ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.634.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 634/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný S. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 4 To 61/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 97/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný S. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 4 T 97/2001, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný S. P. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
K odvolání obviněného S. P. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 4 To 61/2003, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Podle tzv. skutkové věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný dopustil tohoto trestného činu tím, že jako jednatel obchodní společnosti A., s. r. o., se sídlem ve F. p. R., N. M., poté, co za rok 1996 nepodal Finančnímu úřadu v K. přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, po výzvě Finančního úřadu v K. dne 21. 2. 2000 v podaném přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty na Finančním úřadě v K. zkrátil základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty tím, že ve zdaňovacím období roku 1996 nevykázal ve výnosech jmenované obchodní společnosti příjmy na podkladě faktur v celkové částce ve výši 1 649 577,91 Kč, takto zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku ve výši 624 000,- Kč a daň z přidané hodnoty o částku ve výši 285 903,- Kč a způsobil státu škodu ve výši 909 903,- Kč.
Za to byl obviněný S. P. odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný S. P. prostřednictvím své obhájkyně dne 21. 6. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Obviněný podal dovolání uvedeného dne přímo u Nejvyššího soudu, dne 22. 6. 2004 pak bylo doručeno soudu prvního stupně k provedení úkonů podle §265h tr. řádu a Nejvyššímu soudu bylo poté předloženo až dne 28. 5. 2007.
Obviněný S. P. v podaném dovolání uvádí, aniž by však své námitky zřetelně podřadil pod jednotlivé dovolací důvody, že dosavadní trestní řízení je zatíženo procesními nedostatky. Toto tvrzení obviněný konkretizuje zejména poukazem na původní sdělení obvinění, které se týkalo skutku kvalifikovaného jako trestný čin nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení podle §148b odst. 1, 2 tr. zák., přičemž však v době, kdy se měl tohoto trestného činu dopustit, nebylo takové jednání trestné. Z toho obviněný dovozuje, že byl stíhán pro skutek, který nebyl v inkriminované době trestným činem, a proto bylo jeho trestní stíhání údajně nepřípustné. Podle přesvědčení obviněného procesní úkony provedené orgány činnými v trestním řízení poté, co došlo ke změně právní kvalifikace stíhaného skutku na trestný čin podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., jsou vůči němu neúčinné a v rozporu se základními zásadami trestního řádu. Obviněný se proto domnívá, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Jak dále obviněný uvádí ve svém dovolání, popis skutku ve sdělení obvinění neobsahoval vyčíslení škody, takže ho nelze považovat za dostačující. Nadto obviněný soudům obou stupňů vytýká nedodržení totožnosti skutku a takový postup orgánů činných v trestním řízení považuje za porušení práva na spravedlivý proces.
Jak dále uvádí obviněný S. P. ve svém dovolání, Krajský soud v Ostravě se údajně nedostatečně vypořádal s tím, že ode dne 1. 1. 1998 je účinné nové znění ustanovení §148 odst. 1, 3 tr. zák. Z výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu (ani z odůvodnění jeho rozsudku) totiž podle obviněného nevyplývá, zda tento soud použil právní kvalifikaci podle citovaného ustanovení ve znění před novelou anebo po této novele. Obviněný nesouhlasí ani s postupem soudů nižších stupňů, pokud nepřipustily jako důkaz čtení a konstatování spisu „zdejšího soudu“ (není zřejmé, zda má obviněný na mysli Okresní soud v Novém Jičíně nebo Krajský soud v Ostravě) ve věci vedené pod sp. zn. 20 T 83/99. Obviněný považuje takový postup za zkrácení práva na obhajobu. Podle názoru obviněného nyní posuzovaná věc úzce souvisí s případem projednávaným dříve, z něhož by mělo vyplynout, že obviněný byl násilně vystěhován z provozovny obchodní společnosti A., s. r. o., byly mu zcizeny klíče a místnosti byly obsazeny. Poté už obviněný podle svého vyjádření neměl reálnou možnost provozovat svou společnost, přičemž z toho důvodu také nepodal daňové přiznání, neboť neměl k dispozici účetnictví. Obviněný se domnívá, že tím nemohla být naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť byl připraven o prostory, vybavení, materiál a zboží své společnosti způsobem, při kterém mu bylo vyhrožováno násilím, měl důvodnou obavu o sebe a svou rodinu. Jak uvádí obviněný, jeho podpisy na fakturách nelze proto považovat za svobodný a vážně míněný právní úkon. Obviněný též nesouhlasí s hodnocením důkazu – znaleckého posudku z oboru účetnictví a své námitky vznáší i co do výše trestu, který mu byl v projednávané trestní věci uložen. V této souvislosti obviněný namítá, že uložený trest je v rozporu s jeho účelem, neboť odvolací soud dostatečně nezohlednil dobu uplynulou od spáchání trestného činu (v roce 1996).
Obviněný S. P. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sám vynesl rozsudek, kterým by ho zprostil obžaloby v plném rozsahu (aniž by současně obviněný navrhoval zrušení odsuzujícího rozsudku druhého stupně), přičemž v dovolání rovněž navrhl zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného S. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného, kterými zpochybňuje přípustnost svého trestního stíhání, nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Státní zástupkyně je totiž přesvědčena, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod, aniž by věcně poukázal na některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. řádu. Podle státní zástupkyně v posuzované věci zachovaly soudy obou stupňů totožnost skutku. Jak dále uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá dovolací námitka obviněného, kterou s poukazem na nedostatečný rozsah skutkového zjištění vytýká soudům nižších stupňů nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného S. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný S. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný S. P. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak již Nejvyšší soud výše poznamenal, z odůvodnění dovolání obviněného S. P. není zřejmé, které konkrétní námitky se podle jeho názoru vztahují k jednomu či k druhému z uplatněných dovolacích důvodů. Jejich první část však má zřejmě odůvodňovat existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Podstatou zmíněné argumentace obviněného je tvrzení, podle něhož mu původně bylo sděleno obvinění pro trestný čin, který v době spáchání skutku nebyl obsažen v trestním zákoně (podle §148b odst. 1, 2 tr. zák.), přičemž později byl uznán vinným jiným trestným činem [podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.]. V dané souvislosti je obviněný přesvědčen, že procesní úkony provedené v trestním řízení jsou vůči němu neúčinné a že řízení mělo být zastaveno. Protože popis skutku ve sdělení obvinění neobsahoval vyčíslení škody, není podle obviněného zachována ani totožnost skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. pokud bylo vedeno v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. řádu, které obsahuje uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v ustanovení §11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Obviněný S. P. v rámci své dovolací argumentace přitom neuvádí konkrétní skutečnost, která by zakládala některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění žádné z podmínek podle citovaného ustanovení. Obviněný totiž dovozuje nepřípustnost trestního stíhání toliko z okolnosti, že jeho jednání bylo původně kvalifikováno jako trestný čin, jehož skutková podstata v době spáchání skutku nebyla obsažena v trestním zákoně. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve sdělení obvinění ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu účinného v době zahájení trestního stíhání (a shodně v usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu účinného v době vydání tohoto usnesení) bylo nutné především popsat skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a uvést zákonné označení trestného činu, který je spatřován v tomto skutku. Uvedené požadavky však v žádném případě neznamenají definitivnost a neměnnost popisu skutku a použité právní kvalifikace, neboť se jedná o prvotní názor příslušného orgánu činného v trestním řízení, který v průběhu trestního řízení může být a také často bývá modifikován v souvislosti se zjištěním dalších skutkových okolností. Naproti tomu ovšem v popisu skutku nemůže dojít k natolik zásadním změnám, které by vedly k porušení totožnosti skutku. Trestní řízení se totiž vede pro určitý skutek, přičemž právní hodnocení se může zejména v závislosti na konkretizaci skutkových zjištění vyvíjet a měnit (např. postupem podle §160 odst. 6, §176 odst. 2, §190 odst. 1, 2 nebo §225 odst. 2 tr. řádu). Pokud tedy orgány činné v trestním řízení hodnotily skutek ve sdělení obvinění nesprávně jako trestný čin nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení podle §148b odst. 1, 2 tr. zák., avšak v průběhu dalšího stíhání byla tato právní kvalifikace změněna postupem předepsaným zákonem (tj. po upozornění na změnu právní kvalifikace podle §160 odst. 6 tr. řádu ze dne 8. 3. 2001 – viz č. l. 44 trestního spisu), nejedná se v žádném případě o nepřípustnost trestního stíhání. Proto také nelze zpochybňovat účinnost dalších procesních úkonů učiněných v posuzované věci, a tím méně i uvažovat o zastavení řízení, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Navíc obviněný v rámci své dovolací argumentace neuvedl žádné ustanovení trestního řádu, z něhož by vyplývala neúčinnost provedených procesních úkonů či důvody nepřípustnosti trestního stíhání obviněného. Nejvyšší soud tak konstatuje, že trestní stíhání vedené v posuzované věci proti obviněnému S. P. nebylo nepřípustné, takže jeho námitky v tomto směru jsou neopodstatněné.
V další části svého dovolání obviněný S. P. namítá i porušení pravidla o zachování totožnosti skutku. Ani zde ovšem v podstatě neuvádí žádnou konkrétní okolnost, která by odůvodňovala takové tvrzení. Obviněný v uvedené souvislosti toliko vytýká, že v původním popisu skutku obsaženém ve sdělení obvinění nebyla vyčíslena škoda. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku je zachována tehdy, je-li dána totožnost jednání a následku, anebo je-li zde alespoň totožnost jednání při odlišném následku, nebo alespoň totožnost následku při odlišném jednání (viz např. rozhodnutí pod č. 52/1979 a č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je tudíž zachována i za situace, když je popis jednání shodný a stran následku dojde v průběhu řízení k doplnění další skutečnosti (např. vyčíslení škody). V posuzované věci to pak znamená, že obviněný svým jednáním zkrátil základ daně způsobem, který je shodně popsaný jak v záznamu o sdělení obvinění ze dne 13. 11. 2000 vedeném pod ČVS: OVNJ-1251/20-2000, tak v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 1 Zt 1591/2000, a rovněž i v rozsudcích soudů obou stupňů (viz č. l. 43, 79, 103, 146 trestního spisu). Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný vytýkal soudům nižších stupňů nedodržení totožnosti skutku, neodpovídá taková námitka uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému z ostatních důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Proto k ní Nejvyšší soud nemohl přihlížet.
Obdobný závěr platí i ve vztahu k námitce obviněného S. P., kterou zpochybňuje popis skutku obsažený ve sdělení obvinění, v němž údajně není uvedena žádná škoda. Toto tvrzení je však mylné, neboť jak vyplývá ze spisových podkladů zařazených na č. l. 43 a 198 trestního spisu, popis skutku zahrnuje i výši škody způsobené protiprávním jednáním obviněného. Rovněž popis skutku, tak jak ho vymezily soudy nižších stupňů, v zásadě svědčí o dodržení požadavků podle §120 odst. 3 tr. řádu, zejména co do vyjádření škodlivého následku. Pokud jde o popis skutku v uvedených výrocích o vině, Nejvyšší soud tedy neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné takové pochybení, které by odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu. Skutková věta výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu pak obsahuje úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v odůvodnění tohoto rozsudku, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž vyplývají všechny skutkové závěry. Ostatně odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a nahradil ho novým vlastním rozsudkem právě proto, aby napravil vadu spočívající v nepřesném popisu skutku.
Obviněný S. P. dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který zřejmě shledává v tom, že se Krajský soud v Ostravě dostatečně nevypořádal s okolností, že dne 1. 1. 1998 nabylo účinnosti nové znění ustanovení §148 odst. 1, 3 tr. zák. Podle obviněného totiž odvolací soud pochybil, pokud ve výroku o vině v napadeném rozsudku (ani v jeho odůvodnění) neuvedl, zda použil právní kvalifikaci s odkazem na citované ustanovení ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, anebo až po této novele. Obviněný dále vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, když podle jeho názoru nezjistily dostatečně a správně skutkový stav. Obviněný vznesl též námitky proti výši vyměřeného trestu, neboť soudy nižších stupňů údajně pečlivě nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání posuzovaného činu.
Pokud jde o první část uvedených námitek obviněného S. P., Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §148 tr. zák. bylo s účinností od 1. 1. 1998 novelizováno zákonem č. 253/1997 Sb. Ostatně odvolací soud na tuto skutečnost také poukázal v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho str. 5). Zmíněnou novelou bylo do citované skutkové podstaty především doplněno nové ustanovení §148 odst. 2 tr. zák., které jako samostatná skutková podstata obsahuje další způsob protiprávního jednání (viz slovní spojení „vyláká výhodu“) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Stejnou novelou došlo rovněž k nahrazení dříve užívaného pojmu „dávka“ přesnějším pojmem „platba“. Právní kvalifikace použitá ve vztahu ke skutku, který spáchal obviněný, však zůstala i po této novele v podstatě nedotčena. Odvolací soud v napadeném rozsudku tedy správně použil ustanovení §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v nyní účinném znění, což je patrné i z odůvodnění jeho rozhodnutí, takže zde nemají místo žádné pochybnosti obviněného. Není-li totiž výslovně uvedeno jinak, citují se použité právní normy ve znění, jež je aktuální (účinné) v době příslušného rozhodnutí. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v tomto směru nebyly splněny podmínky ani pro případné úvahy o použití jiné právní kvalifikace ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák.
K námitkám obviněného S. P., kterými s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje zejména rozsah dokazování provedeného soudy nižších stupňů (včetně neprovedení důkazu spisem v jiné trestní věci) a hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku), přičemž současně uvádí vlastní interpretaci skutkového děje, odlišnou od závěrů odvolacího soudu, konstatuje Nejvyšší soud následující.
Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný S. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval rovněž z toho, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu či z neúplnosti dokazování, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních předpisů sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného S. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Soudy nižších stupňů pak neučinily součástí svých skutkových zjištění ty okolnosti, jimiž obviněný odůvodňuje nepodání daňového přiznání, resp. zkreslené údaje v něm (zejména násilné vystěhování z provozovny, znemožnění přístupu k účetním dokladům apod.), takže k nim Nejvyšší soud nemohl přihlížet. V uvedeném rozsahu proto obviněný podal své dovolání z důvodů, které nejsou dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. řádu.
Obviněný S. P. zpochybňuje též naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ke spáchání citovaného trestného činu se vyžaduje úmysl, přičemž v konkrétním případě postačí úmysl nepřímý [srov. §3 odst. 3, §4 písm. a), b) tr. zák.]. Úmysl pachatele tedy musí zahrnovat i okolnosti vyjadřující, o jakou platbu jde a že dojde k jejímu zkrácení. Na úmysl pachatele zkrátit daň lze usuzovat např. z toho, že provádí protiprávní zásahy do účetnictví, zejména pokud do něj záměrně nezahrne daňové doklady prokazující zdanitelný příjem. Jak vyplývá v posuzované věci z rozhodných skutkových zjištění, která dovolací soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný S. P. neoprávněně snížil základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty právě takovým způsobem, protože ve zdaňovacím období roku 1996 nezahrnul do výnosu z podnikání obchodní společnosti A., s. r. o., příjmy získané na podkladě faktur a takto zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku ve výši 624 000,- Kč a daň z přidané hodnoty o částku ve výši 285 903,- Kč. Navíc obviněný byl jediným jednatelem obchodní společnosti A., s. r. o., takže musel počítat s tím, že nikdo jiný místo něj nepodá (pravdivé) daňové přiznání, resp. nemohl počítat se žádnou alternativou, která by zabránila zkrácení uvedených daní, pokud zmíněným způsobem zatajil část zdanitelných příjmů. Tyto skutkové okolnosti tedy neumožňují jiný právní závěr, než že obviněný jednal úmyslně, takže soudy obou stupňů posoudily subjektivní stránku spáchaného trestného činu správně a bez vad, přičemž neučinily žádná skutková zjištění, jimiž obviněný zpochybňuje své úmyslné zavinění (např. o údajném násilném vystěhování z provozovny, o znemožnění přístupu k účetním dokladům apod.).
V rámci poslední námitky obviněný S. P. vytýká nepřiměřenost uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že výrok o trestu sice lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který je mimo jiné dovolání obviněného opřeno, avšak v rámci konkrétní argumentace je možné uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, která z argumentace obviněného vyplývá, potom sama o sobě není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného S. P. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani případné nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Přitom délka trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se tím spíše nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V uvedeném rozsahu tedy obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než jaký je dovolacím důvodem podle §265b tr. řádu.
Navíc doba, která uplynula od spáchání posuzovaného skutku, se nepochybně promítla do úvah o druhu a výměře trestu, protože obviněnému S. P. uložil odvolací soud trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby vyplývající z ustanovení §148 odst. 3 tr. zák., tj. ve výměře 1 roku, a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu stanovenou také v nejkratším možném trvání podle §59 odst. 1 tr. zák., tj. na 1 rok.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno mimo jiné o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y