ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.658.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 658/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 4 To 485/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 23 T 137/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 23 T 137/2005, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 1. 2. 2005 kolem 11.30 hodin v místě svého trvalého bydliště v H., ulice V., požadoval po své matce A. S., aby mu uvařila vločky, přičemž, když ta mu sdělila, že k tomu potřebuje mléko, které nemá, přistoupil k ní, chytil ji oběma rukama za krk a škrtil ji, poté s ní praštil o zem, v důsledku uvedeného jednání poškozená utrpěla zranění – pohmoždění krku s dobou léčení do jednoho týdne, kdy z důvodu tohoto poranění nemohla řádně požívat potravu a pociťovala bolesti“.
Okresní soud v Teplicích s odkazem na §227 tr. ř. rozhodoval pouze o výroku o vině a nikoli o trestu, protože v průběhu hlavního líčení poškozená A. S., matka obviněného, vzala zpět souhlas s trestním stíháním syna, v důsledku čehož bylo trestní stíhání zastaveno a soud prvního stupně v projednání věci pokračoval jen proto, že na tom obviněný trval.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. S. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2006 shledal nedůvodným a podle §256 tr. ř. je zamítl.
Dne 26. 2. 2007 podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy s poukazem na to, že odsuzující rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. S. spatřoval v tom, že skutek, kterým byl uznán vinným a jehož spáchání nezpochybňuje, byl kvalifikován rovněž jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ačkoli požadavek, který si vynucoval násilím, tedy aby mu matka uvařila jídlo, byl vzhledem ke smyslu zákona o rodině č. 94/1963 Sb., v platném znění, požadavkem oprávněným. Upozornil na to, že matka má vždy vyživovací povinnost ke svému dítěti, byť dospělému. Pokud soudy nesouhlasily s tímto závěrem, měly se alespoň zabývat tím, zda se z jeho strany nejednalo o tzv. právo domnělé, v důsledku čehož jednal ve skutkovém omylu, jenž by vylučoval úmyslnou formu zavinění. V této souvislosti poukázal na prvorepublikovou soudní praxi (č. 3227/1928 Sb. rozh. tr.), která dovozovala, že „nejde o vydírání, čelilo-li násilí, jehož bylo užito, k vynucení konání nebo opomenutí, na něž měl pachatel skutečné či domnělé právo“. Rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. T 571, svazek 24, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, 2003. Nejvyšší soud v tomto svém usnesení zdůraznil, že neobsahuje-li odsuzující rozsudek takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá neoprávněnost jednání obviněného, ač jde o jednání, které může být za určitých okolností oprávněné, je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Další námitku na podporu tohoto důvodu dovolání směřoval proti nedostatku subjektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci znovu rozhodl tak, že žalovaný skutek je pouze pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. a §221 odst. 1 tr. zák., nebo aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. S. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru sice lze dovolací námitky podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem dovolání je zjevně nedůvodné, protože poškozená rozhodně nebyla povinna obviněnému uvařit konkrétní jídlo, jehož se domáhal. Pokud ji k tomu úmyslně násilím nutil, pak trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nepochybně spáchal a rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující rozhodnutí soudu odvolacího spočívají na správném právním posouzení. Je proto nadbytečné zabývat se otázkou případné vyživovací povinnosti matky k dítěti. Rovněž úvaha obviněného o tom, že se mohl domnívat, že má zákonný nárok na uvaření ovesné kaše, je nonsens, který dalšího zdůvodnění nepotřebuje. Nejvyššímu soudu proto státní zástupce navrhl, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. S. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá odsuzující rozhodnutí a soud rozhodl ve druhém stupni. Za odsuzující rozsudek je totiž nutné pokládat i rozsudek vydaný podle §227 tr. ř. poté, co se v zastaveném řízení pokračovalo, neboť obviněný trval na projednání věci. Obdobně Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání v souladu s §265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit, a splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání dané ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Následně se Nejvyšší soud zabýval tím, zda vznesené dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dospěl k závěru, že je tomu tak. Obviněný M. S. totiž brojí proti tomu, že skutek, jehož spáchání zcela doznává, byl nesprávně právně posouzen i jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ačkoli tuto právní kvalifikaci vylučuje oprávněnost jeho jednání a nedostatek zavinění.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že napadené rozhodnutí vytýkanou hmotně právní vadou netrpí.
Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z takto vymezených zákonných znaků je zřejmé, že pro posouzení otázky, zda byly tyto znaky po formální stránce naplněny, není rozhodující, k jakému cíli pachatelovo jednání směřovalo, jestliže k tomu použil neadekvátních prostředků. Motiv jeho jednání může mít vliv pouze na materiální stránku činu. Trestnost činu totiž obecně není dotčena tím, že pachatel nutí jinou osobu k něčemu, co je tato osoba povinna konat, případně o čem se on sám domnívá, že je povinna konat. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, sp.zn. 7 Tdo 1402/2005.)
Naopak v projednávané věci nelze akceptovat rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 7. 1928, sp.zn. Zm II 124/28, na které poukazuje v dovolání obviněný M. S. Toto rozhodnutí totiž řešilo diametrálně jiný případ, jehož podstata spočívala v tom, že manžel vystřelil, aby zastrašil manželku, která ho svým chováním rušila ve spánku. Nejvyšší soud tehdy rozhodoval s ohledem na dnes již neexistující právní úpravu tzv. moci manželské podle §91 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Z toho je zřejmé, že jde o rozhodnutí nereflektující současné společenské poměry a lze je označit za historicky překonané, o čemž svědčí i současná soudní praxe.
Z uvedeného je nepochybné, že námitka obviněného M. S., že se násilím domáhal jen toho, co je vůči němu jeho matka povinna plnit, nemůže zvrátit závěr nižších soudů o tom, že posuzovaným jednáním obviněného byly vedle sbíhajícího se pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. naplněny po formální stránce i znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Současně lze konstatovat, že skutková zjištění prokazují rovněž naplnění materiální stránky tohoto činu. Obsahují takové okolnosti, které svědčí o tom, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného M. S. pro společnost byl výrazně vyšší než nepatrný. Obecně je neakceptovatelné, pokud zletilý a soběstačný pachatel násilím nutí svou matku k přípravě konkrétního druhu jídla a domáhá se splnění svého požadavku způsobem, který překračuje obecně přijatelné meze slušnosti, tj. použitím své fyzické převahy. V projednávané věci navíc obviněný M. S. použil násilí v takové intenzitě, že poškozená utrpěla zranění s dobou léčení jednoho týdne. Určitý stupeň absurdnosti tvrzení obviněného o jeho právu na výživu dokresluje i fakt, že poškozená mu nabízela jiný druh pokrmu, který však on odmítl.
Nedůvodnou shledal Nejvyšší soud i další dovolací námitku, kterou obviněný M. S. uplatnil, tedy že vzhledem ke své intelektuální vyspělosti nemohl posoudit, zda jedná oprávněně či neoprávněně, takže nemohl být naplněn obligatorní znak trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterým je úmyslné zavinění. Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění vyplynulo, že obviněný M. S. úmyslně škrtil svou matku a pak s ní „praštil“ o zem, přičemž si tak počínal ve snaze přinutit ji, aby mu uvařila konkrétní jídlo. Současně bylo zjištěno, že obviněný M. S. netrpí žádnou duševní chorobou, jen poruchou osobnosti, která se projevuje nezájmem o city druhých, bezohledností a nízkým prahem uvolnění agrese. Tyto rysy specifikují smíšenou poruchu osobnosti, která však nemá žádný dopad na ovládací či rozpoznávací schopnosti obviněného. Z uvedeného hodnocení osobnosti obviněného je zřejmé, že i přes své snížené intelektové schopnosti byl schopen správně vnímat, že se uvaření konkrétního jídla domáhá naprosto neadekvátním způsobem, jestliže přitom úmyslně ubližuje své matce na zdraví, a že právě toto fyzické násilí činí jeho jednání neoprávněným. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu porušit zákonem chráněný zájem na ochraně svobody rozhodování a jeho jednání posoudili rovněž jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., nelze těmto závěrům nic vytknout. Naopak Nejvyšší soud konstatoval, že napadené rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, spočívá na správném právním posouzení.
Vzhledem k uvedeným zjištěním Nejvyšší soud dovolání M. S. posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. Za podmínek daných ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová