ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1210.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1210/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 2007 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněné S. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 To 559/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 164/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. 5 T 164/2005, byla obviněná S. M. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byla odsouzena podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu dvou let. Podle §226 písm. a) tr. ř. byla obviněná zproštěna obžaloby pro jiné skutky popsané v rozsudku. Podle §229 odst. 1, 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněná spáchala trestný čin tím, že (zkráceně) v přesně nezjištěném období nejpozději však ode dne 21. 8. 2003 v H. K. v distribučním středisku společnosti A. z. p., a. s., jako fakturantka a pokladní přebírala od odběratelů společnosti A., a to jak osobně, tak prostřednictvím řidičů nebo obchodních zástupců, finanční prostředky za odebrané zboží, které si úmyslně ponechala a použila pro vlastní potřebu, kdy na základě provedených inventur v několika případech dodatečně zaslala prostřednictvím bankovního převodu na účet nebo vložila do pokladny společnosti A. jménem odběratelů různé finanční částky, aby tak kryla svou trestnou činnost a takovým jednáním způsobila společnosti A. z. p., a. s., škodu celkem ve výši 264.175,- Kč, když se takového jednání dopustila celkem ve 45 případech, v rozsudku soudu prvního stupně uvedených.
Proti tomuto rozhodnutí podal v neprospěch obviněné odvolání proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody státní zástupce a obviněná proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 To 559/2006, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. o trestu nově rozhodl tak, že obviněné za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, uložil podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností na dobu dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněné jako podmínku osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení uložil povinnost, aby podle svých sil uhradila škodu k jejíž náhradě byla tímto rozsudkem zavázána. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozené na náhradu škody. Odvolání obviněné bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť takto zjištěný skutek není podle ní trestným činem. Obviněná je dále přesvědčena, že rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně postrádají v převážné části řádné odůvodnění. U skutků jimiž byla uznána vinou se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá pouze částí svých skutkových závěrů. Podle obviněné není zřejmé, jak došel soud prvního stupně k závěru, že finanční prostředky do pokladny vložila se zpožděním, tyto úmyslně použila pro vlastní potřebu a způsobila společnosti A. škodu, to podle ní soud ve svém odůvodnění neuvádí. Okresní soud uvedl, že o tom, že peníze vkládala se zpožděním do banky svědčí bankovní lístky a výpisy a též dokumentace z videozáznamu bezpečnostní kamery. Toto se však podle obviněné nemůže týkat např. skutků 10, 11, 13 – 15, 17 – 21 a 41 – 42, kdy podle skutkových zjištění soudu měla obviněná peníze vkládat se zpožděním do pokladny nikoli do banky. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není podle ní zřejmé, jak tento soud hodnotil důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinil. Takové odůvodnění nemůže vyhovovat zákonným hlediskům a zejména právu obviněné na spravedlivý proces a je v podstatě nepřezkoumatelné. Odvolací soud pak v odůvodnění pouze obecně konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je po všech stránkách v pořádku. Obviněná uvedla, že okresní soud se však její obhajobou vyjádřenou souhrnně v závěrečné řeči vůbec nezabýval, alespoň to není zřejmé z odůvodnění rozsudku tohoto soudu a neučinil tak podle obviněné ani odvolací soud. Jeho rozhodnutí je tak zatíženo stejnou vadou jako rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy nedostatečným odůvodněním rozhodnutí. Podle obviněné nelze tedy vůbec zjistit, zda odsuzující výrok rozsudku koresponduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, skutkový závěr o tom, že si obviněná finanční prostředky úmyslně ponechala a tyto použila pro vlastní potřebu a že tyto prostředky vložila se zpožděním do pokladny společnosti A., není nijak podložen. Není podložen ani závěr soudu o tom, že poškozené společnosti A. vznikla jakákoli škoda, když obviněná se v řízení hájila i tím, že některé částky mohly být uhrazeny dvakrát. Obviněná se domnívala, že některé pohledávky jsou dosud neuhrazeny a vzhledem ke své hmotné odpovědnosti za pokladnu je hradila z obavy o zaměstnání sama podruhé. Zákonným hlediskům by mohlo rozhodnutí vyhovovat podle názoru obviněné, pouze u skutků pod body 1 – 3, kdy jsou soudem alespoň v základu odůvodněna skutková zjištění, přestože s nimi podle obviněné nelze souhlasit. Avšak ani toto odůvodnění neobsahuje podložený skutkový závěr soudu, že takovým jednáním vznikla společnosti škoda. Ani pokud by byla pominuta skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů nebyla řádně odůvodněna, nejedná se ani za dosavadních skutkových zjištění vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku o trestný čin u skutků uvedených pod body 34, 35, 37, 38 – 39, kde činí doba zpoždění se zasláním finančních obnosů prostřednictvím bankovního převodu ode dne převzetí dobu cca jeden měsíc, u skutku č. 39 pak pouze jeden den a u skutku č. 38 osm dní. Obhajoba opakovaně poukazovala na ztížené podmínky obviněné v zaměstnání, za kterých se takové zpoždění mohlo jevit jako pochopitelné. V odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně soud vůbec nezmiňuje na základě jakých důkazů k takovému závěru došel. O kratším období prodlevy se však vůbec nezmiňuje, přestože u těchto skutků kromě skutků 4 – 5 byla prodleva vždy kratší. Obviněná se proto domnívá, že takto zjištěný skutek nemůže být trestným činem, přestože soud prvního stupně ve výroku o vině uvádí, že finanční prostředky úmyslně použila pro vlastní potřebu, neboť tato část výroku není soudem podle názoru obviněné vůbec odůvodněna. Soud prvního stupně neodůvodnil právní závěr o tom, že si obviněná převzaté prostředky přisvojila. U skutků pod body č. 10, 11, 13, 14, 15, 17 – 21 a 41, 42, kterých se měla dopustit tak, že zde uváděné částky vložila se zpožděním do pokladny, pak se nejedná o trestný čin, neboť obviněná vedla pokladnu pouze elektronicky. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí tuto skutečnost neuvádí a rovněž neuvádí, jak dospěl k závěru, že obviněná vkládala finanční prostředky do pokladny se zpožděním. Z výpovědí svědků vyplývá, že hotovost byla nejprve vkládána do trezoru a poté odváděna jednotnou sumou bez uvedení jednotlivých odběratelů do banky. Pokladnou se nazýval program nebo aplikace v počítači, do které obviněná zpracovávala se zpožděním doklady (faktury a pokladní doklady) bez ohledu na oběh hotovosti z trezoru do banky. Z údajů elektronické pokladny se také v celém trestním řízení vycházelo. Jiné důkazy, které by prokazovaly jinou praxi, popř. vkládání peněz fyzicky, provedeny nebyly a soud se o nich nezmiňuje. Takové opožděné „vložení peněz“ bez ohledu na pohyb hotovosti nemůže být trestným činem zpronevěry, neboť takové finanční prostředky, resp. údaje o nich, nelze pokládat za cizí věc ve smyslu §248 tr. zák.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a zrušil také rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že z dovolacích námitek obviněné S. M. vyplývá, že jejich značná část směřuje proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Takovéto námitky podle státního zástupce nejen že neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, ale je nutno je považovat za nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. zák., podle kterého dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pod deklarovaný dovolací důvod by bylo možno zařadit námitky, ve kterých obviněná namítá okolnost, že u dílčích útoků vylíčených pod body 34, 35, 37 - 39 výroku o vině trvala její dispozice pouze krátkou dobu. I v této souvislosti jde však spíše podle státního zástupce o polemiku s kvalitou odůvodnění soudního rozhodnutí. Obviněnou namítané okolnosti by v obecné rovině mohly mít určitý význam pro právní kvalifikaci jejího jednání. O „přisvojení si“ svěřené cizí věci nejde v případě, kdy pachatel použije cizí svěřené peníze pro svoji potřebu v úmyslu je v krátké době vrátit, má k jejich vrácení reálnou možnost a skutečně tak učiní (svémocný úvěr). Na druhé straně o trestný čin zpronevěry půjde v případě, kdy pachatel svěřené peníze použije pro svoji potřebu v alespoň eventuelním úmyslu trvale vyloučit obnovení dispozice vlastníka nad těmito finančními prostředky a peníze následně, třeba i po kratší době, vrátí pod tlakem objektivních okolností, např. nebezpečí odhalení jeho jednání. Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkových větách vyplývá, že v případech uváděných obviněnou šlo o peníze převzaté v hotovosti prostřednictvím jiné osoby od odběratele, podnikatele P. S., v době od 4. 8. 2004 do 8. 9. 2004, přičemž úhradu bankovním převodem na účet společnosti A. provedla obviněná dne 10. 9. 2004. Současně ovšem z těchto zjištění vyplývá, že platby přebírané od téhož odběratele obviněná postupně zadržovala již od 20. 1. 2004 (útoky pod body 12, 16, 22, 24, 27, 29, 30, 32, 33 výroku o vině), přičemž úhrady provedla formou bankovního převodu jménem odběratele dne 12. 8. 2004 a již zmíněného dne 10. 9. 2004. Je tedy podle názoru státního zástupce evidentní, že zmiňované útoky byly součástí pokračujícího jednání obviněné, kdy „plánovitě“ zadržovala platby od uvedeného odběratele v úmyslu trvale si je ponechat pro svoji potřebu a že dodatečnou úhradu provedla až pod tlakem objektivních okolností. V tomto směru ostatně obviněná pomíjí skutkové zjištění nalézacího soudu, který u všech uvedených útoků konstatoval, že obviněná předmětnou částku zaslala prostřednictvím bankovního převodu na účet společnosti A. jménem odběratele „až na základě prováděných inventur, aby tak kryla svou trestnou činnost“. Podotkl, že v případě toliko opožděného odvodu peněz by postrádalo smysl jeho provedení bankovním převodem pod jménem odběratele. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit též námitku, podle které nelze považovat za „cizí věc“ údaje o finančních prostředcích, které byly „vkládány do pokladny“ pouze elektronicky bez ohledu na fyzický pohyb hotovosti. Tato námitka je však irelevantní, neboť obviněná při ní pomíjí podstatnou část skutkových zjištění v tzv. skutkových větách vylíčených. U všech uváděných dílčích útoků se totiž v tzv. skutkových větách uvádí, že obviněná převzala prostřednictvím jiných osob (řidičů nebo obchodních zástupců společnosti A.) finanční prostředky od odběratelů společnosti A., tyto prostředky použila pro svoji potřebu a s odstupem mnoha měsíců „vložila do pokladny společnosti“ na základě prováděných inventur, aby tak kryla svou trestnou činnost. Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. jsou podstatné údaje o tom, že obviněná převzala finanční prostředky v hotovosti a použila je pro svoji potřebu. Údaj o vložení peněz do pokladny se týká toliko dodatečné náhrady škody a z hlediska existence zákonných znaků souzeného trestného činu jde o údaj irelevantní. Státní zástupce uvedl, že dovolací námitky obviněné S. M., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné a proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněné spočívá z velké části na námitkách skutkové povahy a polemice s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Těmito námitkami se dovolací soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud se zabýval právními námitkami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými, neboť skutkový stav, který zjistil Okresní soud v Hradci Králové a s nímž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové (ten z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody), evidentně naplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Pokud jde o první hmotně právní námitku, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná namítala, že u skutků pod body 34, 35, 37, 38 a 39 se nemůže jednat o trestný čin, neboť u těchto skutků došlo jen k malému zpoždění se zasláním finančních obnosů prostřednictvím bankovního převodu.
Podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Nejvyšší soud se touto námitkou obviněné neztotožnil. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá jednoznačný závěr o tom, že obviněná jako fakturantka a pokladní společnosti A. přebírala od odběratelů této společnosti, a to jak osobně, tak prostřednictvím řidičů nebo obchodních zástupců, finanční prostředky, tedy hotovost, za odebrané zboží, tyto si pak úmyslně ponechala a použila pro vlastní potřebu, kdy teprve na základě provedených inventur v několika případech dodatečně zaslala prostřednictvím bankovního převodu na účet nebo vložila do pokladny společnosti jménem odběratelů různé finanční částky, aby tak kryla svou trestnou činnost. Konkrétně pak u namítaných dílčích útoků pokračujícího trestného činu, popsaných ve skutkové větě pod body 34, 35, 37, 38 a 39, šlo o peníze převzaté v hotovosti prostřednictvím jiné osoby od odběratele podnikatele P. S. v době od 4. 8. 2004 do 8. 9. 2004, kdy obviněná finanční prostředky úmyslně použila pro vlastní potřebu, přičemž úhradu provedla dne 10. 9. 2004 bankovním převodem na účet společnosti A. jménem odběratele, a to až na základě prováděných inventur. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že obviněná si ponechala platby od téhož odběratele již od 20. 1. 2004, přičemž úhrady provedla formou bankovního převodu jménem odběratele dne 12. 8. 2004 a 10. 9. 2004. Je dále zřejmé, že obviněná si ponechala platby také od jiných odběratelů, a to nejpozději od 21. 8. 2003, finanční prostředky úmyslně použila pro vlastní potřebu a v několika případech provedla dodatečnou úhradu finančních částek, přičemž tyto úhrady provedla až na základě inventur, tedy ve chvíli, kdy hrozilo prozrazení schodku, aby tak kryla svou trestnou činnost. Je tedy nepochybné, že ačkoliv u obviněnou zmiňovaných pěti skutků došlo pouze k malému zpoždění převodu peněz na účet společnosti, byly tyto skutky přesto součástí pokračujícího jednání obviněné ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., kdy obviněná neodváděla platby od jednotlivých odběratelů v úmyslu ponechat si je pro vlastní potřebu a dodatečnou úhradu provedla až ve chvíli, kdy hrozilo prozrazení schodku, ve snaze zakrýt trestnou činnost. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že tato námitka obviněné je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s druhou námitkou obviněné, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák., podle které nemůže být opožděné „vložení peněz“ bez ohledu na pohyb hotovosti trestným činem zpronevěry, neboť takové finanční prostředky, resp. údaje o nich, nelze pokládat za cizí věc. Podle obviněné nelze tedy považovat za cizí věc pouhé údaje o finančních prostředcích, které byly vkládány do pokladny pouze elektronicky bez ohledu na fyzický pohyb hotovosti.
Nejvyšší soud podotýká, že cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec nebo nenáleží jen jemu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná jako fakturantka a pokladní přebírala od odběratelů společnosti A,, a to jak osobně, tak prostřednictvím řidičů nebo obchodních zástupců, finanční prostředky za odebrané zboží, které si úmyslně ponechala a použila pro vlastní potřebu, kdy na základě provedených inventur dodatečně zaslala prostřednictvím bankovního převodu na účet nebo vložila do pokladny společnosti A. jménem odběratelů různé finanční částky, aby tak kryla svou trestnou činnost. Je tedy naprosto zřejmé, že cizí věcí byly v tomto případě finanční prostředky za odebrané zboží, které obviněná přebírala v hotovosti od odběratelů společnosti A., a které tedy náležely společnosti A. a nikoli jak se mylně obviněná domnívá pouhé údaje o finančních prostředcích, které zapisovala do elektronické pokladny. I nevložení do pokladny totiž fakticky znamenalo, že si předmětné finanční částky do pokladny nevložené a tedy mimo evidenci, ponechala pro vlastní potřebu. Obviněná totiž sama vypověděla, že peníze do banky nosila tak jednou týdně, spočítala peníze na pokladně, vystavila výdejový pokladní doklad s uvedením vloženo do banky a peníze v bance složila na účet společnosti. Částky nevložené do pokladny tak nemohly být ani složeny na účet v bance. Také tato námitka obviněné je zjevně neopodstatněná.
Jak již bylo zmíněno, ve zbývající části svého dovolání obviněná uplatnila námitky skutkové povahy a námitky, kterými polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit, když navíc značná část námitek obviněné směřuje výlučně proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolání je tedy v této části nutno považovat za nepřípustné ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. Za námitky skutkového charakteru je třeba považovat námitky, že okresní soud se nezabýval její obhajobou vyjádřenou v závěrečné řeči, že skutkové závěry soudů nejsou nijak podloženy, že není ani podložen závěr o tom, že by společnosti A. vznikla škoda nebo že se obviněná hájila tím, že mohla z obavy o ztrátu zaměstnání hradit některé částky dvakrát.
Je zřejmé, že těmito námitkami obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněná těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro ni příznivějších, skutkových okolností, domáhá se změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněná deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. zjevně nenaplnila. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Vzhledem k tomu, že obviněná S. M. ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila hmotně právní námitky, které byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš