ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1383.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1383/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. prosince 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. F., které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 9 To 214/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 275/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 8 T 275/2006, byl obviněný M. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že po předchozí domluvě s D. B. dne 22. 2. 2006 v K. V., Z. M., uzavřel s firmou G.-a., s. r. o., smlouvu o nájmu vozidla Mercedes-Benz E270 Cdi, v hodnotě 716.589,- Kč na dobu od 22. 2. 2006 do 22. 3. 2006, osobně vozidlo převzal a následně téhož dne ho na čerpací stanici ÖMV v K. V. předal prostřednictvím obžalovaného B. dvěma jemu neznámým rusky mluvícím mužům Jménem „A.“ a „A.“, kteří s vozidlem odjeli, za což obdržel finanční částku 5.000,- Kč, přičemž vozidlo společnosti G.-a., s. r. o., vráceno nebylo, nýbrž bylo převezeno zřejmě do D., kdy následně dne 22. 3. 2006 obžalovaný oznámil na OO Policie ČR v K. ul., P., že mu vozidlo bylo tohoto dne odcizeno v P. na V. nám.; vozidlo bylo majetkem leasingové společnosti D. F. S. B., s. r. o, D., P. Tímž rozsudkem byli za obdobnou trestnou činnost odsouzeni i spoluobvinění D. B. a M. K.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali M. F. a D. B. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 9 To 214/2007, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. F. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí shledává vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Uvádí, že odvolací soud vycházel především z výpovědi spoluobviněného B., která mu narozdíl od výpovědi spoluobviněného K., přitěžovala. Při řešení subjektivní stránky, že nebyl brán zřetel na jeho rozumové schopnosti, když jako člověk s podprůměrnou inteligencí nemohl a nepovažoval své jednání za trestné a nebyl veden úmyslem uvést někoho v omyl. Pouze uzavřel nájemní smlouvu na předmětné vozidlo, které následně půjčil cizím státním příslušníkům a také odvezl do jejich státu. Protože se jednalo o půjčení na delší dobu, neměl důvod se domnívat, že vozidlo nebude vráceno po uplynutí doby nájmu zpět, ať už jemu nebo přímo poškozené společnosti. Sám také poškozené společnosti volal, zda už vozidlo nebylo vráceno, což také zaměstnanec poškozené společnosti potvrdil. Kdyby tedy byl srozuměn s tím, že se vozidlo již nikdy nevrátí, jistě by nevolal a nezjišťoval tuto skutečnost. Výpověď zaměstnance společnosti tak rovněž nebyla soudy zohledněna při prokazování subjektivní stránky trestného činu podvodu. I když pak zpanikařil a nahlásil odcizení vozidla, následně si uvědomil důsledky svého jednání a sám dobrovolně uvedl pravdivé skutečnosti s tím, že nešlo o krádež. Ve věci proto shledává důvodné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, podložených ve věci opatřenými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že se s otázkou dovolatelova zavinění vypořádaly způsobem zákonu odpovídajícím. V uvedené souvislosti nepochybily, pokud vycházely z okolností, za kterých došlo k sepsání smlouvy o finančním pronájmu předmětného vozu poškozené obchodní společnosti a která zněla na dovolatelovo jméno. Ten i přes namítané tvrzení své podprůměrné inteligence musel vědět, že podpisem takového smluvního ujednání na sebe bere odpovědnost za jím akceptované podmínky pronájmu luxusního vozu a to jak v podobě úhrady vysokého měsíčního nájemného, tak i ve formě odpovědnosti za jeho navrácení po uplynutí sjednané doby. Takové podmínky však nemohl vzhledem ke svému postavení částečného invalidního důchodce a s ohledem na okamžité předání vozidla do dispozice jiných ve smlouvě nikterak nefigurujících a jemu blíže neznámých osob splnit. Jaký bude další osud pronajatého vozu se dozvěděl dovolatel od spoluodsouzeného B. a tedy musel vědět, že po jeho vyvezení na U. nemohlo být počítáno s jeho vrácením za stavu, že cesta jeho původní osádky na území Č. r. měla být zajištěna jiným dopravním prostředkem. Ve prospěch jeho minimálně eventuálního podvodného záměru svědčí i nalézacím soudem zdůrazněná podezřelá výše odměny (včetně výletu na U. a do M., jakož i tučného kapesného v USD) za pouhý podpis nájemní smlouvy, u níž je zřejmé, že odpovídá míře převzatého a za zjištěných okolností případu zcela reálného rizika, plynoucího z jejího nedodržení. Konečně také odkaz na shodnou povahu dovolatelova předchozího odsouzení je v uvedeném směru dostatečně vypovídající. Jím učiněný odkaz na telefonát poškozené firmě, kterým se chtěl údajně informovat o vrácení vozu ve sjednané lhůtě, vyznívá za uvedených okolností jeho jednání jen jako manévr matoucí poškozeného, nikterak však neovlivňující závěr o jeho zavinění.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je tedy na místě veškerou uplatněnou dovolací argumentaci odmítnout a následně uzavřít, že se způsobem posouzení dovolatelova stupně úmyslného zavinění se lze v rámci přisouzeného výroku o jeho vině plně ztotožnit.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného M. F. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá a současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud nezabýval námitkami obviněného, že soudy vycházely především z výpovědi spoluobviněného B., která mu přitěžovala a že nezohlednily výpověď zaměstnance poškozené společnosti, protože tyto námitky se týkají hodnocení provedení důkazů, zjišťování skutkového stavu věci a nikoli právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podstatou dovolání je námitka, že obviněný nebyl veden úmyslem uvést někoho v omyl a nejednal v podvodném úmyslu. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností. O uvedení v omyl jde i v případě uvedení nepravdivé informace osobě, která je takto v omyl uváděna a v tomto omylu pak jedná.
Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Okolnosti subjektivní povahy lze přitom zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní psychický vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem.
Soud I. stupně uvedl, že v omyl druhou stranu obviněný uvedl tím, že zaplacením vysokého nájemného v řádu desítek tisíc korun (nikoli z jeho prostředků) předstíral svou solventnost, tj. že má dostatek finančních prostředků na nájem luxusního motorového vozidla Mercedes, ačkoli ve skutečnosti byl bez prostředků. Pokud by tedy nájemce v okamžiku uzavírání nájemní smlouvy tuto skutečnost věděl, smlouvu by neuzavřel a vozidlo nepředal.
Dále nelze přehlédnout, že nájem vozidla byl sjednán na dobu jednoho měsíce za nájemné ve výši 70.000,- Kč (v hotovosti uhrazena záloha 35.000,- Kč), a to pro cizí osobu a nikoli z finančních prostředků obviněného, který byl v této době bez zaměstnání a pobíral pouze částečný invalidní důchod. Obviněný vozidlo v den převzetí obratem předal rusky mluvícím mužům, přičemž již předem věděl, že toto vozidlo bude převezeno do zahraniční, což rovněž pronajímateli zatajil a za tím účelem mu také bylo předem zajištěno vízum. Takto jednal přesto, že ve smlouvě o nájmu vozidla bylo výslovně uvedeno, že vozidlo je povinen užívat pouze k osobní dopravě v České republice a bez písemného souhlasu pronajímatele není oprávněn přenechat jej k užívání třetí osobě. Přesto tak za finanční odměnu 15.000,- Kč učinil.
Důkazy provedené ve věci výrazně nasvědčují pro závěr, že obviněný M. F. se dopustil trestného činu podvodu v přímém úmyslu. Pokud přesto soudy dospěly k závěru, že jednal toliko v úmyslu nepřímém, tj. že byl s možností nevrácení vozidla pouze srozuměn, nelze tento jejich závěr, učiněný značně v jeho prospěch, považovat za nesprávný. Zvláště pak za situace, kdy i rozsáhlá předchozí trestná činnost M. F. obdobného charakteru jen potvrzuje, že jde o společensky nebezpečného recidivistu s výraznými sklony k podvodnému jednání, který má v tomto směru již dostatečné zkušenosti. Zcela bez významu je proto jeho námitka, že je člověkem s podprůměrnou inteligenci a proto nepovažoval své jednání za trestné a nebyl schopen podívat se na celou věc z širšího hlediska. Totéž platí i o tvrzení obviněného, že volal poškozené společnosti, zda už tam je vozidlo vráceno. Přitom není pravdou, že by zaměstnanec pronajímatele takovýto telefonát obviněného potvrdil, když podle výpovědi tohoto zaměstnance A. G. obviněný toliko volal, že chce půjčení prodloužit o týden.
Námitky obviněného, že nebyl veden úmyslem někoho uvést v omyl a že jsou důvodné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, tak shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými a dovolání proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš