ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1318.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1318/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný A. I., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 9 To 295/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 157/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 9 To 295/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 3 T 157/2003, zrušují . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 3 T 157/2003, byl obviněný A. I. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. na skutkovém základě, že
dne 23. 4. 1999 v době kolem 10.30 hod. obžalovaný nejprve kontaktoval A. H., kterému nabídl směnu peněz, což jmenovaný odmítl s tím, že to nahlásí policii a o něco později obžalovaný A. H. fyzicky napadl tak, že jej chytil za bundu, cloumal s ním, roztrhl mu vestu a přitom mu z kapsy odcizil bankovku v nominální hodnotě 100,- DEM.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tři roky.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný A. I. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 9 To 295/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze v délce zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestu odnětí svobody v trvání dvou roků obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči konstatovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný A. I. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být jednotlivé dovolací důvody naplněny. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledal v tom, že v důležité fázi řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V tomto ohledu namítl, že výslech poškozeného H. byl uskutečněn v přípravném řízení vyšetřovatelem dne 23. 4. 1999 ve 13.45 hod. V této době již bylo jeho osobě sděleno obvinění z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. s trestní sazbou 2 - 10 let odnětí svobody, a proto ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. musel mít již v přípravném řízení obhájce, jelikož se jednalo o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let. Obviněný konstatoval, že měl obhájce až dne 23. 4. 1999 v 17.00 hod. u svého výslechu. Současně upozornil, že zmiňovaný výslech poškozeného nebyl prováděn jako tzv. úkon neodkladný, není tak ani formálně označen ani vysvětlen. O neodkladný úkon ani ve skutečnosti nešlo, neboť poškozený H. mohl být vyslechnut řádně dne 23. 4. 1999 až po 17.00 hod., kdy obviněný již obhájce měl a tento se mohl tohoto důležitého výslechu zúčastnit. Namítaný výslech poškozeného je proto jako důkaz nepoužitelný.
V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že výrok o vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru z tohoto výroku nevyplývá, že fyzické napadení poškozeného bylo motivováno úmyslem zmocnit se bankovky poškozeného. Příčinná souvislost mezi jeho údajným násilím na poškozeném a údajným odcizením bankovky jeho osobou není relevantně popsána ani v odůvodnění rozsudku. Obviněný popřel, že by cokoliv poškozenému vzal. Zdůraznil, že k tomu neměl motiv, není to vlastní jeho povaze. Z konstrukce výroku o vině ani z obsahu odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by soudy konstatovaný děj bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Zjištěnému skutkovému ději odpovídá verze, že při druhém setkání poškozeného fyzicky napadl, cloumal s ním z motivu nikoliv majetkového, ale protože se rozčílil nad tím, že poškozený šel oznámit policii nabídku směny peněz, a až poté mohl obviněný přijmout úmysl mu odcizit peníze, které mu tak mohl dodatečně odcizit až po skončení násilí. Proto se v daném případě mohlo jednat např. o přestupek výtržnictví a následný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas nad současnou úpravou institutu dovolání v trestním řádu, kdy dovolací soud nemůže napravit vady v hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti poukázal na nesprávné hodnocení důkazů zejména odvolacím soudem v jeho trestní věci. Připomněl, že soud prvního stupně ho dvakrát zprostil obžaloby a až po dvojnásobném zrušení rozsudku odvolacím soudem a po jeho jednoduchém tvrzení, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny, prvostupňový soud své závěry o skutkovém ději bez dalšího změnil. Rovněž vytkl, že z výslechu poškozeného H. před vyšetřovatelem nevyplývá skutkový děj, který by odpovídal trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V rámci zmíněné námitky obviněný konstatoval: „Z této výpovědi vyplývá, že jsem se dostal podruhé do kontaktu s H. poté, co oznámil policii, že jsem mu navrhoval směnu peněz. Prý jsem s ním cloumal, držel ho za koženou vestu a přes jeho odpor mu prý vzal 100 DM bankovku. O jaký jeho odpor šlo, poškozený neříká, mohlo tedy jít při této jeho nepravdivé verzi např. o odpor slovní, takže by z mé strany nešlo o fyzické násilí motivované snahou odcizit bankovku a tomu odpovídající fyzický odpor poškozeného. Daleko životnější a logičtější je tedy verze, že jsem se dostal v druhé fázi setkání s poškozeným do kontraverze s ním, protože mne šel oznámit na policii. Přísný poškozený H. si uvědomil, že by se mohlo jednat maximálně o přestupek a proto jako zkušený řidič jezdící po Evropě, dokonstruoval příběh, o mnou ukradené 100 DM bankovce.“ Obviněný namítl, že obsah tohoto výslechu považovala i dozorující státní zástupkyně za důkaz, který nedovoluje postavit jeho osobu před soud, a proto přípisem ze dne 9. 7. 1999 věc vrátila vyšetřovateli s pokynem, aby byl poškozený dovyslechnut. Poškozený byl s velkými potížemi vyslechnut ve F., přičemž před vyslýchajícím orgánem popisoval událost v P., a tudíž podle dovolatele zřejmě měl nějakou další událost v této zemi. Popis události však nemůže potvrzovat průběh jiné události v P. spojené s obviněným. Tento nesoulad však odvolací soud považuje za drobnou nepřesnost v osamocené výpovědi poškozeného. Obviněný zdůraznil, že při popisu skutku, který se odehrál v Č. r. dne 23. 4. 1999, poškozený hovoří jednoznačně a přehledně o pachateli jako o jediné osobě, která s ním měla incident; při výslechu ve F. hovoří o dvou osobách. V původní výpovědi hovoří o jedné odcizené bankovce, ve druhé výpovědi hovoří o více bankovkách. V prvé výpovědi hovoří o kontaktu s obviněným v J. ulici, ve druhé výpovědi hovoří o tom, že okraden byl v nějaké boční postranní ulici. Tyto katastrofické rozpory však soudu druhého stupně nevadily dovodit, že prvá výpověď je reprezentativní, přesvědčivá a je podporována druhou výpovědí poškozeného, a to jen s drobnými, nepodstatnými odchylkami.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby dovolací soud po zrušení napadeného rozsudku sám rozhodl rozsudkem a jeho osobu v celém rozsahu obžaloby zprostil.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný v zásadě tytéž námitky uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a soud druhého stupně se s nimi spolehlivě vypořádal. Ten také upozornil, že výslech poškozeného proběhl dne 23. 4. 1999 řádně a v souladu s tehdy účinnými procesními předpisy. Nelze opomíjet skutečnost, že poškozeným byl cizinec, který přes Č. r. pouze projížděl jako řidič zájezdového autobusu, a z toho hlediska nesnesl jeho výslech odkladu a bylo tedy možno jej považovat za úkon neodkladný. Státní zástupce konstatoval, že opakování tohoto úkonu cestou právní pomoci si vyžádalo mnohaměsíční úsilí justičních orgánů. Proto nelze přisvědčit výhradě obviněného, že by realizací tohoto výslechu bez obhájce bylo jeho právo porušeno do té míry, aby to odůvodňovalo zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. Rovněž nelze přisvědčit ani druhé oblasti výhrad obviněného, že soudem zjištěnému skutku nekoresponduje zvolená právní kvalifikace. Pokud jde o námitky v oblasti provádění a hodnocení důkazů, tak zvolený důvod dovolání nenaplňují. Státní zástupce uvedl, že soudem zjištěný skutkový stav mohl být popsán pregnantněji, nicméně je z něho zřejmé, že se obviněný vůči poškozenému dopustil zřetelného násilí, protože s ním cloumal, až mu roztrhl koženou vestu a v této souvislosti se zmocnil bankovky nominální hodnoty 100,- DEM, kterou měl poškozený u sebe. Zdůraznil, že není rozhodující, zda měl obviněný loupežný úmysl od samého počátku nebo k němu dospěl až v průběhu napadení poškozeného, neboť souvislost mezi násilím vykonaným na poškozeném a zmocněním se zmíněné bankovky z jeho majetku je očividná a bezprostřední. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby toto případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. I. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak již bylo řečeno, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se především o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu znění §36 a §36a tr. ř., tj. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným a přitom žádného obhájce neměl. Rovněž se jedná o případy, kdy obviněný sice obhájce formálně má, ale orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti mohl vykonávat. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je zmíněný dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 48/2003).
Obviněný A. I. spatřuje existenci uvedeného dovolacího důvodu v tom, že neměl v důležité fázi řízení obhájce, ač byl dán zákonný důvod nutné obhajoby. V podrobnostech namítá, že v době výslechu poškozeného A. H. v přípravném řízení dne 23. 4. 1999 ve 13.45 hod. neměl ještě ustanoveného obhájce a jeho obhajoba tak nemohla být reálně prováděna. V návaznosti na to považuje předmětný výslech poškozeného za nepoužitelný. Těmito výhradami byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. relevantně uplatněn.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle §38 odst. 1 tr. ř. platí, jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a §36a tr. ř.), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
Z trestního spisu je zřejmé, že trestní stíhání A. I. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno sdělením obvinění vyšetřovatelem Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1, ze dne 23. 4. 1999, ČVS: OVV-984/10-BA-99, které obviněný převzal téhož dne ve 13.00 hod. (č. l. 1 - 2 spisu). Tímto okamžikem u jeho osoby vznikly již v přípravném řízení podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Protože si obviněný ve lhůtě obhájce nezvolil, byl mu dne 23. 4. 1999 soudem ustanoven (viz opatření Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. Nt 1116/99 na č. l. 17 spisu), o čemž byl obhájce JUDr. J. K. telefonicky téhož dne vyrozuměn. Stejného dne se v 16.15 hod. obhájce dostavil na Policii ČR, Obvodní úřad vyšetřování pro Prahu 1 (viz úřední záznam na č. l. 38 spisu), a poté se v 17.00 hod. účastnil výslechu obviněného (č. l. 19 - 23 spisu).
Dále z trestního spisu vyplývá, že výslech poškozeného A. H., u něhož obviněný shledává zmíněné nedostatky, se konal dne 23. 4. 1999 ve 13.45 hod., a to bez přítomnosti obhájce obviněného (č. l. 26 - 32 spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval vyšetřovatel Policie ČR v souladu se zákonem, když konstatovaný svědecký výslech prováděl v době, kdy obviněný A. I. neměl obhájce, neboť tímto postupem zbavil obhájce obviněného možnosti zúčastnit se tohoto úkonu a případně klást vyslýchané osobě i otázky (srov. ustanovení §41 odst. 2, §165 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění). Poškozený sice byl občanem cizího státu, jenž jako řidič autokaru přijel do Č. r. s výpravou turistů. Jeho svědecký výslech však bylo možno odložit o několik málo hodin a umožnit tak obviněnému prostřednictvím obhájce realizovat již při výslechu poškozeného právo na obhajobu. Jelikož obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít a orgány činné v trestním řízení v této době prováděly zmíněný úkon trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí ve věci, je svědecký výslech A. H. provedený dne 23. 4. 1999 zatížen podstatnou vadou řízení a tudíž k tomuto důkazu nemělo být v dalším řízení přihlíženo.
Z trestního spisu též plyne, že orgány přípravného řízení svědecký výslech poškozeného A. H. zopakovaly cestou mezinárodní právní pomoci dne 24. 1. 2003, a to prostřednictvím justičních orgánů F. r. (č. l. 81 - 83 spisu). Tomuto úkonu sice není v dovolání vytýkána žádná procesní vada, avšak svědecké tvrzení poškozeného se podstatně liší od jeho předchozí svědecké výpovědi, jak je v mimořádném opravném prostředku namítáno, např. z hlediska jím uváděného místa události, počtu pachatelů a poškozené části jeho oděvu.
Na podkladě výše rozvedených skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný A. I. podal dovolání důvodně, neboť soudy obou stupňů vzaly při rozhodování o obžalobě jeho osoby v úvahu, a to jako stěžejní důkaz, svědeckou výpověď poškozeného A. H. ze dne 23. 4. 1999, která je zatížena konstatovanou podstatnou vadou řízení. V důsledku tohoto nedostatku je vadný v napadených rozhodnutích celý výrok o vině a trestu, a tudíž bylo v dovolacím řízení již nepatřičné zabývat se i námitkami obviněného uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 9 To 295/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 3 T 157/2003. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného A. I. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 1 bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc v hlavním líčení projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Dovolací soud ponechává na úvaze tohoto soudu, zda doplní dokazování eventuálně v jakém rozsahu. Návrhy mohou uplatnit i strany trestního řízení. Právní posouzení, tj. zda jednání obviněného naplňuje či nenaplňuje všechny zákonné formální i materiální znaky trestného činu, pro který byl obžalován, případně jiného trestného činu, bude odvislé od zjištěného skutkového stavu.
Pro úplnost lze připomenout, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud. Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu napadených rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k