ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1275.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1275/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 2007 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněné J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 To 46/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 7 T 2/2007, byla obviněná J. M. uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. jí bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení, a to v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněná spáchala trestný čin tím, že (zkráceně) dne 4. 9. 2006 v době kolem 19:00 hodin ve stavu středně těžké opilosti si zavolala do svého domu okolo procházejícího P. B., o němž byla přesvědčena, že sexuálně obtěžoval jejího syna nezletilého D. M., a v chodbě domu jmenovaného, v úmyslu jej usmrtit, bodla nezjištěným nožem větších rozměrů do levé části hrudníku v místě 3 cm šikmo od levé prsní bradavky pod její úrovní směrem ke střední části těla a způsobila mu tak bodnořezné poranění o šířce 1,5 – 2 cm a hloubce bodného kanálu 2 – 3 cm pronikající přes kůži, podkoží, mezižeberní svalovinu do levé pohrudniční dutiny, což vedlo ke vzniku úrazového vniknutí vzduchu do levé pohrudniční dutiny a k následnému kolapsu levé plíce poškozeného, přičemž k poranění nitrohrudních orgánů nedošlo, a tím jej bezprostředně ohrozila na životě, dále se stejným nožem pokusila P. B. opětovně bodnout, což se jí vzhledem k aktivní obraně jmenovaného nepodařilo, neboť ten levou rukou sáhl po noži, uchopil jej, čímž utrpěl dvě povrchní řezné ranky o délce 2 a 3 cm na prostředníku a prsteníku levé ruky a následně z místa činu utekl, přičemž byl poškozený hospitalizován v nemocnici v době od 4. 9. 2006 do 13. 9. 2006, kde se podrobil operační revizi hrudního poranění.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněné proti výroku o trestu a obviněná proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 To 46/2007, obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy obou stupňů na zjištěný skutek aplikovaly nesprávnou právní normu. Má za to, že skutek, jímž byla uznána vinnou, nelze po právní stránce posoudit jako trestný čin vraždy ukončený ve stadiu pokusu, ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví, ať již podle §222 odst. 1 tr. zák., tedy jako úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví nebo dokonce podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., tedy jako lehké ublížení na zdraví s nedbalostním způsobením těžké újmy. Obviněná poukázala na to, že při násilné trestné činnosti bývá v praxi velmi často nejasná hranice mezi trestnými činy pokusu vraždy, ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. či dokonce ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., přičemž rozhodující faktor pro použití té či oné právní kvalifikace je třeba hledat ve vnitřní volní sféře pachatele. Rozdíl mezi uvedenými trestnými činy spočívá podle ní v subjektivní stránce. Musí tedy být bezpečně prokázán úmysl pachatele spáchat tento čin. V dané trestní věci však podle obviněné provedené důkazy rozhodně nesvědčí o úmyslu přímém, tedy, že chtěla poškozeného usmrtit. Rozhodně tedy nepostačí zjištění, že bodla poškozeného do prsou nožem, ale je třeba vycházet z okolností za kterých k útoku došlo, jakým motivem byla vedena, co předcházelo útoku na poškozeného, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito a podobně. Výše uvedené okolnosti však údajně soudy hodnotily nesprávně. Obviněná se dále podrobně zabývala znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Uvedla, že znalec při hlavním líčení upřesnil svůj závěr o tom, že s jistotou by při působení větší intenzity došlo k poranění pouze plíce, a že i při poranění plíce nelze vyloučit, že by poškozený nezemřel i bez poskytnuté lékařské pomoci. Intenzitu útoku pak znalec ohodnotil jako malou až střední, když právě nízká intenzita útoku byla příčinou toho, že nedošlo k závažnějšímu poranění. Krajský soud pak dospěl k závěru, že zjištěná intenzita útoku, jeho směr, umístění bodné rány a následek byly jen dílem náhody. Obdobně se k uvedenému vyjádřil také soud druhého stupně. Podle názoru obviněné jsou však tyto závěry nesprávné, neboť ze skutečností zjištěných z výpovědi poškozeného, lze dospět k závěru, že obviněná intenzitu útoku regulovala. Pokud by obviněná chtěla poškozeného zasáhnout smrtelně, pak by jistě k pohybu rukou přidala další pohyby tělem, které by přispěly k mnohem větší dynamice jejího těla a tedy i k intenzitě útoku, přičemž na mechanismu útoku se afekt podle názoru obviněné neprojeví, neboť afektivní jednání má vliv na to proč byl skutek spáchán a nikoliv na to jak byl skutek spáchán. I kdyby obviněná skutek spáchala, tak jak uzavřely soudy, muselo jí být zřejmé, že na vzdálenost 1 – 1,5 m od poškozeného nemůže bez dalšího přiblížení se k poškozenému zaútočit natolik efektivně a rázně, aby ho smrtelně zranila. Přitom jí nebránilo nic v tom, aby k poškozenému učinila krok a přiblížila se k němu na menší vzdálenost, když poškozený, který měl být v době jeho napadení opřen zády o radiátor, neměl možnost ustoupit směrem dozadu a mohl tak maximálně učinit úhybný manévr vlevo či vpravo. Tedy vzhledem ke vzdálenosti nemohla obviněná předpokládat, že by mohla poškozeného smrtelně poranit. S tímto jednáním podle obviněné koresponduje také její opakované prohlášení, že poškozenému rozhodně nechtěla ublížit, nechtěla mu způsobit žádné vážné zranění, natož pak smrtelné. Dále uvedla, že se v průběhu trestního řízení nepodařilo prokázat, jakým nožem měla na poškozeného útočit. Poškozený se údajně pouze vyjádřil k popisu nože na základě předpokladu, že šlo o nůž kuchyňský. Svědek Š. zase popisoval nůž, který měla mít obviněná v ruce před svým domem. Podle názoru obviněné nebylo prokázáno, že by na poškozeného útočila větším kuchyňským nožem. Obviněná dodala, že odmítla ve věci vypovídat, což však podle ní neznamená, že by se mlčky doznávala k tomu, že se poškozeného pokusila usmrtit. Ze zjištěných skutečností a z jejích vyjádření, kdy je zřejmé, že měla s poškozeným jinak dobré vztahy, lze dovodit, že skutečně poškozeného usmrtit nehodlala. Výše naznačená možnost vnitřního psychického vztahu obviněné k následku, který svým jednáním mohla způsobit, pak není vyloučena ani jinými provedenými důkazy, zejména pak není vyvrácena ani znaleckým posudkem, kdy znalec připouští několik variant, jak mohlo k útoku dojít.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že v daném případě je třeba se plně ztotožnit s argumentací soudů obou stupňů s hledem na skutečnost, že obviněná útočila opakovaně nožem na poškozeného bodnutím směřujícím do jeho hrudníku, v němž jsou uloženy životně důležité orgány a navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že shodné námitky obviněná uplatnila již v řízení o odvolání u soudu druhého stupně a tento soud se jimi zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud se zabýval právními námitkami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými, neboť skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Hradci Králové a s nímž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze naplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Za právně relevantní bylo z dovolání obviněné možno považovat tu část, kde obviněná uvádí, že skutek, jímž byla uznána vinnou, nelze po právní stránce posoudit jako trestný čin vraždy ukončený ve stadiu pokusu, ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví, ať již podle §222 odst. 1 tr. zák., tedy jako úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví nebo dokonce podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., tedy jako lehké ublížení na zdraví s nedbalostním způsobením těžké újmy, a to zejména s ohledem na absenci subjektivní stránky, kdy se obviněná domnívá, že v dané trestní věci provedené důkazy rozhodně nesvědčí o úmyslu přímém, tedy, že chtěla poškozeného usmrtit.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s touto námitkou neztotožnil. Trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je třeba pachateli prokázat jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn, přičemž je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné a podobně. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 popř. podle 221 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a správně shledaly na straně obviněné zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. (nikoli jak se obviněná domnívá ve formě úmyslu přímého), přičemž pro tento závěr svědčí zejména okolnosti, za nichž k jednání obviněné došlo. Obviněná sice v dovolání znovu popisuje svou verzi průběhu skutkového děje, zcela však pomíjí skutkové zjištění soudu prvního stupně, že ve stavu středně těžké opilosti bez jakéhokoliv varování zaútočila nožem o celkové délce 30 – 40 cm (svědek A. Š. jen délku ostří odhadl na asi 25 cm) proti levé polovině hrudníku poškozeného, přičemž rána byla vedena do oblasti srdce, pod levou prsní bradavku. Tímto jednáním poškozeného bezprostředně ohrozila na životě, což vyplývá ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a z výpovědi znalce MUDr. P. H., podle kterého již samotný způsobený následek ve formě kolapsu levé plíce, mohl ohrozit život poškozeného. Obviněná se navíc stejným nožem pokusila poškozeného bodnout opětovně, což se jí vzhledem k jeho aktivní obraně nepodařilo. Je tedy zřejmé, že obviněná opakovaně zaútočila nožem na poškozeného a že takto činila v úmyslu nepřímém poškozeného usmrtit, neboť věděla, že bodnutí nožem do hrudi poškozeného může způsobit smrtelné poranění a jak vyplývá z dalších okolností případu (např. výroky obviněné „já tě zabiju, já tě propíchnu“, její manipulace s nožem, který měla připravený a schovaný za zády, skutečnost, že zaútočila bez varování, atd.) také byla srozuměna s takovým následkem. Daný skutkový stav byl podle soudů obou stupňů bezpečně prokázán a obhajoba obviněné byla vyvrácena. Nejvyšší soud tedy považuje námitku obviněné, že její jednání nelze po právní stránce posoudit jako trestný čin vraždy ukončený ve stadiu pokusu, ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví, ať již podle §222 odst. 1 tr. zák., nebo dokonce podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., a to zejména s ohledem na absenci subjektivní stránky, za zjevně neopodstatněnou.
V rozporu s obsahem trestního spisu je přitom námitka obviněné, že znalec u hlavního líčení upřesnil svůj závěr o možném vzniku závažného poranění toliko na poranění plíce. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 406 tr. spisu), znalec jednoznačně uvedl, že pokud by nůž dál pokračoval, mohlo vedle poranění levé plíce dojít i k poranění osrdečníkového vaku, případně i srdeční dutiny. Obviněná tuto část výpovědi znalce pomíjí a vychází z její další části (č. l. 408 tr. spisu), kde sice znalec zmiňuje pouze možné poranění plíce ale dodává, že jak by nůž dál pokračoval, záviselo by na pohybu poškozeného. Ohrožení dalších orgánů tak bylo zcela nezávislé na vůli obviněné.
Ani samotná mělkost bodného kanálu nevylučuje ohrožení života poškozeného. Znalec uvedl, že hloubka kanálu je velmi špatným ukazatelem intenzity útoku bodným předmětem. Největší síla je nutná k překonání odporu oblečení a především rezistence kůže. Pokud je zraňující předmět velmi ostře hrotnatý a veden velkou rychlostí, pak intenzita nutná k vzniku pronikajícího poranění může být malá. Poukazuje-li proto obviněná na to, že intenzita jejího útoku byla podle znalce malá až střední a že dokonce intenzitu útoku regulovala, jsou tyto námitky bez významu a oba soudy dospěly k správnému závěru, že jen náhodou nedošlo k fatálnímu následku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly u jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., dovolání obviněné J. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněné vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněná přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že její námitky také vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že se Nejvyšší soud nezabýval žádostí obviněné o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, neboť není příslušný o této věci rozhodovat. Navíc z obsahu trestního spisu (č. l. 545) je zřejmé, že se touto žádostí (obsahově shodnou) zabýval soud prvního stupně, který usnesením ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 7 T 2/2007, žádost obviněné o upuštění od výkonu zbytku trestu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš