ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.767.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 767/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2007 o dovolání obviněného J. Z., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 9/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 15/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 4 T 15/2006, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle §55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. Brno Arms, se dvěma kusy zásobníku a šesti kusy nábojů. Vedle trestu bylo obviněnému uloženo podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4, 5 tr. zák. rovněž ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě.
Podle skutkových zjištění tohoto rozsudku se obviněný dopustil skutku kvalifikovaného jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 13. 5. 2006 kolem 23.35 hodin v H. K. na S. n. v podnapilém stavu, kdy jeho krev obsahovala 2,07 g/kg alkoholu, v úmyslu ho i usmrtit napadl M. N. tak, že ho bez zjevné příčiny střelil z bezprostřední blízkosti brokovým nábojem do prsou samonabíjecí pistolí zn. Brno Arms, ráže 9 mm Luger, a způsobil mu tím střelné zranění pravé poloviny hrudníku procházející přední hrudní stěnou do pravé pohrudniční dutiny s rozsáhlým rozhmožděním a prokrvácením středního laloku pravé plíce a zhmožděním zevní hrany pravé srdeční komory a vrcholu pravého laloku jater, přičemž toto zranění vedlo k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného a jeho smrt, která by s velkou pravděpodobností nastala, byla odvrácena pouze neprodleně provedeným chirurgickým zákrokem.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. Z. odvoláním, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 9/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl o trestu tak, že obviněného odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 8 let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Ve zbylé části zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změn.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 9/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 4 T 15/2006, podal obviněný J. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na to, že napadená rozhodnutí spočívají ve výroku o vině a ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podstatou dovolací argumentace obviněného J. Z. je jeho tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku spáchaného činu, neboť důkazní situace svědčí pro závěr, že dovolatel nejednal v úmyslu zavraždit poškozeného M. N. a že k výstřelu došlo jen nešťastnou náhodou. Dovolatel v této souvislosti poukázal na vzájemně přátelský vztah s poškozeným, na zcela chybějící motiv pro vraždu a na to, že zbraň vlastnil pouze dva měsíce, takže neměl žádnou praktickou zkušenost s brokovými náboji, které vkládal do zásobníku, aby předešel riziku nechtěné nehody. Vrchní soud v Praze měl podle obviněného s ohledem na tyto skutečnosti zrušit rozsudek soudu prvního stupně nejen ve výroku o trestu, nýbrž i ve výroku o vině, a sám měl znovu rozhodnout tak, že skutek je jen trestným činem ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., protože zavinění obviněného bylo jen z nedbalosti. Pokud přesto odvolací soud setrval na závěru, podle něhož dovolatel věděl o tom, že může poškozenému ublížit, pak měl skutek právně posoudit jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., protože úmysl dovolatele směřoval maximálně k ublížení na zdraví poškozeného, a nikoli k jeho usmrcení. Mírnější právní kvalifikaci měl odvolací soud poté zohlednit ve výroku o trestu.
Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám obviněný J. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudky soudů nižších stupňů, a to ve výroku o vině a ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody včetně výroku o způsobu jeho výkonu, aniž by obviněný uvedl, jak mají dále soudy rozhodující ve věci postupovat.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. Z. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle názoru státního zástupce je dovolání zjevně neopodstatněné, jelikož námitka dovolatele, že k výstřelu došlo nešťastnou náhodou, je v rozporu se skutkovými zjištěními, která nelze v dovolacím řízení zpochybňovat. Jak vyplývá z odsuzujícího rozsudku, obviněný vystřelil na poškozeného z bezprostřední blízkosti z pistole ráže 9 mm a cíleně mířil do oblasti hrudníku. Vzhledem k ráži pistole a místu, kam obviněný směřoval ránu, i přestože použil obranný brokový náboj, musel být srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí, neboť neexistoval žádný rozumný důvod, který by mohl vylučovat takový následek. Státní zástupce s ohledem na tyto skutečnosti uzavřel, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, a tudíž subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. byla naplněna. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. Z. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Protože dovolání lze podat výlučně z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda obsah uplatněných námitek, o které obviněný J. Z. ve svém dovolání opírá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, skutečně věcně odpovídá jeho zákonnému vymezení, a zjistil, že formálně je tomu tak. Použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přichází v úvahu, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž obviněný namítá, že posuzovaný skutek měl být s ohledem na subjektivní stránku právně kvalifikován jako jiný, méně závažný trestný čin.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Dovolací soud však není oprávněn měnit rozhodná skutková zjištění, která vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy nižších stupňů, proto z nich Nejvyšší soud i v tomto případě vycházel. Čerpal přitom nejen ze skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i z jeho odůvodnění a z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jak je z těchto skutkových zjištění mimo jiné patrné, obviněný J. Z. společně s M. H. a s poškozeným M. N. během dne 13. 5. 2006 stříleli na dvou různých místech v H. K. ze samonabíjecí pistole ráže 9 mm Luger patřící obviněnému a přitom požívali alkoholické nápoje. V pozdních večerních hodinách se všichni tři přemístili na S. nám., kde ještě dále popíjeli alkoholické nápoje, které si předtím zakoupili, a povídali si. Po 23.00 hodině se dohodli, že půjdou domů. Zatímco M. H. popošel kousek od obviněného a poškozeného, obviněný J. Z., který byl v té době silně podnapilý, přičemž jeho krev obsahovala 2,07 g/kg alkoholu, bez zřejmého důvodu vytáhl svou pistoli nabitou brokovým nábojem a namířil ji na poškozeného M. N. Ten byl překvapen a ironicky řekl obviněnému: „Co blázníš, stejně nestřelíš.“ Na to obviněný vystřelil, a to z bezprostřední blízkosti cíleně do prsou poškozeného, a tím mu způsobil střelné poranění hrudníku, které bezprostředně ohrozilo jeho život, ovšem smrt byla odvrácena jen neprodleně provedeným chirurgickým zákrokem.
Jak je z popsaného skutkového děje zřejmé, nešlo o náhodný výstřel při manipulaci se zbraní, jak v podaném dovolání uvádí obviněný J. Z., nýbrž o zkratkovité impulsivní jednání v opilosti. Obviněný takto jednal velkou měrou právě v důsledku své opilosti, která způsobila snížení jeho ovládacích schopností, nikoli však jejich vymizení, přičemž rozpoznávací schopnosti obviněného byly zachovány, jak po provedeném dokazování zjistily soudy nižších stupňů ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Po slovním indiferentním podnětu obviněný cíleně vystřelil z pistole velké ráže přímo proti hrudi poškozeného, tj. do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány člověka, a k výstřelu došlo z bezprostřední blízkosti, při níž se brokový náboj nemůže rozptýlit, takže má zcela obdobný účinek jako běžná střela ráže 9 mm. Do stavu opilosti se přitom obviněný přivedl zcela záměrně a s vědomím toho, že má u sebe střelnou zbraň. Proto soudy nižších stupňů na základě těchto skutkových zjištění dospěly ke správnému závěru, podle něhož obviněný spáchal pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., neboť sice přímo nechtěl způsobit smrt poškozeného M. N., ale vzhledem k uvedenému způsobu svého jednání, k použité zbrani a k okolnostem, za nichž k jejímu použití došlo, si obviněný musel být vědom toho, že může způsobit i smrtelný následek, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Obviněný totiž s ohledem na předchozí střelbu velmi dobře znal účinky použité střelné zbraně, a jestliže i přesto vystřelil brokový náboj z této zbraně v bezprostřední blízkosti těla poškozeného, přičemž mířil do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány člověka, nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila smrtelnému následku, jehož způsobení si obviněný nepochybně představoval jako možné, protože jeho rozpoznávací schopnosti byly i navzdory opilosti zachovalé a jako držitel střelné zbraně věděl, co může takové její použití způsobit. Uvedené konstatování platí i za situace, kdy posuzovanému incidentu nepřecházela žádná rozepře a naopak, mezi obviněným a poškozeným byl předtím přátelský vztah. Všechny zmíněné okolnosti tak bez pochybností vypovídají o úmyslném zavinění obviněného, tj. o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty citovaného trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kde postačí i zavinění ve formě nepřímého úmyslu.
Popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a jemu odpovídající skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění a v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu naopak vylučují, že by obviněný J. Z. spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., případně podle §222 tr. zák., jak se toho alternativně domáhá v podaném dovolání. Některé okolnosti případu zdůrazněné v dovolání obviněného, tedy zejména že podnět k protiprávnímu jednání byl velmi nevýrazný, obviněný měl málo zkušeností se střelnými zbraněmi a vztahy mezi obviněným a poškozeným byly přátelské, nemohou vést k použití mírnější právní kvalifikace, jestliže obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty závažnějšího trestného činu, resp. jeho pokusu. Lze je zohlednit až při úvahách o trestu, což ostatně Vrchní soud v Praze přiléhavě učinil, pokud jeho výměru stanovil obviněnému pod dolní hranicí zákonné trestní sazby postupem podle §40 odst. 1 tr. zák., který je vázán právě na určité výjimečné okolnosti případu nebo poměry pachatele.
Nad rámec výše uvedené argumentace Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 7 To 9/2007, neboť obviněný J. Z. uplatnil v podaném dovolání, pokud jde o posouzení jeho zavinění, shodné námitky jako v odvolání (tj. vzájemně přátelský vztah s poškozeným, chybějící motiv pro vraždu, nezkušenost s brokovými náboji), a odvolací soud se všemi pečlivě zabýval.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á