ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1213.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1213/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. listopadu 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněného V. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2007, č. j. 5 To 22/2007-64, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 164/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. srpna 2006, č. j. 23 T 164/2003-48, byl obviněný V. R. uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 2 T 58/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výše uvedených trestných činů se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že 1) v době od 11. 3. 2002 do 29. 11. 2002 a 2) v době od 1. 12. 2002 do 27. 6. 2003 v J., okres D., neplatil výživné na své děti M. R. a J. R., ačkoliv mu byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. P 285/96, uložena povinnost přispívat na jejich potřeby částkou 3000,- Kč měsíčně celkem splatných k rukám matky oprávněných, přičemž neplacením výživného vystavil děti nebezpečí nouze, neboť jejich základní potřeby mohla matka zajišťovat pouze za finanční a hmotné pomoci příbuzných, a v důsledku toho, že oprávněné potřeby dětí nebyly zajištěny do hranice sociální potřebnosti, byl matce vyplácen zálohový příspěvek na jejich výživu Městským úřadem v Děčíně.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. března 2007, č. j. 5 To 22/2007-64, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., neboť má za to, že jednak byla v řízení porušena zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání, a jednak rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jeho skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně namítl, že hlavní líčení před soudem prvního stupně i veřejné zasedání před soudem odvolacím bylo provedeno v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a tím byl zkrácen na svém právu na obhajobu. Předvolání k oběma jednáním neobdržel, resp. mu nebyla doručena. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že od roku 2001 je hlášen na adrese J., M. nám., k čemuž doložil i kopii svého občanského průkazu. V rozsudku okresního soudu je však stále uvedena jeho původní adresa J., N. Na této adrese však již dlouhodobě nebydlí a přesto mu právě na ni bylo předvolání zasláno. Dovolatel je přesvědčen, že tato skutečnost byla soudům obou stupňů známa, když například na usnesení ve věci přeměny trestu ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 5 T 87/2002-83, je již uvedena jeho skutečná a správná adresa pro doručování. Z toho dovozuje, že nalézací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §202 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, a stejně je tomu i v případě postupu soudu odvolacího, který jednal v rozporu s ustanovením §233 tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku resp. jiné hmotně právní posouzení pak spatřuje dovolatel v tom, že soud posuzoval skutky, za něž byl odsouzen již předchozím rozhodnutím Okresního soudu v Děčíně, a to trestním příkazem ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 2 T 58/2005. Trest spočívající ve výkonu obecně prospěšných prací v rozsahu 400 hodin, který mu byl tímto trestním příkazem uložen, již vykonal, jak doložil potvrzením od F. J. M. V daném případě se tedy dle jeho názoru jedná o tzv. totožnost skutků, za něž je postihován duplicitně, přičemž skutků popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně se nadto vůbec nedopustil. Výživné hradil přímo dětem.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám dovolatele stran nesplnění podmínek konání hlavního líčení a veřejného zasedání v dané věci konstatoval, že dovolatel byl jako obviněný vyslechnut dne 27. 6. 2003, přičemž do protokolu o jeho výslechu jako trvalé bydliště uvedl adresu J., N. Totožnou adresu přitom uvedl jako současný pobyt a jako adresu pro doručování písemností. Z výpisu z registru osob ze dne 5. 6. 2003 vyplývá, že dovolatel je k trvalému pobytu hlášen také na výše uvedené adrese. Současně bylo zjištěno, že na adrese J., M. nám., sídlí Městský úřad v Jílovém, přičemž ze zprávy městského úřadu o pověsti obviněného ze dne 9. 6. 2003 vyplývá, že obviněný byl v tu dobu hlášen k trvalému pobytu na adrese J., N. Za této situace dle názoru státního zástupce nelze námitkám dovolatele přisvědčit, když je zřejmé, že byl soudem předvolán, resp. vyrozuměn na adrese, kterou sám označil nejen jako místo svého trvalého bydliště, nýbrž i jako adresu pro doručování, a orgánům činným v trestním řízení žádnou změnu neoznámil. Námitky obviněného, které měly spadat pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle státního zástupce z valné části směřovaly proti skutkovým zjištěním, přičemž při neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, je pod deklarovaný ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. K námitce dovolatele, že byl v posuzované věci odsouzen duplicitně, státní zástupce konstatoval, že z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 2 T 58/2005, se podává, že dovolatel byl uznán vinným trestným činem podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. za jednání, jehož se dopustil v době od 1. 7. 2003 do 11. 4. 2005, kdy k rukám matky neplatil soudem stanovené výživné na nezl. syna J. R. Přitom ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že dovolatel jím byl uznán vinným trestným činem podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. za neplacení výživného na své nezletilé děti v době od 11. 3. 2002 do 29. 11. 2002 a v době od 1. 12. 2002 do 27. 6. 2003. S ohledem na časové vymezení jednotlivých skutků je pak zřejmé, že dovolatelem namítaná totožnost skutků nemá v příslušných trestních spisech oporu.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel s tím, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítl, že v důsledku pochybení soudu prvního stupně bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti a v důsledku pochybení odvolacího soudu bylo v jeho nepřítomnosti konáno i veřejné zasedání, přičemž soudy v jeho nepřítomnosti také rozhodly, tato námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplňuje. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naplňuje ho dovolatelova argumentace v té části, kde namítá, že soudy v dané trestní věci posuzovaly skutky, za něž byl odsouzen již předchozím rozhodnutím Okresního soudu v Děčíně, a to trestním příkazem ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 2 T 58/2005. Naopak námitka, podle které hradil výživné přímo dětem a na výživném tedy nic nedluží je námitkou ryze skutkového charakteru, která dovolatelem deklarovaný ani jiný dovolací důvod nenaplňuje.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba v obecné rovině uvést, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zaručeno právo na to, aby věc byla projednána v přítomnosti navrhovatele (obviněného) a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Má-li být výše uvedené základní právo realizováno, musí být účastníkovi (obviněnému) umožněno, aby se jednání mohl zúčastnit, tzn. že musí být o jeho konání soudem vyrozuměn (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 238/2000). Každý má přitom právo se jednání před soudy osobně zúčastnit, bez ohledu na to, že soudem provedené důkazy se jeví [i bez přítomnosti účastníka (obviněného)] jako nezpochybnitelné či alespoň dostačující pro vynesení rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 238/2000).
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, upravují ustanovení §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1, §211 odst. 1 a 5 a §263 odst. 4 a 6 tr. ř. Pro konání veřejného zasedání obecně platí ustanovení §232 a násl. tr. ř. Otázka přítomnosti při něm je upravena v ustanovení §234 tr. ř.
Jsou-li výše uvedené zásady a zákonná ustanovení aplikovány na nyní posuzovaný případ, Nejvyšší soud z předloženého spisu (č. l. 5 spisu) zjistil, že obviněný do protokolu o výslechu své osoby ze dne 27. 6. 2003 jako trvalý pobyt uvedl adresu J., N. Totožnou adresu uvedl i jako svůj současný pobyt i jako adresu pro doručování. Ze zprávy o pověsti obviněného vypracované Městským úřadem v Jílovém dne 9. 6. 2003 vyplynulo, že obviněný byl v té době hlášen k trvalému pobytu na adrese J., N., přičemž na adrese M. nám., na níž dle svého tvrzení měl být obviněný hlášen od roku 2001, sídlí právě městský úřad. Ze zprávy Městské policie města Jílové (č. l. 44 spisu) je patrné, že předvolání k hlavnímu líčení na den 23. 8. 2006 spolu s obžalobou a usnesením o spojení věcí bylo obviněnému doručeno dne 20. 7. 2006 v 17.30 hodin do vlastních rukou. To dokládá i ve spise založená doručenka podepsaná obviněným (č. l. 39). Není tedy pravdou, že obviněný nebyl k hlavnímu líčení řádně předvolán a pokud se k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostavil, podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. splněny byly. Pokud jde o nepřítomnost obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu, je nutno především připomenout, že vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a dal tím jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému brání zúčastnit se veřejného zasedání (k tomu viz NS 26/2003-T 621). O žádný z naznačených případů se však v dané věci nejednalo, neboť obviněný nebyl stíhán vazebně ani se nenacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, o konání veřejného zasedání byl toliko odvolacím soudem vyrozumíván (viz dodejka na č. l. 60a spisu), a to s dostatečným předstihem a na adrese, kterou sám označil nejen jako místo svého trvalého bydliště, nýbrž i jako adresu, na níž mu mají být doručovány písemnosti, a současně orgánům činným v trestním řízení neoznámil žádnou změnu. Lze tedy přisvědčit názoru státního zástupce, že námitky obviněného ohledně nesplnění zákonných podmínek pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání v dané trestní věci jsou zjevně neopodstatněné.
K otázce viny a uloženého trestu Nejvyšší soud pro stručnost předně odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména na str. 5, kde soud správně poukázal na usnesení o zahájení trestního stíhání ohledně jednání bod bodem 1 rozsudku, které převzal obviněný dne 29. 11. 2002 a které je mezníkem rozdělujícím jeho jednání popsané v rozsudku na dva samostatné skutky. Státní zástupce pak správně poukázal na vymezení skutku v trestním příkazu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 2 T 58/2005, ze dne 15. 6. 2005, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. za jednání, jehož se dopustil v době od 1. 7. 2003 do 11. 4. 2005, kdy k rukám matky H. R. neplatil soudem stanovené výživné na syna J. R., tedy jednání, kterého se obviněný dopustil poté, co mu bylo dne 27. 6. 2003 předáno usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek popsaný v rozsudku nalézacího soudu v této trestní věci pod bodem II. Z uvedeného je tedy zřejmé, že i jednání vymezené ve výroku trestního příkazu bylo samostatným skutkem. Jeho pravomocné projednání proto nebránilo projednání skutků popsaných ve výroku rozsudku nalézacího soudu v této trestní věci, neboť zde se o dovolatelem namítanou totožnost skutku nejednalo a překážka věci rozsouzené zde nevznikla. K poukazu obviněného na skutečnost, že obecně prospěšné práce uložené mu výše označeným trestním příkazem již v celém rozsahu vykonal, je nutno konstatovat, že v době rozhodnutí nalézacího soudu v této věci tomu tak nebylo. Podmínky pro uložení trestu souhrnného za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu zde tudíž dány byly. Námitky dovolatele tedy i v tomto směru vyhodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.
O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení §265r odst.1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik