ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.725.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 725/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2007 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. C h. a J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 2 T 92/2004, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného Ing. J. Ch. se podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně tohoto obviněného a ohledně obviněného J. B. podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání J. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. Ch. a J. B. byli rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 2 T 92/2004, uznáni vinnými trestným činem nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za to byl obviněným Ing. J. Ch. a J. B. uložen každému podle §181e odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanovil soud obviněným podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Současně byl oběma obviněným uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spojených s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady a v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve společnostech zabývajících se nakládáním s nebezpečnými odpady, pokud by funkce statutárního orgánu souvisela s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady, a to na dobu 2 roky.
Citovaný rozsudek Okresního soudu Praha-západ napadli odvoláními jak obvinění Ing. J. Ch. a J. B., tak v jejich neprospěch státní zástupce. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že oba obviněné uznal vinnými trestnými činy nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák. Těchto trestných činů se obvinění Ing. J. Ch. a J. B. dopustili jednáním uvedeným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že nejméně v době od 2. poloviny roku 2001 do 10. 5. 2002 při řízení provozu obchodní společnosti P., s. r. o., v areálu ÚVR M. p. B. obviněný Ing. J. Ch. jako jednatel této obchodní společnosti a odpadový hospodář a obviněný J. B. jako technolog vědomě provozovali hospodářskou činnost spočívající v úpravě a likvidaci nebezpečných odpadů v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a se schváleným provozním řádem, když nechali shromažďovat nebezpečné odpady v neschválené nádrži, která nebyla zabezpečena proti vnějším vlivům a únikům škodlivin do prostředí, a dále v rozporu se závaznými limity byl vypouštěn tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace. Tím obvinění způsobili zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod v M. p. B.
Za uvedené trestné činy byli oba obvinění odsouzeni podle §182 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně byl oběma obviněným uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spojených s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady a v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve společnostech zabývajících se nakládáním s nebezpečnými odpady, pokud by funkce statutárního orgánu souvisela s odpovědností při nakládání s nebezpečnými odpady, a to na dobu 2 roky.
Podle §256 tr. řádu pak Krajský soud v Praze týmž rozsudkem zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných Ing. J. Ch. a J. B.
Tento rozsudek Krajského soudu v Praze napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Ing. J. Ch. podal dovolání dne 17. 5. 2007 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení tohoto obviněného rozhodnutí Krajského soudu v Praze vychází z nesprávných znaleckých posudků. V tomto směru obviněný obsáhle polemizuje zejména se závěry znaleckého posudku Ing. J. R. a dovozuje odbornou nezpůsobilost tohoto znalce i zpracovatele revizního znaleckého posudku prof. RNDr. T. P. Jak dále uvádí obviněný ve svém dovolání, soudy nižších stupňů se nevypořádaly s důkazy, které svědčí v jeho prospěch. Obviněný má za to, že jeho vina nebyla v trestním řízení prokázána provedenými důkazy. Odvolací soud podle názoru obviněného považoval za důkaz o jeho vině i závěry České inspekce životního prostředí, ačkoli inspekce zjistila pouze nepodstatná pochybení, za která mu byla ve správním řízení uložena sankce. Podle obviněného výsledek tohoto správního řízení svědčí o nepatrné společenské nebezpečnosti jeho jednání. Obviněný rovněž vytkl odvolacímu soudu, že ve svém rozsudku nepopsal, jakým způsobem měl obviněný porušit provozní řád obchodní společnosti P., s. r. o., a ani neoznačil konkrétní ustanovení právního předpisu, k jehož porušení mělo dojít jednáním obviněného. Jak dále obviněný zdůraznil, funkci odpadového hospodáře začal vykonávat až od 1. 4. 2002 a navíc odvolací soud podle obviněného zaměnil povinnosti vyplývající z funkce odpadového hospodáře za povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti. Pokud jde o trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., obviněný uvádí, že odvolací soud vykonstruoval jeho zavinění na základě spekulací, neboť nelze jednoznačně poukázat na obchodní společnost P., s. r. o., jako na znečišťovatele životního prostředí a původce havárie čističky odpadních vod v M. p. B., přičemž obviněný sám nikdy nenakládal s odpady. Podle přesvědčení obviněného na základě provedených důkazů nemohl Krajský soud v Praze dospět k závěru o jeho trestní odpovědnosti uvedenými trestnými činy. Závěrem svého dovolání proto obviněný Ing. J. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, a aby sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu.
Obviněný J. B. podal dovolání dne 30. 5. 2007 a opřel ho o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný vznáší námitky proti právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 3 tr. zák. a zpochybňuje naplnění jeho znaku spočívajícího v získání značného prospěchu, ačkoli zmíněnou právní kvalifikaci odvolací soud ve svém rozsudku nepoužil. Podle obviněného mu nebylo prokázáno, že by – byť z nedbalosti – v rozporu s právními předpisy ukládal nebo odkládal nebezpečné odpady, ale bylo pouze prokázáno zhoršení životního prostředí v dané lokalitě. Jak dále obviněný uvádí v podaném dovolání, obchodní společnost P., s. r. o., v níž pracoval jako technolog, byla oprávněna vypouštět odpadní vody do kanalizace. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že k vypouštění těchto vod bylo zapotřebí zvláštního povolení, jedná se podle obviněného o porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a navíc soudy nižších stupňů údajně opomněly zvážit ustanovení §16 zákona o vodách. Pokud jde o trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., obviněný je přesvědčen, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal se subjektivní stránkou skutkové podstaty tohoto trestného činu. Podle názoru obviněného se nemohl dopustit úmyslného trestného činu už jen z toho důvodu, že v případě dlouhodobého vypouštění škodlivin do životního prostředí by se jejich únik musel v krátkém čase projevit nejdříve na čističce odpadních vod. Závěrem svého dovolání proto obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 2 T 92/2004, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovoláním obviněných Ing. J. Ch. a J. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání obviněných vybočují z rámce uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť brojí proti rozsahu a správnosti provedeného dokazování. Stran námitky obviněného J. B., kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., státní zástupce uvádí, že pokud oba obvinění vědomě porušovali mimotrestní právní normy, museli být srozuměni i se vznikem škodlivého následku, který způsobili svým jednáním. Státní zástupce tedy považuje za správné závěry odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky citovaného trestného činu. Podle státního zástupce jsou dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Navzdory tomu však státní zástupce ve svém vyjádření konstatuje, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v nedostatečném označení mimotrestní normy, kterou měli obvinění Ing. J. Ch. a J. B. porušit svým jednáním. Jak uvádí státní zástupce, kdyby Nejvyšší soud shledal tuto vadu jako podstatnou, přicházelo by v úvahu zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze i dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění Ing. J. Ch. a J. B. podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, oba obvinění opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Protože dovolací námitky obviněného Ing. J. Ch. lze částečně zahrnout pod uplatněný dovolací důvod, jak byl výše vyložen, Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu z podnětu dovolání tohoto obviněného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím relevantním dovolacím námitkám, které lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Ing. J. Ch. je zčásti důvodné.
Obviněný Ing. J. Ch. v rámci své dovolací argumentace především namítá, že soudy nižších stupňů nezjistily úplný skutkový stav věci, resp. že se nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, vycházely ze subjektivních, popřípadě nepodložených názorů znalců Ing. J. R. a prof. RNDr. T. P. a pominuly důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Dále obviněný popírá nakládání s nebezpečnými odpady. Podle názoru Nejvyššího soudu tak obviněný shledává existenci dovolacího důvodu v uvedeném rozsahu v tom, že soudy nižších stupňů údajně dospěly k chybným skutkovým zjištěním, nesprávně hodnotily provedené důkazy, resp. neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, popřípadě že porušily další procesní ustanovení. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tak obviněný dovozuje ve zmíněném rozsahu nikoli z argumentace, která by mohla odůvodnit odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale domáhá se změny jeho právního posouzení zejména s poukazem na jiné (a pro obviněného příznivější) skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. Ch., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. J. Ch. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu zejména z odlišné verze skutkového stavu nebo z jiného hodnocení provedených důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného Ing. J. Ch. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil posuzovaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v odůvodnění jeho rozhodnutí. Podle nich obviněný Ing. J. Ch. jako jednatel a odpadový hospodář společně s obviněným J. B. nejméně v době od 2. poloviny roku 2001 do 10. 5. 2002 při řízení provozu obchodní společnosti P., s. r. o., v areálu ÚVR M. p. B. vědomě provozovali hospodářskou činnost spočívající v úpravě a likvidaci nebezpečných odpadů v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a se schváleným provozním řádem, neboť nechali shromažďovat nebezpečné odpady v neschválené nádrži, která nebyla zabezpečena proti vnějším vlivům a únikům škodlivin do prostředí. V rozporu se závaznými limity byl dále vypuštěn tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace. Uvedeným jednáním obvinění způsobili zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod v M. p. B. Zmíněné dovolací námitky obviněného Ing. J. Ch., jež se týkají existence a správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud taktéž neakceptoval některé další dovolací námitky obviněného Ing. J. Ch., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou neopodstatněné. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož hodnotil Krajský soud v Praze jeho jednání jako trestný čin, ačkoli správní orgán považoval takové jednání za nepodstatné porušení povinností s nepatrnou mírou společenské nebezpečnosti, což se také současně odrazilo ve výši uložené pokuty. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že otázku, zda obviněný ohrozil životní prostředí protiprávním nakládáním s nebezpečnými odpady, anebo zda ohrozil provoz ochranného zařízení proti úniku znečišťujících látek, musely soudy i další orgány činné v trestním řízení posuzovat samostatně, nezávisle na výsledku správního řízení, protože jde o předběžnou otázku, která se týká posouzení viny obviněného (§9 odst. 1 tr. řádu). Navíc je podle dovolacího soudu zřejmé (viz č. l. 156 trestního spisu), že správní postih dopadal v konkrétním případě nikoli na osobu obviněného Ing. J. Ch., ale toliko na obchodní společnost P., s. r. o., jejímž jménem jednal tento obviněný. Jak totiž mimo jiné uzavřel příslušný správní orgán, obchodní společnost P., s. r. o., nezabezpečila odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem [srov. §18 odst. 1 písm. i) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], resp. neprovozovala zařízení k využívání odpadů v souladu s jeho schváleným provozním řádem [srov. §19 odst. 1 písm. c) citovaného zákona]. Protože postiženým subjektem byla v obou případech jiná osoba, nelze uvažovat ani o shodných znacích skutkové podstaty trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, a shora uvedených jiných správních deliktů. Proto výše pokuty (viz č. l. 156 trestního spisu), kterou příslušný správní orgán uložil jmenované obchodní společnosti, nemůže v posuzované věci zavazovat soud k hodnocení materiální stránky citovaného trestného činu.
Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s argumentací obviněného Ing. J. Ch., podle níž odvolací soud zaměnil povinnosti vyplývající z funkce odpadového hospodáře za povinnosti statutárního orgánu obchodní společnosti. Jak je totiž zřejmé z tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, tento obviněný vystupoval jednak ve funkci jednatele obchodní společnosti P., s. r. o., jednak jako její odpadový hospodář. Takové skutkové zjištění odvolací soud rovněž řádně odůvodnil (viz str. 5 a 6 jeho rozsudku), takže Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení zpochybňovat jeho správnost. Navíc k trestní odpovědnosti za trestný čin nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. se ani nevyžaduje žádná zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele ve smyslu §90 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jím může být v zásadě kdokoli, jestliže v rozporu s právními předpisy ukládá nebezpečné odpady nebo je odkládá, přepravuje nebo jinak s nimi nakládá, a tím poškodí nebo ohrozí životní prostředí. Proto z hlediska případné trestní odpovědnosti není podstatné, zda obviněný Ing. J. Ch. rozhodoval o nakládání s nebezpečnými odpady z pozice jednatele zmíněné obchodní společnosti nebo jako její odpadový hospodář. Nejvyšší soud tudíž shledal uvedenou námitku obviněného jako neopodstatněnou.
Na druhé straně Nejvyšší soud považuje za důvodnou tu dovolací námitku obviněného Ing. J. Ch., v níž odvolacímu soudu vytkl, že ve výroku o vině napadeného rozsudku neoznačil konkrétní ustanovení právního předpisu, k jehož porušení mělo dojít jednáním obviněného. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, v rozporu s právními předpisy ukládá nebezpečné odpady nebo je odkládá, přepravuje nebo jinak s nimi nakládá, a tím poškodí nebo ohrozí životní prostředí. Objektivní stránka citovaného trestného činu, jejíž naplnění obviněný Ing. J. Ch. částečně zpochybnil, tedy spočívá v tom, že pachatel
a) určitým způsobem nakládá s nebezpečnými odpady,
b) činí tak v rozporu s právními předpisy,
c) tím poškodí nebo ohrozí životní prostředí.
Jak je patrné ze zákonného znaku uvedeného výše pod písm. b), jehož se týkají důvodné dovolací námitky obviněného, skutková podstata trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. obsahuje tzv. blanketní dispozici, neboť podmiňuje trestní odpovědnost pachatele porušením právních předpisů, které souvisejí zejména s nakládáním s nebezpečnými odpady, resp. s ochranou životního prostředí obecně. Proto k závěru o naplnění všech zákonných znaků objektivní stránky skutkové podstaty citovaného trestného činu je nezbytné, aby soud ve výroku svého rozsudku přesně označil konkrétní ustanovení mimotrestní právní normy, které pachatel porušil svým zaviněným jednáním. Takovými mimotrestními právními normami jsou v posuzovaném případě zejména zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), a prováděcí právní předpisy k tomuto zákonu [např. vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů, dále je to vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů], resp. v době před účinnosti citovaných norem šlo o zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášku Ministerstva životního prostředí č. 337/1997 Sb., kterou se vydává Katalog odpadů a stanoví další seznamy odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 334/1999 Sb.
V trestní věci obviněného Ing. J. Ch. to znamená, že pokud odvolací soud neuvedl ve svém odsuzujícím rozsudku, tj. ve výroku o vině napadeného rozsudku ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestní právní normy, kterou měl tento obviněný porušit při nakládání s nebezpečnými odpady (a obdobně to platí ve vztahu k spoluobviněnému J. B.), opomenul tak vyjádřit jeden ze základních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., jímž je rozpor s příslušnými právními předpisy. Rozhodně zde nepostačovalo uvést pouze v odůvodnění citovaného rozsudku (viz jeho str. 7) zcela obecný odkaz na zákon o odpadech č. 125/1997 Sb. nebo č. 185/2001 Sb. ani na blíže nekonkretizované „předpisy související“. Navíc byl posuzovaný skutek časově vymezen obdobím od 2. poloviny roku 2001 do 10. 5. 2002, v němž první z uvedených zákonů o odpadech pozbyl účinnosti a druhý nabyl účinnosti (dne 1. 1. 2002 s nepodstatnými výjimkami). Proto i z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. bylo nezbytné dovodit protiprávnost jednání obviněných podle konkrétních ustanovení obou zmíněných zákonů o odpadech, resp. podle příslušných prováděcích předpisů k nim.
Ačkoli to obvinění Ing. J. Ch. ani J. B. ve svých dovoláních výslovně nenamítají, nemohl Nejvyšší soud přehlédnout ani další nedostatky v posouzení objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., jimiž je zatížen napadený rozsudek odvolacího soudu, a to ohledně dalších znaků objektivní stránky vymezených výše pod písm. a) a c). Jak je totiž patrné z tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze, měli obvinění Ing. J. Ch. a J. B. „ukládat a nakládat s nebezpečnými odpady, a tím poškodit a ohrozit životní prostředí“. Především je třeba zdůraznit, že zmíněnému právnímu závěru zcela neodpovídají skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud a která zahrnul i do tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině napadeného rozsudku. Z popisu skutku mimo jiné vyplývá, že oba jmenovaní obvinění shromažďovali nebezpečné odpady v neschválené nádrži, která nebyla zabezpečena proti vnějším vlivům a únikům škodlivin do prostředí, a v rozporu se závaznými limity vypouštěli tekutý odpad obsahující toxické kovy, ropné a další organické látky do kanalizace. Takovým jednáním měli obvinění způsobit zamoření půdy v nejbližším okolí a snížení účinnosti biologické technologie čističky odpadních vod v M. p. B. Podle názoru Nejvyššího soudu se ovšem odvolací soud náležitě nevypořádal s tím, s jakými odpady měli nakládat oba obvinění a zda se současně jednalo o odpady nebezpečné. Skutková podstata trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. nepostihuje protiprávní nakládání s jakýmikoli odpady, nýbrž jen s nebezpečnými odpady. Nebezpečným odpadem se přitom ve smyslu §4 písm. a) zákona o odpadech rozumí takový odpad, který je uveden v Seznamu nebezpečných odpadů uvedeném v příloze č. 2 k vyhlášce č. 381/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (Katalog odpadů), a jakýkoliv jiný odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k zákonu o odpadech. Nadto je seznam nebezpečných vlastností odpadů uveden též v dodatku č. III v příloze k Basilejské úmluvě o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, publikované jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 100/1994 Sb. V trestní věci obviněných Ing. J. Ch. a J. B. však odvolací soud ani před ním soud prvního stupně vůbec nekonkretizoval odkazem na některý z uvedených právních předpisů, s jakým z nebezpečných odpadů obsažených v příslušném seznamu obvinění nakládali, anebo jakou nebezpečnou vlastnost podle seznamu takových vlastností vykazoval odpad, s nímž obvinění nakládali.
Dále Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit na skutečnost, že odvolací soud nebyl v této trestní věci důsledný ani co do výkladu znaku spočívajícího v „nakládání“ s nebezpečnými odpady, který je součástí objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §181e odst. 1 tr. zák. Tato skutková podstata obsahuje vlastní demonstrativní výčet forem nakládání s nebezpečnými odpady, které pachatel ukládá, odkládá, přepravuje nebo jinak s nimi nakládá. Podle tzv. právní věty napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze oba obvinění z tohoto hlediska jednak „ukládali“ nebezpečné odpady, což odpovídá uvedené zákonné dikci, a jednak s nimi „nakládali“, aniž zde ovšem odvolací soud blíže konkretizoval, o jaké nakládání (odlišné od ukládání) jde. Pokud tím měl být vyjádřen zmíněný zákonný znak, podle něhož pachatel s nebezpečnými odpady „jinak nakládá“ (tj. jinak než výslovně uvedeným způsobem v podobě ukládání, odkládání a přepravy), bylo povinností odvolacího soudu konkretizovat tento jiný způsob nakládání, a to zejména odkazem na některý ze způsobů nakládání s odpady obecně vymezených v ustanovení §4 písm. d) zákona o odpadech, podle kterého se nakládáním s odpady rozumí jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování.
Nejvyšší soud poukazuje rovněž na nedostatečné závěry odvolacího soudu, pokud jde o posouzení objektivní stránky trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. ve vztahu k důsledku neoprávněného nakládání s nebezpečnými odpady, jak je výše uveden pod písm. c). Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud se podle názoru Nejvyššího soudu náležitě nevypořádal s otázkou (resp. jednoznačně neurčil), zda bylo důsledkem protiprávního nakládání obviněných s nebezpečnými odpady poškození nebo ohrožení životního prostředí. Pochybnosti vyvolává už samotné uvedení obou těchto následků (tj. poškození i ohrožení) v tzv. právní větě výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, aniž by bylo z tohoto výroku či alespoň z odůvodnění rozsudku patrné, jak a v kterých směrech bylo životní prostředí skutečně poškozeno a jak a v kterých směrech došlo jen k jeho ohrožení.
Podstatně závažnější vadou, byť na ni dovolání ani jednoho z obviněných neupozorňuje, je ovšem skutečnost, že odvolací soud a před ním ani soud prvního stupně si neujasnil, v čem spočívá poškození nebo ohrožení životního prostředí. Poškození životního prostředí je po novele trestního zákona provedené zákonem č. 134/2002 Sb. (kterou byla do trestního zákona zařazena mimo jiné i skutková podstata trestného činu podle §181e tr. zák.) vymezeno legální definicí obsaženou v ustanovení §181a odst. 1 alinea 1 tr. zák. Podle ní jde o „poškození životního prostředí“, pokud pachatel znečistí nebo jiným způsobem poškodí půdu, vodu, ovzduší, les nebo jinou složku životního prostředí tím, že poruší předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o ochraně a využívání přírodních zdrojů, a na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo, ohrozí společenstva nebo populace volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin. Poškození životního prostředí je tedy charakterizováno těmito kumulativně stanovenými znaky:
a) jde o znečištění nebo jinak způsobené poškození půdy, vody, ovzduší, lesa nebo jiné složky životního prostředí,
b) dojde k tomu porušením předpisů o ochraně životního prostředí nebo předpisů o ochraně a využívání přírodních zdrojů,
c) důsledkem je ohrožení společenstva nebo populace volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin
d) a k takovému ohrožení dojde na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo.
Jak je patrné z popisu skutku obsaženého v napadeném rozsudku odvolacího soudu, v posuzované věci by bylo možno dovodit nanejvýš splnění podmínky vymezené pod písm. a), tj. že obvinění Ing. J. Ch. a J. B. znečistili půdu v okolí místa nakládání s odpady v areálu ÚVR M. p. B. a znečistili vodu v B. potoce. Pokud jde o podmínku specifikovanou pod písm. b), platí zde již výše uvedené výhrady dovolacího soudu ohledně chybějící konkretizace mimotrestního právního předpisu, jehož ustanovení měli obvinění porušit, ač má skutková podstata trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. blanketní dispozici, která podmiňuje trestní odpovědnost porušením určité mimotrestní právní normy, na niž odkazuje. Napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje ve výroku o vině konkretizaci žádného právního předpisu nejen odůvodňujícího protiprávnost nakládání s odpady, ale ani předpisu o ochraně životního prostředí nebo o ochraně a využívání přírodních zdrojů, jehož porušením bylo způsobeno poškození životního prostředí. I v tomto směru je tedy důvodná dovolací námitka obviněného Ing. J. Ch., která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud vytýká chybějící odkaz na příslušnou mimotrestní právní normu.
Splněním podmínek vymezených výše pod písm. c) a d), které dále charakterizují poškození životního prostředí, se pak soudy nižších stupňů nezabývaly vůbec. Přitom důsledkem porušení předpisů o ochraně životního prostředí nebo o ochraně a využívání přírodních zdrojů musí být ohrožení společenstva nebo populace volně žijících živočichů [k jejich vymezení viz např. ustanovení §2 písm. a) zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, ve znění zákona č. 444/2005 Sb.] nebo planě rostoucích rostlin [k jejich vymezení viz např. ustanovení §2 písm. b) zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, ve znění zákona č. 444/2005 Sb.]. Navíc k poškození životního prostředí se vyžaduje, aby došlo k uvedenému ohrožení živočichů nebo rostlin na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo. Větším územím se podle legální definice obsažené v ustanovení §181d odst. 1 tr. zák. rozumí území o rozloze nejméně 5 ha a v případě vodního toku nejméně 2 km jeho délky. Zvláště chráněným je území, které bylo za takové prohlášeno podle §14 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Stanovení ochranného pásma u vodního zdroje pak vyplývá z ustanovení §30 a násl. zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení §21 a násl. zákona č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon, ve znění pozdějších předpisů. Z rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházel Krajský soud v Praze, přitom vůbec nelze zjistit, zda jednání obviněných Ing. J. Ch. a J. B. ohrozilo společenstva nebo populace volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin, popřípadě jakých, a zda se tak stalo na některém ze specifikovaných území nebo ve vodním zdroji se stanoveným ochranným pásmem, popřípadě o jaké území či vodní zdroj jde.
Pokud jde o znak spočívající v „ohrožení životního prostředí“, kterým se Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku rovněž vůbec nezabýval, rozumí se jím méně intenzivní zásah do životního prostředí, u něhož zatím nedošlo k poškození životního prostředí v tom významu, jak bylo výše vymezeno, ale tento důsledek aktuálně hrozí a může nastat. Trestní zákon nevyžaduje, aby bylo ohrožení bezprostřední, proto postačí i ohrožení, u něhož může dojít k poškození životního prostředí v blízké budoucnosti. Musí ovšem hrozit právě takové poškození životního prostředí, které vykazuje všechny zákonné znaky obsažené v jeho legální definici podle §181a odst. 1 alinea 1 tr. zák. Z tohoto hlediska pak v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí jakékoli úvahy, ač podle tzv. právní věty jeho výroku o vině oba obvinění „poškodili a ohrozili životní prostředí“.
Konečně z podnětu částečně důvodného dovolání obviněného Ing. J. Ch. Nejvyšší soud zjistil i další vadu jím nenamítnutou (a nevytknutou ani dovoláním spoluobviněného J. B.), která spočívá v tom, že dosavadní popis skutku obsažený v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze neposkytuje spolehlivý podklad ani k závěru, zda oba obvinění mohli spáchat trestný čin nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. úmyslně, jak uzavřel odvolací soud, nebo jen z nedbalosti. Skutkovou podstatu tohoto trestného činu lze naplnit jak úmyslně, tak i z nedbalosti, proto ve výroku o vině, v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku musí být uvedeny takové skutkové okolnosti, které umožňují spolehlivé odlišení úmyslné a nedbalostní alternativy. Za zcela nedostatečné pak v tomto směru považuje Nejvyšší soud, pokud odvolací soud v napadeném rozsudku vyjádřil úmyslné zavinění obviněných jen konstatováním, podle něhož „... vědomě provozovali ...“. Vědomost pachatele o rozhodných skutkových okolnostech je sice charakteristická pro úmyslné zavinění [§4 písm. a), b) tr. zák.], ale též pro vědomou nedbalost [§5 písm. a) tr. zák.], takže není spolehlivým a postačujícím dělítkem mezi uvedenými formami zavinění.
Obdobné nedostatky ohledně vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku se týkají i trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byli oba obvinění rovněž uznáni vinnými. I zde bylo nezbytné uvést takové skutkové okolnosti, aby bylo zcela zřejmé, zda obvinění ohrozili provoz čističky odpadních vod v M. p. B. úmyslně nebo jen z nedbalosti, protože také trestný čin poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení lze spáchat jak úmyslně podle citovaného ustanovení, tak i z nedbalosti podle §184 tr. zák.
Obviněný J. B. ve svém dovolání zejména vytýká soudům nižších stupňů, že mu neprokázaly nakládání s nebezpečnými odpady. V této souvislosti obviněný poukazuje na výklad ustanovení §181e odst. 3 tr. zák.
K uvedeným námitkám obviněného J. B., jimiž zpochybňuje skutková zjištění, resp. správnost provedeného dokazování, Nejvyšší soud uvádí, že jde vesměs o procesní námitky, které nespadají pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zde lze odkázat na shora uvedené podrobné úvahy Nejvyššího soudu k dovolání obviněného Ing. J. Ch., kterým také částečně zpochybňoval správnost skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Navíc, jak dovolací soud zmínil již výše, obviněný J. B. zaměřil část svých námitek proti právní kvalifikaci, kterou soudy nižších stupňů vůbec nepoužily ve svých rozhodnutích, tj. proti ustanovení §181e odst. 3 tr. zák. Ani takové námitky tedy Nejvyšší soud nemohl učinit předmětem svého posouzení.
Stran skutku, v němž soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění skutkové podstaty trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., obviněný J. B. rovněž vytýká, že soudy do svých právních závěrů údajně nesprávně promítly mimo jiné i povinnost obchodní společnosti P., s. r. o., disponovat zvláštním povolením k vypouštění průmyslových odpadních vod. Podle názoru obviněného nebylo takové povolení zapotřebí, a proto považuje zmíněné závěry soudů za porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jak v této souvislosti obviněný též uvádí, soudy nižších stupňů podle jeho názoru opomněly hmotně právní ustanovení §16 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). K těmto námitkám obviněného Nejvyšší soud poznamenává, že jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění v posuzované věci, obviněný J. B. společně s dalším obviněným Ing. J. Ch. nakládali v rozporu s právními předpisy s nebezpečnými odpady. Soudy nižších stupňů tedy obviněným nekladly za vinu samotnou skutečnost, že vypouštěli průmyslové vody do kanalizace, jak ve svém dovolání naznačuje obviněný J. B., nýbrž okolnost, že vypouštěli odpadní vody obsahující nebezpečné látky. Na to ostatně soudy poukázaly v odůvodnění svých rozsudků (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 7 rozsudku odvolacího soudu), přičemž soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, se rovněž zabýval užitím ustanovení §16 vodního zákona. Z tohoto ustanovení vodního zákona přitom vyplývá, že k vypouštění odpadních vod obsahujících nebezpečné látky je třeba povolení vodoprávního úřadu. Tuto povinnost ukládalo citované zákonné ustanovení i v době, kdy mělo dojít k protiprávnímu jednání obou obviněných, tj. též podle zákona o vodách účinného do 31. 12. 2002. Přitom seznam nebezpečných látek je uveden v příloze č. 1 k vodnímu zákonu. Jak jednoznačně vyplývá z tohoto seznamu, mezi nebezpečné látky se mimo jiné řadí též toxické kovy, které byly obsaženy ve vypouštěné odpadní vodě. Podle dovolacího soudu jsou tedy výše uvedené námitky obviněného J. B. nejsou důvodné.
Obviněný J. B. je dále přesvědčen, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterým ho odvolací soud rovněž uznal vinným, přičemž údajně ani nebyla dostatečně odůvodněna subjektivní stránka citovaného trestného činu. K tomu Nejvyšší soud především připomíná, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí provoz ochranného zařízení proti úniku znečišťujících látek. Ochranným zařízením v tomto smyslu jsou např. i čističky odpadních vod, dále např. odsiřovací zařízení elektráren a tepláren apod. K dokonání trestného činu zde postačí, jestliže pachatel toliko ohrozil provoz ochranného zařízení, ale nemusí dojít k jeho poruše. Dokonce se ani nevyžaduje, aby hrozící porucha byla neodvratná, neboť trestní odpovědnost je založena již takovým jednáním pachatele, z něhož hrozí bezprostřední nebezpečí. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení, pro úmyslnou alternativu (§182 tr. zák.) se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu (tzv. ohrožovacího úmyslu), anebo může jít o alternativu spáchanou z nedbalosti (§184 tr. zák.).
Jak bylo výše konstatováno, Nejvyšší soud sice na podkladě částečně důvodného dovolání obviněného Ing. J. Ch. shledal vadu v posuzovaném skutku spočívající též v jeho nedostatečném popisu z toho hlediska, aby bylo možné spolehlivě odlišit, zda jde o trestné činy spáchané úmyslně nebo z nedbalosti, ale tuto vadu žádný z obviněných ve svém dovolání nevytkl. Pokud však obviněný J. B. ve svém dovolání zcela popírá jakékoli své zavinění u trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení [zatím posouzeného podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák.], nemohl Nejvyšší soud jeho výhrady akceptovat. I přes všechny dosud zmíněné nedostatky totiž není skutek popsán tak, že by úplně vylučoval jakoukoli formu zavinění tohoto obviněného, tj. i jeho zavinění z nedbalosti, které by jinak postačovalo ke spáchání uvedeného trestného činu z nedbalosti (podle §184 tr. zák.). Vzhledem k dalším vadám napadeného rozsudku odvolacího soudu (jejich zjištění v dovolacím řízení prospívá i obviněnému J. B.) pak Nejvyšší soud považuje za předčasné zabývat se naplněním subjektivní stránky obou trestných činů, jejichž spácháním byli obvinění uznáni vinnými, protože toto posouzení je závislé zejména na vyřešení otázky, zda obvinění skutečně jednali protiprávně, a pokud tomu tak bylo, jaké mimotrestní právní normy porušili a jaké následky na životním prostředí tím způsobili.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. B. podal dovolání s poukazem na argumenty, jimiž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud naopak shledal dovolání obviněného Ing. J. Ch. ve výše uvedených směrech částečně opodstatněným, proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Výše uvedené výhrady dovolacího soudu, týkající se chybějícího odkazu na mimotrestní právní normy o ochraně životního prostředí a o nakládání s odpady, které měly být porušeny jednáním obou obviněných, jakož i nedostatečného vyjádření objektivní stránky a jejích znaků, platí i ve vztahu k obviněnému J. B. Vzhledem k tomu důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovoláním ohledně obviněného Ing. J. Ch., prospívaly i obviněnému J. B., který ovšem dovolání nepodal. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo beneficium cohaesionis a podle §265k odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 9 To 491/2006, i ve vztahu k obviněnému J. B.
Krajský soud v Praze tak poté, co byl zrušen celý jeho rozsudek napadený dovoláním, opětovně projedná věc obviněných Ing. J. Ch. a J. B. na podkladě jejich odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí, zda oba obvinění porušili konkrétní ustanovení mimotrestní právní normy, a pokud se tak stalo, přesně označí toto ustanovení ve výroku o vině v popisu skutku. Odvolací soud obdobně jednoznačně vyjádří, zda oba obvinění skutečně nakládali s nebezpečnými odpady a kterým ze zákonem předvídaných způsobů, a dovodí-li, že šlo o nebezpečné odpady, pak s odkazem na příslušnou právní normu (na přílohu zákona o odpadech nebo na katalog odpadů) určí, o které nebezpečné odpady se jednalo, resp. jakou nebezpečnou vlastnost vykazovaly. Dále se Krajský soud v Praze pečlivě zaměří na popis jednotlivých znaků objektivní stránky trestného činu nakládání s odpady podle §181e odst. 1 tr. zák. a učiní odpovídající právní závěry včetně toho, zda byla naplněna legální definice poškození životního prostředí nebo zda došlo k jeho ohrožení. Znovu bude nutné posoudit i možnost souběhu s trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení [podle §182 odst. 1 písm. b) tr. zák. nebo podle §184 tr. zák.], který zde není vyloučen. V popisu skutku pak musí odvolací soud náležitě vyjádřit i takové okolnosti, které umožní rozlišit, zda trestné činy, jimiž případně uzná obviněné vinnými, byly spáchány úmyslně nebo z nedbalosti.
Za účelem odstranění všech zmíněných nedostatků může odvolací soud podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění, a to zejména v tom směru, aby měl dostatečný skutkový podklad k závěru, zda šlo o nebezpečné odpady nebo odpady vykazující nebezpečné vlastnosti, zda došlo k poškození či ohrožení životního prostředí a zda se tak stalo úmyslně nebo z nedbalosti. Poté odvolací soud opětovně rozhodne o vině a trestu obou obviněných. Při tom se náležitě vypořádá i s jejich odvolací argumentací obsaženou v podaných odvoláních, třebaže k ní Nejvyšší soud nemohl v dovolacím řízení přihlížet.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. J. Ch. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y