ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.511.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 511/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání, které podal obviněný MUDr. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 To 448/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 34/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný MUDr. V. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 5 T 34/2002, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že jako lékař provozující gynekologickou praxi v době od počátku ledna 1998 do konce dubna 1999 neoprávněně vyúčtoval a nechal si proplatit od zdravotní pojišťovny neprovedené lékařské úkony a předepsaná léčiva, čímž této zdravotní pojišťovně způsobil škodu ve výši nejméně 32.256,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Výkon trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Soud prvního stupně rozhodoval i nároku na náhradu škody uplatněném zdravotní pojišťovnou a podle §229 odst. 1 tr. řádu ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Okresního soudu v Liberci obviněný MUDr. V. Š. napadl odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 To 448/2005, jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. řádu.
Dne 7. 2. 2007 podal obviněný MUDr. V. Š. prostřednictvím obhájce proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Napadenému usnesení a odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně v dovolání vytknul nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Uvedl, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, jehož znakem je obohacení, avšak skutková zjištění prokazují, že on sám se o částku zaplacenou poškozenou zdravotní pojišťovnou za léky neobohatil a ani obohatit nemohl. Poškozená zdravotní pojišťovna stejně jako všechny ostatní zdravotní pojišťovny totiž léky proplácí lékárnám, které je vydaly, a nikoli lékařům, kteří na tyto léky vystavili předpis. Vyjma této námitky dovolatel zpochybnil správnost skutkových zjištění, podle kterých poškozené zdravotní pojišťovně fakturoval lékařské úkony, které konkrétním pacientkám neposkytl. Poukázal na to, že soudy obou stupňů vycházely z výpovědí těchto pacientek, aniž by vzaly do úvahy, že „jejich paměťová stopa byla smazána“ působením svědka MUDr. F. K. Ten v zastoupení poškozené pojišťovny na uvedené svědkyně účelově působil a ovlivňoval je v neprospěch obviněného. Činil tak ve snaze najít důvod, pro který by poškozená zdravotní pojišťovna s obviněným ukončila smluvní vztah.
Závěrem svého dovolání obviněný MUDr. V. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného MUDr. V. Š. nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný MUDr. V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, učinil tak prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu, včas a na správném místě v souladu s §265e tr. řádu, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podle §265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu obecně přípustné, a obsahuje náležitosti stanovené §265f odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud tudíž neshledal důvod pro odmítnutí dovolání z formálních důvodů podle §265i odst. 1 písm. a) až d) tr. řádu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval obsahem podaného dovolání a posouzením, zda je na místě jej projednat. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný MUDr. V. Š. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu směřují ty námitky obviněného MUDr. V. Š., jimiž brojí proti správnosti skutkových zjištění a proti způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně hodnotily věrohodnost svědeckých výpovědí. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka nesprávného skutkového zjištění, neboť takový důvod není zahrnut v ustanovení §265b tr. řádu o důvodech dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění ani k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat pouze odvolací soud. Z uvedených důvodů je základní zásadou uplatňovanou v dovolacím řízení povinnost Nejvyššího soudu vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na ně zvažovat správnost hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud proto ve svých úvahách týkajících se důvodnosti podaného dovolání k námitkám obviněného směřujícím proti správnosti a úplnosti skutkového stavu nepřihlížel.
Naopak existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud částečně shledal v námitce obviněného MUDr. V. Š., že penězi vyplacenými poškozenou zdravotní pojišťovnou za nedůvodně předepsané léky se nemohl ani teoreticky na úkor zdravotní pojišťovny obohatit a spáchat tak trestný čin podvodu, jehož znakem obohacení je, protože úhrada léků vydaných na předpis vystavený lékařem vždy probíhá mezi lékárnou, která lék vydala, a příslušnou zdravotní pojišťovnou, a tak tomu bylo i v tomto případě.
Nejvyšší soud konstatuje, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující usnesení soudu odvolacího skutečně trpí vadou, na kterou obviněný poukázal. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů totiž vyplývá, že podvodné jednání obviněného MUDr. V. Š. spočívalo nejen v tom, že si na svůj účet nechal od poškozené zdravotní pojišťovny proplatit úkony lékařské péče, které pacientkám pojištěným u této zdravotní pojišťovny, na jejichž jména úkony vykazoval, fakticky neposkytnul, nýbrž i v tom, že na jména stejných pacientek vystavil předpisy na léky. Léky byly následně v lékárně vydány, ovšem nikoli těm pacientkám obviněného, jejichž jména zneužil k vystavení předpisů, nýbrž jiným neztotožněným osobám. Poškozená zdravotní pojišťovna posléze za léky příslušné lékárně zaplatila. Lze tedy shrnout, že soudy vzaly za prokázané, že na úkor poškozené zdravotní pojišťovny se obohatil nejen obviněný MUDr. V. Š., jemuž byly proplaceny neuskutečněné lékařské úkony, ale i další osoby, kterým byly poskytnuty léky uhrazené poškozenou zdravotní pojišťovnou, ovšem toto zjištění se neodrazilo v popisu skutkového děje ve výroku odsuzujícího rozsudku ani v právní větě. Rovněž nebylo ve výroku odsuzujícího rozsudku rozlišeno, jakou část z vylákaného peněžitého plnění obdržel přímo obviněný a jaká část připadla za úhradu léků lékárnám, které je vydaly.
Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srovnej rozhodnutí pod č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je patrné, že na vinu obviněného MUDr. V. Š. nemá vliv, že podvodným jednáním vůči poškozené zdravotní pojišťovně se na úkor jejího majetku neobohatil výlučně sám, nýbrž že částí svého jednání obohatil jiného tím, že mu ušetřil náklady, neboť i tak naplnil znaky trestného činu podvodu. A je přitom nerozhodné, zda výše obohacení jiných osob se rovná výši škody, která byla poškozené zdravotní pojišťovně způsobena nedůvodným proplacením léků, nebo zda je menší, kupříkladu z toho důvodu, že obohacená osoba je sama pojištěncem a měla by nárok na částečnou nebo i úplnou úhradu poskytnutých léků. Výše obohacení se totiž nutně nemusí shodovat s majetkovou škodou způsobenou poškozenému. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného je podstatné, že vyúčtované úkony zdravotní péče nebyly poskytnuty pojištěncům, na které byly jmenovitě vykazovány, a rovněž léky nebyly vydány pojištěncům, na jména kterých byly předepsány, takže poškozená zdravotní pojišťovna k zaplacení těchto úkonů lékařské péče a k úhradě léků neměla žádný relevantní důvod. Majetkové plnění ve výši 32.256,- Kč rovnající se součtu nedůvodně proplacených lékařských úkonů a uhrazených léků, které poškozená zdravotní pojišťovna poskytla, je škodou, která jí vznikla na majetku v důsledku protiprávního jednání obviněného, neboť to byl on, kdo ji úmyslně uvedl v omyl předstíráním, že jak lékařské úkony tak léky byly poskytnuty v rámci zdravotní péče jejím konkrétním pojištěncům a je tudíž nutné, aby za ně poškozená zdravotní pojišťovna zaplatila.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, ačkoli jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je částečně dán. Lze totiž důvodně předpokládat, že i v případě nového rozhodnutí ve věci výrok o vině a trestu nebude pro obviněného příznivější. Skutečnost, že obviněný neobohatil jen sám sebe, nýbrž i jiné osoby, a že částka, kterou získal sám pro sebe neodpovídá celkové výši způsobené škody, nemá vliv na použitou právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to ani z pohledu aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Nelze ji zohlednit ani jako polehčující okolnost při úvahách o trestu. Jelikož současně lze konstatovat, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, po právní stránce nemá zásadní význam, protože skutečnost, že podvodným jednáním může být současně s pachatelem obohacen i někdo jiný a výše obohacení nemusí odpovídat výši způsobené škody, v praxi soudů nečiní potíže, lze uzavřít, že není potřeba hmotně právní vadu, která uplatněný dovolací důvod zakládá, napravit kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a v návaznosti na něj vydáním nového rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto za splnění ustanovením §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu kumulativně stanovených podmínek podle tohoto ustanovení podané dovolání odmítl, přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak mohl učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. května 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová