ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1291.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1291/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 11. 2007 o dovolání obviněného Ing. J. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 3 To 63/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 48 T 7/2005, byl obviněný Ing. J. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na osm roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Části obžaloby, podané pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 3 To 63/2007. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na osm roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto také o náhradě škody. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím až na drobnější odchylky i podle zjištění Krajského soudu v Brně spočíval v podstatě v tom, že obviněný v letech 2001 až 2003 v B. a na dalších místech v úmyslu nevrátit vypůjčené finanční prostředky postupně uzavřel nejméně ve 22 případech, podrobně specifikovaných ve výroku o vině, smlouvy o půjčkách pod záminkou zhodnocení peněz prostřednictvím obchodu s nemovitostmi v R. a jinde pro osobní potřebu nebo i bez uvedení účelu použití, přičemž jednotlivým věřitelům vystavil směnky jako ručící instrument s uvedením sjednané částky, případně smluveného výnosu, a termínu splatnosti nebo sepsal smlouvy či vystavil jiný doklad o přijetí peněz, eventuálně finanční prostředky přijal bez písemného dokladu, ač věděl, že nemá dostatek finančních prostředků k vrácení půjček a že termíny splatnosti není schopen dodržet vzhledem ke svým majetkovým poměrům a míře rizikovosti svých údajných obchodních aktivit, a takto poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 56 641 000 Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Napadl výrok o vině a navazující výroky. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nýbrž jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 1 písm. e), odst. 2, odst. 4 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, způsobí-li uvedeným činem škodu velkého rozsahu.
Skutkový stav, zjištěný Krajským soudem v Brně a upřesněný Vrchním soudem v Olomouci, evidentně naplňuje uvedené znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z tohoto hlediska je podstatné, že od počátku, tj. již v době přijetí finančních prostředků, které mu poškození poskytli v domnění, že jde o půjčku, obviněný měl záměr tyto prostředky nevrátit. Obviněný před poškozenými jen předstíral, že jde o půjčku, tím u nich vyvolal omyl v otázce, o jaký vztah mezi nimi a obviněným jde, a zároveň tak dosáhl toho, že mu poškození peníze poskytli. Podvodný úmysl obviněného jasně vyplývá ze zjištění, že poměry obviněného reálně neumožňovaly vrácení tak vysokých částek, jaké od poškozených přijal. Toto zjištění bylo výstižně konkretizováno zejména tím, že obviněný neměl prostředky ani na přestavbu svého domu, financoval ji z úvěrů získaných od stavební spořitelny, avšak ani tyto úvěry nesplácel, ačkoli z hlediska výše byly tyto úvěry jen zlomkem celkové částky vylákané na poškozených. K tomu přistupuje zjištění, že pokud obviněný poškozeným uvedl účel půjčky, bylo i toto jeho sdělení nepravdivé. Názorně to je demonstrováno na jeho tvrzení, že účelem je zhodnocení peněz prostřednictvím obchodu s nemovitostmi v R. V tomto ohledu považovaly soudy za zřejmé, že obviněný takové obchody neprovozoval, neboť o nich nebyl schopen předložit žádné doklady a nebyl je schopen nijak specifikovat, a to ani identifikací údajného obchodního partnera. Za takovou identifikaci soudy nepokládaly pouhé příjmení osoby, s níž se obviněný v minulosti jen náhodně setkal, zvláště když ve skutečnosti šlo o příjmení obchodního partnera jedné z poškozených. Nereálnost slibů obviněného je jasně patrná i ze zjištění, že ačkoli je obchod s nemovitostmi spíše dlouhodobou záležitostí, obviněný sliboval poškozeným vrácení peněz ve velmi krátkých termínech. Přítomnost podvodného úmyslu obviněného není nikterak vyloučena tím, že k zajištění svého závazku vystavil směnku, ani tím, že sepsal smlouvu nebo vystavil jiný doklad o přijetí peněz a že tyto doklady vystavoval i na vyšší než skutečně přijaté částky. S těmito okolnostmi je podvodný úmysl obviněného velmi dobře slučitelný v tom smyslu, že u poškozených tak jen bylo posilováno domnění, že jim budou peníze vráceny a že z nich získají i určitý výnos.
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že o trestný čin podvodu jde jen v případech, kdy pachatel vyláká finanční prostředky způsobem, který poškozenému znemožňuje domáhat se jejich vrácení, zejména proto, že pachatel vystupuje pod falešným jménem, vydává se za zmocněnce třetí osoby, prodává napodobeniny určitého zboží, které vydává za pravé, půjčuje si prostředky na jméno předlužené společnosti s ručením omezeným a převede je na sebe apod. Podle názoru obviněného se pachatel trestného činu podvodu obohatí způsobem, který mu umožní ponechat si pro svou potřebu získaný majetkový prospěch, přičemž poškození se nemohou domáhat vrácení vylákaných částek z důvodu, že jim není známa pravá totožnost pachatele, či proto, že stranou závazkového vztahu je ve skutečnosti jiná osoba než pachatel. Uvedený názor, jak ho obviněný prezentoval v dovolání, nemůže obstát, neboť v očividném rozporu s ustanovením §250 odst. 1 tr. zák. omezuje dosah tohoto ustanovení jen na případy, kdy je poškozený zbaven reálné možnosti domáhat se plnění na pachateli z titulu toho vztahu, jehož prostřednictvím byly prostředky vylákány. Ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. se ovšem vztahuje na všechny případy, v nichž pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Pro velkou část trestných činů podvodu je příznačné, že jsou spáchány prostřednictvím záminky, v jejímž rámci pachatel předstírá uzavření nějakého závazkového vztahu, typicky půjčky nebo koupě, ačkoli ve skutečnosti k tomu jeho vůle vážně nesměřuje. Nedostatek vážně míněné vůle (§37 odst. 1 obč. zák.) brání závěru, že takový vztah skutečně vznikl. Právním titulem nároků poškozených není splnění závazků vyplývajících z takových vztahů, např. vrácení půjčených peněz nebo zaplacení kupní ceny, nýbrž náhrada škody způsobené trestným činem (např. podle §420 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že v posuzovaném případě je obviněný osobou totožnou s tím, kdo vystupoval jako strana těch vztahů, které byly ve skutečnosti jen naoko uzavírány s poškozenými, a že poškození jeho totožnost znali, takže jim nebylo nijak znemožněno domáhat se proti obviněnému svých práv, je z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. nerozhodná.
V žádném případě nepřicházelo v úvahu, aby skutek byl kvalifikován jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 1 písm. e), odst. 2, odst. 4 tr. zák. Tento trestný čin spočívá podle §256c odst. 1 písm. e) tr. zák. v tom, že pachatel si, byť i z vědomé nedbalosti, přivodí předlužení tím, že učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, a podle §256c odst. 2 tr. zák. v tom, že pachatel, byť i z vědomé nedbalosti, ač ví, že je předlužen, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu. Posuzovaný případ není podřaditelný pod žádnou z obou variant trestného činu předlužení. Ze strany obviněného nešlo o obchod nebo operaci, při kterých byl pouze překročen rámec obvyklého podnikatelského rizika ve smyslu §256c odst. 1 písm. e) tr. zák. ani o přijetí nového závazku ve smyslu §256c odst. 2 tr. zák. Takovému úsudku brání zjištění, že obviněný vylákal na poškozených peníze pod záminkou, že jde o půjčku a že jim budou peníze i s určitým výnosem vráceny. Obviněný podle těchto zjištění neměl vážně míněný úmysl peníze vrátit. Pro to, aby mezi obviněným a poškozenými skutečně vznikl navenek deklarovaný právní vztah, tj. půjčka, chyběla ta podmínka, podle níž právní úkon musí být učiněn vážně (jinak je podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatný). Nešlo tedy o žádný obchod nebo o nějakou operaci v rámci podnikání, nýbrž o akt, který již sám o sobě měl kriminální povahu danou podvodným úmyslem na straně obviněného a který byl daleko za hranicemi skutečného podnikání. To, že obviněný navenek vystupoval jako podnikatel, tu bylo jen prostředkem k zastření jeho úmyslu nevrátit poškozeným peníze, které mu poskytli. Z téhož důvodu nešlo o přijetí závazku ze smlouvy o půjčce, neboť takovou smlouvu obviněný ve skutečnosti platně neuzavřel pro nedostatek vážně míněné vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Obviněnému sice v dané situaci vznikl závazek, ale šlo o závazek k náhradě škody způsobené trestným činem podvodu. Podkladem tohoto závazku nebylo ustanovení občanského zákoníku nebo ustanovení obchodního zákoníku o půjčce, nýbrž ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. o odpovědnosti za škodu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec