ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1082.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1082/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 9. 2007 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 7 To 108/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 87/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 3 T 87/2006, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání u Policie ČR na dvě léta.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 7 To 108/2007. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. S. byl uznán vinným trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu zaměstnání u Policie ČR na dvě léta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl nedostatek zavinění jako subjektivní stránky trestného činu a nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti činu jako materiální podmínky jeho trestnosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého zaměstnání úmyslně zpřístupní a tím poruší právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti, spáchá-li uvedený čin porušením povinností vyplývajících z jeho zaměstnání.
Městský soud v Praze takto posoudil skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobnější odchylky i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 - spočíval v tom, že obviněný J. S. v přesně nezjištěné době od července 2001 nejméně do července 2005 v P. ul. K., na svém pracovišti u Policie ČR – Správy hl. m. Prahy, na kterém byl zařazen ve funkci policejního komisaře oddělení technické ochrany služby kriminální policie a vyšetřování, si neoprávněně přisvojil osobní údaje 8 265 příslušníků policie a občanských zaměstnanců služebně zařazených na Policii ČR – Správě hl. m. Prahy, a to jejich fotografie, jména, příjmení, data narození, rodná čísla, bydliště a rodinné příslušníky, tyto osobní údaje si odnesl do bydliště v P., ul. T., kde je vložil do svého osobního počítače, a v přesně nezjištěné době od jara 2005 do července 2005 je ukazoval své dceři J. S. a jejímu příteli B. P., čímž porušil svou zákonnou povinnost mlčenlivosti stanovenou jednak zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jednak zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
Námitka obviněného týkající se nedostatku jeho úmyslného zavinění rozhodně nemůže obstát ve světle zjištění, že obviněný sám z vlastního popudu při práci na počítači u sebe doma ukazoval fotografie policistů a jejich osobní údaje své dceři a jejímu příteli, a to v podstatě z toho důvodu, aby viděli, na čem pracuje. Tato zjištění jsou z podstatné části zachycena ve skutkové části výroku o vině a podrobněji jsou rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Popsaný způsob jednání obviněného jasně svědčí o tom, že obviněný chtěl, aby jeho dcera a její přítel viděli, čím se zabývá a že jde o celou databázi osobních údajů týkajících se policistů a občanských zaměstnanců. Jeho úmysl přesvědčivě dokresluje také dílčí zjištění týkající se toho, že v seznamech, které měl uložené v počítači, obviněný za přítomnosti své dcery, jejího přítele a její kamarádky podle jména a fotografie prověřoval, zda otec kamarádky jeho dcery je rovněž zaměstnán u policie (viz str. 3 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4).
Obviněný své námitky ohledně subjektivní stránky trestného činu opíral o tvrzení, že mu nebylo známo, že by se disketa s osobními údaji policistů a občanských zaměstnanců policie nacházela v rozhodnou dobu v jeho bydlišti, že do jeho bytu byla donesena omylem a že nemohl ovlivnit jednání své dcery, která nahlížela do jeho věcí a prohlížela si diskety. Okolnost, jak se disketa s osobními údaji policistů a občanských zaměstnanců policie dostala do bytu obviněného, je z hlediska znaků trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2 tr. zák. bezvýznamná. Proto nehraje žádnou roli ani to, zda se tak stalo se zaviněním obviněného nebo bez jeho zavinění. Obviněný podle výroku o vině naplnil zákonné znaky trestného činu tím, že osobní údaje, o které šlo, ukazoval své dceři a jejímu příteli. Toto jeho jednání bylo evidentně úmyslné. Výrok o vině je založen na zjištění, že sám obviněný osobní údaje ukazoval, takže o jeho úmyslu tu nemůže být pochyb. Pokud obviněný úmyslné zavinění v dovolání popřel, vycházel ze své vlastní verze skutkového stavu založené na tvrzení, že dcera si jeho diskety prohlížela bez jeho vědomí a souhlasu. V tomto ohledu překročily námitky obviněného meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, a staly se polemikou se skutkovými zjištěními soudu.
V žádném případě nemůže obstát ani námitka, že nešlo o trestný čin pro nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. Materiální podmínkou trestnosti činu je to, že stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 1, 2 tr. zák). Obviněný v tomto ohledu poukazoval na to, že disketa s osobními údaji byla do jeho bydliště donesena omylem. I kdyby tato námitka odpovídala skutečnosti, význam namítané okolnosti nelze přeceňovat. Trestným z hlediska ustanovení §178 odst. 2 tr. zák. bylo jednání spočívající v tom, že obviněný osobní údaje ukazoval své dceři a jejímu příteli. V tomto směru bylo závažné, že šlo o celou databázi osobních údajů policistů a občanských zaměstnanců Policie ČR – Správy hl. m. Prahy zahrnující celkem 8 265 osob. Podle obviněného nebyla policistům ani občanským zaměstnancům způsobena škoda. V majetkovém významu pojmu škoda s tím lze souhlasit, avšak nelze pominout zjištění, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat mezi policisty a občanskými zaměstnanci obavy o bezpečné uchování svých osobních údajů, které dali policii k dispozici. To koresponduje se zjištěním, že poté, co čin obviněného vyšel najevo a stal se předmětem zájmu médií, měli někteří pracovníci policie pocit ohrožení v tom smyslu, že jejich fotografie nejsou chráněny (viz str. 3 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4). V dovolání byl kladen důraz také na osobu obviněného a na to, že u policie vždy řádně plnil své povinnosti. Význam dosavadního řádného plnění povinností však nejde tak daleko, aby mohl odůvodnit závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu. Závažné je zejména to, že obviněný se činu dopustil v postavení policejního komisaře oddělení technické ochrany služby kriminální policie a vyšetřování, tedy v postavení, v němž důsledná ochrana souboru osobních údajů, s nímž pracoval, patřila k prvořadým povinnostem. Nic na tom nemění ani rozhodnutí policejního prezidenta, který zrušil rozhodnutí ředitele Policie ČR – Správy hl. m. Prahy o propuštění obviněného ze služebního poměru. V této spojitosti lze jen dodat, že výrok o vině obviněného trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. na straně jedné a rozhodnutí správních orgánů ve věci služebního poměru obviněného u Policie ČR na straně druhé se řídí odlišnými hledisky, takže je pro ně významný i odlišný okruh skutkových okolností. Význam rozhodnutí policejního prezidenta v otázce služebního poměru obviněného není možné přeceňovat při hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost.
Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněného žádný podklad k tomu, aby z jeho podnětu cokoli měnil na napadeném rozsudku, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, jejíž podstatou bylo zpochybnění skutkových zjištění soudů. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace trestního zákona jako hmotně právního předpisu na skutkový stav, který zjistil soud. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho soud zjistil. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak není možné uplatňovat s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek vázaný na taxativně stanovené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod. Dovolání je z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto správností právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec