ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1263.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1263/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 dovolání obviněného T. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2007, sp. zn. 7 To 61/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolaní odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2007, č. j. 1 T 6/2007-554, byl obviněný T. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil zkráceně tím, že dne 6. 9. 2005 kolem 11.00 hodin v katastru obce S. , okres P. – v., na přímém přehledném úseku silnice jako řidič osobního automobilu Š. F., při ujíždění pronásledující autohlídce Policie České republiky středem vozovky, se dostatečně nevěnoval řízení vozidla, vyjel do protisměru a rychlostí kolem 100 km v hodině narazil do protijedoucího osobního automobilu značky O. K., řízeného V. K., který před nárazem zastavil při pravém okraji vozovky, přičemž v důsledku dopravní nehody poškozená J. K., utrpěla zranění specifikovaná ve skutkové větě výroku rozsudku, na jejichž následky na místě zemřela, a poškozený V. K. utrpěl zranění rovněž specifikovaná ve skutkové větě výroku rozsudku s následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů a s bezprostředním ohrožením života poškozeného, k jehož smrti nedošlo vzhledem k poskytnutí včasné odborné a vysoce specializované léčebné péče. Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 293.655 Kč. Poškozená Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a krajský státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dohledem a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání deseti let. Odvolání obviněného vrchní soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že již rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jeho skutku a odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že nalézací soud nepostupoval striktně v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. resp. §2 odst. 6 tr. ř., když zjišťoval a poté při volném hodnocení důkazů posuzoval skutkový stav projednávané věci. Soud si v průběhu řízení nevytvořil spolehlivý podklad pro své rozhodnutí a pochybil také v tom, že s některými provedenými důkazy se vůbec nevypořádal tak, jak mu ukládá ustanovení §125 tr. ř. Ve věci byly postupně vypracovány dva protichůdné znalecké posudky z oboru psychiatrie, přičemž obviněný se odvolával na závěry znalců MUDr. P. N. a prof. PhDr. P. W., Ph.D., podle nichž byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti v době činu zcela vymizelé. Revizní znalecký posudek Psychiatrické léčebny v Brně však obsahuje závěr opačný. Ačkoli závěry znalce MUDr. N. dle názoru dovolatele korespondují i s výpověďmi svědků Z. a K. , kteří hovořili o jeho chování, postojích a názorech v období bezprostředně předcházejícím inkriminované události, soudy bez dalšího převzaly názor, že dovolatel nese plnou odpovědnost za své jednání tak, jak bylo kvalifikováno v rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel poté učinil vlastní hodnotící závěr, podle kterého byl v době spáchání činu v depresivním stavu, v důsledku kterého nemohl ovládat a řídit svoje jednání, a chybí zde tedy podstatný znak potřebný pro pachatelství trestného činu, a sice zavinění. S odkazem na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. a ustálenou judikaturu (konkrétně rozhodnutí NS 7/2001 – T 192) uzavřel, že v případě pochybnosti, která zde nepochybně je, měl být posouzen skutkový děj variantou pro něj příznivější, která by mohla znamenat jiné hmotně právní posouzení případu. Znalci, kteří zpracovali revizní znalecký posudek, dle jeho mínění nerespektovali zlom psychického stavu, ke kterému u něj došlo v prvním ročníku střední školy, a nezabývali se ani variantou „podstatného snížení schopností ovládacích a rozpoznávacích na panický stav, který byl umožněn těžkou adolescentní krizí“. Soud při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vycházející zásady in dubio pro reo.
S ohledem na výše uvedenou argumentaci dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud oba ve věci vynesené rozsudky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolatelem uváděné námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Odkaz dovolatele na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. označil za zcela obecný s tím, že obviněný neuvedl, v čem měla spočívat nesprávnost aplikace uvedeného zákonného ustanovení ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu. Ve vztahu ke zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce uvedl, že obviněný si zřejmě neuvědomuje, že byl uznán vinným trestným činem nedbalostním a nikoliv úmyslným. Pokud jde o námitku jeho nepříčetnosti v době spáchání stíhaného skutku, ani tato podle státního zástupce nesměřuje proti nesprávné aplikaci hmotně právního ustanovení §12, popř. §32 nebo §201a tr. zák. Obviněný brojí toliko proti kvalitě provedeného dokazování ve vztahu k jeho duševnímu stavu a polemizuje s hodnocením znaleckých posudků týkajících se jeho duševního stavu.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce s tím, že jelikož obviněný neuplatnil žádné relevantní námitky z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže tento dovolací důvod uplatňovat ani v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jednak došlo k meritornímu přezkoumání jeho odvolání a jednak námitky skutkového charakteru, jak již bylo uvedeno, nelze subsumovat pod žádný dovolací důvod. Navrhl proto odmítnutí podaného mimořádného opravného prostředku podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V dovolání však nelze nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi napadá správnost postupu soudů při hodnocení provedených důkazů, v daném případě znaleckých psychiatrických posudků. Obviněný, ačkoliv namítal absenci či podstatné snížení svých ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání činu a tedy absenci zavinění, což lze obecně považovat za námitku hmotně právní, v této souvislosti především vytkl soudům, že při posouzení jeho trestní odpovědnosti vycházely z revizního znaleckého psychiatrického posudku a nikoliv z posudku znalce MUDr. P. N. a nepostupovaly tak při hodnocení důkazů podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, tomu odpovídající změny skutkových zjištění, a v návaznosti na to i posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a úplná. Provedeny byly všechny potřebné důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé logická návaznost. Není mezi nimi žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství je nutno přisvědčit v názoru, že soudy nijak nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., pokud vycházely ze závěrů revizního znaleckého posudku vypracovaného Psychiatrickou léčebnou v Brně, podle kterého byl obviněný v době činu schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a jeho schopnosti ovládací byly sníženy pouze nepodstatně. Jak soud nalézací tak soud odvolací v tomto směru své úvahy v obou rozsudcích odůvodnily zcela přesvědčivě a Nejvyšší soud nemá, co by k nim doplnil.
S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné v této věci dovolání podat ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal meritorně. Jde o tu variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vázána vždy ještě na některý z dalších dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tu tedy uplatní pouze ve spojení s některým dalším důvodem, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud obviněný svými námitkami nenaplnil jím deklarovaný ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., logicky z toho plyne, že není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v této věci bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., proto bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, když tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik