jednání mohlo být posouzeno i podle přísnější trestní sazby.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal hmotně právní pochybení v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, v řízení jemu předcházejícím tedy nemohl být dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová