ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1066.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1066/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. října 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněného O. B., podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2007, č. j. 2 To 137/2006-1698, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 3/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2006, č. j. 2 T 3/2006-1588, byl obviněný O. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (pod body 5 – 7) a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným (pod body 8 a 9), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (pod body 10 a 11) a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 14 skutkové věty výroku rozhodnutí). Za to byl odsouzen podle §234 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný (a spolu s ním i spoluobžalovaní J. N. a P. B.), státní zástupce v jeho neprospěch a poškozená B. C. L., s. r. o., odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č. j. 2 To 137/2006-1698, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného O. B. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a to dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodech 5 – 11) a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. (v bodě 14) a dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. (v bodě 9 skutkové věty výroku rozhodnutí).
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že jeho vina trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. nebyla v řízení prokázána, jak ostatně uzavřel i nalézací soud. Stran jednání popsaných v bodech 5 - 11 a 14 skutkové věty výroku rozhodnutí odvolacího soudu označil skutková zjištění v zásadě za správná, odpovídající jeho doznání, nicméně má zato, že měla být kvalifikována jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 2 písm b) tr. zák. s tím, že u bodů 10 a 11 se jednalo o pokus trestného činu loupeže a u bodu 14 o přípravu, jak to ve svém rozsudku specifikoval Krajský soud v Brně. Svou argumentaci v tomto směru opřel o skutečnost, že mezi útoky pod body 5 – 7 a útoky pod body 8 – 11 a 14 je časová přetržka více než 8 měsíců, kterou považuje za dobu, kdy není dána blízká časová souvislost. K bodu 11 dovolatel namítl, že šlo o pokus trestného činu loupeže, nedošlo zde ke škodě, neboť pachatelé svého jednání zanechali a utekli. Soud však na základě škody dodatečně vyčíslené státním zástupcem, která navíc nebyla řádně prokázána a nevznikla, aplikoval §234 odst. 3 tr. zák., tedy ustanovení přísnější, ačkoli v případě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v bodech 5 a 8 do skutkové věty žádnou škodu nezahrnul a učinil tak právě pouze v případě bodu 11.
V závěru dovolání obviněný alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že ho uzná vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. pod body 5 – 7 a pod body 8 – 11 a trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. v bodě 14, když v bodech 8 a 9 se jednalo o trestný čin dokonaný, v bodech 10 a 11 o trestný čin ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a v bodě 14 o trestný čin ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., případně aby po zrušení napadeného rozsudku přikázal věc zpět Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že dovolateli je třeba přisvědčit v námitce, že mezi útoky popsanými v odvolacím rozsudku pod body 7 a 8 uplynula doba delší osmi měsíců, která představuje přerušení blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., která je jednou ze zákonných podmínek pokračování v trestném činu. V tomto směru odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž dovodil, že hraniční dobou mezi jednotlivými útoky, kterou ještě lze akceptovat pro závěr o blízké časové souvislosti ve smyslu posledně uvedeného zákonného ustanovení, je doba tří měsíců. Argumentaci obviněného, že v případě bodu 11 odvolací soud nesprávně aplikoval škodu 4.500.689,20 Kč jako kvalifikační znak §234 odst. 3 tr. zák. však odmítl. Poukázal na to, že u bodů 5 a 8 se jednalo o pokus loupežných přepadení čerpacích stanic a jakékoli stanovení finanční částky, jíž se obvinění pokoušeli zmocnit v rámci loupežného přepadení, by bylo pouhou spekulací. Naproti tomu jednáním pod bodem 11 se pokusili zmocnit celého vozidla bezpečnostní agentury a pokud toto vozidlo převáželo nejméně 4.500.689,20 Kč, nebránilo soudu nic v tom, aby tuto částku jako minimální zahrnul do kvalifikačního znaku §234 odst. 3 tr. zák. Pokud jde o návrh obviněného, aby byl v bodu 14 uznán vinným toliko trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že pro takový postup nejsou dány žádné relevantní důvody. Dle jeho názoru měl být obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. v bodech 5 – 7 a v bodech 8 – 11 a 14 trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodech 8 – 11) a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák (v bodě 14).
Své vyjádření uzavřel státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že zmiňovanou vadu právního posouzení skutku však není nezbytné napravovat cestou mimořádného opravného prostředku, protože nelze předpokládat, že by byl obviněnému v případném novém řízení uložen mírnější trest odnětí svobody a ani v ostatních směrech se ho nedostatek v právním posouzení skutku významněji nedotýká. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze podřadit pod některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. A konečně, samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Uplatněnému dovolacímu důvodu resp. výše uvedeným kritériím odpovídala ta námitka obviněného, že útoky pod body 5 - 7 na straně jedné a 8 - 11 a 14 na straně druhé nebyly posouzeny samostatně, nýbrž jako pokračování v trestném činu. Této námitce lze v obecné rovině přisvědčit.
Trestní zákon pro naplnění znaků pokračování v trestné činnosti vyžaduje „blízkou časovou souvislost a souvislost v předmětu útoku“. Časovou souvislost sice nelze přesně ohraničit maximální dobou, po kterou musí dojít k časové přetržce mezi jednotlivými dílčími útoky, ale pokud se vyžaduje časová souvislost blízká, mělo by se z logiky věci jednat o přetržku v délce maximálně několika dnů či týdnů. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 529/2002, sice nelze dovodit, že za hraniční délku přetržky mezi jednotlivými útoky tento soud považuje dobu 3 měsíců, jak toto rozhodnutí striktně vykládá státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nicméně je nutno konstatovat, že v daném případě je ona přetržka téměř trojnásobná oproti té, o kterou se jednalo ve výše označené věci. Časová přetržka mezi útoky delší než 8 měsíců nepochybně představuje přerušení časové souvislosti ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. a jde tedy o případ, kdy pachatel na několik měsíců v páchání trestné činnosti ustal.
I když námitka obviněného o nesprávném právním posouzení jeho jednání jako jeden pokračující trestný čin podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., a to dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a dílem ve stadiu přípravy, má své opodstatnění, je na druhou stranu nutno konstatovat, že projednání dovolání by nemohlo nijak, natož pak zásadně, ovlivnit jeho postavení, pokud jde o výši uloženého trestu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v souvislosti s posouzením námitky obviněného, že v případě bodu 11 byla aplikována škoda ve výši 4.500.689,20 Kč jako kvalifikační znak odůvodňující posouzení jeho jednání podle §234 odst. 3 tr. zák. Jestliže totiž obviněný namítá, že výše částky převážené ve vozidle Bezpečnostní agentury B. C. L., spol. s r. o., nebyla řádně prokázána, pak se ve své podstatě jedná o námitku skutkového charakteru, resp. námitku směřující vůči kvalitě provedeného dokazování, která obecně deklarovaný ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňuje a není tedy způsobilá k projednání v dovolacím řízení. Určitý průlom do výše uvedené zásady sice připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž vyslovil, že „… rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění) …“, nicméně v posuzované věci se o takový případ nejedná. V tomto ohledu soudy učiněná skutková zjištění vyhodnotil Nejvyšší soud jako správná a úplná, mající oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky pokusu loupeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §234 odst. 3 tr. zák. v jednání obviněného popsaného pod bodem 11, lze pro stručnost odkázat na pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 41 - 42 a 49 - 50, s jejichž obsahem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nemá, co by k nim doplnil. Pokud jde o skutkovou námitku obviněného stran jeho dílčího jednání shodně popsaného pod bodem 9 obou rozsudků, které bylo současně kvalifikováno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., ani zde Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením ve výše popsaném smyslu, který by odůvodňoval zásah do skutkových zjištění a v návaznosti na něm i změnu právního posouzení trestné činnosti obviněného.
Jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku vrchního soudu by při správném posouzení naplňovalo v bodech 5 – 7 všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a v bodech 8 – 11 a 14 pokračujícího trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaného, dílem spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodech 8 – 11) a dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák (v bodě 14), jakož i trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Jak již ovšem bylo uvedeno, není nezbytné zmiňovanou vadu ohledně právního posouzení jeho skutků odvolacím soudem napravovat cestou dovolání, neboť nelze předpokládat, že by případné nové projednání věci znamenalo snížení trestu a tedy změnu jeho postavení. I při novém právním posouzení, jak je nastíněno výše, by totiž bylo namístě obviněného odsoudit opět podle §234 odst. 3 tr. zák. v rámci trestní sazby deset až patnáct let odnětí svobody, přičemž oběma ve věci vynesenými rozsudky byl obviněnému uložen trest při samé dolní hranici této trestní sazby. Navíc je nutno konstatovat, že otázka pokračování v trestné činnosti ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. již byla v praxi soudů vyřešena a ani z jiného důvodu obecně nečiní její řešení potíže.
Z uvedeného je zcela zřejmé, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto rozhodl, tak jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a učinil tak v neveřejném zasedání, když tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik