ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.898.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 898/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2007 o dovolání, které podal obviněný T. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 3 To 567/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 129/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 70 T 129/2000, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §152 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Kromě toho byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč, přičemž pro případ, že tento trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce.
Okresní soud v Ostravě rozhodoval i v adhezním řízení a podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný T. R. odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl. Při stejných skutkových zjištěních, z nichž vycházel i soud prvního stupně, odvolací soud uznal obviněného vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíce, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 14 dnů pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Odvolací soud rozhodoval rovněž o nárocích poškozených a shodně jako soud prvního stupně je podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, napadl obviněný T. R. dovoláním, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil tento rozsudek, a to včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak dovolací soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě znovu projednal odvolání obviněného T. R. podané proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. 70 T 129/2000, a rozsudkem ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 3 To 567/2006, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu opětovně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl.
Odvolací soud uznal obviněného T. R. vinným trestným činem porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (podle soudu „ve znění zákona č. 105/2000 Sb.“) a uložil mu podle §152 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by obviněný nevykonal peněžitý trest ve stanovené lhůtě, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Shodně jako soud prvního stupně rozhodl odvolací soud v adhezním řízení, když podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené, kteří uplatnili nárok na náhradu škody, na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný T. R. spáchal trestný čin porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. podle skutkových zjištění popsaných ve výroku naposledy citovaného rozsudku tím, že v blíže neurčeném období měsíců března a května 1998 prostřednictvím inzerátů v inzertních časopisech a bez souhlasu majitelů – autorů díla podle §14 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a bez uzavření smluv o šíření díla podle §22 odst. 1 téhož zákona prodal Ing. M. K. a P. J. celkem 6 ks „CD – romů typu CD – R“ obsahujících nelegální kopie počítačových her a aplikačního software, ve výroku rozsudku přesně specifikovaných názvem, označením majitele – autora díla, včetně společností, které tyto majitele – autory díla na území České republiky zastupují, a vyčíslenou finanční hodnotou, čímž způsobil majitelům – autorům díla škodu v celkové výši 1 217 968,40 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 3 To 567/2006, podal obviněný T. R. dne 27. 10. 2006 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu.
Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu jsou podle obviněného T. R. primárně naplněny tím, že ve výrokové části napadeného rozsudku chybí konkrétní odkaz na právní normu, kterou svým jednáním porušil. Pokud jsou v popisu skutku citována ustanovení §14 a §22 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by zákon byl označen i svým názvem a byla uvedena doba jeho platnosti, podle názoru dovolatele se může jednat o jakýkoli zákon, vyhlášku či předpis se stejným číslem, takže rozhodnutí považuje za zmatečné. Obviněný současně vytýká napadenému rozsudku, že v popisu skutku není citováno příslušné ustanovení zákonné normy, podle něhož je počítačový program „autorským dílem“. V údajně neúplné a povrchní citaci příslušné zákonné normy, na kterou odkazuje blanketní skutková podstata trestného činu porušování autorských práv podle §152 odst. 1 tr. zák., dovolatel spatřuje porušení ustanovení §2 odst. 1 tr. řádu a §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu a zároveň jde, podle jeho názoru, o vadu zpochybňující správnost právního posouzení skutku.
Obviněný T. R. dále shledává naplnění dovolacích důvodů podle §265i odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu v údajném rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a popisem skutku obsaženým ve výroku napadeného rozsudku. Konkrétní rozpory dovolatel spatřuje ve výčtu nelegálně prodaných počítačových programů, z nichž jeden, Autocad 13, byl do prodeje uveden až v roce 1999. Navíc podle dovolatele 6 kusů „CD – romů typu CD – R“ nemohlo pojmout počítačové programy v tak velkém rozsahu, neboť to neumožňovala jejich datová kapacita. Za podstatnou vadu řízení obviněný označuje skutečnost, že u hlavního líčení neměl možnost prohlédnout si předmětné nosiče dat, jelikož nebyly jako věcný důkaz provedeny, a domáhá se toho, aby alespoň Nejvyšší soud trval na jejich předložení. V souvislosti s dokazováním a jeho hodnocením dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje na důkazy, které sám neprovedl, nýbrž je provedl soud prvního stupně.
Další dovolací námitka, kterou obviněný T. R. podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, směřuje proti zjištění obsaženému ve výroku o vině napadeného rozsudku, podle něhož obviněný způsobil svým jednáním majitelům – autorům děl škodu v celkové výši 1 217 968,40 Kč, ačkoli otázka výše škody nebyla předmětem dokazování a poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Zmíněné skutkové zjištění podle názoru dovolatele činí občanskoprávní řízení zcela zbytečným a je údajně „startem rozsáhlého legálního vymáhání milionových částek bez možnosti jakékoli obrany“.
Následnou dovolací výtku směřující proti citaci zákona č. 105/2000 Sb. v tzv. právní větě výroku o vině v napadeném rozsudku obviněný T. R. opět podřadil současně pod dva dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Jednak se domnívá, že takový výrok, v kterém je zákonná norma označena jen číslem a bez názvu, je neúplný, a jednak namítá, že odkaz na právní normu, která nebyla v době spáchání činu účinná, je v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný T. R. spatřuje i v tom, že v napadeném rozsudku není přesně uvedeno, kdy se stal skutek, přičemž doba jeho spáchání je dána rozmezím tří měsíců. Podle obviněného by bylo možné zjistit přesnou dobu spáchání z peněžní poukázky o zaplacení zaslané zásilky, ta však nebyla provedena jako důkaz. Pod stejný dovolací důvod obviněný podřadil i námitky směřující proti tomu, že je mu kladen za vinu prodej vlastního majetku a že mu nebylo prokázáno úmyslné jednání ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák.
Poslední uplatněnou dovolací námitkou, subsumovanou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněný T. R. napadá skutečnost, že mu nebyla poté, co Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení zrušil pravomocný odsuzující rozsudek, vrácena částka 10 000,- Kč, kterou dne 16. 2. 2006 uhradil peněžitý trest, a rovněž mu nebyla vrácena částka 4 000,- Kč za zaplacené náklady trestního řízení. Naopak podle názoru obviněného mu byl za stejný trestný čin údajně v rozporu se zákazem dvojího postihu uložen další peněžitý trest.
Kromě shora popsaných dovolacích námitek obviněný T. R. vznáší výhrady i vůči nepřiměřené délce trvání trestního stíhání a proti tomu, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Ostravě, ačkoli jej zrušil, což podle názoru dovolatele není akceptovatelné.
Závěrem podaného dovolání obviněný T. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a buď přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby dovolací soud sám ve věci rozhodl tak, že podle §231 odst. 1 a §223 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu zastaví trestní stíhání obviněného.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného T. R. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je podané dovolání zjevně neopodstatněné a je namístě jej odmítnout podle §256i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Krajský soud v Ostravě respektoval předchozí dovolací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005, a podle závazných pokynů v něm obsažených doplnil do popisu skutku odkaz na příslušné normy autorského práva, které obviněný porušil. Tím podle státního zástupce odstranil původní pochybení spočívající v tom, že ve výroku o vině zcela chyběl odkaz na konkrétní ustanovení předpisů upravujících autorské právo, které obviněný nerespektoval a v rozporu s nimiž jednal. Zbylé dovolací námitky považuje státní zástupce jen za opakování těch námitek, jimiž se již dříve Nejvyšší soud zabýval ve svém prvním rozhodnutí v této věci a nepřisvědčil jim.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. R. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný T. R. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Zmíněné důvody dovolání jsou dány tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále by-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a konečně jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Vzhledem k uvedenému zákonnému vymezení uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud pokládá za námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze ty z námitek obsažených v dovolání obviněného, jimiž vytýká jednak chybějící odkaz na konkrétní normu autorského práva, kterou obviněný svým jednáním porušil, a jednak s odkazem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. nesprávné posouzení skutku podle trestního zákona ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb. Ostatní námitky obviněného nelze ani formálně podřadit pod dovolací důvody, o něž opřel své dovolání.
Obviněný T. R. totiž dovozuje předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku (odůvodňující jím navrhované zproštění obžaloby) – kromě uvedených dvou právních námitek – především s poukazem na jiné skutkové okolnosti, než jaké se staly podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, a na jiné závěry učiněné z provedených důkazů. Zároveň obviněný vytýká nedostatečný rozsah dokazování, resp. neprovedení některých důkazů, jichž se domáhal. Podle názoru obviněného se nedopustil žádného trestného činu, protože prodával pouze svůj majetek, což je jeho právo. Obviněný zpochybnil i skutkový závěr, že na předmětných nosičích dat, které prodal, byly nelegální kopie her a počítačových programů v takovém rozsahu a hodnotě, jak je uvedeno v popisu skutku. Za nesprávné pak považuje i údaje o době spáchání činu a o výši způsobené škody, které jsou rovněž součástí popisu skutku.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné, neúplné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který primárně uplatnil obviněný T. R., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů a z námitek proti rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Navíc Nejvyšší soud konstatuje, že větší část nyní uplatněných dovolacích námitek, které neodpovídají žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, je shodná s dovolacími námitkami, jimiž obviněný T. R. již dříve odůvodnil své první dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 To 564/2005. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, sice částečně vyhověl tomuto dovolání, ale zmíněné námitky již tehdy nepovažoval za odpovídající uplatněným dovolacím důvodům. V citovaném dřívějším usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, proč nelze vztahovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu na popis skutku ve výroku o vině. Jak dále vyplývá z téhož dovolacího rozhodnutí, skutková podstata trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku) nevyžadovala přesnou kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením, ale postačilo zjištění těch skutkových okolností, z nichž je patrné, že došlo k zásahu do chráněných autorských práv alespoň v takovém minimálním rozsahu, aby byl dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2 a 4 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 33/2004 Sb. rozh. tr.). Naplnění znaků uvedeného trestného činu není podmíněno způsobením škody, takže výhrada obviněného ohledně její výše je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů a jimiž je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud pak ve zmíněném dřívějším rozhodnutí označil za námitky skutkového charakteru, které neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, rovněž opakované výtky obviněného týkající se hodnocení důkazů a vyložil, proč nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. To platí rovněž o tvrzení obviněného, podle něhož soudy neměly k dispozici nosiče datových informací, takže neprovedly tento věcný důkaz a poznatky o jejich obsahu čerpaly z odborného vyjádření. Navíc zde již Nejvyšší soud upozornil dovolatele i na skutečnost, že podle §265a odst. 4 tr. řádu není přípustné dovolání jen proti odůvodnění rozhodnutí. V případě nyní posuzovaného dovolání obviněného je tedy Nejvyšší soud vázán citovanými závěry obsaženými v dřívějším rozhodnutí, na něž odkazuje, a nemohl se znovu zabývat stejnými námitkami, které neodpovídají zákonnému vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Ve srovnání s předchozím dovoláním obviněného T. R. je jeho novou námitkou formálně podřazenou pod dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. h) tr. řádu tvrzení, že mu soudy nižších stupňů znovu uložily za stejný trestný čin peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč, ačkoli peněžitý trest v této výši již jednou zaplatil a peníze mu nebyly vráceny. Ani tato námitka však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, protože ten dopadá pouze na situaci, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V posuzované věci ovšem obviněný T. R. nic nevytýká uloženému druhu trestu ani jeho výměře, nýbrž se jen mylně domnívá, že mu tento trest neměl být vůbec ukládán, jelikož ho již jednou vykonal. Na takovou situaci se přitom vztahuje postup uvedený v §38 odst. 2 tr. zák., podle něhož v případě, jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do nově uloženého trestu, pokud je započítání možné vzhledem k druhu nově uloženého trestu. Započítání vykonaného trestu je zde tedy obligatorní a v daném případě mu nic nebrání. Totéž přiměřeně platí o zaplacené paušální částce nákladů řízení.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani zmíněné dvě námitky obviněného T. R., které sice lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nejsou opodstatněné. Napadené rozhodnutí totiž zjevně netrpí vytýkanými vadami právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení.
Jak již Nejvyšší soud zdůraznil v předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného T. R., ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, proto je nutné vždy ve výrokové části rozsudku uvést, které konkrétní ustanovení určitého právního předpisu upravujícího autorské právo a práva s ním související obviněný porušil svým jednáním. V posuzované věci odvolací soud ve výroku o vině ve skutkové větě napadeného rozsudku výslovně citoval konkrétní ustanovení §14 a §22 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), která obviněný porušil tím, co mu bylo kladeno za vinu. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud současně vyložil, proč skutek s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. posoudil podle zákona účinného v době jeho spáchání, a nikoli podle zákona pozdějšího, který byl účinný v době rozhodování odvolacího soudu, protože pro obviněného není pozdější autorský zákon příznivější. Odvolací soud zde rovněž správně poukázal na ustanovení §2 odst. 1 autorského zákona, podle něhož se za předmět autorské ochrany považují i programy počítačů, pokud splňují pojmové znaky děl podle autorského zákona. Nelze tudíž přisvědčit námitce obviněného, pokud zpochybnil naplnění všech zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu porušování autorských práv podle §152 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku), protože v popisu skutku rozhodně nechybí odkaz na konkrétní právní normu, kterou obviněný porušil stíhaným činem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku označil autorský zákon, který je zde příslušnou mimotrestní právní normou, na niž trestní zákon odkazuje, jen jako „zákon č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších novel“, ale nikoli celým jeho názvem. Autorský zákon je i takto dostatečně specifikován, neboť nemůže být zaměněn s jiným zákonem, a to ani s novějším autorským zákonem č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pod stejným pořadovým číslem je totiž v každém ročníku Sbírky zákonů označen vždy jen jeden právní předpis určité právní síly (viz zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů). Navíc v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud cituje příslušný autorský zákon i celým jeho názvem.
Obdobně nedůvodnou shledal Nejvyšší soud druhou námitku obviněného T. R. zpochybňující správnost právního posouzení skutku podle trestního zákona, a to z hlediska jeho časové působnosti. Podle §16 odst. 1 tr. zák. se totiž trestnost činu zásadně posuzuje podle toho zákona, který byl účinný v době spáchání činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení o časové působnosti zákona při posuzování trestnosti činu se vztahuje i na působnost zákonů, na které trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní nebo odkazovací dispozicí (srov. rozhodnutí pod č. 35/1994 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). V projednávané věci odvolací soud správně zvažoval nejen souhrn všech trestně právních norem rozhodných pro posouzení stíhaného skutku, ale porovnával také znění autorského zákona účinného v době spáchání činu se zněním novějšího zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2000 (nyní ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud dospěl k důvodnému závěru, podle něhož pozdější právní úprava není pro obviněného v ničem výhodnější, a proto posoudil skutek podle trestního zákona i mimotrestní normy, na niž ustanovení §152 odst. 1 tr. zák. odkazuje, v takovém jejich znění, které bylo účinné v době spáchání činu, což odvolací soud vyjádřil v právní větě napadeného rozsudku kvalifikací podle §152 odst. 1 tr. zák. „ve znění zákona č. 105/2000 Sb.“. Tento zákon, jehož plný název je „zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony“, byl první novelou trestního zákona, která nabyla účinnosti po spáchání posuzovaného skutku (dne 1. 5. 2000), byť se nijak netýká ustanovení §152 tr. zák. Zároveň jde o poslední novelu trestního zákona před nabytím účinnosti zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), jímž byl novelizován i trestní zákon, a to právě v ustanovení §152 tr. zák. Odvolací soud tedy chtěl uvedenou citací vyjádřit skutečnost, že čin obviněného právně posoudil podle trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu (tj. naposledy novelizovaného zákonem č. 105/2000 Sb.), nikoli podle trestního zákona ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (tj. novelizovaného též zákonem č. 121/2000 Sb.). Takovou právní kvalifikaci, třebaže mohla být výstižnější a jednoznačnější, však rozhodně nelze pokládat za nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak to činí dovolatel. Trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, totiž nelze zaměnit s jiným trestným činem a je zřejmé, jaké jsou jeho zákonné znaky i trestní sazba stanovená za jeho spáchání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný T. R. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu, a navíc dovolání opřel též o námitky, které neodpovídají těmto dovolacím důvodům. Protože však dovolání obviněného částečně vychází z námitek, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, k němuž lze dospět bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný v nyní podaném dovolání opakoval značnou část námitek, které Nejvyšší soud neakceptoval v již dřívějším rozhodnutí o dovolání obviněného.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného T. R. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný další opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á