ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.125.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 125/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. února 2007 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 To 44/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 13/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 46 T 13/2005, byl obviněný M. Z. uznán vinným pod bodem 1) trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a d) tr. zák. a pod bodem 2) trestným činem pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku a pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný tímto rozsudkem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit dne 24. 6. 2005 v Z. vůči poškozenému J. Š., a v němž obžaloba spatřovala trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.
Obviněný spáchal trestný čin pokusu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. popsaný v bodě 2) rozsudku tím, že dne 6. 4. 2005 v době kolem 20:00 hod. v Z., poté co vnikl do domu, když se poškozený J. Š., probudil, tohoto požádal o půjčení 200,- Kč, poškozený mu však zapůjčil pouze částku 100,- Kč a v momentě předání jej fyzicky napadl v úmyslu zakrýt jednání uvedené v bodě 1) rozsudku, tedy zmocnění se finanční částky poškozeného a neoprávněné násilné vniknutí do jeho domu, a to tak, že poškozeného udeřil ostřím sekery do oblasti hlavy, čímž poškozený utrpěl sečnou ránu v pravé spánkové krajině, toto jednání mohlo vést ke smrti poškozeného, přičemž s takovým následkem musel být obviněný s ohledem na použitý nástroj a místo na těle poškozeného, kam útočil, srozuměn, když takový následek nenastal nezávisle na jeho vůli.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak státní zástupce v neprospěch obviněného, které zaměřil proti výroku o vině popsaného pod bodem 2) rozsudku a proti výroku zprošťujícímu, tak obviněný proti výroku o vině pod bodem 2) rozsudku a proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 To 44/2006, odvolání státního zástupce i obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 To 44/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti výroku o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože jednání bylo posouzeno jako pokus vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a nikoli jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný namítl, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, k takovému jednání neměl ani motiv, protože poškozenému, který spal, již odcizil finanční částku. Uvedl, že poškozenému způsobil jen lehké zranění, které nezanechalo žádné následky na zdraví poškozeného. Z tohoto důvodu podle něj nemohou mít úvahy soudů o možných následcích jeho útoku na zdraví poškozeného vliv na právní posouzení jeho jednání. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 To 44/2006, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 46 T 13/2005, a zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že obviněný se dovoláním domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 To 44/2006, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 46 T 13/2005, a přikázal odvolacímu soudu, kterým je v této věci Vrchní soud v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl. Takový návrh je nesrozumitelný a postrádá vnitřní logiku, protože pokud by Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 46 T 13/2005, pak by byla věc přikázána tomuto soudu jako soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a nikoli odvolacímu soudu k novému projednání odvolání.
Právní námitkou je z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitka obviněného, že jeho jednání mělo být soudy posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. vzhledem ke způsobenému následku a údajné absenci úmyslu spáchat pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že tuto námitku obviněný uplatil již v předchozích stadiích trestního řízení, a zejména odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal (č. l. 444 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. Z.
Nejvyšší soud především konstatuje, že subjektivní stránka trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu, byť eventuálním, usmrtit jiného člověka. Úmysl, jako volní vztah pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán výsledky dokazování. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. zák.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.). Při dokazování, zda pachatel jednal v úmyslu zavraždit poškozeného, je nutné vycházet i z okolností objektivní povahy, např. z okolností, za nichž došlo k útoku, jakým motivem byl pachatel veden, z jeho osobních vlastností a jeho vztahu k poškozenému, z toho, co útoku předcházelo a jak byl proveden, jakého nástroje bylo použito, zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy důležité orgány pro život atd. Pokud z těchto okolností lze dospět k závěru, že pachatel měl v úmyslu, byť eventuálním, spáchat vraždu, je možné uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že právní závěr soudů o subjektivních znacích trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních, která vyplývají z provedeného dokazování. Pro posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., je právně významné, že obviněný vedl útok proti poškozenému ostřím sekery, tj. zbraní, o níž věděl, že je způsobilá zapříčinit smrtelná zranění, útok směřoval do oblasti hlavy, tedy do míst, kde se nachází životně důležitý orgán, přičemž poškozený fakticky nebyl schopen se vůbec bránit. Obviněný musel být tedy přinejmenším srozuměn s tím, že pokud by rána dopadla i touto intenzitou kolmo na lebku, může poškozeného usmrtit. Nejvyšší soud připomíná, že k útoku došlo za situace, kdy obviněný se na místo činu dostal spácháním trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poté, co se zmocnil finanční částky poškozeného a spáchal tímto jednáním trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a d) tr. zák., a obviněný se snažil zmíněné trestné jednání zakrýt.
Pokud obviněný namítl, že způsobil poškozenému jen „prostou“ újmu na zdraví, pak se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, podle nichž nedošlo ke smrtelnému zranění poškozeného jen náhodou, když útok mohl vést i při nepříliš významném odchýlení úderu zbraní ke smrtelnému zranění. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v důsledku špatných světelných podmínek neměl možnost ovlivnit přesné místo, sklon a intenzitu dopadu ostří sekery na lebku poškozeného. Ke smrtelnému následku tak došlo nezávisle na okolnostech, které mohl obviněný ovlivnit.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není a výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek