ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1288.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1288/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 dovolání obviněného L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2007, č. j. 11 To 219/2007-195, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 35/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. dubna 2007, č. j. 2 T 35/2007-159, byl obviněný L. S. uznán vinným trestnými činy neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil zkráceně tím, že 1) dne 24. 11. 2006 v bytě své matky E. S. odcizil jmenované nepřenosnou kreditní úvěrovou kartu vydanou společností G. M. M., a. s., na její jméno, včetně PIN kódu k ní, s jejíž pomocí uskutečnil výběr finanční hotovosti v celkové výši 20.000,- Kč, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 1 Tm 1/2005, odsouzen jako mladistvý pro provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let a současným vyslovením dohledu, a rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 Tm 5/2005, pro provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře 15 měsíců; 2) poté, co byl dne 9. 11. 2006 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, nejméně však dne 10. 12. 2006 kolem 9.00 hodin ve výše uvedeném bytě své matky, po opakovaných naschválech, nadávkách, výhrůžkách zabitím, rozbíjení věcí a následně za použití kuchyňského nože, kterým ji ohrožoval a hrozil, že jí ho bodne do obličeje, požadoval, aby mu poskytla peníze k osobní potřebě a neprodleně přivolala pracovnici společnosti P. F., od níž si měla pro něho vyřídit půjčku ve výši 10.000,- Kč na údajné zakoupení jízdního kola.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, jeho matka a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. června 2007, č. j. 11 To 219/2007-195 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy podle §249b tr. zák. a §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., a to na stejném skutkovém základě jako nalézací soud v bodě 1), když zjistil procesní závadu, a sice absenci potřebného souhlasu matky jako poškozené s trestním stíháním obviněného pro trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., který tato nedala ani při veřejném zasedání odvolacího soudu. Za trestný čin podle §249b tr. zák. a dále za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen, odvolací soud uložil obviněnému podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání státního zástupce podané do trestu v neprospěch obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný (dále také „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Trvá na své obhajobě, že se skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině vůbec nedopustil. Naopak, matka mu sama dala kreditní kartu k dispozici. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 2), připustil, že k určitému konfliktu mezi ním a matkou došlo kvůli matkou slíbené a posléze odřeknuté půjčce, což ho velice rozčílilo, nicméně ji v žádném případě neohrožoval nožem, nevyhrožoval jí, ani ji jiným způsobem nevydíral. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil výhradně výpovědí jeho matky, která ji ovšem posléze změnila již v přípravném řízení, a to krátce po své výpovědi původní. Změny výpovědi se dožadovala již druhý nebo třetí den po původní výpovědi, ale nebyl nikdo, kdo by s ní na Policii ČR novou výpověď sepsal, přičemž k tomuto došlo až dne 11. 1. 2007. I tak je však jasné, že obviněný nemohl tuto změnu ovlivnit žádnou svou korespondencí a šlo o novou výpověď učiněnou dobrovolně a objektivně. Matka výpověď změnila i poté, co byla opakovaně upozorněna na to, že se vystavuje riziku možného trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že to byla vždy matka, která svým postojem a chováním dávala podnět či záminku k tomu, aby na něj byly uvaleny sankce v podobě omezení jeho svobody. Z opatrovnického spisu, který začíná v době, kdy mu bylo 6 let, konkrétně pak ze znaleckého posudku z té doby, plyne, že matka na něj má negativní vliv a závažným způsobem může ovlivnit jeho chování. Podle dovolatele je zřejmé, že již v té době se naučila řešit jeho výchovu tím, že při jakémkoli problému něco nahlásí a stát ho umístí do výchovného ústavu a bude se o něj starat. Nelze vyloučit, že matka v tomto trendu pokračuje i nadále a ve své podstatě jí tato situace vyhovuje. V této souvislosti poukázal na fakt, že nikdy neměl konflikty s jinými osobami, ale pouze s ní, což je minimálně zarážející. Naplnění deklarovaných dovolacích důvodů obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud porušil své povinnosti a nepostupoval zejména ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. v souladu s ustanovením §258 odst. 1 písm. a), b), c) a písm. e) tr. ř. a nezrušil rozsudek nalézacího soudu v této části, přestože nebyly odstraněny podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména pak nejasnost a neúplnost skutkových zjištění. Orgány činné v trestním řízení již od počátku označily dovolatele za viníka a soud své rozhodnutí o vině i trestu odůvodnil pouze výpovědí matky, která ji ovšem záhy změnila a na změněné výpovědi trvala. Jakékoli důkazy získané později svědčily v jeho prospěch, což ukazuje na neobjektivnost vedení trestního řízení, v jehož průběhu mělo dojít alespoň ke změně právní kvalifikace trestného činu. Dokazování provedené výslechy matky před soudem označil obviněný za znehodnocené, když soudy nakonec při rozhodování vyšly z její prvotní výpovědi, a to i přes její zásadně opačný postoj v dalším průběhu řízení. Poukaz soudu na její ovlivňování z jeho strany prostřednictvím dopisů označil obviněný za účelový, když matka skutečně hned druhý den po své první výpovědi požadovala její změnu.
Na základě této argumentace obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal jemu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že podané dovolání neobsahuje ani jednu námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím deklarované nebo jiné dovolací důvody, neboť obviněný v něm brojí toliko proti hodnocení důkazů soudy, zpochybňuje věrohodnost prvotní výpovědi své matky jako poškozené a na základě polemiky s hodnocením důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se jednoho ze souzených skutků vůbec nedopustil a druhý skutek se odehrál podstatně jinak, než jak je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedeno. Státní zástupce neshledal v předmětné trestní věci ani existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením věci na straně druhé ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Úvahy soudů stran hodnověrnosti prvotní výpovědi matky ve věci dle jeho názoru v žádném případě neodporují pravidlům formální logiky. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je tedy skutek, tak jak ho zjistil soud, přičemž v dovolání lze namítat, že soudem zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V dovolání však nelze nic namítat proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaká zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Jinými slovy, v dovolání nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudem s cílem dosáhnout primárně jejich změny či dokonce zvratu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je tedy z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští přezkum skutkového základu rozhodnutí dovolacím soudem jako soudem třetí instance. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě je tím zcela naplněno. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že jeho námitky výše uvedený důvod dovolání nenaplňují, neboť nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jimi napadá správnost postupu soudů při hodnocení provedených důkazů, když vyhodnotily jako věrohodné výpovědi jeho matky učiněné do protokolu o podaném trestním oznámení ze dne 10. 12. 2006 a do protokolu o výslechu svědka ze dne 11. 12. 2006, zatímco další její výpovědi označily za účelové, učiněné ve snaze synovi pomoci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, tomu odpovídající změny skutkových zjištění, a v návaznosti na ní i posouzení skutku, pro který byl stíhán, jiným způsobem.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a úplná. Provedeny byly všechny potřebné důkazy, které ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé logická návaznost. Není mezi nimi žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soudy nijak nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., pokud vycházely z výše označených prvotních výpovědí poškozené ve věci, s nimiž korespondovaly i výpovědi policistů zasahujících kritického dne v jejím bytě, jakož i další ve věci provedené důkazy. Dovolací soud sice odhlédl od důkazně nepodložené domněnky soudu druhého stupně ohledně údajných (v evidenční kartě korespondence obviněného v každém případě neevidovaných) dopisů matce, které jí mohly být doručeny a jejichž obsahem mohla být snaha obviněného ji ovlivnit, resp. přimět ke změně výpovědi, avšak současně nezbývá než konstatovat, že z korespondence, která zadržena byla a je součástí trestního spisu, je zjevné, že obviněný takové snahy po celou dobu svého vazebního stíhání vyvíjel. Ze spisu je také patrné, že v mezidobí od své výpovědi dne 11. 12. 2006 do výpovědi dne 11. 1. 2007 poškozená svého syna osobně navštívila ve vazební věznici, a to dne 29. 12. 2006. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že i během této návštěvy obviněný působil na svou matku v tom směru, aby své původní výpovědi odvolala, nebo je alespoň relativizovala natolik, aby byl obžaloby zproštěn a z vazby propuštěn na svobodu.
S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo možné v této věci dovolání podat ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal meritorně. Jde o tu variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vázána vždy ještě na některý z dalších dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se tu tedy uplatní pouze ve spojení s některým dalším důvodem, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud obviněný svými námitkami nenaplnil jím deklarovaný ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., logicky z toho plyne, že není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik