ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1243.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1243/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. listopadu 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2006, č. j. 23 To 542/2006-319, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 103/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2006, č. j. 1 T 103/2005-288, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným podle §9 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství s obviněným P. Z., na tom skutkovém základě, že dne 21. 6. 2003 kolem 7.00 hod. v L., v prostorách baru Č. K., obviněný Z. údery pěstí do obličeje srazil na zem P. Š., (dále též jen „poškozený“), do ležícího poté společně s obviněným K. kopali, přitom obviněný K. se sehnul a z opasku mu strhnul kožené pouzdro s mobilním telefonem zn. Nokia 3310 modré barvy v hodnotě 1.000,- Kč, po dalším napadení oběma obviněnými poškozený znovu upadl na podlahu baru, kde se mu obvinění snažili z ruky vytrhnout finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, pocházející z karetní hry „bulka“, což se obviněnému Z. částečně podařilo; když pak poškozený se zbývající hotovostí v ruce utekl z baru do ulice, kam jej obvinění pronásledovali, nedaleko telefonního automatu ho obviněný K. dostihl, podrazil mu nohy a po jeho pádu na zem do něho oba obvinění střídavě kopali a pokoušeli se mu otevřít ruku a vzít mu zbývající část peněz, což nakonec učinil obviněný Z., který mu navíc z kapsy na prsou košile odcizil i peněžní částku ve výši 1.200,- Kč a platební kartu vydanou Č. s., a. s., přičemž mu způsobili zlomeninu nosních kůstek s posunem, tržnou ránu horního rtu, zlomeniny zubu, zhmoždění přední části krku, odřeniny v oblasti pravé lopatky, zhmoždění pravého ramene a zhmoždění krční páteře, jejichž léčení si obvykle vyžaduje pracovní neschopnost kolem 3 týdnů.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dva) roky se zkušební dobou v trvání 3 (tři) roky. Soud mu současně podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil povinnost v průběhu zkušební doby nahradit poškozenému způsobenou škodu. Týmž rozsudkem byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody i obviněný P. Z. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud vyslovil povinnost obou obviněných uhradit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému P. Š. škodu ve výši 13.400,- Kč a poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 7.978,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. Š. se zbytkem uplatněného nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Další tři obviněné v této věci nalézací soud podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. zprostil.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění R. K. a P. Z. odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 8. 2006, č. j. 23 To 542/2006-319, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný R. K. prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že výrok rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ve skutkové větě neobsahuje společný úmysl, který mimo jiné zákon vyžaduje u spolupachatelů podle §9 odst. 2 tr. zák. a který ani nebyl v provedeném hlavním líčení prokázán. Ze všech výpovědí, které před soudem zazněly, vyplynulo a poškozený to ani nepopřel, že obviněný se s ním dostal do sporu pro peníze z banku hry „bulka“, kterých se v prvním případě pokusil poškozený zmocnit a v druhém případě se pak skutečně zmocnil a snažil se s nimi uprchnout. Svědci přítomní incidentu a znovu i poškozený potvrdili, že obviněný zavolal na pomoc P. Z., aby zasáhl a přiměl poškozeného peníze ponechat v banku hry, což se také stalo, hra byla dohrána a následně po výběru peněz z bankomatu a jejich doplněním poškozeným začala hra nová. Poté došlo k dalšímu incidentu, kdy se poškozený opět zmocnil peněz z banku a snažil se s nimi utéct. Ze svědeckých výpovědí barových hostů také vyplynulo, že mezi obviněným a P. Z. nedošlo k žádné předchozí domluvě o účelu zásahu Z. Obviněný jej přivolal, z čehož lze dovodit jeho jednoznačný zájem na zásahu ve prospěch ponechání peněz v banku. Při druhém incidentu již Z. zasáhl bez přivolání obviněným, a to společně s osobami, které byly následně obžaloby zproštěny. Společné jednání obviněných a jejich domluva tedy směřovaly k jedinému cíli, a to v obou případech zamezit poškozenému, aby odešel i s penězi, které byly vloženy do hry „bulka“. V celém trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil pro jejich vzájemnou domluvu, která by směřovala k tomu, že za pomoci násilí se zmocní jakékoli věci z vlastnictví poškozeného. Vzhledem k prokazatelnému cíli společného jednání si obviněný nemohl být ani vědom možnosti, že by společné jednání směřovalo k tomu, že budou takové věci poškozenému odňaty. Soud prvního stupně podle popisu skutku ve výroku rozsudku propojil jednání obou obviněných jako spolupachatelů do jediné postupné činnosti, aniž by se řádně zabýval údajným zmocněním se mobilního telefonu z vlastnictví poškozeného obviněným a účastí obviněného na zmocnění se peněžní částky ve vlastnictví poškozeného a jeho platební karty. Výrok o vině postavil na výpovědi poškozeného, kterou považoval v podstatných momentech za věrohodnou a objektivní. Přitom však za věrohodnou považoval jen tu část výpovědi, která se týkala jednání obviněného a Z., zatímco ty části výpovědi, které se týkaly ostatních obviněných, kteří byli zproštěni, hodnotil jako nevěrohodné. Při komplexním hodnocení výpovědí poškozeného soud navíc nevzal v úvahu ani jejich změny ani prokazatelnou skutečnost, že v době incidentu byl poškozený podnapilý, že se pokálel a vědom si své podnapilosti odmítl také následný odběr krve ke zjištění stupně podnapilosti. Výpovědi poškozeného navíc nekorespondují s výpověďmi svědků přítomných v baru v době incidentu. Dovolatel dále poukázal na nelogičnost běhu událostí líčených poškozeným, kdy si dle jeho názoru lze jen těžko představit, že by po prvotním napadení poškozený znovu usedl za stůl a pokračoval v karetní hře a ještě za tím účelem vybral další peníze z bankomatu. Stejně tak je nelogické, že by při prvním konfliktu, kdy se jim mělo spolu se Z. podařit sebrat poškozenému pouze část peněz, poškozeného vedli na záchod, aniž by nejprve celou věc na místě vyřešili. Výpověď poškozeného ohledně odcizení mobilního telefonu je rovněž podle dovolatele naprosto zmatená, když nejprve při hlavním líčení tvrdil, že mu ho dovolatel sebral při druhém konfliktu a následně pak v tomto výslechu uvedl, že se tak stalo již při prvním konfliktu, kdy ho měl Z. napadnout, srazit ho na zem a dovolatel mu ho měl vytáhnout i s pouzdrem a poté někomu předat a tvrdit, že ho nemá. Dovolatel v této souvislosti namítl, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že po incidentu ze dne 21. 6. 2003 byl v prostorách restaurace nalezen mobilní telefon typu, který odpovídal mobilnímu telefonu údajně odcizenému poškozenému. Poškozený uvedl, že se po incidentu o další osud svého telefonu nezajímal a v restauraci se po něm neptal. Obhajoba požadovala, aby k nálezu telefonu byla vyslechnuta uklízečka A. B., avšak tuto nalézací soud nevyslechl. Přitom je zcela nelogické, aby dovolatel poškozenému nejprve vzal telefon a pak ho ponechával na místě. Další fáze incidentu je v rozsudku soudem popisována tak, že dovolatel společně s P. Z. poškozeného pronásledovali ven před restauraci, kde ho znovu fyzicky napadli. Dovolatel potvrdil, že se poškozenému snažil sebrat peníze ze hry, které ještě držel v ruce. Svědek F. P. viděl poškozeného na zemi a dovolatele společně se Z. a třetím mužem, jak ho kopali a snažili se mu sebrat něco z ruky. Na rozdíl od poškozeného svědci neviděli, že by kdokoli z útočníků poškozeného prohledával. Naopak svědek P. potvrdil, že se útočníci pokoušeli zmocnit něčeho z jeho ruky, svědkyně H. zase přímo uvedla, že na něj volali „vrať sem ty peníze, vrať nám to“. Pokud by pak mělo dojít k odcizení peněz z kapsy košile poškozeného a jeho kreditní karty v následujícím časovém úseku děje, dovolatel připomněl, že v průběhu incidentu odešel, což potvrdil i svědek P. Š., který ho v momentě svého příchodu na místě činu neviděl. Nalézací soud však tyto provedené důkazy hodnotil pouze ve směru prokazování spoluviny dovolatele a obviněného Z. a nikoliv ve směru prokazování jednotlivých zákonných znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. u jednotlivých pachatelů při samostatném jednání.
Své dovolání uzavřel obviněný s tím, že pokud jeho úmyslem bylo zabránit poškozenému v tom, aby odnesl peníze z banku a nebylo prokázáno, že se zmocnil jeho mobilního telefonu, nejedná se o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže. Jeho jednání by tak bylo možné posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví, když zde ovšem dosud není prokázáno, kdy a od koho která zranění poškozeného vznikla, což je pro určení případné trestní odpovědnosti důležité, neboť v jednotlivých fázích útoku by nemusela být odpovědnost společná, případně trestný čin výtržnictví. Odvolací soud ve svém usnesení, jímž odvolání obviněného zamítl, dle jeho názoru vyslovil pouze obecný závěr, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, aniž by se zabýval právními aspekty celé věci.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud shora označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že již z popisu jednání obviněného K. a spoluobviněného Z. v rozhodnutí nalézacího soudu je patrno, že toto jednání bylo vedeno společným úmyslem, obvinění jednali zcela společně, vzájemně se doplňovali a pomáhali si. Dále konstatovala, že z dostupného spisového materiálu nevyplývá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením věci na straně druhé, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiný způsob rozhodnutí, než jaký je specifikován §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě je nutno připomenout, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní, i to, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V této souvislosti lze tedy toliko rozvést, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. A konečně, samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.
Výše rekapitulované námitky obviněného z valné části jím uplatněný důvod dovolání nenaplňují, neboť nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi (či lépe v souvislosti s nimi) primárně napadá rozsah provedených důkazů nalézacím soudem, jejich následné hodnocení a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů. Obviněný jednak zpochybnil věrohodnost postupně učiněných výpovědí poškozeného, který se měl v rozhodné době nacházet ve stavu těžké opilosti, kdy se měl i pokálet a vědom si své opilosti odmítnout provedení krevní zkoušky, a vytkl nalézacímu soudu, že pochybil, pokud nedoplnil dokazování výslechem svědkyně A. B., která jako uklízečka v baru měla po incidentu ze dne 21. 6. 2003 nalézt telefon typu, který odpovídal typu údajně odcizeného telefonu. Současně polemizuje i s hodnocením provedených důkazů vztahujících se k druhému napadení poškozeného na ulici, kdy se snaží v rámci podaného mimořádného opravného prostředku předestřít skutkovou verzi, podle které již nebyl přítomen odcizení částky 1.200,- Kč a kreditní karty z kapsy košile poškozeného. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak potud zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, resp. provedení důkazu nového, a v návaznosti na tom posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Způsobu, jakým věrohodnost výpovědí poškozeného v kontextu s dalšími provedenými důkazy hodnotil na str. 10 a 11 rozsudku nelze nic vytknout a dovolací soud nemá, co by k němu doplnil.
Hmotně právní námitku obviněného, že pokud se snažil pouze zabránit poškozenému v odnesení peněz z banku karetní hry, bylo by možné jeho čin posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví nebo trestný čin výtržnictví, vyhodnotil dovolací soud jako zjevně neopodstatněnou. Nalézací soud v této souvislosti zcela správně poukázal na ustálenou judikaturu, podle které peníze z nepředané výhry v karetní hře ve vztahu k tomu, kdo vyhrál, je nutno považovat za cizí věc ve smyslu ustanovení §234 odst. 1, §247 odst. 1 tr. zák. (k tomu R 13/1976). Jestliže by tedy obviněný, jak sám uvádí, použil spolu s obviněným Z. vůči poškozenému násilí pouze v úmyslu získat od něj peníze vložené do banku karetní hry, tedy i peníze, které do hry vložil poškozený, nepochybně by i jen tímto svým jednáním jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 téhož předpisu naplnil.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Učinil tak v neveřejném zasedání, když tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik