ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.622.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 622/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. července 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 To 54/2006-148, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 5/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 2 To 54/2006, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, č. j. 7 T 5/2006-113, byl obviněný M. Š. uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 věta první tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák., jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 3 T 32/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.
Uvedených trestných činů se obviněný podle učiněného skutkového zjištění měl dopustit tím, že „dne 1. 12. 2003 v pobočce K. b. a. s. podal dva příkazy k úhradě znějící na částky 30.000,- Kč a 40.000,- Kč, které sám vyplnil a na kterých napodobil podpis J. D., a pokusil se tak převést z jeho bankovního účtu na svůj bankovní účet vedený u Č. a. s. celkovou částku 70.000,- Kč, k převodu finanční částky však nedošlo, neboť na účtu poškozeného nebyla dostatečná výše finančních prostředků k provedení platby a takovým jednáním se pokusil způsobit J. D. škodu ve výši 70.000,- Kč“.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 To 54/2006-148, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §140 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. uložil souhrnný tret odnětí svobody v trvání tří let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně odvolací soud podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 3. 2004, č. j. 3 T 32/2004-67, a to včetně všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí napadla dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podstatu dovolání nejvyšší státní zástupkyně spatřuje v tom, že obviněnému byl uložen trest za použití §40 odst. 1 tr. zák., aniž by k takovému postupu byl dán nějaký věcný důvod. Jak uvedla, není sporu o tom, že padělání podpisu oprávněného disponenta na bankovním příkazu k úhradě (podobně jako podpisu na směnce či jiném bezhotovostním platebním prostředku) je podstatně snazší formou spáchání trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák. nežli padělání bankovek platné měny, které jsou opatřeny řadou ochranných prvků, a to právě pro svou specifickou funkci obecného platidla, jak se o ní zmiňuje Vrchní soud v Praze. Dodala, že v tomto směru lze souhlasit i s úvahou o různých okruzích subjektů, jichž se může dotknout padělání obou druhů platebních prostředků. Nicméně zde stále zůstává nepochybné skutkové zjištění, že obviněný naplnil znak skutkové podstaty daného deliktu jedním z alternativních způsobů, mezi jejichž závažností sám zákon nijak nerozlišuje. Pokud mezi bezhotovostní platební prostředky ve smyslu §143 tr. zák. spadají i bankovní příkazy k úhradě, pak jejich padělání za běžných okolností nepochybně naplňuje z hlediska ustanovení §3 odst. 1 a 2 tr. zák. požadavek typové nebezpečnosti deliktu. Není tedy možné prohlásit jeden ze zákonem vymezených alternativních způsobů spáchání trestného činu za natolik bagatelní, že trestné jednání páchané tímto způsobem nedosahuje dostatečné míry společenské nebezpečnosti, aby spadalo pod trestní sazbu stanovenou zákonem pro daný trestný čin, jak – byť jinými slovy – činí vrchní soud. Jeho způsob výkladu znaků trestného činu podle §140 odst. 2 věta první tr. zák. vede ve svých důsledcích k obcházení zákonné směrnice, podle níž je padělání bezhotovostních platebních prostředků trestné stejně jako padělání peněz, a takový způsob aplikace trestního práva hmotného není možné akceptovat. Pokud jde o druhý argument Vrchního soudu v Praze, že totiž výše škody se v daném případě pohybovala těsně nad dolní hranicí zákonného rozpětí znaku „větší škody“, je podle nejvyšší státní zástupkyně tato úvaha ve vztahu ke společenské nebezpečnosti činu zcela irelevantní. Zdůraznila, že způsobení škody není znakem základní skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 věty prvé tr. zák., podle něhož byl v daném případě ukládán trest. Zjištěná výše škody je proto z hlediska ukládání trestu kritériem zcela podružným, jímž nelze zpochybňovat přiměřenost trestní sazby stanovené v §140 odst. 2 tr. zák. Podle nejvyšší státní zástupkyně se navíc jednání obviněného z typové společenské nebezpečnosti konkrétního trestného činu, jež je vyjádřena právě trestní sazbou, nijak nevymykalo. Obviněný jednal úmyslně, když vědomě padělal podpis druhé osoby, přičemž z jednání měl mít i osobní finanční profit. Nebylo zjištěno nic, co by mohlo společenskou nebezpečnost jeho konkrétního jednání snižovat natolik, aby její stupeň nedosáhl typové nebezpečnosti daného trestného činu pro společnost. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že důvody pro aplikaci zmírňovacího ustanovení už nemohou být vůbec dány ve vztahu k osobním poměrům obviněného, neboť se dopustil i další trestné činnosti, přičemž pokud jde o již zmíněné odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 32/2004, šlo o trestnou činnost stejného charakteru - předkládání falešných potvrzení bance a v jednom případě dokonce odcizených osobních dokladů jiné osoby, a to se záměrem vylákat úvěr. Poznamenala, že na relativně snadný způsob, jímž obviněný trestný čin spáchal, reagoval již soud prvního stupně tím, že pro výkon (souhrnného) trestu odnětí svobody uloženého na samé dolní hranici trestní sazby zařadil obviněného za použití §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem, ačkoli měl být s ohledem na rozpětí trestní sazby stanovené v §140 odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, což ve způsobu výkonu trestu představuje zmírnění typu věznice o dva stupně. Vzhledem k těmto skutečnostem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. s ohledem na §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 2 To 54/2006, v celém rozsahu, a zrušil i další výroky na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ jiného rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], přičemž bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř. zachována. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně opřela dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Jestliže by se jiné hmotně právní posouzení vztahovalo k trestu, zpravidla půjde o zvláštní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v dané věci nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud shledal, že jde o právně relevantní námitku.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.
Obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 věta první tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák., jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud obviněnému uložil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. U trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák. lze trest uložit v rozpětí trestní sazby pět až deset let. Snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby odvolací soud odůvodnil tím, že bankovní příkaz k úhradě je sice tuzemským bezhotovostním platebním prostředkem podle §143 tr. zák., avšak jeho padělání je méně nebezpečné, než v případě padělání peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti dodal, že zatímco peníze v materializované podobě bankovek jsou vydány emisní bankou a představují oběživo ve vztahu k nekonečnému počtu subjektů, u bezhotovostního platebního styku jde toliko o dvoustranný právní vztah – mezi disponenty s účty a peněžním ústavem. Odvolací soud při posuzování podmínek pro uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby vzal dále v úvahu, že padělal-li obviněný dva příkazy k úhradě v celkové výši 70.000,- Kč, způsobená škoda se pohybuje při spodní hranici větší škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (větší škodou se rozumí škoda od 50.000,- Kč do 500.000,- Kč). Z těchto hledisek odvolací soud považoval uložení trestu podle trestní sazby stanovené v §140 odst. 2 tr. zák. za nepřiměřeně přísné.
Soud může podle §40 odst. 1 tr. zák. snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. To znamená, že k uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem musí docházet jen výjimečně, nikoliv tedy v případech, jsou-li okolnosti případu nebo poměry pachatele běžně se vyskytující.
Podle ustanovení §143 tr. zák. se ochrana podle §140 tr. zák. až 142 tr. zák. poskytuje též tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům. K provedení plateb v bezhotovostním platebním styku se používají bezhotovostní platební prostředky. K nim nepochybně příkaz k úhradě patří. Jestliže obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině padělal bezhotovostní platební prostředek v úmyslu udat jej jako pravý, naplnil v běžně se vyskytujících případech všechny zákonné znaky trestného činu podle §140 odst. 2 věta první tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. Odvolací soud však skutečnost, že jde o bezhotovostní platební prostředek posoudil jako okolnost, která snižuje stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Tento názor však není správný, neboť ustanovení §140 až §143 tr. zák. chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti peněz stejně jako bezhotovostních platebních prostředků. Vyjádřil-li zákonodárce objekt trestného činu ve skutkových podstatách takto, jednoznačně tím dal najevo, že nečiní rozdíl mezi hotovostním platebním stykem a bezhotovostním platebním stykem a poskytuje jim ochranu bez rozdílu, lhostejno, jakou škodu uvedeným činem pachatel způsobí. Jinými slovy řečeno, důvod pro snížení trestu nelze spatřovat jen v tom, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný, protože ke snížení trestu odnětí svobody lze přistoupit jen tehdy, mají-li okolnosti případu či poměry pachatele charakter výjimečnosti (srov. č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, postačí však, bude-li naplněno alespoň jedno z nich.
Pokud jde o okolnosti případu, rozumí se jimi všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a možnosti nápravy pachatele. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu potud, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z mírnější alternativy, kterou byla naplněna skutková podstata (srov. č. 5/1966 Sb. rozh. tr.). I poměry pachatele se zřetelem k §40 odst. 1 tr. zák. musejí být výjimečné. Spočívají v okolnostech, které nemají přímý vztah ke spáchání trestného činu a které nejsou hodnoceny v rámci stupně společenské nebezpečnosti činu. Nepatří k nim skutečnosti, že se pachatel k činu doznal či vyjádřil lítost nad jeho spácháním nebo jej pomáhal objasnit (srov. č. 19/1967 Sb. rozh. tr.). V podstatě půjde o rodinné a osobní poměry, které existují nikoliv v době spáchání trestného činu, ale v době rozhodování o trestu, např. majetkové poměry pachatele, jeho zdravotní stav a zdravotní stav jeho rodiny, některé z polehčujících okolností, jež se projevily až po spáchání trestného činu atd.
Lze tedy shrnout, že za situace popsané v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák. nebyly v konkrétním případě rozvedeny způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o správnosti úvah soudu druhého stupně. Jak již bylo shora konstatováno Vrchní soud v Praze „zvláštní okolnosti případu“ (viz str. 4 odůvodnění jeho rozsudku) spatřuje v tom, že „bankovní příkaz k úhradě je tuzemským bezhotovostním platebním prostředkem podle §143 tr. zák., přičemž jeho padělání je v posuzovaném případě výrazně méně nebezpečné, než kdyby došlo přímo k padělání peněz způsobem předpokládaným v ustanovení §140 odst. 2 tr. zák.“ Uvedený výklad vrchního soudu ve své podstatě vyjadřuje závěr, že trestné jednání páchané tímto způsobem nedosahuje dostatečné míry společenské nebezpečnosti, čímž ve svém důsledku popírá znění zákona, podle něhož je padělání bezhotovostních platebních prostředků trestné stejně jako padělání peněz. Pokud ve svých úvahách odvolací soud na str. 4 svého rozsudku uvádí „jeho padělání je v posuzovaném případě výrazně méně nebezpečné“, nerozvádí již vůbec svoji úvahu k pojmu „v posuzovaném případě“, a to ať již z pohledu okolností případu či vzhledem k poměrům pachatele, neboť závěr, že „peníze v materializované podobě bankovek jsou vydávány emisní bankou a představují oběživo ve vztahu k nekonečnému počtu subjektů, kdežto u bankovních příkazů k úhradě jde pouze o vztah mezi disponenty s účty a bankovním domem“ jsou obecného významu, směřující ve své podstatě do oblasti porovnání společenské nebezpečnosti trestného činu jímž byl obviněný uznán vinným a padělání peněz způsobem předpokládaným v §140 odst. 2 tr. zák. Z ustanovení §140 odst. 2 tr. zák. (§143 tr. zák.) vyplývá, že způsobení škody není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, a proto konstatování, že jednáním obviněného měla být poškozenému způsobena škoda na spodní hranici „větší škody“ (celkem 70.000 Kč) je z uvedeného pohledu irelevantní.
Uložil-li odvolací soud obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin podle §140 odst. 2 tr. zák., s ohledem na skutečnosti výše rozvedené byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného proto Nejvyšší soud vyhověl.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 2 To 54/2006. Současně zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude nutno vycházet ze skutečnosti, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pouze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a tento rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného. Při novém projednání a rozhodnutí věci odvolací soud bude brát v úvahu i skutečnosti, ke kterým se vyslovil i Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann