ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1127.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1127/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 10. 2007 o dovolání obviněného M. B. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 14 To 86/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 T 1/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 11 T 1/2006, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na pět měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Chrudimi skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný jako spolumajitel bývalého mlýna v B. P. a v něm provozované malé vodní elektrárny a držitel oprávnění nakládat s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie nejméně v období od 27. 2. 2003 do 20. 5. 2003 a poté ve dnech 12. 6. 2003 a 15. 10. 2003 převáděl veškerou přitékající vodu přes náhon na svoji malou vodní elektrárnu, takže úsek vodního řečiště řeky Ch. v rozmezí říčního kilometru 43,642 až říčního kilometru 42,297, tj. v délce 1,345 km, situovaný v celé této délce v Chráněné krajinné oblasti Ž. h. a zčásti i v přírodní rezervaci V. a ve zbytku v jejím ochranném pásmu, zůstával až na nepatrný průsak vody jezovou konstrukcí bez vody, a tím došlo k negativnímu ovlivnění až devastaci ochuzením společenstva makrozoobentosu, snížení jeho potravní nabídky a krytových kapacit, poškození struktury společenstva, změně věkové struktury společenstva, zhoršení samočisticí schopnosti toku, významnému zhoršení podmínek pro existenci dvou druhů zvláště chráněných živočichů (vranka obecná a mník jednovousý) a také k úhynu 24 kusů vranky obecné a 2 kusů pstruha potočního. Tímto jednáním obviněný podle Okresního soudu v Chrudimi porušil zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v ustanoveních §2 odst. 2 písm. b), i), §5 odst. 1, §26 odst. 3 písm. a), §34 odst. 1 písm. a), §50 odst. 1, 2 a zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v ustanoveních §8 odst. 2, §17 odst. 1, jelikož tato ustanovení mu ukládají chránit planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy, pozitivně ovlivňovat jejich vývoj v přírodě a zabezpečovat předpoklady pro jejich zachování, udržovat přirozené podmínky pro život vodních ekosystémů a zakazují měnit vodní režim v první a druhé zóně chráněné krajinné oblasti a působit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému životního prostředí v přírodních rezervacích.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 14 To 86/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že z jeho strany nešlo o nepovolenou činnost v oblasti nakládání s povrchovými vodami, že za tohoto stavu pouhé odvedení vody z koryta řeky nemůže být trestným činem, chybí-li znak, že k němu došlo bez povolení, a že ta ustanovení, která jsou citována ve výroku o vině, mu žádné povinnosti neukládají. Zpochybnil naplnění materiální podmínky trestnosti činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Soudy v této věci znovu rozhodovaly poté, co jejich předchozí odsuzující rozhodnutí byla z podnětu dovolání obviněného, které bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 51/2006. Již v tomto usnesení Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž obviněný brojil proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily a v jakém rozsahu provedly dokazování, nejsou dovolacím důvodem. Přesto obviněný v dovolaní podaném proti novému rozhodnutí, tj. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 14 To 86/2007, opět uplatnil i námitky, jimiž zpochybňoval provedené důkazy, jejich hodnocení soudy a v návaznosti na to i skutková zjištění soudů. Tato část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k ní proto nijak nepřihlížel. Dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právní posouzení skutku jako posouzení hmotně právní znamená aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistil soud. Otázkou správnosti právního posouzení skutku se proto Nejvyšší soud v dané věci zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Okresní soud v Chrudimi a se kterým se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Obviněný v dovolání vyjádřil také názor, že samosoudce, který rozhodoval u Okresního soudu v Chrudimi, byl podjatý. To však nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný nepodal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jímž je mimo jiné to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Proto se Nejvyšší soud otázkou vyloučení samosoudce nezabýval.
Nejvyšší soud shledal, že v části, v níž obsahuje námitky korespondující s uplatněným dovolacím důvodem, je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Jakkoli je otázka samotné oprávněnosti provozované činnosti obviněného významná pro celkové posouzení závažnosti věci, není otázkou, která by byla z hlediska znaků trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. rozhodující. Ostatně ve výroku o vině je výslovně konstatováno, že obviněný byl držitelem oprávnění k nakládání s vodami za účelem využití jejich energetického potenciálu k výrobě elektrické energie. Obviněný nebyl odsouzen za to, že z řeky Ch. odebíral vodu pro malou vodní elektrárnu, kterou provozoval, ale za to, že odebíral v e š k e r o u vodu a že tím způsobil, že řečiště zůstalo v délce 1,345 km bez vody (se změnami, které to vyvolalo na životním prostředí, resp. jeho složce). I když obviněný v řízení po zrušení předchozích odsuzujících rozhodnutí předložil listinné důkazy, jimž prokazoval platnost původního vodního oprávnění z roku 1942, v žádném případě nemohl z tohoto oprávnění dovozovat, že je možné, aby z toku řeky Ch. odváděl do své malé vodní elektrárny veškerou vodu. Jasná omezení týkající se množství odváděné vody pro obviněného vyplývala z rozhodnutí býv. Okresního úřadu Chrudim - referátu životního prostředí, oddělení vodního hospodářství ze dne 29. 6. 1999, č. j. ŽP/VH/419/98/99, a z rozhodnutí Městského úřadu Chrudim - odboru životního prostředí, oddělení vodního hospodářství ze dne 12. 3. 2003, č. j. ŽP/VH/397/02/03/ŠI/Ku-664. Odvedení veškeré vody z řečiště řeky Ch. bylo evidentním nedodržením podmínek stanovených v těchto rozhodnutích pro provoz malé vodní elektrárny. Avšak ani to, že obviněný nedodržel podmínky stanovené uvedenými rozhodnutími, není z hlediska znaků trestného činu ohrožení a poškození životního prostředí podle §181a odst. 1 tr. zák. samo o sobě podstatné, neboť zákonným znakem trestného činu je porušení p ř e d p i s ů , a to předpisů o ochraně životního prostředí nebo předpisů o ochraně a využívání přírodních zdrojů. V souladu s tím je výrok o vině obviněného konstruován, neboť v něm byla (až na jednu výjimku uvedenou v dalších částech tohoto usnesení) odpovídajícím způsobem specifikována zákonná ustanovení, kterým se posuzované jednání obviněného příčilo a která jím byla porušena. I když jsou tato ustanovení koncipována tak, že svým doslovným zněním expressis verbis neukládají nějaké blíže konkretizované povinnosti, vyplývá z jejich obsahu a smyslu především to, že každý je povinen zdržet se jednání, které by bylo s těmito ustanoveními v rozporu. Pokud tedy obviněný v dovolání namítal, že ustanovení citovaná ve výroku o vině mu neukládají žádné povinnosti, nemá to z hlediska správnosti výroku o vině význam, protože zákonným znakem trestného činu není porušení povinností, nýbrž porušení předpisů.
Podle §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 114/1992 Sb. (ve znění účinném v době činu) se ochrana přírody a krajiny zajišťuje obecnou ochranou druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zvláštní ochranou těch druhů, které jsou vzácné či ohrožené, pozitivním ovlivňováním jejich vývoje v přírodě a zabezpečováním předpokladů pro jejich zachování, popřípadě i za použití zvláštních pěstebních a odchovných zařízení. Odvedení vody z řečiště řeky Ch., tak jak k němu došlo v rámci posuzovaného jednání obviněného, bylo s citovaným ustanovením v rozporu, neboť výrazně zhoršovalo podmínky pro život planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Toto ustanovení bylo porušeno.
Podle §2 odst. 2 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb. se ochrana přírody a krajiny zajišťuje ovlivňováním vodního hospodářství v krajině s cílem udržovat přirozené podmínky pro život vodních a mokřadních ekosystémů při zachování přirozeného charakteru a přírodě blízkého vzhledu vodních toků a ploch a mokřadů. Posuzované jednání obviněného bylo v rozporu s tímto ustanovením, neboť odvedení vody z řečiště představovalo takový způsob vodního hospodářství v krajině, který citelně narušoval přirozené podmínky života vodního ekosystému řeky Ch. a nepříznivě se dotýkal jejího vzhledu. Námitka obviněného, že jde o nepřípustně extenzivní výklad zákona, protože byl zjištěn úhyn jen 24 kusů vranky obecné a 2 kusů pstruha potočního, je neakceptovatelná. Kritériem dodržení či porušení citovaného ustanovení totiž není určitý následek, který by měl formu škody, natož pak následek nějak kvantifikovaný. Citovanému ustanovení se příčí již samotné jednání, které je neslučitelné se stanoveným cílem, jímž je udržování přirozených podmínek pro život ekosystémů, bez ohledu na rozsah případných následků.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. jsou všechny druhy rostlin a živočichů chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Při porušení těchto podmínek ochrany je orgán ochrany přírody oprávněn zakázat nebo omezit rušivou činnost. Toto ustanovení nejen uvádí, v čem obecná ochrana rostlin a živočichů spočívá, jak namítl obviněný v dovolání, ale zároveň zakotvením jejich ochrany vyjadřuje povinnost zdržet se takového jednání, jímž je tato ochrana narušována, pokud takové jednání vede nebo by mohlo vést k jejich ohrožení jako druhu. Závěr, že z citovaného ustanovení pro každého vyplývá povinnost zdržet se naznačeného jednání, je zřejmý i z toho, že v druhé větě je na porušení vymezených podmínek ochrany rostlin a živočichů výslovně stanovena sankce ve formě zákazu či omezení rušivé činnosti.
Podle §26 odst. 3 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb. je na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti zakázáno hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkcí ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu. Námitky obviněného, že toto ustanovení se na posuzovaný případ nevztahuje, protože se týká hospodaření na pozemcích a protože zákaz měnit vodní režim se týká zásahů do vodního režimu pozemků, rozhodně nemohou obstát. Součástí provozu malé vodní elektrárny byl odběr vody z řeky. Řeka je vodním tokem ve smyslu §43 odst. 1 zákona č. 254/2000 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §44 odst. 1 vodního zákona výslovně označuje koryto vodního toku za pozemek, resp. část pozemku. Ustanovení §45 odst. 2 vodního zákona operuje pojmem „pozemek koryta vodního toku”. Ustanovení §50 vodního zákona operuje pojmem „pozemky, na nich se nacházejí koryta vodních toků”. Z konstrukce těchto ustanovení je patrno, že koryto vodního toku je pozemkem. Ustanovení §26 odst. 3 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb. se proto vztahuje i na posuzovaný případ, jehož podstatou bylo hospodaření s vodou v řece, to znamená na pozemku tvořícím koryto vodního toku. Zásah do vodního režimu řeky byl zároveň zásahem do vodního režimu pozemku, jímž vede koryto řeky, a tudíž i porušením uvedeného ustanovení.
Podle §34 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb. je na celém území přírodních rezervací zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému nebo nevratně poškozovat půdní povrch. Námitka obviněného, že toto ustanovení se týká hospodaření s půdou, v žádném případě není opodstatněná. Jak již bylo vysvětleno v předcházejícím odstavci, koryto řeky je pozemkem, a proto i s vodou v řece musí být podle tohoto ustanovení hospodařeno tak, aby to nevedlo k možnosti změn v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému. Posuzované jednání obviněného tuto možnost vyvolávalo a proto jím bylo porušeno také toto ustanovení.
Podle §50 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. zvláště chránění živočichové jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. Vybrané živočichy, kteří jsou chráněni i uhynulí, stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Podle obviněného soudy nevysvětlily, v čem spatřovaly konkrétní porušení tohoto ustanovení. Ani této námitce nelze přisvědčit. Zvláštní ochrana se tu vztahovala na vranku obecnou a mníka jednovousého, kteří se vyskytovali na toku řeky Ch. dotčeném odvedením vody z řečiště. Posuzované jednání obviněného nepříznivě zasahovalo do přirozených podmínek jejich života, odporovalo zájmu na jejich zvláštní ochraně vyjádřenému citovaným ustanovení a bylo proto porušením tohoto ustanovení.
Podle §50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Rovněž ve vztahu k tomuto ustanovení není namístě námitka obviněného, že soudy nevysvětlily, v čem bylo porušeno. Zřejmým porušením tohoto ustanovení bylo to, že odvedení vody z říčního toku, na kterém se vyskytovali vranka obecná a mník jednovousý jako zvláště chránění živočichové, znamenalo jejich rušení jako jednu z forem škodlivého zasahování do jejich přirozeného vývoje.
Podle §8 odst. 2 zákona č. 17/1992 Sb. (ve znění účinném v době činu) poškozováním životního prostředí je zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. Pouze pokud jde o toto ustanovení, lze souhlasit s dovoláním obviněného v tom, že jde jen o určitou definici a nikoli o vyjádření nějaké povinnosti, byť by vyplývala nevýslovně jen z jeho obsahu či smyslu. Obsah citovaného ustanovení se omezuje pouze na definici pojmu „poškozování životního prostředí”, aniž by stanovil nějaká pravidla, která by měla vztah k posuzovanému jednání obviněného. Citace tohoto ustanovení ve výroku o vině neměla sama o sobě význam z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Její funkce ve výroku o vině byla nanejvýš v tom, že znamenala odkaz na ustanovení vysvětlující pojem použitý v ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 17/1992 Sb., jehož porušení bylo součástí výroku o vině. Není ovšem důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud do výroku o vině zasahoval nad rámec tohoto konstatování.
Podle §17 odst. 1 zákona č. 17/1992 Sb. je každý povinen, především opatřeními přímo u zdroje, předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí. Z tohoto ustanovení pro obviněného výslovně vyplývala povinnost, která vzhledem k okolnostem byla povinností podřídit provoz malé vodní elektrárny tomu, aby odvádění vody z říčního toku nepřekročilo meze slučitelné se zájmem na předcházení tomu, co má povahu poškozování životního prostředí.
Žádné opodstatnění nemají námitky ohledně materiální podmínky trestnosti činu. Tím se rozumí potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který musí být vyšší než nepatrný (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). Materiální podmínka trestnosti činu byla v posuzovaném případě evidentně naplněna. Závažnými okolnostmi, které charakterizují stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného činu jasně jako vyšší než nepatrný, jsou zejména délka říčního toku, který byl dotčen odvedením vody, dále to, že šlo o odvedení prakticky veškeré vody, že se nejednalo pouze o ojedinělé či zcela přechodné odvedení vody, nýbrž o trvalejší stav, že posuzované jednání nevedlo jen k nějakému abstraktnímu ohrožení, nýbrž mělo konkrétní škodlivé následky v úhynu živočichů a v reálném zhoršení podmínek života na říčním toku, a že i když byl obviněný k činu motivován výrobou elektrické energie, bezohledně a jednostranně nadřadil tento zájem nad zájem na ochraně životního prostředí v místě říčního toku, jehož vody využíval. Nepřicházel tudíž v úvahu závěr, že čin není trestným činem pro nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec