ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1091.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1091/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2007 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 129/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007, z r u š u j e.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2006, sp. zn. 88 T 129/2005, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 28. 2. 2002 do 31. 1. 2003 přemístil z bytu v B., do garáže svého známého v B. – M. barevný TV zn. Orava Color 486, obývací stěnu, 20 ks videokazet, lednici s mrazákem zn. Eurotech, historickou měnu, šicí stroj Bobin a automatickou pračku AEG, jejichž vlastníkem je J. V., a to v úmyslu znemožnit řádný výkon soudního rozhodnutí vedeného na tyto movité věci na základě usnesení Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 40/2002 ze dne 21. 1. 2002 a který prováděl exekutorský úřad Mgr. Ing. J. C., který uvedené věci dne 28. 2. 2002 zahrnul do soupisu movitých věcí, řádně tyto věci označil a J. V. upozornil, že se sepsanými věcmi nesmí nakládat“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §24 odst. 1 tr. zák. od potrestání obviněného upustil.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovil názor, že soud prvního stupně i soud odvolací přecenil formálně právní stránku věci na úkor stránky materiální a dostatečně se nevypořádal se závěry, které v posuzované věci učinil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 860/2005.
Dále uvedl, že od počátku trestního řízení upozorňoval na to, že je po něm vymáhán neexistující dluh a dodal, že soudy obou stupňů tuto skutečnost velmi podcenily a smířily se pouze s konstatováním, že není pochyb o tom, že se (obviněný) stal obětí vydírání, kdy podpis na směnce byl na něm vynucen ze strany osob, které byly za toto jednání odsouzeny v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 74/99, avšak že měl (obviněný) svých práv dosáhnout právní cestou. Vyjádřil přesvědčení, že tato okolnost má zásadní vliv na materiální stránku trestného činu a shledal, že v tomto směru mu dal za pravdu také Nejvyšší soud, kdy v citovaném rozhodnutí konstatoval, že se soudy obou stupňů náležitě materiální stránkou trestného činu nezabývaly, konkrétně z materiálního hlediska nehodnotily při právní kvalifikaci shora popsaného skutku nalézacím soudem zjištěnou a v jeho rozsudku uvedenou okolnost, že dluh, který obžalovanému vznikl, a který bude touto exekucí hojen, měl původ ve vydírání vůči jeho osobě a že jde přitom o okolnost, která vzhledem ke své závažnosti musí být pečlivě zvážena při stanovení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného, neboť nasvědčuje závěru, že posuzovaný případ není na místě podřadit pod pojem běžně se vyskytující případ trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Obviněný dále argumentoval, že v průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že věci, které byly předmětem exekuce, náležely jeho matce. Opětovně v této souvislosti odkázal na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo poznamenáno, že v případě, kdy by soud dospěl k závěru, že zajištěné věci nebyly ve vlastnictví obviněného, musel by i tuto skutečnost výrazně promítnout do úvah o materiální stránce trestného činu a velmi pečlivě vážit, zda i vzhledem k této skutečnosti není společenská nebezpečnost jednání obviněného nepatrná.
Závěrem vyslovil obviněný názor, že se soudy nižších stupňů neřídily citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, náležitě se nevypořádaly s materiální stránkou trestného činu, nevyhodnotily stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání v souladu se zákonem jako nepatrný, a v důsledku tohoto všeho jej nesprávně shledaly vinným, ač pro to nebyly dány zákonné podmínky.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud po projednání dovolání v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2006, sp. zn. 88 T 129/2005 a postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. jej podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací námitky obviněného a v obecné rovině se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poznamenal, že pod uplatněný dovolací důvod lze subsumovat výtku, podle níž soudy nehodnotily při právní kvalifikaci skutku, jehož se obviněný dopustil, materiální stránku deliktu, zejména pak skutečnost, že dluh, který obviněnému vznikl, a který byl hojen nařízenou exekucí, měl původ ve vydírání jeho osoby, a že věci, které byly předmětem exekuce, byly majetkem matky obviněného, nikoliv vlastnictvím jeho samotného. Podle názoru státního zástupce však jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě dosáhl stupně odpovídajícího nejméně dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, a tedy zcela odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Soudy obou stupňů totiž podle státního zástupce nemohly pominout, že námitka obviněného, že dluh, který mu vznikl a který byl hojen exekucí, měl původ ve vydírání vůči jeho osobě, není skutečností, která by mohla vést k závěru o nenaplnění materiální stránky uvedeného trestného činu, neboť tento argument odhlíží zejména od skutkových zjištění soudu prvního stupně, že: „… tento dluh vznikl na základě svobodné vůle obžalovaného, který uzavřel smlouvu o koupi vozidla se stanovenou cenou a tuto cenu nezaplatil. Tento závěr potvrzuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 1999, sp. zn. 55 C 164/98, který nabyl právní moci 1. 2. 2000, … a způsob vymáhání dluhu vzniklého na základě kupní smlouvy (trestným činem vydírání), jak to vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 5 T 74/99, nemění podle názoru soudu nic na oprávněnosti původního závazku obžalovaného zaplatit dohodnutou kupní cenu oprávněnému P. D.“
K předběžné otázce vlastnictví věcí, jež byly předmětem jednání obviněného, státní zástupce podotkl, že soud prvního stupně dospěl sice k závěru, že za dané skutkové situace nelze vyloučit, že movité věci sepsané exekutorem byly vlastnictvím matky dovolatele, ale současně tento soud zcela správně prezentoval, že: „… i když věci náležejí matce obžalovaného, obžalovaný do vyřešení otázky jejich vlastnictví a jejich oprávněném zahrnutí do soupisu movitých věcí nebo naopak jejich vyloučení z tohoto soupisu nemůže s těmito věcmi nakládat. Do doby takového rozhodnutí týkajícího se zahrnutí nebo vyloučení věcí ze soupisu, má před volným nakládáním vlastníka s věcmi přednost, aby tyto věci byly řádně zajištěny v rámci exekučního řízení.“ Jinak řečeno, obviněný měl volit právní cestu a právní prostředky a nikoliv postupovat způsobem, který zvolil.
Státní zástupce pak uzavřel, že obviněný byl po právu uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a že všechny okolnosti případu, svědčící ve prospěch obviněného a také dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i fakt, že obviněný nebyl od roku 2002 soudně trestán, vzal soud druhého stupně v dostatečné míře v úvahu, když dále postupoval podle §24 tr. zák. a upustil od uložení trestně právní sankce.
S ohledem na výše uvedenou argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Upozornil přitom na skutečnost, že podle §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání, resp. o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněného.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 860/2005, kterým v předmětné trestní věci zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 88 T 50/2004, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 3 To 468/2004, včetně dalších rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu namítl, že soudy pochybily při právním posouzení popsaného skutku z hlediska materiální stránky, neboť nevzaly na zřetel okolnost, že je po něm vymáhán neexistující dluh, resp. že dluh, který mu vznikl a který byl exekucí hojen, měl původ ve vydírání vůči jeho osobě, pak takovou námitku nelze pod uplatněný (ani jiný) důvod dovolání podřadit.
Nejvyšší soud k tomu (ve shodě se státním zástupcem) uvádí, že v návaznosti na shora citované usnesení Nejvyššího soudu nalézací soud po provedení dokazování a po vyhodnocení provedených důkazů upřesnil svůj závěr stran původu předmětného dluhu obviněného v tom smyslu, že: „Pokud se týká vzniku dluhu vymáhaného tímto exekučním řízením, z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že tento dluh vznikl na základě svobodné vůle obžalovaného, který uzavřel smlouvu o koupi vozidla se stanovenou cenou a tuto cenu nezaplatil. Tento závěr potvrzuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 1999 sp. zn. 55 C 164/98, který nabyl právní moci 1. 2. 2000, který ukládá obžalovanému zaplatit P. D. částku 130.000,- Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení. Další události ohledně koupě vozidla (zmizení vozu) a způsob vymáhání dluhu vzniklého na základě kupní smlouvy (trestným činem vydírání), jak to vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 74/99 nemění podle názoru soudu nic na oprávněnosti původního závazku obžalovaného zaplatit dohodnutou kupní cenu oprávněnému P. D. Z tohoto pohledu nevybočuje projednávaný případ z řady ostatních závazků vymáhaných soudní cestou.“ Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud.
Je tedy zřejmé, že výše předestřená námitka dovolatele vychází z odlišného skutkového základu, než jaký zjistily soudy obou stupňů. V tomto směru tak dovolatel de facto soudům vytýká nikoli nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Pokud by bylo dovolání založeno pouze na této argumentaci, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že soudy nižšího stupně se náležitě nevypořádaly s materiální stránkou trestného činu a nevyhodnotily stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání v souladu se zákonem jako nepatrný, když při právní kvalifikaci shora popsaného skutku patřičně nepromítly do úvah o materiální stránce trestného činu (jimi zjištěnou) skutečnost, že věci, které byly předmětem exekuce, byly majetkem jeho matky, a proto jej pak nesprávně shledaly vinným žalovaným trestným činem, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve svém shora citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatel naplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. ř., jehož se dopustí ten, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc nebo jinou majetkovou hodnotu, které se takové rozhodnutí týká, přičemž ovšem současně shledal, že soudy obou stupňů náležitě nevyhodnotily všechny okolnosti podmiňující stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatele, v důsledku čehož také správně nevyřešily otázku, zda byl naplněn materiální znak (stránka) tohoto trestného činu.
V obecné rovině připomenul, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96).
V návaznosti na to je třeba dovolateli přisvědčit, že soudy nižšího stupně řádně nevyhodnotily všechny zjištěné podstatné okolnosti podmiňující stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, neboť náležitě nepromítly do úvah o tom, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. skutkové zjištění, že věci, které byly předmětem exekuce a které dovolatel odstranil, byly majetkem jeho matky.
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí shledal, že: „… vzhledem k neexistenci dalších důkazů a vzhledem k tomu, že o vylučovací žalobě dosud nebylo nijak rozhodováno, vycházel z ničím nevyvráceného tvrzení obžalovaného, že věci zahrnuté do soupisu movitých věcí, které obžalovaný odvezl z bytu… jsou vlastnictvím jeho matky. Ani tato skutečnost nevyřazuje projednávaný případ z řady ostatních probíhajících exekucí. V průběhu exekuce se pravidelně vyskytuje a řeší otázka věcí zahrnutých do vykonávacích řízení, dostatečně výmluvně o tom vypovídá skutečnost, že v občanském soudním řádu je výslovně upraven postup pro případ, že třetí osoby uplatňují právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí tzv. excindační žalobou.“ Podle §267 odst. 1 o.s.ř. lze totiž právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona a podle §268 odst. 1 písm. f) o.s.ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí. Nalézací soud posléze zhodnotil, že: „I v tomto ohledu se případ obžalovaného řadí do běžně se vyskytujících případů průběhu exekučních řízení. Soud je toho názoru, že i když věci náležejí matce obžalovaného, obžalovaný do vyřešení otázky jejich vlastnictví a jejich oprávněném zahrnutí do soupisu movitých věcí nebo naopak jejich vyloučení z tohoto soupisu nemůže s těmito věcmi nakládat. Do doby takového rozhodnutí týkajícího se zahrnutí nebo vyloučení věci ze soupisu má před volným nakládáním vlastníka s věcmi přednost, aby tyto věci byly řádně zajištěny v rámci exekučního řízení. Je nutné trvat na tom a ustanovení §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona to vynucuje, aby do pravomocného vyřešení vlastnictví sepsaných věcí byly pod dozorem orgánů vykonávajících výkon rozhodnutí nebo exekučních řízení a tento dozor nebo dohled nad sepsanými věcmi nebyl rušen zásahy vlastníka nebo dalších osob.“
Stanovisko soudu první instance potvrdil též soud odvolací, přičemž v napadeném rozhodnutí poznamenal, že: „…soud prvního stupně vyřešil předběžnou otázku vlastnictví věcí, které byly předmětem jednání obžalovaného… Soud vyslovil správný názor, že i když věci náleží matce obžalovaného, neměl obžalovaný do vyřešení otázky jejich vlastnictví a jejich oprávněného zahrnutí do soupisu movitých věcí nebo naopak jejich vyloučení z tohoto soupisu, s těmito věcmi nakládat.“
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů po provedeném dokazování dospěly k závěru, že sice je třeba vycházet z tvrzení obviněného, že věci, které byly předmětem exekučního řízení a které obviněný odstranil z bytu, byly vlastnictvím jeho matky, nicméně zároveň seznaly, že tato skutečnost není při úvahách o tom, zda obviněný svým jednáním naplnil či nenaplnil materiální znak trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. relevantní, neboť obviněný měl s odstraněním věcí počkat až na vyřešení otázky jejich vlastnictví (tzn. na výsledek tzv. excindační žaloby ve smyslu §267 odst. 1 o.s.ř.), a tudíž, že se posuzovaný případ řadí do běžně se vyskytujících případů průběhu exekučních řízení a jednání obviněného tak vykazuje stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný. K tomu je však nutno uvést, že uvedené úvahy nejsou z hlediska materiální stránky dostatečně přiléhavé, neboť ve své podstatě souvisejí s formální (nikoli materiální) stránkou zmíněného trestného činu. Ve skutečnosti v nich totiž jde spíše o naplnění objektivní stránky (obligatorních znaků - jednání, následku a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem) a také subjektivní stránky (úmyslného zavinění) uvedeného trestného činu. Protože dovolatel jednal v rozporu s tím, jak se měl podle (jinak správného) názoru soudů zachovat, naplnil objektivní a subjektivní stránku předmětného deliktu, a tedy se zřetelem k faktu, že nebylo pochybností o objektu ani subjektu, byly dány všechny formální znaky tohoto trestného činu. Opačně vzato, pokud by dovolatel jednal tak, jak měl podle popsaného názoru soudů postupovat, pak by nebylo možno dovodit naplnění již objektivní ani subjektivní stránky předmětného deliktu. Popsané úvahy však náležitě neodůvodňují závěr, že i za situace, kdy se jednání obviněného týkalo věcí, ohledně nichž existovalo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, skutek naplnil též materiální stránku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud přitom již ve svém předcházejícím usnesení v této trestní věci konstatoval, že: „…v případě, kdy by soud dospěl k závěru, že zajištěné věci nebyly (a nejsou) ve vlastnictví obviněného, musel by i tuto skutečnost výrazně promítnout do úvah o materiální stránce trestného činu a velmi pečlivě zvážit, zda i vzhledem k této skutečnosti není společenská nebezpečnost jednání obviněného nepatrná.“
V této souvislosti je třeba zdůraznit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 204/2000, v němž bylo judikováno: „Jestliže bylo exekuční řízení vedeno ohledně věcí, u kterých již v předchozí době vzniklo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí a obviněný převedl tyto věci na jiný subjekt, jde o takové skutkové okolnosti, jež mají vliv na snížení stupně nebezpečnosti jednání obviněného do takové míry, že připouštějí možnost dovodit, že znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. nebyly naplněny po materiální stránce.“ Přiměřeně je na místě aplikovat také rozhodnutí č. 40/1986 Sb. rozh. tr., podle něhož: „Odstranění věci, která patří majetku zajištěnému prokurátorem podle §47 odst. 1 tr. ř., před zrušením zajištění je možné po formální stránce posuzovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Při posuzování materiální podmínky tohoto trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.) je třeba vzít v úvahu, zda v době odstranění uvedené věci nebyly už dány zákonné důvody pro zrušení tohoto zajištění (§48 odst. 1 tr. ř.). Uvedenou otázku je třeba řešit jako otázku předběžnou (§9 odst. 1 tr. ř.). Pokud tomu tak bylo, zpravidla nebude možné uzavřít, že je splněna materiální stránka uvedeného trestného činu.“
Právě tato rozhodnutí svědčí rovněž o tom, že posuzovaný případ nelze charakterizovat jako běžně se vyskytující případ trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., resp. že jednání obviněného se vyznačuje okolnostmi, jež připouštějí závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný, tedy pod dolní hranicí tzv. typové společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu. Nadto lze ještě poznamenat, že vedle uvedených skutečností soudy pominuly i další okolnost, a to, že obviněný se dopustil méně závažné formy protiprávního jednání, když shora specifikované věci nezničil, nepoškodil, neučinil neupotřebitelnými ani nezcizil, a tedy exekuční řízení nezmařil.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 9 To 175/2007, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý