ECLI:CZ:NS:2007:5.TZ.182.2006.1
sp. zn. 5 Tz 182/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 8. února 2007 ve veřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch i v neprospěch obviněné Z. R., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu takto:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, a v řízení navazujícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §55 odst. 1 písm. e), §120 odst. 1 písm. d) a §314d odst. 3 tr. řádu v neprospěch obviněné Z. R. a v ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu ve prospěch obviněné Z. R.
Citovaný rozsudek se v celém rozsahu z r u š u j e.
Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu; takto se zrušuje též rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 6 To 58/2006.
Okresnímu soudu Plzeň-sever se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná Z. R. byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 6 To 58/2006, uznána vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustila tím, že „v době od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2002 jako vedoucí školní jídelny, s uzavřenou dohodou o hmotné odpovědnosti nevedla řádně účetnictví, neodváděla řádně zúčtování do pokladny Obecního úřadu, veškeré finanční prostředky, které získala výběrem v hotovosti od strávníků školní jídelny, a tímto vznikla škoda ve výši 392 273,20 Kč a tuto škodu způsobila uvedenému orgánu obce jako zřizovateli této základní školy“.
Za to byl obviněné Z. R. uložen podle §255 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně byl obviněné podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti ve funkcích spojených s hmotnou odpovědností na dobu 2 roky. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Obecní úřad odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání poškozeného – obce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 6 To 58/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal tohoto poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, podal ministr spravedlnosti ve prospěch a částečně i v neprospěch obviněné Z. R. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 4 a 13, §33 odst. 1 a 5, §125 odst. 2 a §250 odst. 1 tr. řádu a dále v ustanoveních čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ministr spravedlnosti současně namítá, že citovaným rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-sever byl ve prospěch obviněné porušen zákon v ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu.
Pokud jde o porušení zákona v neprospěch obviněné, soud prvního stupně podle názoru ministra spravedlnosti důsledně nedbal obhajovacích práv obviněné Z. R. Zmíněné pochybení spatřuje ministr spravedlnosti v tom, že Okresní soud Plzeň-sever neumožnil obviněné zvolit si obhájce za situace, kdy se o svém původním obhájci obviněná dozvěděla, že není advokátem zapsaným v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Ze zvukového záznamu podle ministra spravedlnosti rovněž vyplývá, že samosoudce Okresního soudu Plzeň-sever obviněnou fakticky donutil k tomu, aby se vzdala práva na odvolání, a to i za osoby oprávněné podat v její prospěch odvolání, ačkoli se v tomto směru obviněná údajně nevyjádřila. Jak dále uvádí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, tímto postupem porušil soud prvního stupně vedle výše zmíněného práva obviněné na řádnou obhajobu též ústavně zakotvené právo na spravedlivý proces. V podrobnostech přitom ministr spravedlnosti odkazuje na podklady zařazené na č. l. 315 a 316 trestního spisu.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona dále namítá, že zákon byl částečně porušen i ve prospěch obviněné Z. R., a to v ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu, neboť poškozený – obec nebyl údajně řádně a včas vyrozuměn o všech hlavních líčeních konaných v posuzované věci. Současně pak ministr spravedlnosti uvádí, že poškozený byl v napadeném výroku nesprávně označen, a navíc byl se svým nárokem podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán na náhradu škody ve věcech občanskoprávních, ačkoli výše škody byla součástí popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v napadeném rozsudku. V takovém postupu spatřuje ministr spravedlnosti porušení citovaného ustanovení trestního řádu.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona též poukazuje na to, že výrok napadeného rozsudku, jakož i protokol z hlavního líčení ze dne 16. 11. 2005 zařazený na č. l. 441 trestního spisu nejsou v souladu se zvukovým záznamem, který byl pořízen při konání hlavního líčení dne 16. 11. 2005. Zmíněná pochybení pak podle jeho názoru nenapravila ani opravná usnesení ze dne 6. 12. 2005, resp. 30. 12. 2005 (viz č. l. 453 a č. l. 456 trestního spisu), kterými se soud prvního stupně pokusil zhojit chyby obsažené ve výrokové části napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, ve výroku o vině a ve výroku o trestu, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněné s tím, že mají právo se vyjádřit k podané stížnosti pro porušení zákona, ale tohoto práva nikdo z nich nevyužil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí, a shledal, že zákon nebyl porušen v neprospěch obviněné Z. R. v těch ustanoveních, na která ministr spravedlnosti poukázal v souvislosti se zajištěním práva obviněné na obhajobu (viz §2 odst. 4 a 13, §33 odst. 1 a 5 a §250 odst. 1 tr. řádu). Pokud však jde o tu část stížnosti pro porušení zákona, v níž ministr spravedlnosti vytýká nesprávný postup soudu prvního stupně po vyhlášení napadeného rozsudku a v souvislosti s vyjádřením obviněné ohledně využití práva podat odvolání, Nejvyšší soud dospěl k závěru o porušení zákona, byť v jiných ustanoveních, než na která poukázal ministr spravedlnosti. Nakonec Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen též ve prospěch obviněné, a to v ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu, pokud byl poškozený odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K námitce ministra spravedlnosti, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné Z. R. v ustanoveních §2 odst. 4, 13 a §33 odst. 1, 5 tr. řádu, konstatuje Nejvyšší soud následující. Ze spisu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 120/2004 Nejvyšší soud mimo jiné zjistil, že na č. l. 315 se nachází vyjádření obviněné Z. R., kterým tato obviněná bere na vědomí skutečnost, že její dosavadní právní zástupce JUDr. J. Š. není zapsán jako advokát v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Jak vyplývá z úředního záznamu zařazeného na č. l. 316 trestního spisu, byla obviněná před zahájením hlavního líčení konaného dne 19. 11. 2004 poučena o tom, že JUDr. J. Š. není advokátem, přičemž hájit práva obviněného v trestním řízení je oprávněna toliko osoba zapsaná jako advokát v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Podle zmíněného úředního záznamu soud prvního stupně předestřel obviněné též její vyjádření ze dne 2. 11. 2004 (viz č. l. 315 trestního spisu) a současně ji upozornil na to, že se v projednávané věci nejedná o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. řádu. Jak dále vyplývá z tohoto úředního záznamu, před zahájením hlavního líčení obviněná projevila vůli zvolit si obhájce, neboť podle svého vyjádření nebyla schopna se sama hájit. V posuzované věci ovšem nenastaly podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. řádu, proto ani nebylo povinností samosoudce Okresního soudu Plzeň-sever odročit hlavní líčení za tím účelem, aby byla obviněné poskytnuta lhůta ke zvolení obhájce nebo aby jí soud ustanovil obhájce z řad advokátů zapsaných v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Podle názoru Nejvyššího soudu v této trestní věci nebyl namístě ani důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 2 tr. řádu, protože z trestního spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by s ohledem na tělesný a duševní stav obviněné vyvolávaly důvodné pochybnosti o její způsobilosti náležitě se hájit. Jak je navíc zřejmé z podkladů zařazených na č. l. 327 až 330, č. l. 382 až 385, č. l. 402 až 404, č. l. 413 až 418, č. l. 425 až 428, č. l. 441 a 442 trestního spisu, konalo se ve věci celkem šest odročených hlavních líčení, přičemž obviněná nebyla ani v jednom hlavním líčení zastoupena advokátem, ačkoli již po prvním hlavním líčení (tj. s odstupem téměř dvou měsíců mezi prvním hlavním líčením ve věci a odročeným hlavním líčením) obviněné nic nebránilo v tom, aby si zvolila k uplatnění svých obhajovacích práv obhájce, který by ji byl oprávněn zastupovat v posuzované trestní věci. V tomto směru vyznívá tedy jako nepřesvědčivé i vyjádření obviněné Z. R., které učinila před zahájením hlavního líčení dne 19. 11. 2004 a jímž projevila svůj záměr zvolit si obhájce. Z č. l. 318 trestního spisu pak jednoznačně vyplývá, že ze strany samosoudce Okresního soudu Plzeň-sever se obviněné dostalo řádného poučení mimo jiné o jejím právu zvolit si obhájce, přičemž obviněná tomuto poučení porozuměla a svého práva, jak již Nejvyšší soud uvedl výše, ani v dalším průběhu trestního řízení nevyužila a při zahájení žádného z odročených hlavních líčení se nedomáhala, aby jí bylo umožněno zastoupení obhájcem. Nejvyšší soud proto uzavírá, že zákon nebyl porušen v ustanoveních §2 odst. 4, 13 a §33 odst. 1, 5 tr. řádu v neprospěch obviněné.
Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, podle níž samosoudce Okresního soudu Plzeň-sever porušil práva obviněné Z. R. na obhajobu a na spravedlivý proces též v ustanoveních §125 odst. 2 a §250 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud dospěl v tomto směru k poněkud odlišnému závěru, než jaký učinil ministr spravedlnosti v otázce, která zákonná ustanovení soud prvního stupně porušil v napadeném rozsudku, resp. v řízení po jeho vyhlášení. Jinak se ovšem Nejvyšší soud ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona v tom směru, že postup soudu prvního stupně byl v rozporu se zákonem, pokud je v protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 11. 2005 obsaženo vyjádření obviněné, podle něhož se údajně vzdává práva podat odvolání, a to „i za osoby k tomu ze zákona oprávněné“, a jestliže soud prvního stupně i přes skutečně projevené stanovisko obviněné k oprávnění podat odvolání vyhotovil zjednodušený písemný rozsudek bez odůvodnění. Jak především vyplývá z č. l. 442 trestního spisu, ačkoli byla obviněná Z. R. po vyhlášení rozsudku řádně poučena o jejím právu podat proti tomuto rozsudku odvolání, obviněná tohoto práva nevyužila a po poučení se ho údajně vzdala. Pokud v této souvislosti ministr spravedlnosti poukazuje na zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 16. 11. 2005, z něhož podle názoru ministra spravedlnosti vyplývá, že samosoudce měl obviněnou fakticky nutit k tomu, aby se vzdala svého práva na odvolání, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit takovému tvrzení. Jak je totiž zřejmé ze zvukového záznamu pořízeného v tomto hlavním líčení, samosoudce se toliko snažil obviněnou přimět k vyjádření, zda se vzdává práva na odvolání či nikoli. V posuzovaném případě však lze ze zvukového záznamu dovodit, že samosoudce Okresního soudu Plzeň-sever v rozporu s vyjádřením obviněné Z. R. nechal zaznamenat do protokolu o hlavním líčení vyjádření, podle něhož se obviněná vzdala práva na odvolání, a to „i za osoby oprávněné k tomu ze zákona“. Samosoudce sice obviněné stále zdůrazňoval, že rozhodnutí o využití práva na odvolání zaleží pouze na ní, jak ovšem Nejvyšší soud zjistil ze zvukového záznamu, po opakovaném dotazu samosoudce, zda obviněná využije svého práva na odvolání či nikoliv, se tato obviněná doslovně vyjádřila takto: „já na to nemám moc sílu, asi ne, nechte mne klidně odsoudit“. Z takové formulace pak nelze dovodit, že obviněná se nechce odvolat, resp. že se vzdává svého práva na odvolání proti vyhlášenému rozsudku soudu prvního stupně. Navíc samosoudce se obviněné též dotázal, zda se vzdává práva na odvolání „i za osoby oprávněné k tomu ze zákona“, což je formulace neodpovídající odvolacím právům osob uvedených v §247 odst. 2 tr. řádu, jichž se obviněná nemohla „vzdát“, protože nebyla nositelkou takových práv, ale nanejvýš mohla prohlásit, že si nepřeje, aby tyto oprávněné osoby podaly v její prospěch odvolání. Přitom se obviněná po vysvětlení uvedeného dotazu vyjádřila tak, že „nechce, aby něco doplácely“, což rozhodně nevyjadřuje její vůli omezit oprávněné osoby k podání odvolání ve prospěch obviněné. Popsaný postup samosoudce a vyjádření obviněné Z. R. tedy podle Nejvyššího soudu svědčí o porušení zákona v ustanoveních §55 odst. 1 písm. e), §120 odst. 1 písm. d) a §314d odst. 3 tr. řádu v neprospěch obviněné, protože samosoudce Okresního soudu Plzeň-sever nesprávně uvedl v protokolu o hlavním líčení obsah vyjádření obviněné ohledně využití jejího práva na odvolání a vyhotovil zjednodušený písemný rozsudek neobsahující odůvodnění, přestože se obviněná výslovně nevzdala svého práva podat proti němu odvolání. Podstata porušení zákona tudíž spočívá v tom, jak samosoudce zachytil v protokolu o hlavním líčení projev vůle obviněné týkající se využití jednak jejího práva na odvolání a jednak odvolacího práva dalších osob a jaké důsledky z toho samosoudce vyvodil pro možnost vyhotovení zjednodušeného písemného rozsudku.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí stížnosti pro porušení zákona, v níž ministr spravedlnosti poukazuje na porušení zákona ve prospěch obviněné Z. R. v ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu. Jak vyplývá z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku, je jeho součástí i výše škody způsobené jednáním obviněné. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v takovém případě, pokud tomu nebrání zákonná překážka, soud musí vždy uložit obviněnému ve smyslu §228 odst. 1 věta za středníkem tr. řádu povinnost k náhradě škody. Za zákonnou překážku podle citovaného ustanovení se považuje zejména případ, když je nárok na náhradu škody již promlčen. K promlčení nároku na náhradu škody však podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci nedošlo, přičemž nebyla zjištěna existence ani jiné zákonné překážky, která by bránila soudu prvního stupně přiznat nárok na náhradu škody poškozenému. Pokud tedy za uvedené situace soud prvního stupně podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, postupoval v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu. Jde však o porušení zákona ve prospěch obviněné, které nemohlo být (a ani nebylo) důvodem ke zrušení napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever.
Nejvyšší soud přisvědčil ministru spravedlnosti rovněž v tom, že soud prvního stupně ve výroku o vině nesprávně označil osobu poškozeného, pokud za poškozeného považoval obecní úřad. Okresní soud Plzeň-sever totiž nerespektoval ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, které přiznává právní subjektivitu pouze obci, nikoliv však obecnímu úřadu jako orgánu obce, jak by snad mohlo vyplývat ze zmíněného výroku. Tento nedostatek nebyl odstraněn ani opravnými usneseními soudu prvního stupně (viz č. l. 453 a 456 trestního spisu) a nemohl ho napravit ani Krajský soud v Plzni, který rozhodoval výlučně z podnětu odvolání poškozeného (obce), takže nebyl oprávněn zasahovat do výroku o vině, ale rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 6 To 58/2006, mohl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě škody, což také učinil, a poté v nově vysloveném výroku o náhradě škody již označil poškozeného správně.
K námitce ministra spravedlnosti, podle které poškozený – obec nebyl údajně včas a řádně vyrozuměn o všech hlavních líčeních konaných v posuzované věci, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak je patrné z č. l. 385 trestního spisu, soud prvního stupně odročil hlavní líčení nařízené na den 2. 3. 2005 (tj. třetí hlavní líčení) ve věci obviněné Z. R. na neurčito, když o konání dalších odročených hlavních líčení již nebyl poškozený, resp. jeho zmocněnec JUDr. K. H., opakovaně vyrozumíván. Nejvyšší soud přitom připomíná, že podle §198 odst. 2 věta druhá tr. řádu je povinností soudu vyrozumět o konání hlavního líčení poškozeného, a má-li poškozený zmocněnce, pak postačí vyrozumět pouze jeho. V rámci přípravy na první hlavní líčení vyrozumí soud oprávněné osoby zpravidla písemnou formou a zajistí doručení vyrozumění postupem podle §62 tr. řádu. Pokud soud odročuje již zahájené hlavní líčení na jiný termín, může o tom na místě uvědomit přítomné osoby ústně a tuto skutečnost následně poznamená do protokolu o konání hlavního líčení. Jestliže však soud odročí konání hlavního líčení na neurčito, k čemuž ostatně došlo v posuzované věci, musí o jeho konání opětovně zpravidla písemně vyrozumět všechny oprávněné osoby (viz §198 odst. 2 tr. řádu). S poukazem na spisové podklady (viz č. l. 382 až 385, č. l. 402 až 404, č. l. 413 až 418, č. l. 425 až 428 a č. l. 441 a 442) Nejvyšší soud uzavírá, že pokud Okresní soud Plzeň-sever opomněl vyrozumět poškozeného o konání dalších odročených hlavních líčení ve věci, postupoval v rozporu se shora citovaným ustanovením trestního řádu, ale i v tomto směru jde o porušení zákona, které není v neprospěch obviněné, takže nemohlo být (a ani nebylo) důvodem ke zrušení napadeného rozsudku (§269 odst. 2 věta první tr. řádu). Navíc uvedené pochybení soudu prvního stupně již nelze napravit, protože Nejvyšší soud nepovažuje za vhodné ani účelné, aby se jen z tohoto důvodu opakovalo celé hlavní líčení, přičemž po vrácení věci soudu prvního stupně bude mít poškozený možnost zúčastnit se nového hlavního líčení před vyhlášením rozsudku. Proto Nejvyšší soud neshledal nutným vyslovit porušení zákona též v ustanovení §198 odst. 2 tr. řádu, což ostatně ani ministr spravedlnosti nenavrhoval.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná v části, v níž ministr spravedlnosti poukazuje na porušení obhajovacích práv obviněné Z. R. Podle §268 odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 1 T 120/2004, byl porušen zákon v neprospěch obviněné Z. R. v ustanoveních §55 odst. 1 písm. e), §120 odst. 1 písm. d) a §314d odst. 3 tr. řádu a ve prospěch obviněné v ustanovení §229 odst. 1 tr. řádu. Proto Nejvyšší soud jen na podkladě závěru o porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněné, zrušil napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever v celém rozsahu, a to včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu; takto byl zrušen též rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 6 To 58/2006. Nejvyšší soud pak přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud Plzeň-sever tedy musí učinit nové rozhodnutí ve věci samé, a rozhodne-li opět rozsudkem, je jeho povinností po řádném poučení obviněné, bude-li přítomna vyhlášení rozsudku, aby respektoval její stanovisko k případnému využití práva podat odvolání a aby toto stanovisko náležitě a v souladu se skutečností zaznamenal do protokolu o hlavním líčení. Okresní soud pak může vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek jen tehdy, jestliže se státní zástupce i obviněná skutečně vzdají práva podat odvolání, a nikoli za situace vzniklé dne 16. 11. 2005, kdy obviněná nebyla schopna se vyjádřit, zda využije svého práva na odvolání, či nikoli.
Při novém rozhodnutí ve věci samé bude muset soud prvního stupně věnovat náležitou pozornost i formulaci a právní kvalifikaci stíhaného skutku, byť na nedostatky v tomto směru upozorňuje Nejvyšší soud nad rámec podané stížnosti pro porušení zákona. Popis skutku byl v napadeném rozsudku jednak velmi neobratný, včetně nesprávného označení osoby poškozeného, ale zejména neposkytoval spolehlivý skutkový podklad pro právní kvalifikaci v podobě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., jehož spácháním byla obviněná Z. R. uznána vinnou. Jde totiž o trestný čin, jehož spáchání vyžaduje úmyslné zavinění (§4 tr. zák.), přičemž popis skutku ani dosavadní skutková zjištění rozhodně nesvědčí o tom, že obviněná úmyslně porušila smluvní povinnost opatrovat cizí majetek, a že tím zároveň úmyslně způsobila škodu nikoli malou. Chybějící odůvodnění napadeného rozsudku navíc ani neumožnilo přezkoumat, jakými úvahami se zde soud řídil, pokud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky citovaného trestného činu.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je soud prvního stupně, jemuž byla věc přikázána (popřípadě i odvolací soud), vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y