ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.679.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 679/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2007 o dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 484/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 65/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. K. byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 12 T 65/2003, uznána vinou ze spáchání trestného činu nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §162 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu dvaceti měsíců.
Trestný čin spáchala podle skutkových zjištění popsaných ve výroku citovaného rozsudku tím, že po předchozí domluvě společně s O. D. v době od 29. 3. 1999 do 14. 4. 1999 v úmyslu získat finanční prostředky opakovaně telefonicky a osobně na různých místech kontaktovala poškozeného R. K., o kterém věděla, že je prověřován pro podezření ze spáchání zvlášť závažné majetkové trestné činnosti v souvislosti s činností firmy T. L., s. r. o., Policií ČR a že mu hrozí trestní stíhání, a nabízela zajištění odložení věci pro nedostatek důkazů, pokud poškozený zaplatí ve dvou splátkách částku 1.200.000,- Kč, z čehož jedna splátka měla připadnout policistovi, který by odložení věci zajišťoval, přičemž R. K. prostřednictvím O. D. předala dne 14. 4. 1999 fotokopie listin pořízených z předmětného policejního spisu, aby doložila možnost ovlivnění policejního šetření po zaplacení požadované finanční částky.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněná M. K. napadla odvoláním, které Krajský soud v Brně, jenž rozhodoval jako soud odvolací, usnesením ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 484/2006, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 To 484/2006, ve spojení s předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 65/2003, obviněná M. K. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněná M. K. primárně spatřuje v tom, že na ni byla podána obžaloba, ačkoli v době jejího podání státní zástupce nedisponoval žádnými procesně použitelnými důkazy, které by její postavení před soud dostatečně odůvodnily. Poukazuje na to, že vyjma její výpovědi, která ovšem není důkazem, z něhož by státní zástupce mohl vycházet při prokázání viny, byly zbylé důkazy v přípravném řízení obstarány a provedeny v době, kdy ještě proti ní nebylo trestní stíhání řádně zahájeno, nemohla si tudíž zvolit obhájce a ten ji ani nebyl ustanoven soudem. Městskému soudu v Brně dovolatelka vytýká, že přes zřejmé vady přípravného řízení obžalobu bez dalšího přijal a ve věci nařídil hlavní líčení, ačkoli správně měl věc nejprve předběžně projednat a vrátit státnímu zástupci k došetření.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tkví podle obviněné M. K. v tom, že ve sdělení obvinění ze dne 22. 4. 1999 i v podané obžalobě ze dne 22. 9. 2003 byl skutek vymezen tak, že nenaplňoval zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., ačkoli právě tak byl právně kvalifikován. Konkrétně chyběl popis násilného jednání či jemu obdobných alternativ předpokládaných ustanovením §235 odst. 1 tr. zák., kterým by byl poškozený k něčemu nucen. Domnívá se, že soud prvního stupně měl zmíněný nedostatek odstranit vrácením věci státnímu zástupci k došetření a nikoli tím, že žalovaný skutek právně posoudil jako trestný čin nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněnou ani jiné oprávněné osoby na možnost odchylného právního posouzení žalovaného skutku v rozporu s ustanovením §190 odst. 2 tr. ř. neupozornil.
Obviněná M. K. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadila rovněž výtku týkající se procesních vad při získání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které byly před soudem akceptovány jako důkaz. V této souvislosti poukázala na to, že protokoly zachycující přepis odposlechů neobsahují stanovené náležitosti týkající se údajů o místě, času a způsobu provedených záznamů, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Upozornila rovněž na skutečnost, že odposlechy byly pořízeny v době, kdy orgány činné v přípravném řízení prováděly šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák., ovšem sama byla uznána vinou jiným trestným činem, který nespadá do kategorie trestných činů, pro které lze nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Další procesní vady, které odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení zcela pominul, obviněná M. K. shledala v tom, že byl jako svědek slyšen policista D., jenž se realizace odposlechů osobně účastnil a s největší pravděpodobností i vyhotovil protokoly zachycující jejich přepis, dále v tom, že jako k důkazu o vině bylo přihlédnuto k záznamu o sledování a k obsahu magnetofonové nahrávky, ačkoli ani tyto důkazy nebyly řádně procesně provedeny, a konečně v tom, že byl přečten znalecký posudek Kriminalistického ústavu v P. ze dne 2. 7. 1999, který ovšem byl vypracován v době, kdy proti ní nebylo ještě řádně trestní stíhání zahájeno a ona tak nemohla v souladu s ustanovením §105 odst. 3 tr. ř. vznést námitky k osobě zpracovatele posudku a k naformulovaným dotazům.
Závěrem podaného dovolání obviněná M. K. uzavírá, že procesně vadným postupem orgánů činných v trestním řízení byl porušen zákon i Listinou garantované právo na spravedlivý proces, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 484/2006, a vadné řízení, které tomuto usnesení předcházelo, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněné M. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z dovolací argumentace zřejmé, že po věcné stránce zcela odporuje výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož ve skutečnosti dovolatelka namítá výlučně vady procesního charakteru, které uplatněným dovolacím důvodem napadat nelze. Stejně tak nelze napadat ani znění obžaloby, neboť se nejedná o meritorní rozhodnutí. Odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §256b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce shledal pouze tu námitku obviněné M. K., kterou vytýká porušení práva na obhajobu tím, že ve věci bylo zprvu vadně zahájeno její trestní stíhání a ona tak neměla možnost řádné obhajoby až do okamžiku, kdy si osobně sdělení obvinění převzala. Současně ovšem státní zástupce konstatuje, že dovolání je v této části zjevně neopodstatněné, protože od okamžiku, kdy bylo obviněné M. K. dne 22. 10. 2001 předáno písemné vyhotovení sdělení obvinění ze dne 22. 4. 1999, až do pravomocného skončení věci obhájce měla. Vyšetřovací úkony v přípravném řízení byly zčásti neodkladné a neopakovatelné a zčásti byly realizovány až po řádném sdělení obvinění, ostatně všechny důkazy byly u hlavního líčení znovu řádně provedeny. Vzhledem k tomu státní zástupce uzavřel, že z ničeho nelze dovodit porušení práva na obhajobu obviněné M. K. a Nejvyššímu soudu navrhl, aby odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že obviněná M. K. podala dovolání jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., učinila tak prostřednictvím obhájce, jak ji ukládá ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, jak stanoví §265e odst. 1 tr. ř., a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. obecně přípustné, přičemž má i obligatorní obsahové náležitosti uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat výlučně z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda obsah obviněnou M. K. uplatněných námitek, o které je v dovolání opírána existence dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., skutečně věcně odpovídá jejich zákonnému vymezení a zjistil, že dovolání obsahuje námitku, kterou lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ovšem všechny zbývající námitky, které směřují výlučně proti porušení procesních předpisů v souvislosti obstaráním, provedením a hodnocením důkazů, případně v souvislosti s vydáním jiného než-li meritorního rozhodnutí ve věci, za přípustné označit nelze.
Nejvyšší soud se proto věcně zabýval jen relevantní námitkou, jíž obviněná M. K. namítala porušení práva na obhajobu s poukazem na skutečnost, že řada důkazů údajně svědčících o její vině byla opatřena v době, kdy jí ještě nebylo řádně sděleno obvinění pro trestný čin, a ona si proto nemohla zvolit obhájce, který by byl těmto úkonům trestního řízení přítomen, případně požádat o jeho ustanovení soud. Zmíněnou dovolací námitku Nejvyšší soud shledal na základě níže uvedeného rozboru zjevně neopodstatněnou.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. plyne, že jím lze vytýkat porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl. Pod citovaný dovolací důvod ovšem nelze zahrnout jakékoli porušení práva na obhajobu, ke kterému v průběhu trestního řízení došlo, nýbrž jen ty případy, kdy obviněný neměl obhájce a orgány činné v trestním řízení v té době prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 ve Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že obviněná M. K. byla dne 14. 4. 1999 společně s D. J. a O. D. zadržena Policií ČR pro podezření ze spáchání trestného činu a posléze propuštěna na svobodu, aniž by jí bylo sděleno obvinění. To bylo vyšetřovatelem písemně vyhotoveno až dne 22. 4. 1999. Všichni tři podezřelí byli obviněni ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Do vlastních rukou se ovšem písemně vyhotovené sdělení obvinění podařilo doručit pouze obviněným D. J. a O. D. Obviněná M. K. se po svém propuštění ze zadržení začala trestnímu řízení vyhýbat tím, že se skrývala na neznámém místě. Vyšetřovatel proto rozhodl o tom, že trestní řízení bude vůči ní konáno v souladu s ustanovením §302 tr. ř. a násl. jako řízení proti uprchlé. Dne 4. 5. 1999 na žádost vyšetřovatele soudce Městského soudu v Brně ustanovil JUDr. M. B. obhájcem obviněné z důvodu nutné obhajoby dané ustanovením §36 odst. 1 písm. d), odst. 3 tr. ř. S ohledem na námitku obviněné M. K., že její právo na obhajobu nebylo v určitém časovém úseku trestního řízení zachováno, Nejvyšší soud pokládá za důležité upozornit na skutečnost, že obhájce JUDr. M. B. od okamžiku svého prvního ustanovení (později byl v téže věci vzhledem k názoru, který zaujal Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 4 To 27/2003, ustanoven obhájcem obviněné ještě jednou a to dne 3. 9. 2003) až do pravomocného skončení věci obhajobu obviněné M. K. fakticky vykonával. Vykonával ji řádně a lze dovodit, že ke spokojenosti obviněné M. K., protože ta poté, co jí dne 3. 9. 2003 byla dána možnost zvolit si obhájce, výslovně souhlasila s tím, aby ji obhajoval právě JUDr. M. B., jak je zřejmé z obsahu protokolu na čl. 338 svazku IV. spisu. Jeho prostřednictvím podala i dovolání.
Ze strany orgánů činných v přípravném řízení došlo ovšem na samém počátku trestního řízení k procesnímu pochybení, protože ačkoli v řízení proti uprchlému se trestní stíhání podle §303 tr. ř. ve znění tehdy účinném, zahajovalo doručením sdělení obhájci, že obviněný je stíhán, JUDr. M. B. písemně vyhotovené sdělení obvinění ze dne 22. 4. 1999 doručeno nebylo, respektive dodržení tohoto procesního postupu nelze ze spisového materiálu ničím prokázat. To vedlo ve svém důsledku k tomu, že Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné M. K., usnesením ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 245/2001, konstatoval, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 4 To 185/2000, jímž bylo vyhověno stížnosti státního zástupce podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 43 T 16/2000, kterým bylo v rámci předběžného projednání obžaloby rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření z důvodů procesních vad přípravného řízení, byl porušen zákon v ustanoveních §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §147 odst. 1 tr. ř., a v řízení, jež vynesení tohoto rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §303 tr. ř., vždy v neprospěch obviněné M. K. V návaznosti na to Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadené usnesení v části týkající se obviněné M. K. zrušil a věc vrátil do přípravného řízení. Ještě před vyhlášením citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se ovšem obviněná M. K. dostavila dne 22. 10. 2001 osobně ke Krajskému soudu v Brně a za přítomnosti obhájce JUDr. M. B. jí bylo soudcem tohoto soudu doručeno vyšetřovatelem písemně vyhotovené sdělení obvinění ze dne 22. 4. 1999. Trestní stíhání pokračovalo podáním obžaloby ze dne 9. 9. 2002 k Městskému soudu v Brně, přičemž žalovaný skutek byl vzhledem k novému znění trestního zákona, které bylo pro obviněnou příznivější, kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Již shora citovaným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 4 To 27/2003, bylo pravomocně rozhodnuto o opětovném vrácení věci státnímu zástupci k došetření s poukazem na to, že bylo porušeno právo na obhajobu, jelikož obviněná M. K. od okamžiku řádného zahájení trestního stíhání dne 22. 10. 2001 neměla ustanoveného obhájce a ani si ho nezvolila. Vrchní soud v Olomouci současně konstatoval, že pokud se úkonů přípravného řízení účastnil JUDr. M. B., bylo to bez právního důvodu. V obnoveném přípravném řízení dne 3. 9. 2003 byl proto obviněné M. K. na její žádost ustanoven obhájce a to opět JUDr. M. B., jež ji posléze, jak již bylo shora zmíněno, obhajoval až do pravomocného skončení věci.
Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že JUDr. M. B. po celou dobu trestního řízení, konkrétně již od 4. 5. 1999, kdy obdržel první rozhodnutí o ustanovení obhájcem obviněné M. K., řádně vykonával její obhajobu. Ze spisu je zřejmé, že se účastnil všech výslechů svědků i spoluobviněných, vznesl námitky proti osobě znalce a formulaci zadaných dotazů, byl přítomen jednání před Krajským soudem v Brně dne 22. 10. 2001, kdy bylo rozhodováno o tom, zda vazba obviněné bude nahrazena jinou alternativou, účastnil se i všech výslechů obviněné M. K. a ta se s ním radila. Zastupoval obviněnou i u hlavního líčení a ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Jako s řádně ustanoveným obhájcem s ním po celou dobu jednaly i orgány činné v této trestní věci, včetně Nejvyššího soudu, který ho obeslal k veřejnému zasedání, v němž se projednávala stížnost pro porušení zákona. Obhájce si vůči státu nárokoval odměnu za poskytnuté právní služby od 4. 5. 1999 a ta mu byla zaplacena. Ovšem podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 4 To 27/2003, jehož správnost v rámci dovolacího řízení není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat, JUDr. M. B. obhajobu obviněné M. K. vykonával bez právního důvodu až do okamžiku, kdy ji byl znovu ustanoven poté, co o to sama požádala, tedy dne 3. 9. 2003.
Smyslem zásady práva na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež se promítá v trestním řádu v ustanovení §2 odst. 13 a řadě dalších, je zaručit plnou ochranu zákonných zájmů a práv osoby, proti níž se řízení vede. Právem na obhajobu se vedle práva osobní obhajoby rozumí i právo zvolit si obhájce a v zákonem vymezených případech mít vždy obhájce. V posuzované věci od okamžiku řádného zahájení trestního stíhání dne 22. 10. 2001 pro trestný čin, jenž vzhledem ke své závažnosti odrážející se v trestní sazbě vyžaduje nutnou obhajobu, bylo právo na obhajobu obviněné M. K. plně respektováno. Byla ji dána možnost, aby si sama obhájce zvolila a když této možnosti nevyužila, byl ji obhájce ustanoven soudem. Byl to tentýž obhájce, který její obhajobu vykonával v předchozím řízení, jež bylo zpětně prohlášeno za neúčinné vzhledem k procesnímu pochybení v souvislosti se zahájením trestního stíhání. Formálně tedy došlo v určité fázi trestního řízení k procesnímu pochybení majícímu dopad i na vykonávanou obhajobu, ovšem materiálně právo na obhajobu porušeno zjevně nebylo. Navíc všechny důkazy, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely ve svých rozhodnutích, byly provedeny poté, co bylo obviněné M. K. umožněno, aby si obhájce zvolila sama, čímž bylo ono formální pochybení napraveno. Jestliže obviněná M. K. v této souvislosti namítla, že obžaloba byla podána, ačkoliv státní zástupce neměl k dispozici žádný procesně použitelný důkaz a všechny důkazy byly provedeny až v řízení před soudem, Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, jelikož podle současné právní úpravy, která preferuje zásadu ústnosti a bezprostřednosti projevující se v tom, že dokazování se v podstatné míře přenáší do hlavního líčení, postačí, je-li věc před podáním obžaloby objasněna tak, aby státní zástupce měl dostatečné podklady pro provedení dokazování v rozsahu potřebném pro prokázání viny. V tomto případě státní zástupce navrhoval konkrétní důkazy, o kterých věděl, že vinu obviněné prokazují, neboť stejné důkazy byly provedeny v souběžném trestním řízení vedeném proti obviněným O. D. a D. J. Důvodnost postavení obviněné M. K. před soud byla ostatně prokázána tím, že po provedení státním zástupcem navržených důkazů, byla uznána vinnou ze spáchání žalovaného skutku, byť ten byl právně posouzen podle jiného ustanovení trestního zákona. Na možnost této odchylné (a nutno podotknut mírnější) právní kvalifikace byla obviněná M. K. upozorněna v usneseních, jimiž byla po podání obžaloby řešena otázka věcné příslušnosti soudu, čímž byla splněna povinnost daná ustanovením §190 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné, jestliže obviněná M. K. s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítá, že bylo porušeno právo na její obhajobu.
Jak bylo již shora uvedeno, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zbylé námitky obviněné M. K., které formálně podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svým obsahem pod tento důvod ani pod žádný jiný nespadají a proto není na místě se jimi zabývat.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nešlo, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že dovoláním lze vytýkat výlučně vady právní, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat procesní postupy orgánů činných v přípravném řízení při objasňování skutkových okolností, důvodnost podané obžaloby ani správnost postupu soudu prvního stupně, který po podání obžaloby nenařídil její předběžné projednání a nevrátil věc státnímu zástupci k došetření, jak se toho dovolatelka domáhá. Rovněž nelze prověřovat správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska jejich procesní použitelnosti, což je podstatou všech uplatněných dovolacích námitek. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná M. K. namítala nesprávnost právního posouzení skutku ve sdělení obvinění a v podané obžalobě, nikoli ovšem v napadeném usnesení odvolacího soudu či jemu předcházejícím odsuzujícím rozsudku, a dále napadala pouze procesní nepoužitelnost provedených důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž jen porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů, zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.
Pouze pro úplnost nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud k těm nejpodstatnějším námitkám obviněné M. K. stručně dodává, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu může být užit jako důkaz v té trestní věci, v níž byl proveden, a to i za situace, že později vzhledem ke změně trestního zákona či odchylnému právnímu posouzení skutku soudem, trestní řízení již není vedeno pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Rozhodující je, zda odposlech byl nařízen za podmínek ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. Jeho nezákonnost v projednávané věci nezpůsobuje ani to, že byl nařízen a realizován ještě před zahájením trestního stíhání obviněné M. K., jelikož šlo nepochybně o neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. Stejně je nutné odmítnout výhradu obviněné M. K. proti znaleckému posudku z oboru kriminalistiky – technické zkoumání písemností zpracovaného Kriminalistickým ústavem P. Podstata její námitky totiž spočívá v tom, že nemohla vznést námitky proti osobě znalce a položeným otázkám, jelikož znalec byl přibrán dříve, než-li bylo řádně zahájeno její trestní stíhání. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že podle dikce ustanovení §105 odst. 3 tr. ř. uplatnění námitek není vázáno žádnou lhůtou, takže nic nebránilo tomu, aby je obviněná vznesla kdykoli v průběhu řízení před soudem až do pravomocného skončení věci, tedy i v odvolacím řízení, kde byl tento důkaz proveden. Navíc nelze pominout skutečnost, že fakticky, byť jak se později ukázalo formálně neúčinně, za obviněnou dne 31. 5. 1999 vznesl námitky obhájce JUDr. M. B., přesněji podal si stížnost do usnesení o přibrání znalce, jelikož tehdejší právní úprava trestního řádu ukládala v §105 odst. 1 povinnost o přibrání znalce rozhodnout usnesením, proti kterému byla přípustná stížnost, jak je zřejmé z čl. 265 spisu, a o této stížnosti rozhodl státní zástupce dne 11. 6. 1999, sp. zn. 1 Kzv 37/99.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná M. K. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože však její dovolání bylo částečně opřeno i o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených skutečností důvodnou, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Jde totiž o závěr, který lze učinit pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. V souladu se zněním ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová