ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1114.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1114/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2007 dovolání obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. 9 To 84/2007-147, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 131/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolaní odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2006, č. j. 1 T 131/2006 126, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil zkráceně tím, že začátkem září 2004 v K. n. Č. l. , vydávajíc se za stavebního podnikatele Ing. R. M. , vylákal od V. P. , pod záminkou opravy střechy její chaty nejméně 10 000,- Kč jako zálohu na provedení prací a z důvodu vyklizení chaty před započetím prací počátkem listopadu 2004 z chaty odvezl do údajné úschovy věci z majetku poškozené specifikované ve výroku rozsudku, dále odvezl automatickou pračku Z. uschovanou v prodejně v P. –V. , B. ; opravu střechy neprovedl, věci v ceně 59 100,- Kč nevrátil a odmítl s poškozenou komunikovat. Za tento trestný čin, jakož i za další trestnou činnost v rozsudku uvedenou, byl podle §250 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 3 T 13/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 247/2006 ze dne 26. 9. 2006, jakož i všechna další navazující rozhodnutí ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. března 2007, č. j. 9 To 84/2007-147, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho skutku, jímž podle jeho názoru nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu. Konkrétně namítl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku je nepravdivá, resp. neodpovídá důkazům provedeným v rámci dokazování před nalézacím soudem. Právní věta je pak v rozporu s větou skutkovou a provedenými důkazy. Soudy obou stupňů nekriticky převzaly s obžaloby popis skutků, aniž by vzaly v úvahu zjištěný stav věci a odvolací soud se nevypořádal s rozpory odsuzujícího rozsudku, které bagatelizoval. Soud prvního stupně nesprávně zhodnotil provedené důkazy a ignoroval zásadu in dubio pro reo. Dle dovolatele je zcela vyloučeno, aby odvezl z chaty věci do úschovy, když sama poškozená při hlavním líčení v rozporu se svou původní výpovědí uvedla, že se věci na chatě nenacházely. Pokud jde o zálohu, kterou měl od poškozené obdržet, dovolatel namítl, že i kdyby ji skutečně přijal, podílel se svou prací na přípravě chaty na opravu a je tedy otázkou, jaká byla hodnota těchto prací. Pokud soud navíc neuvěřil výpovědi poškozené stran výše předané peněžní částky, měl v jeho prospěch hodnotit i okolnosti další. Pokud by peníze předány byly, tak by mu musel být prokázán podvodný úmysl již v okamžiku jejich převzetí. Ani sama skutečnost, že by se poškozené představil pod cizím jménem, pokud by ji soud měl za prokázanou, by nebyla sama o sobě důvodem, aby byl uznán vinným trestným činem podvodu. Z toho, že na chatě pracoval, lze naopak dovodit jeho úmysl opravu provést. Pokud snad peníze přijal a nepoužil je na tento účel, mohlo se jednat o trestný čin zpronevěry a nikoliv podvodu. Pokud jde o věci, které měl převzít k úschově, dovolatel namítl, že jednotlivá tvrzení poškozené si v tomto ohledu odporují. Nebylo vysvětleno, proč by mu je vůbec k uskladnění měla předat ani kdy mělo k předání dojít, když poškozená vypověděla, že se stýkali po dobu delší dvou měsíců. Soud rovněž ponechal bez povšimnutí, že poškozená původně ani neměla v úmyslu podat na něj trestní oznámení a učinila tak teprve poté, co policisté v jeho automobilu zajistili listiny vztahující se k její osobě. A konečně, nebyla učiněna ani spolehlivá zjištění ohledně cen věcí. V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 a III. ÚS 224/04, z nichž citoval a s nimiž jsou dle jeho názoru odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i usnesení soudu odvolacího ve zřejmém rozporu.
S poukazem na všechny uvedené skutečnosti pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil z podnětu jeho dovolání napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i vadné řízení mu předcházející, a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolatelem uváděné argumenty směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu tudíž neodpovídají, a protože mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry nalézacího soudu na straně druhé extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu nespatřuje, navrhla odmítnutí podaného mimořádného opravného prostředku podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V dovolání však nelze nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi napadá správnost postupu soudů nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný především vytkl nalézacímu soudu, že považoval za věrohodnou verzi poškozené a nepostupoval při hodnocení důkazů podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a dále to, že nepřihlédl k údajným přípravným pracím, které měl na chatě poškozené vykonat a které mají svědčit o jeho původním úmyslu rekonstrukci střechy skutečně provést. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, tomu odpovídající změny skutkových zjištění, a v návaznosti na to i posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a úplná. Provedeny byly všechny potřebné důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé logická návaznost. Není mezi nimi žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). S námitkou obviněného stran věrohodnosti výpovědi poškozené se nalézací soud vypořádal způsobem, jemuž nelze nic vytknout, když na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí logicky vysvětlil, proč neměl důvod o pravdivosti jí uvedených údajů a skutečností pochybovat. S obsahem odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu i rozhodnutí soudu druhého stupně, který podrobně zdůvodnil, proč i přes nikoliv významnou nepřesnost ve skutkové větě prvoinstanční rozsudek aproboval, se dovolací soud plně ztotožňuje, nemá, co by k nim doplnil a pro stručnost na jejich obsah plně odkazuje.
Vzhledem k výše uvedenému rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného, tak jak je uvedeno ve výroku usnesení. Učinil tak v neveřejném zasedání, když tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik