ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1504.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1504/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2007 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného I. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 7 To 92/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 8/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 7 To 92/2006, ve výroku pod bodem I., pokud se týká jednání obviněného I. A. vůči poškozené nezletilé L. H., zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 33 T 8/2005, byl obviněný I. A. uznán vinným trestnými činy kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (pod bodem I. rozsudku), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. v přesně nezjištěné době od měsíce června 2003 do července 2004, na silnici, v přesně nezjištěném množství případů, přiměl k provádění sexuálních služeb mladistvou L. H., od které za jednotlivé sexuální služby vybíral peníze, které v podstatné části užil pro vlastní potřebu, z části je dal poškozené a získal tak od mladistvé přesně nezjištěnou částku, když poškozenou na místo vozil svými osobními vozidly, z nichž ji po celou dobu hlídal,
2. v přesně nezjištěné době od měsíce června 2003 do července 2004, na silnici, nejméně ve třech případech přiměl nezletilou L. H., k provádění sexuálních služeb, od níž vybral přesně nezjištěnou částku peněz, kterou využil pro svoji potřebu“.
Za to byl odsouzen podle §204 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl jmenovaným rozsudkem zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 9. 2005, č. j. 3 T 58/2005-144, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného E. K. (pod bodem II.).
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali krajský státní zástupce v Plzni a obvinění I. A. a E. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Usnesením ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 7 To 92/2006, za použití ustanovení §263 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z podnětu krajského státního zástupce a obviněného I. A. napadený rozsudek částečně zrušil stran obviněného I. A. a jeho trestní stíhání s ohledem na ustanovení §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil pro skutek, jehož se měl podle obžaloby dopustit tím, že „v přesně nezjištěné době přibližně od měsíce května 2003 do měsíce března 2004, nejméně po dobu 7 měsíců, na silnici, v přesně nezjištěném množství případů nutil pod pohrůžkou zbití k provádění sexuálních služeb mladistvou L. H., od které za jednotlivé sexuální služby vybíral všechny peníze, které užil pro vlastní potřebu a získal takto od mladistvé částku ve výši nejméně 1 000,- EURO, dále v tomto období nejméně ve třech případech nutil k provádění sexuálních služeb nezletilou L. H., využívaje její neznalosti, naivity a nezralosti, od níž vybral přesně nezjištěnou částku peněz, kterou opět využil pro svou potřebu, když obě poškozené na místo vozil svými osobními vozidly, z nichž poškozené po celou dobu hlídal a čímž měl spáchat trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.“ (bod I.). Dále (pod bodem II.) odvolací soud rozhodl ve věci obviněného E. K.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (konkrétně proti výroku pod bodem I.) podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného I. A., protože „toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] a bylo jím rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. f) trestního řádu]“.
Poté, co shrnula výroky rozhodnutí soudů obou stupňů a odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, konstatovala, že se stanoviskem Vrchního soudu v Praze lze souhlasit jen částečně. Za očividné označila, že orgány činné v přípravném řízení i v řízení před soudem nevzaly v potaz otázku jednoty a totožnosti skutku u souběžně stíhaných trestných činností obviněného, jež vykazovaly obdobný charakter a byly i obdobně právně posuzovány. O jeden skutek se jedná, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání druhého trestného činu, je zároveň součástí jednání, které znamená již uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě tohoto druhého trestného činu. To se týká jednání obviněného I. A. vůči poškozené L. H., pokud jí měl podávat psychotropní látku pervitin násilným způsobem a ona po jejím požití prováděla prostituci, k jejímuž provozování ji vozil svým vozidlem a z níž následně kořistil. Ovšem další jednání obviněného I. A. vůči poškozené nezletilé L. H. je již odlišným dílčím útokem pokračujícího trestného činu, neboť v přesně nezjištěných dnech téhož období nejméně ve třech případech nutil obviněný I. A. k provádění sexuálních služeb nezletilou L. H., a to způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I./2. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. To má za následek, že orgány činné v trestním řízení (státní zástupce i soud), musí o každém dílčím útoku pokračující trestné činnosti rozhodnout procesně samostatně.
Pokud tedy bylo zastaveno trestní stíhání I. A. pro jednání vůči poškozené L. H. usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 7 T 200/2005, došlo tím k zastavení celého dílčího útoku pokračujícího trestného činu, v němž jako poškozená figurovala právě L. H.; v tomto směru se nejvyšší státní zástupkyně ztotožňuje s tou části napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterou bylo zastaveno trestní stíhání obviněného I. A. pro jednání spáchané vůči poškozené L. H. Vyjádřila však nesouhlas se zastavením trestního stíhání pro další jednání obviněného, konkrétně pro dílčí útok, ke kterému došlo ze strany obviněného I. A. vůči poškozené nezletilé L. H., neboť z obsahu usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 7 T 200/2005, nelze dovodit, že jím bylo rozhodnuto o všech útocích popsaných v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 33 T 8/2005.
Podle slov nejvyšší státní zástupkyně není možno se ztotožnit se stanoviskem Vrchního soudu v Praze, že také na tento dílčí skutek se bez dalšího vztahuje právní názor, že pod pojem jednoho skutku je třeba zahrnout všechno kuplířské jednání pachatele vůči všem poškozeným, realizované zároveň ve stejném čase a místě, charakterizované obdobným způsobem provedení a vedené shodným kořistnickým záměrem. Zatímco jednání obviněného vůči poškozeným L. H. a D. Š., jak je popsáno v usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 7 T 200/2005, lze sloučit do jednoho skutku s jednáním I. A. vůči L. H., jak je charakterizováno ve skutkové větě uvedené pod bodem I./1 rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 33 T 8/2005, nelze totéž říci o jednání obviněného vůči poškozené nezletilé L. H. Především zde absentovalo trestné jednání obviněného spočívající v podávání omamných látek, jak se dělo u poškozených L. H. a D. Š., kterýžto způsob přinucení jmenovaných k prostituci nahradil obviněný I. A. ve vztahu k nezletilé L. H. zneužitím její neznalosti, naivity a nezralosti. Je zde tedy podstatný rozdíl nejen ve věkové kategorii poškozených, ale navíc zde působil zcela jiný modus operandi, jehož relativní neměnnost je jednou z podmínek pro závěr o totožnosti skutku.
Vzhledem k povaze jednání, jehož se obviněný I. A. dopustil jednak vůči poškozeným D. Š. a L. H. a jednak vůči nezletilé L. H., je třeba na tato jednání pohlížet jako na samostatné dílčí útoky pokračujícího trestného činu a v tomto případě je nutno i o každém jednotlivém útoku rozhodnout samostatně. Neplatí tudíž fikce, že rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 7 T 200/2005, o zastavení trestního stíhání obviněného I. A. pro jednání tam popsaná, vznikla překážka věci rozhodnuté rovněž ve vztahu k dílčímu skutku, jímž je jednání obviněného vůči poškozené nezletilé L. H. Na tomto nesprávném právním posouzení skutku Vrchní soud v Praze postavil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, k němuž ve skutečnosti neměl vytvořeny zákonné podmínky.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 7 To 92/2006 ve výroku pod bodem I., pokud se týká jednání obviněného I. A. vůči poškozené nezletilé L. H., zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila souhlas, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř., projednal Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný I. A. a jeho obhájce, jimž bylo předmětné dovolání doručeno, se k tomuto dovolání do dne konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem, nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení o zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentaci nejvyšší státní zástupkyně lze z pohledu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. označit za právně relevantní.
Vrchní soud v Praze (soud odvolací) v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že Krajský soud v Plzni (soud nalézací) nevyvodil žádné závěry z usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 7 T 200/2005, kterým bylo podle §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného I. A. pro trestné činy nedovoleného držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., jichž se měl dopustit tím, že :
„1. v období od měsíce září 2003 do měsíce září 2004 vozidlem vozil mladistvou L. H., za účelem provozování prostituce, této mladistvé zdarma poskytl nejméně v 50 případech psychotropní látku tzv. pervitin, přičemž je tato psychotropní látka uvedena v seznamu II přílohy č. 5 zák. č. 167/1998 Sb.,
2. v období nejméně od měsíce července 2003 do měsíce prosince 2004 přiměl D. Š., v přesně nezjištěném množství případů k provozování prostituce, a od ní bral peníze za sexuální služby pro svoji potřebu, když takto získal od jmenované finanční částku nejméně 12.750,- Kč a 170 Euro,
3. ve stejném období vozil D. Š. za účelem provozování prostituce, této poskytl zdarma nejméně ve 34 případech psychotropní látku tzv. pervitin, přičemž je tato psychotropní látka uvedena v seznamu II přílohy č. 5 zák. č. 167/1998 Sb.“
K tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při náležitém komplexním přístupu k důkazům vztahujícím se k provozování prostituce obviněným I. A. je nesporné, že jmenovaný v rámci shodného časového horizontu zde vymezeného ve zcela totožné lokalitě využíval k těmto sexuálním aktivitám poškozené L. H. a D. Š. za použití aplikace výše specifikované psychotropní látky a L. H., v jejímž případě zneužíval její neznalosti, naivity a nezralosti.
Dále ovšem odvolací soud konstatoval, že orgány přípravného řízení svým nesoustředěným přístupem vytvořily takovou procesní situaci, že neorganicky, odděleně posuzované zákonné znaky jediného skutku v samostatně stíhaných trestních věcech vyloučily náležitě právní vyjádření celé problematiky, a v tomto nezákonném postupu pokračovaly i oba soudy. Podle stávající judikatury i právní praxe se považuje za zákonné posouzení jednání, při němž používá obviněný psychotropní látky jako prostředek k dosažení hlavního cíle, jímž je stimulování poškozených k prostitučnímu chování a kořistění z jeho výtěžku, jako jednočinného souběhu trestného činu nedovoleného držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. s trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchaných podle podmínek konkrétního případu i za existence dalších okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, popřípadě v souběhu s dalšími trestnými činy. Pod pojem jednoho skutku tohoto druhu je přitom zahrnováno veškeré kuplířské jednání pachatele vůči všem poškozeným, realizované zároveň ve stejném čase, místě, charakterizované obdobným způsobem provedení a vedené shodným kořistnickým záměrem. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu nalézacího v části týkající se obviněného I. A. a jeho trestní stíhání zastavil.
K uvedeným úvahám a závěrům odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti.
V prvé řadě konstatuje, že popsané jednání obviněného I. A. vůči poškozeným L. H. a L. H. (a také D. Š.) je třeba považovat za pokračující skutek a pokračující trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák. ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se totiž pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Z popisu jednání, jehož se měl obviněný I. A. vůči jmenovaným poškozeným dopustit, je zřejmé, aniž by bylo nutno v tomto směru rozvádět detailní argumentaci, že citované zákonné podmínky pokračujícího trestného činu (skutku) byly v posuzované věci naplněny (viz stejný či podobný způsob provedení jednotlivých dílčích útoků, časovou a místní souvislost i zjevný jednotící záměr).
V návaznosti na to je ovšem nutno zdůraznit, že citované závěry mají hmotně právní povahu a nelze je brát za určující z hlediska procesního postupu.
K tomu je na místě konstatovat, že do 31. 12. 2001 se pokračování v trestném činu považovalo i z procesního hlediska za jeden skutek, jeden trestný čin. Jestliže soud po provedení dokazování a vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že dílčí útok pokračujícího skutku (trestného činu) popsaný v obžalobě nebyl prokázán, pak tento útok z výroku o vině pouze vypustil a tuto skutečnost vyjádřil a vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Novela trestního řádu – zákon č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, však nově stanovila, aniž by změnila definici uvedenou v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., že skutkem podle trestního řádu se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně uvedeno jinak (srov. §12 odst. 12 tr. ř.). Toto ustanovení souvisí s ustanovením §11 odst. 2 tr. ř., podle něhož týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.
Z uvedeného vyplývá, že pojem pokračování v trestném činu má jiný význam v hmotně právním smyslu (zde platí, že pokračování v trestném činu je jeden skutek, jeden trestný čin) a jiný v procesně právním smyslu (každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem, není-li uvedeno jinak).
V návaznosti na uvedené skutečnosti je nutno dovodit, že jednání obviněného I. A. vůči poškozené L. H. popsané v rozsudku soudu prvního stupně i v obžalobě tvoří dílčí útok (útoky) pokračujícího trestného činu (skutku). V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně, která přitom výstižně poukázala na skutečnost, že zde absentovalo trestné jednání jmenovaného obviněného spočívající v podávání omamných látek, jak se dělo u poškozených L. H. a D. Š., kterýžto způsob přinucení jmenovaných k prostituci nahradil obviněný I. A. ve vztahu k poškozené L. H. zneužitím její neznalosti, naivity a nezralosti. Je zde tedy rozdíl nejen ve věkové kategorii poškozených, ale navíc zde působil jiný modus operandi. Jednání jmenovaného obviněného vůči poškozené L. H. tak bylo v rámci celého jeho pokračujícího jednání relativně samostatným aktem (akty), byť jako jeho součást.
Za této situace, kdy je třeba jednání, jehož se měl obviněný I. A. dopustit jednak vůči poškozeným D. Š. a L. H. a jednak vůči nezletilé L. H., považovat vzhledem k jejich povaze za samostatné dílčí útoky pokračujícího trestného činu, je nezbytné o každém dílčím útoku rozhodnout samostatně. Nemůže proto obstát závěr, podle něhož rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 7 T 200/2005, o zastavení trestního stíhání obviněného I. A. pro jednání tam popsaná vznikla překážka věci rozhodnuté rovněž ve vztahu k dílčímu skutku, jímž je jednání tohoto obviněného vůči poškozené nezletilé L. H.
Pak ovšem nelze označit za správné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pokud jím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného I. A. i v naznačeném směru.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud [v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 7 To 92/2006, ve výroku pod bodem I. v části týkající se jednání obviněného I. A. vůči poškozené nezletilé L. H. (nedotčena tedy zůstala ta část výroku uvedeného rozhodnutí, kterou byl zrušen shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku týkajícím se jednání obviněného I. A. vůči poškozené L. H. a zastaveno trestní stíhání jmenovaného obviněného pro toto jednání), jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý