ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1382.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1382/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněného M. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 8 To 144/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 16/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 30 T 16/2007, byl obviněný M. Č. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. spáchanými v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 28. 11. 2006 kolem 12:30 hod. společně s dosud neznámým spolupachatelem v P., P. ulici, v 8. patře, vykopl dveře cizího bytu, vnikl dovnitř, a zatímco jeho spolupachatel hlídal situaci na chodbě domu, jal se prohledávat pokoje, přičemž přehrabával věci v ložnici poškozené uživatelky bytu paní D. V., a poté co jeho spolupachatel na chodbě zjistil, že rámusem vzbudili pozornost sousedů, urychleně společně opustili dům, aniž něco odcizili, a obviněný byl ještě v ulici P. přistižen přivolanou hlídkou Policie České republiky, přičemž násilným vykopnutím dveří bytu bylo způsobeno rozštípání, podélné prasknutí a znehodnocení zadlabacího zámku těchto dveří, čímž byla na dveřích způsobena škoda 5.985,- Kč, a dále poškození zárubně v hodnotě 150,- Kč, tedy celkem byla majiteli bytu, poškozené Městské části P., zastoupené správcovskou společností C., a. s., ul. P., P., způsobena škoda ve výši 6.135,- Kč, a tohoto jednání se obviněný dopustil, ač byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 37/2004, ze dne 4. 10. 2004, který nabyl právní moci dne 4. 10. 2004, odsouzen pro trestný čin krádeže a trestný čin porušování domovní svobody k ročnímu trestu odnětí svobody, který vykonal dne 9. 7. 2005.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Č. odvolání proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 8 To 144/2007, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 8 To 144/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný popřel, že spáchal skutek, pro který byl stíhán. Namítl, že nelze dovodit jeho úmysl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. pouze z toho, že byl v bytě, který užívala poškozená D. V. a soudům obou stupňů vytkl, že neobjasnily důvod, proč nedokonal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Podle názoru obviněného byl nesprávně posouzen závěr o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., protože z provedeného dokazování nevyplývá, kdo vykopl dveře od bytu, a tím je poškodil, přičemž pokud by tak učinil druhý spolupachatel, tak obviněný s jeho jednáním nebyl srozuměn a následné situace pouze využil. Podle obviněného také nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. „užití při činu násilí nebo překonání překážky, jejímž účelem je zabránění vniknutí“.
Dále obviněný uvedl, že je rozpor mezi tzv. skutkovou a právní větou, protože v tzv. skutkové větě soudu prvního stupně není uvedeno, že k vniknutí do předmětného bytu došlo neoprávněně. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí, jakož i veškerá rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu, který napadené rozhodnutí vydal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného jsou shodné s jeho obhajobou, kterou uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení. Připomněla, že soud prvního stupně učinil na základě provedených důkazů skutková zjištění, podle kterých jednali oba pachatelé ve vzájemné součinnosti jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., a proto je nepodstatné, kdo z nich fakticky vykopl dveře bytu, protože za toto jednání jsou odpovědní oba dva. Podle nejvyšší státní zástupkyně dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že přímým úmyslem pachatelů ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. bylo odcizit z bytu nějaké věci.
K výtce obviněného, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není použito ve vztahu k vniknutí do bytu slovo „neoprávněně“, a proto je mezi tzv. skutkovou a právní větou rozpor, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že z popisu skutku vyplývá, že šlo o cizí byt, že k vniknutí do něj došlo po vykopnutí dveří, že obviněný v bytě prohledával pokoje, přičemž v ložnici přehrabával věci uživatelky bytu a oba pachatelé byt urychleně opustili poté, co zjistili, že rámusem vzbudili pozornost sousedů. Z toho je podle ní zřejmé, že pachatelé do bytu vnikli násilím bez vědomí jakékoliv další osoby, tedy i bez vědomí osoby, která by jim byla oprávněna dát k takovému postupu souhlas. Navrhla proto, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení a jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 13 – 125 a 148 - 149 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolání obviněného M. Č.
Za námitku skutkového charakteru, která nemůže být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, je nutno považovat výhradu obviněného, že skutek nespáchal. K výtkám obviněného, že soudy obou stupňů neobjasnily důvod, proč nedokonal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 2 tr. zák. „užití při činu násilí nebo překonání překážky, jejímž účelem je zabránění vniknutí“, Nejvyšší soud podotýká, že jak z odůvodnění obou rozhodnutí, tak zejména z popisu skutku vyplývá, že obviněný nedokonal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. jen proto, že se spolupachatelem utekli poté, co způsobeným rámusem vzbudili pozornost sousedů. Dále je z popisu skutku patrné, že obviněný společně s dalším dosud neznámým spolupachatelem vnikl do cizího bytu tím, že vykopl jeho vchodové dveře, tedy po překonání „překážky, jejímž účelem je zabránění vniknutí“ ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
K námitce obviněného, že v popisu skutku není konkrétně uvedeno, co který obviněný při vloupání konal, Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. spáchali oba obvinění společně (viz č. l. 120 spisu). Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde tehdy, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu a souhrn těchto jednání naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, anebo i tehdy, pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr.). Ze způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti obou obviněných, který naplňuje zákonná kritéria spolupachatelství. Obviněný tak odpovídá za popsané jednání, jakoby je spáchal sám, a proto není nutné, aby jednotlivé úkony, tj. přesný podíl jednotlivých obviněných na spáchané trestné činnosti byl ve skutkové větě výroku o vině blíže konkretizován. Postačí, když je v ní skutek popsán pouze prostřednictvím souhrnu všech částí jednání v daném případě naplňujících zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, aniž by bylo současně uvedeno, zda se všech těchto částí jednání dopustili obviněný a jeho spolupachatel či nikoli, tj. jakého konkrétního jednání se každý ze spolupachatelů dopustil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1190/2005).
Nejvyšší soud dále shledal, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění obsahující všechny okolnosti potřebné pro posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. Jednoznačný závěr o přímém úmyslu obviněného ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. spáchat tento trestný čin lze učinit z celého průběhu skutkového děje, který je vyjádřen v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně. Úmysl obviněného je zřejmý zejména z toho, že do cizího bytu vnikl poté, co společně s dosud neznámým spolupachatelem vykopl vchodové dveře a zatímco jeho spolupachatel hlídal na chodbě domu, obviněný přehraboval v ložnici věci uživatelky bytu, a poté co jeho spolupachatel na chodbě zjistil, že rámusem vzbudili pozornost sousedů, urychleně společně opustili dům.
Z těchto skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním a odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu je také zcela zřejmé, že obviněný vnikl do předmětného bytu bez vědomí osoby, která by mu byla oprávněna dát k takovému postupu souhlas, tedy neoprávněně, o čemž věděl, jinak by z bytu neutíkal poté, co si jeho jednání všimli sousedé. Mezi tzv. skutkovou a právní větou není žádný rozpor, protože popis skutku je nutné chápat v souvislosti s jeho odůvodněním. Skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině, nevyvolává sebemenší pochybnosti o tom, že je zcela v souladu s výrokem rozsudku o právním posouzení, protože nade vši pochybnost vyjadřuje i zákonný znak skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. „neoprávněně“.
Obviněný v dovolání požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 16/2007, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na přerušení výkonu trestu. Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání neshledal důvody k přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného ani podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto o něm nevydal tzv. negativní rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek